Příběhy

Tvarůžková cukrárna Poštulkových:Sladce se tváří, slaně chutná…

Kateřina Kotalová

Sladce se tváří, slaně chutná…

Už jste byli někdy v cukrárně, kde nemají sladké? Ne? Tak to byste se měli zajet podívat do olomoucké Tvarůžkové cukrárny rodiny Poštulkových. Na první pohled se možná bude zdát jako každá jiná, pak se ale zakousnete a… ano, tady něco nehraje. Tady jsou totiž zákusky zásadně slané a na svědomí je má mladá podnikatelka BLANKA POŠTULKOVÁ (25), která navázala na rodinný podnik rodičů ZBYŇKA (56) a ZDEŇKY (53). I oni provozují takovou cukrárnu, ovšem v nedalekých Lošticích, kde je také jediná výrobna olomouckýh tvarůžků. A právě tam jsme se za nimi vypravili…

Určitě to tam bude příšerně cítit po smradlavých tvarůžcích, prolétlo mi hlavou ráno před šatní skříní. Beru tričko a džíny, které už beztak potřebují vyprat. No tak trochu načichneš, se nezblázníš… Na loštickém náměstí je hezky, takový maloměstský klid, ale i tady něco nehraje. To tady se přece ve velkém vyrábí slavné olomoucké tvarůžky, jejich typická vůně by se tu přece měla obzvlášť v těchto teplých dnech linout. Ale nic. Kromě muškátů na terase místní restaurace čichové senzory nic nedráždí. No jen počkej, až otevřeš dveře do Tvarůžkové cukrárny, měla by být kousek od náměstí. Díky bohu za informační stojku, jít po čuchu, dojdu nejdál k popelnici naproti.

Cesta od antény k syrečkům

Originální cukrárnu otevřeli Poštulkovi v Lošticích před sedmi lety. Blanka právě maturovala na gymnáziu, udělala přijímačky na univerzitu a už dávno měla jasno v tom, že svůj život spojí s gastronomií. Zdeňka se Zbyňkem zase přemýšleli, jak by si rozšířili podnikatelské obzory. „S manželem podnikáme už třicet let. Vyrábíme anténní techniku a zabýváme se vším okolo příjmu televizního signálu. Uznávám, že ke tvarůžkovým dezertům mají antény trochu daleko,“ usmívá se Zdeňka Poštulková. Zas tak daleko to není. Prakticky jedno patro. Zatímco v přízemí Zdeňka s ženskými vyrábí sýrové laskominy, o patro výš má Zbyněk s chlapy montují televizní techniku. „Po revoluci byl po anténní technice hlad, byl to obrovský boom. Začínali jsme doma v kuchyni, později jsme koupili tenhle dům,“ stiskne kliku do svého tvarůžkového království a... žádná syrečková facka se nekoná.

Největší krize

Zatímco v devadesátých letech viděli Poštulkovi s trochou nadsázky v oboru podnikání zlatý důl, s novým miléniem přišla digitalizace a s tou ruku v ruce první problémy. „Všechno se zlomilo. Toho, co jsme vyráběli, se najednou spotřebovalo minimum a do toho přišla krize. Museli jsme začít propouštět, řešit odstupné a další problémy. Dcera dospívala a bavila ji gastronomie. Já jsem ekonomka, manžel technik, když jsme ale viděli, jak je do kulinářství zapálená, řekli jsme si, že když žijeme tady, narodili jsme se tady, chodili jsme tady do socialistických tvarůžkáren na brigády, kupovalo se to domů, jedlo k večeři a s tímhle místem jsou tvarůžky neodmyslitelně spojené, zaměříme se na ně,“ vzpomíná paní Zdeňka na těžké chvíle, které předcházely vzniku Tvarůžkové cukrárny. Otvírali v první fázi ekonomické krize a šlo to ztuha, oni to ale nevzdali. „První tři roky byly kruté, ale chtěli jsme vydržet. Vzdát to po půl roce by byla chyba,“ říká skálopevně a v jejím hlase je slyšet jistá úleva.

