Příběhy

O mýdlové princezně a černokněžníkovi s kulatými razítky

Kateřina Kotalová

O mýdlové princezně a černokněžníkovi s kulatými razítky

Bylo, nebylo. V srdci Teplic kousek od zámku se ukrývá malebná mýdlárna. Zní to jako pohádka? Leda od Andersena. Ing. EVA JANÍKOVÁ (51) ji otevřela pro svoji mladší sestru IRENU BACHTINOVOU (47), kterou nepovedený porod a následné komplikace vyřadily z běžného života. Jakmile stisknete kliku, směsice jemných vůní levandule, skořice či medu vás donutí na malou chvíli zavřít oči. A pak se vám naskytne pohled na malou mýdlovou dílnu jako vystřiženou z alba našich prababiček. Reklama na idylku? Ani trochu, jsme v Česku, a tak i tenhle zprvu krásný obrázek má trhliny. A na těch trhlinách se vyjímá kulaté razítko...​​

Na začátku byl bezvadný nápad vyrábět poctivá ručně dělaná mýdla podle tradičních receptur. Však to obě dámy měly v rodině. Jejich babička voňavé čističe léta vyráběla v kolébce evropské výroby mýdel, ve francouzské Marseille, kde pracovala jako chůva v rodině českého lékaře. Vnučka Irena po ní zdědila cit pro vůně, šikovné ruce, smysl pro originalitu i nápady, Eva má obchodního ducha a díky své další firmě na prodej oken i zázemí, aby své sestře v částečném invalidním důchodu mohla poskytnout podporu. A tak se před dvěma lety dámy pustily do práce. Eva založila společnost s ručením omezeným, dala vzniknout logu, zajistila potřebné papíry, vyčlenila prostor ve své prodejně Otherm Okna naproti teplickému zámku, a tak Mýdlárna u Zámku byla záhy na světě. A to navzdory prvním byrokratickým překážkám. „Mám ráda věci v pořádku, tak jsem nejdříve ze všeho volala na hygienu s tím, že chci otevřít mýdlárnu. Měli jsme velmi dlouhý rozhovor, po kterém jsem si říkala, že do toho asi nepůjdeme. Protože pro otevření výrobny mýdel je potřeba nechat je za desetitisíce atestovat, pořídit nerezové tanky, dřezy, atestované baterie. Na to navazuje obsáhlý návod, který radí, jak mýdlo přihlásit do Bruselu. Znamená to obrovskou spoustu času a peněz, které by se nám nikdy nemohly vrátit. Počítala jsem od počátku s jedním pracovním místem pro sestru a výrobou pár mýdlíček. Dalo se z toho ale vybruslit tak, že naše mýdla označíme jako dekorativní. K tomu už všemožných atestů není třeba. A tak jsme s mohly začít...,“ vzpomíná na začátky Eva Janíková.

Mýdla - nemýdla

Irena mezitím doma zkoušela první receptury. „To byly hodiny a hodiny práce, nejprve jsme výsledky testovaly samy na sobě, až když jsme byly stoprocentně spokojené, začaly se tady vyrábět do prodeje. Některé receptury jsme převzaly, ale některé jsou naše původní. Byl to zpočátku pokus a omyl a stalo se, že jsme třeba celou várku vyhodily, to už se dnes nestane,“ prozrazuje Irena. Pro ni, vyučenou prodavačku, která si z těžkého porodu odnesla kromě krásného syna Honzíka bohužel také doživotní následky, to byl nový impuls do života. Nový smysl, kterému naprosto podlehla. „Pořád vymýšlím nové receptury. Přijdu domů a přemýšlím, co dalšího bych mohla z mýdlové hmoty vyrobit,“ přiznává Irena. Pod jejíma rukama vznikají třeba mýdlové rolády, mýdlové sushi nebo mýdlové skateboardy, zkrátka cokoliv si vymyslíte…

Irena Bachtinková ve výrobě mýdel našla nový smysl života.

Vyfotit paní Irenu je takřka nemožné. Její stud a plachost si s objektivem nerozumí.

