Rozhovory

Spolužáci Martin a Tomáš: Úspěch jsme si namixovali

Kateřina Kotalová

Úspěch jsme si namixovali

Ještě nedávno spolu MARTIN WALLNER (31) a TOMÁŠ HUBER (34) seděli na přednáškách ekonomie a možná právě ve chvíli, kdy profesor zabředl do nejnudnější oblasti výkladu, přemýšleli nad společným projektem. A někde tam v té lavici přišel nápad, ze kterého se o pár let později zrodil MIXIT. Ve zkratce tubus plný zdravé snídaně, kterou si sami namícháte přes internet. Začínali před šesti lety ve dvou v malé sklepní místnosti na Vinohradech, naprosto nadšení z každého jednoho tubusu, který ručně naplnili.


Dneska byste to ve dvou asi nedali, že?

Martin: To v současném objemu ani náhodou. Dneska je nás pětašedesát a stejně občas nestíháme. Každý den odsud odešleme několik tisíc tubusů. Ale ty začátky si dobře pamatujeme, byla to euforie z každé objednávky.

Tomáš: Začínali jsme v malém bytě v přízemí, který nám dohodil kamarád. Tři krát čtyři metry. Tam jsme objednali po kilech první suroviny a první tubusy. Minimální množství, co nám byli schopní dodavatelé prodat. Všechno jsme tahali schodištěm dolů a nahoru. Vyřizovali jsme tam první objednávky, Martin ručně míchal, já to balil. Pak jsme s tím běželi na poštu. Tenkrát to byly jednotky denně.

Martin: Byla to legrace. Pamatovali jsme si jména všech zákazníků, vypisovali jsme je ručně na složenky. A ve zbývajícím čase jsme přemýšleli, jak to posunout dál.

A co jste vymysleli?

Martin: Pořád něco. Na začátku jsme měli problém vyjít s penězi. Dávali jsme do toho naše výdělky z brigád. Já jsem tehdy jezdil jako hotelový řidič s turisty na letiště a zpátky a Tomáš rozjížděl restauraci. A hodně nám pomohly naše rodiny. Banky by nám v té době ani nepůjčily, byli jsme studenti, neměli žádnou účetní historii.. A asi bychom dneska plakali, kdybychom si tehdy v nějakém ústavu vzali velký úvěr s vysokým úrokem. Původně jsme si mysleli, že bude stačit sto tisíc, ale když se to všechno sečte, vyšplhalo se to na více než milion korun.

Tomáš: Byla to divoká studentská léta.

Martin: Dlouho jsme z Mixitu nic neměli. Co jsme vydělali, jsme vrátili zpátky do firmy. Něco jsme prodali a pak nakoupili suroviny ve větším, díky čemuž jsme u dodavatelů dostali lepší cenu. Pak jsme se přihlásili do pořadu Den D (reálné začínající projekty v něm hledají investory – pozn. red.).

Chtěli jste po investorech dva miliony korun za 10% podíl ve firmě. Oni vám ale nabídli polovinu za 50% podíl ve firmě. Nedohodli jste se přece…

Tomáš: Nedohodli a odešli jsme, jak jsme přišli, ale získali jsme publicitu a mnohonásobně narostly objednávky.

Martin: Tenkrát nám z toho spadl server. A na druhý den jsme byli pozvaní do Dobrého rána České televize, kam jsme dorazili s obrovskými kruhy pod očima po proslavené noci a ještě před vstupem proklínali poskytovatele hostingu a programátorovi spílali do telefonu, proč ten server panebože neohlídal.

Nelitovali jste někdy, že jste nabídku investorů nevzali? Přece jenom milion do začátku by se hodil…

Martin: Nelitovali jsme ani vteřinu. Oni chtěli půlku firmy, což by nás přestalo motivovat. Chtěli navíc oddělit výrobu, abychom se mohli věnovat jenom prodeji. My jsme ale chtěli hlídat kvalitu surovin, výroba k tomu, co děláme, prostě patří a teď se nemusíme dělit o marži s výrobcem a máme ji pro rozvoj a pro nové produkty.

