Rozhovory

Pražský knihvazač Petr Rumler:S knihami zachraňuji i cenné vzpomínky lidí

Renata Lichtenegerová

S knihami zachraňuji i cenné vzpomínky lidí

Petr Rumler (49) je knihař, dává ale přednost archaickému označení knihvazač. Netají se tím, že má rád tradiční postupy, stejně jako prastaré knihařské stroje, které sbírá, opravuje a především používá při své práci. Na volné noze se svému řemeslu věnuje už od začátku devadesátých let a radost ze společnosti knih mu nedokázala vzít ani povodeň v roce 2002, kvůli které se musel stěhovat na kopec. Co se týče konkurence, s jinými knihaři se prý přátelí a moderních copycenter se nebojí. Přetlak zakázek v jeho dílně snad dokazuje, že kvalitní řemeslo obstojí i v dnešní počítačové době.


Všude kolem nás jsou staré knihařské stroje. Pracujete vůbec na nějaké moderní mašině?

Ne a ani nechci, není k tomu ostatně žádný důvod. Většině stojů, které tu mám, je kolem stovky let a dá se říci, že tehdy je vyráběli lépe než dnes. Nejsou to nevzhledné plastové kisny, naopak mají ducha. Třeba staré pákové nůžky, které běžně používám na přesné sekání papírů, ty jsou na celý život, přesněji řečeno vystačí na několik životů. Čas od času nabrousíte nože a jinak fungují bezchybně. Já tvrdím, že nejlepší pákovky se vyráběly tak do 50. let, dokud se roztavovaly nacistické tanky a používala se masivní ocel. Pak tanky došly, ocelové desky vystřídala dřevotříska a ta ve vlhku i v suchu pracuje a celé se to kroutí. Což u stroje, u kterého hodně záleží na přesných úhlech, představuje značný problém. Kromě pákových nůžek používám při práci i prastaré lisy na schnutí lepidla, řezačku pro zaříznutí knižního bloku nebo zlatičku pro vyražení titulu do desek či hřbetu knihy.

Takže moderní technologie podle vás knihařskému řemeslu nic nepřinesly?

Knihař, jako jsem já, je nepotřebuje. Jako příklad může posloužit asi nejzajímavější stroj v mé dílně, kterým je sto let stará řezačka od firmy Mansfeld. Plně funkční, samozřejmě. Moderní varianty mají oproti ní navíc motor a nějaké to pravítko s laserovým zaměřovačem. To se jistě uplatní v průmyslové výrobě, ale když vyřezáváte jednotlivé knížky, tak si v místě, kde to chcete oříznout, uděláte čárku tužkou a bez laserového zaměřovače se v pohodě obejdete. Že musíte místo motoru párkrát ručně otočit kolem? To také není při malém množství knih žádný problém. A ještě si příjemně protáhnete záda.

Na jakých knihách lidem nejvíce záleží a nosí vám je k opravám?

V našem ateistickém státě vás to možná překvapí, ale nejčastěji jsou to bible a modlitební knížky. Zákazníci je najdou na půdě a mně je předávají se slovy, že sice do kostela nechodí, ale jedná se o památku po někom z rodiny, kterou si přejí uchovat. Podobné je to s kuchařkami. Přijde paní a chce opravit klasickou kuchařku od Rettigové nebo Sandtnerové, tak jí řeknu, že tu samou knihu sežene v zachovalém stavu v antikvariátu za dvě stovky, zatímco za opravu dá třeba i tisícovku. Odpověď je vždy ve stejném duchu. Že tu kuchařku měla už babička té zákaznice a rukou si tam psala poznámky a pak podle ní vařila její maminka. Zkrátka jde o tu konkrétní knihu. A stejné je to s pohádkami. Lidé chtějí číst svým vnoučatům přesně z toho samého Ferdy mravence, ze kterého v dětství někdo četl jim. Jiný Ferda pro ně tu hodnotu nemá.

Takže vás do jisté míry živí nostalgie zákazníků?

Určitě. Hodně často tu mívám třeba foglarovky, ty jsou pro mnoho lidí doslova srdcovou záležitostí. Dokonce jednou přišel pán, že mu vyhořel celý dům a co nezničil oheň, to dokonali hasiči. Nestihl si vzít ani osobní věci a zbylo mu prakticky jen to, co měl na sobě. Dům byl zralý na stržení a on po něm ještě zoufale bloumal, až na půdě našel právě foglarovky, kompletní Foglarovo dílo, které dostal od otce, přičemž některé z těch knih podepsal Jestřáb osobně. Knížky částečně ochránila police, měly ohořelé hřbety, ale vnitřek byl netknutý. Tak mi je přinesl. Měsíc to tu bylo cítit jako v udírně a z nebohých foglarovek lítal takový ten mastný popílek. Ale zas to byla velká věc opravovat to jediné, co někomu zbylo ze zničeného domova.