O Mýdlárně u Zámku se brzy začalo mluvit nejen po Teplicích. Není divu, mýdla jako z časů našich prababiček, ale i voňavé moderní tvary v originálním balení chodili obdivovat lidé ze širokého kraje. A i když její produkce je stále závislá na tom, jak rychle dokážou Ireniny ruce pracovat, žádná velkovýroba se nekoná a nikdy nebyla v plánu, brzy se projevila typicky česká povaha, která úspěch neodpouští. Úřednický šiml na sebe nenechal dlouho čekat a na konci jeho úřadování vzniklo něco, co by mohlo směle aspirovat na absurditu roku: Mýdlárna u Zámku se nesmí nazývat mýdlárnou a její produkty mýdlem. Důvod? Chybějící razítko z Bruselu. Odteď tedy budeme výsledkům Ireniny práce, které sice vznikají a plní funkci jako po staletí tradičně vyráběné mýdlo, říkat „dekorace“. Tak je to totiž teď papírově správně.

Razítka k nezaplacení

Aby mýdlárna mohla zůstat mýdlárnou, měla by nechat alespoň jeden ze dvou set svých druhů „dekorace“ atestovat, současně budou muset sestry všechny ostatní druhy přejmenovat tak, aby se v názvu neobjevila žádná varianta slova „mýdlo“ a trpělivě vysvětlovat svým zákazníkům, že jejich „dekorace“ může sloužit k mytí těla, vlasů, holení vousů, ale i k praní či mytí podlah.

O atestování všech druhů nemůže být řeč. „Počítala jsem to a vyšlo by nás to na více než tři miliony korun, to je pro nás nemyslitelné. Jedna várka pro nás znamená dvacet kusů od každého druhu, denně prodáme pár kousků, to by byl ekonomický nesmysl,“ krčí rameny Eva s tím, že první myšlenky po zdrcující zprávě úřadu vedly k zavření mýdlárny. „Už kvůli sestře to neudělám a budu za naši výrobnu bojovat. Vím, že děláme poctivé produkty, které fungují a pro které se sem lidé rádi vrací, a tak to nechci vzdát,“ tvrdí pevně Eva. Současně ale přiznává, že nebýt její druhé firmy, která mýdlárnu zatím prakticky dotuje, voňavá prodejna už by byla minulostí.

Když rozum zůstává stát

Malebná chráněná dílna Mýdlárna u Zámku se tak stala typickým příkladem toho, jak se výklad zákona lze dovést až za hranu absurdity. „Rozhodně souhlasím s kontrolami. Určitě je potřeba kontrolovat, kde se mýdla vyrábí, zda je ve výrobně čisto, jestli skladovací prostory vyhovují, odkud bereme suroviny. Jsem jednoznačně pro testování závadnosti a v případě, že se najde něco nevhodného, měl by přijít postih. Tomu rozumím, ale naprosto nechápu neúměrné zatížení malého podnikatele s jedním pracovním místem, pro kterého naplnění zákona znamená milionové investice jenom kvůli razítku, které na samotné výrobě nic nezmění,“ kroutí hlavou Eva Janíková a na její tváři se zračí zklamání.

A to není žádný podnikatelský nováček. Do podnikatelských vln se Eva Janíková vrhla v roce 2006, a to rovnou od katedry. „Pamatuji si, jak jsem si ještě jako učitelka říkala, jak se ti podnikatelé mají, že vstávají, kdy chtějí, jdou domů z práce, jak chtějí. Velmi brzy jsem si upravila názor,“ směje se Eva při vzpomínce okořeněné dílčí naivitou. Podnikat s prodejem německých oken a dveří začala v nejméně vhodnou chvíli, na začátku ekonomické krize. Protože ale nepatří k těm, kteří balí při prvním neúspěchu, vydržela dodnes a nyní sklízí ovoce.

Najdi tisíc rozdílů

Eva a její sestra Irena snad nemohou být rozdílnější. Zatímco Eva je tvrdá podnikatelka s jasnými představami a striktními nároky, Irena je tichá žena, která je nejspokojenější v „mýdlové kuchyni“, kde ji nikdo a nic neruší. Eva vystudovala techniku na univerzitě, Irena se dala do učení. Eva vyniká výřečností, Irena neřekne slovo navíc. „Od mala jsme byly jiné, táta si přál kluka, a tak mě i tak vychovával. Závodně jsem střílela, jezdila na motokárách. Ale víte, co se říká, protiklady se přitahují. A nám spolupráce možná i proto bezvadně funguje,“ pochvaluje si Eva.