Tomáš: Chodily pak další nabídky od investorů, sešlo se jich třeba i čtyřicet za rok, ale všechno jsme odmítali. Věděli jsme, že se to dostane tam, kam chceme, ale bude to déle trvat. Je to o píli, vytrvalosti.

Martin: Představa, že bychom někomu dali půlku firmy a on by nám dal milion, to bychom se dneska asi oběsili.

To vám i potom stačil ten sklep?

Tomáš: Horko těžko, potravinářská inspekce nám ho bez problémů schválila, ale paní domovnici vadily palety na schodech. Přestěhovali jsme se proto do většího sklepa.

Martin: No, tam už nebylo ani okno. Ale zase to mělo tu výhodu, že to bylo v domě, kde měl Tomáš restauraci, takže to bylo levné a navíc jsme měli obědy zadarmo a mohli jsme obě podnikání navzájem zviditelňovat.

Tomáš: Byli jsme tam šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Později jsme si vzali brigádníka, který je s námi dodnes. Tehdy mixoval a zvedal telefony, dneska má na starosti celý nákup surovin.

Martin: Takhle jsme to pytlíkovali skoro dva roky, na jaře 2012 už jsme si mohli dovolit pronajmout tuhle halu v Praze. Je to bývalá tiskárna cenin. Po roce tady nám to málem všechno vzala voda.

Povodně se vám nevyhnuly?

Tomáš: Měli jsme tehdy obrovské štěstí v neštěstí, že povodeň přišla o víkendu, kdy Mixit slavil narozeniny slevovou akcí a my jsme všichni byli tady ve výrobě. Jakmile se voda začala zvedat, věděli jsme, že se blíží něco většího a důležité věci jsme začali odnášet o patro výš, díky tomu jsme toho strašně moc zachránili.

Martin: Do čtyřech dnů jsme v nových prostorách o patro výš začali zase vyrábět, i když jsme jeli na agregátor, protože elektrika nešla. Ale kdybychom tady v tu neděli nebyli, určitě by nás to stoplo na podstatně delší dobu, protože by se utopily všechny počítače, drahé suroviny a asi bychom naštvali dost zákazníků.

Dnes si lidé mohou snídaňový tubus namíchat ze sto padesáti druhů surovin od cereálií přes čokoládové produkty po oříšky a sušené ovoce. Jak to funguje logisticky, když každá objednávka je jiná?

Martin: Teď už je to mnohem jednodušší, protože konečně máme stroj, do kterého se vejde až devadesát surovin. Do něj proudí jednotlivé kombinace a on už si tubus sám naplní. Ručně plníme podle konkrétních objednávek jen některé suroviny, třeba sušené ovoce.

Tomáš: Do listopadu 2014 jsme všechno dělali ručně. To bylo šílené obzvlášť o Vánocích. Kdy jsme plnili tubusy jako blázni každý den do noci a druhý den brzy ráno zase.

Martin: Každé Vánoce jsou náročnější než ty předešlé. I když my dva už dávno tubusy neplníme, o Vánocích ke klasickému dvousměnnému provozu my s Tomášem vytvoříme třetí směnu. To tady jako blázni připravujeme tubusy do noci.

Co vám na to říkají doma?

Martin: Partnerky s námi drží od začátku. Jejich odolnost je léty prověřená. Vydrží dost.

Tomáš: Nevím, jak ty, ale já pozoruju, že od chvíle, kdy se nám narodilo dítě, je vyvíjen mírný tlak na dřívější příchod domů.

Martin: No, to máš asi pravdu. U nás je to taky tak. Děti jsou trochu změna.

Díky stroji jsou v Mixitu schopni odbavit stovky tubusů denně. To by bylo dřív nemyslitelné.