Na svých internetových stránkách varujete, aby lidé nezkoušeli své oblíbené knížky opravovat vlastními silami. Jak velké škody tím mohou napáchat?

Nejvíce škod napáchá kategorie takzvaných šikovných kutilů s izolepou. Ono se to trochu nabízí, když máte třeba natrženou stránku, že to jednoduše přelepíte. Jenže se jedná o nevratnou škodu, protože už to nikdy nesundáte, aniž byste přišli o text, který pod tou páskou byl. Navíc izolepa nevydrží věčně a časem se začne sama oddrolovat, přičemž písmenka opět bere s sebou. Pokaždé, když sem někdo z těchto kutilů zavítá, tak s nadsázkou říkám, že by udělal lépe, kdyby strčil ruce do některého z mých lisů.

Další typickou situací je, že odpadne hřbet knihy, což je dost časté, zkrátka opotřebení. A lidi pak nenapadne nic lepšího, než ho přilepit kanagonem nebo podobným lepidlem. Takže hřbet namažou a připlácnou zpátky. Jenže pak zjistí, že to nefunguje. Když totiž otevíráte knihu, tak se stránky v místě, kde jsou slepené, prolamují dovnitř a ten hřbet se od nich vzdaluje opačným směrem. Pokud tomuto pohybu zabráníte, knihu nelze otevřít. Rázní jedinci za to pak vezmou pořádně a opět to roztrhají. Bonusem je, že kanagon se skvěle vsakuje, takže se bez problémů rozšíří i tam, kam původně neměl a lze pak ze stránek odstranit pouze mechanicky. Shrnu-li to, tak z jednoduché opravy hřbetu, která by zákazníka vyšla na tři stovky, se tímto jeho zásahem stane dvoudenní operace za tisíc korun.

Jak vlastně vy opravujete třeba roztrženou stránku?

Také to přelepím, ale pomocí hedvábného papíru a pšeničného škrobového mazu. Podobně třeba nastavuji i celé utržené kusy stránek. Ten papír je průsvitný, takže text zůstává čitelný a pšeničný škrob je ke knize šetrný, navíc se dá snadno odstranit pomocí štětce a vody.

A oprava celé knížky, takového toho klasického salátu?

U starých knížek musím vyřezat původní nitě, opatrně od sebe oddělit jednotlivé listy a očistit je od zbytků lepidla. Udělám nutné opravy roztržených míst hedvábným papírem, narovnám zmuchlané stránky. Poté listy znovu svážu. Podle stavu a cennosti desek pak vyrobím buď desky nové, nebo opravím desky staré tak, aby znovu chránily knihu, jak mají. Díky technickému zázemí, které tu mám, pro mě není problém vyrobit třeba repliky historických vazeb.

Kromě převazeb a oprav knih nabízíte i další služby. S čím vším k vám lidé ještě chodí?

Mám hodně zákazníků a je to i moje strategie. Mít jednoho dominantního je riskantní, když vám pak vypadne, jste bez příjmu. Tady za rohem je stavební fakulta ČVUT, takže hodně vyrábím pro studenty krabice na míru na různé ty plány budov, které odevzdávají. A samozřejmě vážu také diplomky. To je příjemná věc. Mnohdy vydělám za dopoledne, které strávím diplomkami, víc než za to samé dopoledne nad starou knížkou, i když ta mě na druhou stranu zase víc baví. Část zakázek mám od knihoven. Mými stálými zákazníky jsou třeba knihovny Národního technického muzea v Praze a Národní galerie. Vždycky na konci roku, když seženou peníze, si nechávají svázat ucelené ročníky časopisů. Dělal jsem i pro Hrad, což na druhou stranu skoro každý a není to něco, čím bych se v současné době dalo nějak chlubit, a pro několik ministerstev. Třeba když uvidíte ministra Babiše podepisovat nějakou mezistátní smlouvu v červených deskách se státním znakem, tak ty dělal živnostník, kterému teď chce zavést EET.

Hádám tedy, že se na zavedení EET netěšíte.