Za Irenu mluví její práce. Stovky „dekorací“ nejrůznějších vůní, barev a tvarů. „Jsou dva způsoby výroby. Při prvním se používá certifikovaná mýdlová hmota, do které se přidávají certifikované příměsy, potravinářská barviva, silice, přírodní vůně nebo bylinky z naší zahrádky a druhým způsobem vznikají naše dekorace šleháním a mícháním olejů při správné teplotě, která se pohybuje mezi 27 a 30 stupni Celsia. Na přesnou teplotu si ale každý musí přijít sám. Hmota pak zraje šest až osm týdnů a během té doby neustále hlídám pH. Hmotu mohu jakkoliv tvarovat, jakkoliv ořezávat. Některou odléváme do forem, jinou tvarujeme ručně,“ prozrazuje svá malá výrobní tajemství Irena.

Šok! Mýdlo se nepapá

Oblíbené jsou závěsné pláty. „Ty si pověsíte do koupelny, krásně ji provoní a postupně odspodu odřezáváte kousky na mytí,“ vysvětluje funkci netradičního tvaru Irena. Populární se stala také bílo-černá cihlička s etiketou s nápisem „mýdlo na akné“. Původně ho vyvinula pro kamarádčina syna, jemuž se puberta projevila zejména na obličeji. „Vycházela jsem ze staré receptury, základem je černé uhlí a další tajné ingredience. A skutečně to zafungovalo. Pleť se mu zlepšila,“ říká Irena. I této „dekoraci“ bude muset vymyslet nový název, a to takový, který zamlčí jeho účel. Jak by k tomu draze certifkované přípravky na akné přišly, že? Vůbec nejoblíbenější „dekorace“ připomínající dezerty a jiné pokrmy bude muset zřejmě přestat vyrábět úplně. Jsou prý zaměnitelné a dětem nebezpečné. „Myslím si, že z dnešních dětí vychováváme nesamostatné jednotky. Pokud dítě neposlechne maminčin příkaz, že se toto mýdlo nejí, a do zakázaného ovoce se zakousne, nabude zkušenosti, že maminka se má poslouchat, a pravděpodobně ho zhnuseně vyplivne. I kdyby polkl, nestane se mu nic, ale podruhé už zcela určitě nekousne,“ pozastavuje se nad nesmyslnými obavami Eva.

Zazvonil zvonec, ale pohádka nekončí

I přes všechny klacky, které jim padají k nohám, se Eva ani Irena nechtějí svého mýdlového královstvím vzdát. „Když jsme začínaly, měly jsme denní tržbu třeba jen dvě stě korun, a byly jsme šťastné. Po roce jsme lehce nad nulou. Vše, co vyděláme, se snažíme investovat zase zpátky. Měla jsem velké plány, chtěla jsem výrobu rozšířit, nabídnout pracovní místa dalším handicapovaným, přemístit prodejničku do samostatných prostor. Teď budu ráda, když ji poté, co vyjdu vstříc všem úřadům, udržím tak, jak je teď. Je to škoda, chodí nám krásné e-maily od lidí z celé republiky, kterým se naše mýdlo dostalo do ruky, nebo kteří si jej objednali na našem e-shopu. Rády bychom produkovaly víc, ale podporu podnikání bohužel necítím,“ stiskne Eva rty ještě o trochu těsněji a zhluboka se nadechne. To, co by ještě chtěla říct, ale raději spolkne. Jako by jí právě blesklo hlavou, jak moc malý pán je.

Foto: Hana Brožková

Jedno je jisté. Babička Měchurová by byla na své vnučky pyšná. Když po smrti manžela, který uhořel ve vlastní restauraci, sama vychovávala čtyři děti, netušila, že jednou jejich potomci půjdou v jejích šlépějích. Ač si na ni Eva s Irenou pamatují už jen velmi matně, pojmenovaly po ní svoje Měchurovy vločky, které jsou prý báječné na ekologické praní prádla, ale i na udržování podlahy. Kromě toho jim ji pokaždé připomene svatební fotografie prarodičů z Marseille. Tedy z doby, kdy v jejich rodině vznikaly první kousky, jimž se ještě beztrestně říkalo „mýdlo“.

Zazvonil zvonec, jenže téhle Andersenovy pohádky zdaleka není konec…

Diskuze