Děti pochipotelně člověka změní. Mixit je přitom takové vaše společné dítě. Jak ten vás změnil?

Tomáš: Možná jsme začali zdravěji jíst.

Martin: Myslíš? No, možná že jo.

Počkejte, vy jste bývali ty příslovečné bosé kovářovy kobyly?

Martin: Jako studenti jsme to jídlo moc neřešili. Hlavně, aby bylo studentskému rozpočtu dostupné. Vzhledem k tomu, že každý den využíváme dovážkovou službu, ani teď to s tou zdravou výživou nepřeháníme.

Tomáš: Počkej, dneska jsi měl řepovou polívku…

Martin: No dobře, celý den sedím na zadku, tak nad tím už trošku víc přemýšlím, ale že bych musel mít každé ráno na stole vločky s jogurtem... To spíš občas uzeného lososa nebo chlebíčky.

Tomáš: To je pravda, my Mixit nesnídáme, ujídáme ho přes den. Tenkrát jsme se nepustili do zdravých snídaní z nějakého přesvědčení. Prostě jsme chtěli mít něco vlastního, byl nám blízký internet, ale nechtěli jsme dělat jen něco virtuálního. Chtěli jsme něco, z čeho pak lidé budou mít užitek, co si budou moci vzít do ruky. Martin pak našel podobný projekt v Německu.

Martin: Mně se strašně líbila ta variabilita, že na internetu si něco namícháte a reálně to pak přijde domů. Není to jen služba, ale i výroba.

Tomáš a Martin drží sto procent firmy Mixit. A měnit na tom nechtějí vůbec nic.

Jste charakterističtí svým balením…

Tomáš: A jsme za to rádi. Teď máme asi deset druhů tubusů, ale celkem už to bude možná stovka. Pořád je obměňujeme, protože lidé je začali sbírat. Baví je grafika.

Martin: Tu nám dělá kluk, kterého jsme ještě nikdy neviděli

Pardon?

Martin: Je to tak. Dřív jsme měli tu snahu ho sem pozvat, potkat se. Ale nikdy to nevyšlo. A teď už nás baví to, že se vlastně neznáme, tak to asi nebudeme měnit. Protože takhle nám to spolu skvěle funguje a pak už by to třeba ztratilo to kouzlo.

Mají ty kresby na tubusech význam?

Tomáš: Většina ano, ale bývá hodně skrytý. Grafik tam pokaždé schová nějakou legrácku. My mu pošleme nějaké zadání, svoji představu, on vytvoří úplně něco jiného, ale vždycky je to dobré, tak si to necháme.

Martin: Teď máme tubus na motivy pralesa a divoké přírody, protože jsme se zbavili palmového oleje.

Tomáš: Naši zákazníci ten palmový olej hodně řešili, tak jsme se rozhodli ho úplně odbourat. Někteří lidé nás kvůli tomu dokonce bojkotovali, tak jsme jim vyšli vstříc. Je to možná trochu zvláštní, protože třeba bio dneska už neřeší vůbec nikdo. My většinu surovin v bio nemáme a ještě to nikomu nevadilo.

Čím se vlastně prolomily hranice mezi jednotkami prodaných tubusů a tisíci?

Martin: Kromě Dne D a jiných televizních pořadů nám asi nejvíc pomohla šuškanda. My jsme ze začátku vůbec netušili, jak funguje marketing. Přišel za námi někdo, že nám bude dělat PR a my pořádně nevěděli, co to je. Skvělé také bylo, že dřív nebyl placený Facebook, zadarmo jsme oslovili mnoho fanoušků, kteří to mezi sebou sdíleli. A začali jsme být zajímaví i pro média, protože jsme prostě dělali něco, co tady ještě nikdo nedělal.

Teď už ale konkurenci máte…

Tomáš: No, občas se nějaká vyvrbí a pak zase skončí. Byly mezi nimi lepší pokusy, ale našli se i ti ubožejší, kteří něco obšlehli nebo ukradli obrázek.