Stát by podle mě měl ten systém pro drobné podnikatele spíše zjednodušovat, i když samozřejmě zaznívají úplně jiné názory. Stačí si vzpomenout na slavné výroky současného ministra průmyslu a obchodu Mládka o tom, jak živnostníci parazitují na zaměstnancích. Možná to bylo trochu vytržené z kontextu, já to ale každopádně cítím tak, že my živnostníci bychom měli být ve společnosti naopak vážení, protože sice do toho systému přispíváme méně než zaměstnanci, ale přispíváme a přitom od něho nic nechceme. Já když jedu na dovolenou, tak se vrátím a nemám za ty dny na kontě ani korunu, zatímco zaměstnancům normálně přijde výplata. Já když nemám zakázky, tak si tady v dílně hraju šipky a nikdo mi samozřejmě nic nedá, ten zaměstnanec opět svou výplatu dostat musí, ať už firma zakázky má, nebo ne.

Co se týče toho EET, myslím, že to stejně účel nesplní. Znám třeba chlápka, který na zahradě načerno spravuje auta. Ať přijde jakákoliv elektronická evidence, bude v tom stejně pokračovat, vůbec se ho to nedotkne. Naopak si myslím, že podobný model pak využije daleko víc lidí, nechají legálního byznysu a budou všechno dělat bez papírů. Klienty najdou, existuje mnoho lidí, kterým je to jedno. Přestanou tedy podnikat, na úřadě se nahlásí jako nezaměstnaní a rázem za sebe nebudou platit sociální, zdravotní ani minimální daň. Je pravda, že mnozí drobní živnostníci dnes třeba nepřiznávají sto procent výdělků, ale pořád je to menší zlo, než když nepřiznají vůbec nic a úplně vypadnou ze systému.

Vy jste začínal podnikat v roce 1991, porovnejte prosím tehdejší situaci na trhu s tou dnešní.

Asi největším rozdílem je, jak jsem s hrůzou zjistil, že se otevřel trh pro levné a nekvalitní výrobky a jsou tak žádány. Dva roky jsem například dělal pro jedno muzeum a vše probíhalo bez problémů. Pak mi ale řekli, že další zakázku už od nich nedostanu, tak jsem se ptal, jestli byli nespokojení, a oni, že naopak, že to dělám všechno moc kvalitní, což prý nepotřebují. Jednalo se o vazby přírůstkových seznamů a oni si našli dodavatele, který sice používá méně kvalitní plátna než já a tisky má nic moc, ale je o dvacet procent levnější. A ty seznamy prý nakonec všichni stejně hledají v počítači, takže kvalitní provedení tištěné varianty není potřeba. Podobný případ byl jeden obchodník s alkoholem, který nejdříve říkal, že si přeje vyrobit luxusně pojaté kožené vazby rezervačních knih, které chce dávat darem dobrým klientům. Ale pak z něho začalo padat, že to vlastně nemusí být prává kůže a ani ta vazba není nutná nijak kvalitní, protože, když občas nějaký list vypadne, tak si to ti klienti přilepí. Koneckonců budou to dostávat zadarmo, tak co by si stěžovali. S takovými postoji se setkávám často a to pak samozřejmě není práce pro mě. Na druhou stranu ale stále existuje plno lidí, kteří chápou, že u mě platí za ruční práci odborníka, a vědí, proč to dělají. Nemůžu si stěžovat, co se zakázek týče, mám mírný přetlak.

A konkurence? Té nepřibývá?

Já v podstatě žádnou nemám. V Praze jsou ještě víceméně dvě dílny, které jsou zaměřeny podobně jako ta moje, a to jsou Knihařství Rak a Daruma Praha. S těmi se ale přátelím, chodím k nim na kafe a tak. Asi by byla situace jiná, kdybych musel zoufale shánět zakázky, účastnil se výběrových řízení a nervózně přemýšlel, jak vysokou nabídku nesou kolegové v obálkách. Ale já teď o zákazníky nijak usilovat nemusím, oslovují mě sami.

Co moderní copycentra? Ta pro vás nejsou konkurencí? Nabízejí přece třeba levné vázání diplomových prací.

Oni to nemají levnější, to jen jejich marketing se tak tváří. Napíšou si do výlohy, že dělají diplomky od 199 korun, jenže pak zjistíte, že v tom není třeba tisk a ve výsledku to u nich vyjde třeba o sto korun dráž než u mě. Já dělám nejlevnější diplomku za 250 korun. Stejně jako ta copycentra pracuji se systémem Opus, který geniálně vymysleli Poláci a funguje to tak, že si od nich nakoupíte hotové desky, do kterých se ta práce vkládá a celé se to pak slisuje kovovým kanálkem. Takže tato moje služba je s nabídkou copycenter zcela srovnatelná, až na to, že já jim tu práci nevytisknu, protože tisky ze zásady dělat nechci. Na druhou stranu jsem oproti tomuto standardu schopen nabídnout více variant, udělat na tu práci třeba klasickou vazbu, pokud si student přeje, aby to opravdu nějak vypadalo.