Martin: Jo, to jsme byli celkem naštvaní a začali jsme proti nim bojovat.

Museli jste už konflikty řešit právně?

Tomáš: Ne, řešte dneska něco s právníkem, to je trápení. Napsali jsme ostrý mail. A zaregistrovali jsme si pár ochranných známek, které by mohly na naší značce parazitovat.

S čím se mladí začínající podnikatelé v Česku podle vás nejvíc trápí?

Martin: Tak asi s papírováním. Toho je tady dost. Kdyby to se zjednodušilo a zpřehlednilo, prospělo by to. Zorientovat se na začátku sebralo hodně času, který by se dal využít jinak. Pak přijde kontrola a může to tu ze dne na den zavřít a nikoho nezajímá, že jste měsíce nespali. Nám se to naštěstí nestalo, ale byly to nervy. Vím ze zahraničí, že tam jsou k začínajícím firmám benevolentnější, tady nemám ten pocit. Každopádně žádná zásadní byrokratická překážka nám v cestě nestála a s každým úřadem vycházíme v dobrém.

Přemýšlíte, že byste se do zahraničí rozšířili?

Tomáš: Prodáváme na Slovensko a do Polska, ale řešíme to všechno odsud. Rádi bychom v Polsku měli pobočku, ale je to s tím trhem nějaké složité. Oni slyší jenom na slovo sleva, museli jsme marketingový plán kompletně překopat.

Martin: Ale už máme pobočku v Kanadě. Potkali jsme totiž moc sympatický česko-kanadský pár, který se tam právě stěhuje z Česka, chtějí tam podnikat a Mixit se jim líbil, vlastně to byli naši zákazníci, a oni se líbili nám, tak jsme na tuhle frenšízu kývli.

Tomáš: Za těch šest let přišlo možná čtyřicet nabídek na spolupráci, všechny jsme odmítli, ale tahle rodina se nám líbila.

Jak jde vůbec dohromady kamarádství a byznys?

Martin: Dobře. Ještě jsme se pořádně ani nepohádali. Občas, pravda, někdo vybouchne, ale hned se jde od toho. Buď má pravdu jeden, nebo druhý, nebo se z toho udělá derivace společného nápadu. Jeden posouvá druhého a naopak. Ale ponorkou netrpíme.

Tomáš: Tak my kromě práce máme společného i koníčka – stará auta. Občas si nějakou zajímavou investicí a svezením uděláme radost.

To musí mít partnerky radost…

Tomáš: No mají. Obzvlášť, když někam vyjedeme, dáme děti do sedačky a někde zůstaneme trčet. To jsou vyloženě nadšené.

Martin: Už nás doma ženou tyčí, jakmile nějaké další přitáhneme.

Kromě zdravých tubusů se kluci v Mixitu soustředí i na cereální tyčinky.

Kvůli penězům už ale ztroskotalo nejedno přátelství. Vaše firma počítá obrat ve stovkách miliónů. To není málo. Z toho nemáte strach?

Tomáš: Ne, vůbec, my zase tolik peněz nemáme. Všechno, co vyděláme, vracíme zpátky do firmy na zlepšení technologií, vývoj lepších a lepších produktů.

A už jste vrátili vašim ten milion?

Martin: Postupně jsme jim ho vraceli, ale pak jsme si ho zase půjčili. To je pořád dokola, dříve s rodinnými zdroji, dnes s bankami. Oni ale žádný nátlak nevyvíjí, vidí, že to funguje, a to je pro ně důležité.

Tomáš: Milion jsme ještě pohromadě neviděli. A možná ani nikdy neuvidíme.

Ale nějaká dovolená už by letos mohla dopadnout, ne?

Martin: Snad vyjdou alespoň nějaké prodloužené víkendy. Dovolená je občas třeba.

Takhle se mixuje zdravá snídaně... (Foto: Stanislav Novotný)

Diskuze