Na čem všem tedy závisí poptávka po vašich službách? Máte horší a lepší roky?

My knihaři jsme tak trochu vespod potravního řetězce. Děláme pro knihovny a ty jsou jak známo navázané na ministerstvo kultury a to je zase prvním, které přijde na řadu v případě různých škrtů a utahování opasků. I v dobách, kdy se ekonomice daří lépe, dostává nejméně peněz, ze kterých je nejprve nutné zaplatit zaměstnance a to, co kde hoří. Až pak se opravují knížky. To samé platí o domácnostech. Jakmile někdo musí šetřit, tak nějaké knihy jsou to poslední, co řeší. Vždycky se to ale dalo nějak zvládnout, i když bylo práce méně.

I když se v roce 2002 do vaší dílny přihnala voda?

Tehdy jsem měl dílnu v Holešovicích a udělalo se mi tam tedy hodně vlhko, asi do metru od země, všude bahno z kanálů. Byl jsem zrovna mimo republiku, ale manželka naštěstí stihla zachránit zakázky, všechno to vynosila do patra. Některé stroje mi trochu orezly, což se dalo napravit, ale pár dní předtím jsem objednával materiály, které pak byly samozřejmě kompletně zničené. Pojišťovna to naštěstí zaplatila, takže jsem neutrpěl finanční škodu, jen už jsem v té dílně nemohl zůstat, protože byla na dlouho neobyvatelná. Tak jsem přesídlil do Dejvic. Prostory, kde mám dílnu teď, jsem se rozhodl rovnou koupit. Je to taková moje investice na stáří, protože žádné připojištění ve výsledku není výhodné. Tady to můžeme se ženou jednou pronajímat nebo prodat. Navíc, když máte vlastní prostory, můžete si je zařídit podle vlastních představ, to v pronájmu nejde. Takže i ta povodeň byla k něčemu dobrá.

Musím říct, že zníte velmi optimisticky, což u živnostníků nebývá moc časté.

Já se snažím vidět věci optimisticky. Žádné neštěstí se kolem mě neděje, mám zdravou ženu i děti. Nepotřebuju mít drahou káru nebo bydlet ve vile, činžáček mi přijde fajn. Na svoje záliby mám, zaplatím si kolo a komiksy. Pracuji na sebe a líbí se mi právě ta svoboda, že můžu ovlivnit, kolik si vydělám. Když si třeba vezmu na víkend na chalupu s sebou pět svazků a věnuji se jim tam, tak ten výdělek hned poskočí. Když potřebuji o víkendu odpočívat, odpočívám. Neumím si sebe představit jako zaměstnance nějaké korporace, ty člověka doslova sežerou. Dají vám sice hodně peněz a auto s bezednou nádrží a já nevím co všechno, ale pak se z vás stane otrok. A já si velmi vážím svobody. Když padli bolševici, bylo mi 21 let, velice dobře si pamatuji tu šeď předtím a to, jak moc jsme se těšili do Evropy, jakou jsme měli radost, že jsme v NATO. Jsem velkým fanouškem Evropské unie, chci se kamarádit s Francouzi a Němci, nikoliv s Rusy a Bělorusy, čímž samozřejmě myslím státní zřízení, nikoliv jednotlivce. Je jasné, že když je člověk třeba vážně nemocný, nebo čerstvě propuštěný horník z OKD, tak ze sebe ten optimismus doluje obtížně, ale já si nemám na co stěžovat.

Kdo je Petr Rumler

Vyučil se knihařem. Škola ho, jak sám říká, mnoho nenaučila, protože knihařští učňové prý tehdy sloužili jen jako levná pracovní síla ve fabrikách a k vazbě knih se prakticky nedostali. Potřebné dovednosti získal až v knihařské dílně Ústředí uměleckých řemesel v Praze pod vedením zkušeného vedoucího Jiřího Vegrichta. Po změně režimu se v roce 1991 rozhodl postavit na vlastní nohy a otevřel si dílnu v Praze, nejprve na Starém Městě, odkud ho brzy vyhnala výše nájmu, později v Holešovicích, odkud se musel stěhovat kvůli povodni v roce 2002. V současné době váže knížky ve vlastních prostorách v Dejvicích. Mezi jeho klienty patří významné české knihovny i některá ministerstva. Je ženatý, má dva dospělé syny.

Foto: Stanislav Novotný

Diskuze