Honička za úspěchem

Tvarůžková cukrárna jí koneckonců rychle přirostla k srdci o trochu víc než kabely, dráty a krabičky s tlačítky, které v začátcích podnikání rozvážela po klientech městskou hromadnou dopravou. „O tom bych mohla napsat knihu, jak jsem nechala tohle dítě,“ usměje se na dnes dospělou a o hlavu vyšší Blanku „vozit dědečkem po náměstí v kočárku s tím, že chytnu autobus do Zábřehu, vrátím se, ve Spořitelně, kde jsem dříve pracovala, ji nakojím, přehodím tašku s kabely za jinou a pojedu s dalším zbožím do Litovle a tam s prsy nalitými mlékem stopnu někoho, aby mě hodil zpátky do Loštic,“ položí svoji dlaň na dceřinu a jemně ji stiskne a pak se obě naráz rozesmějí. I když se Blanka podobá spíš tatínkovi, s maminkou jsou dokonale sehrané. Jak by ne, tyhle dvě spolu pracují od Blančina útlého dětství. Jakmile odrostla dudlíku, cesty za klienty podnikala s maminkou. „Dělala jsem dealera, svážela jsem materiál a rozvážela zboží po obchodech. Blanka seděla v kočáru, do kterého se musela vejít i s krabicí zboží. Musela ji pořádně držet, aby se na kostkách olomouckého náměstí nerozsypala. Takhle jsme techniku rozvezly po obchodech s elektronikou a zase vyrazily domů vlakem,“ směje se při vzpomínce na prvopočátky rodinného podnikání.

Podnikání v krvi

To ostatně mají Poštulkovi v krvi. Zdenčin dědeček byl za první republiky úspěšný zelinář, Zbyňkovi prarodiče vlastnili železářství. „To bylo ale ještě před válkou, táta to pak měl po dědovi převzít, musel jít na obchodní školu, aby se mohl stát obchodním příručím. To on ale hrozně nechtěl. Když jim po válce železářství sebrali, byl vlastně rád. Železářství se předělalo na byt, děda se nechal zaměstnat na koupališti a táta šel do fabriky na montáže a to ho bavilo,“ vypráví zprostředkované vzpomínky svého otce Zbyněk Poštulka. To Zdenčini předci zůstali zelináři až do svého skonu. „Hlavně babička měla obchodního ducha. Jezdila na kole po dědinách a sháněla vajíčka, salát a vozila to do města a něco na tom vydělala. Dělala to i za komunistů až do svého posledního dne, kdy ji na kole srazilo auto. Tu nehodu nepřežila,“ vzpomíná Zdeňka a po očku sleduje, jak z pultu mizí syrečkové dobroty. V průběhu týdne vyrobí na třicet druhů. Nejvíc na dračku jdou prý šátečky, větrníky, lokše a štrúdl, všechno pochopitelně z olomouckých tvarůžků a také tvarůžková korunka, která získala ocenění Regionální potravina Olomouckého kraje. „Brzy ráno napečeme a prodáváme do odpoledne, před pátou už skoro nic není a ráno jde na pult zase nová várka,“ popisuje maminka, jak to v rodinném podniku funguje. Pracují šest dní v týdnu od nevidím do nevidím, ale nelitují. „Jen doufám, že nám to holka jednou nevyčte. Trávila tady s námi svoje dospívání. Její vrstevníci se chodili bavit, ona tady pomáhala a ještě se tady musela stihnout naučit do školy,“ pronese Zdeňka s lehkou výčitkou v hlase.

Z úředníka na mašli

Nezdá se ale, že by Blanka jakkoliv strádala. Naopak. Jakmile získala jen trochu sebedůvěry, otevřela si v Olomouci vlastní Tvarůžkovou cukrárnu. Přiznává ale bez uzardění, že nebýt rodičů, dost možná by ji chuť podnikat brzy přešla. První problémy přišli už na živnostenském úřadu. „Nechtěli mi dát živnostenské oprávnění. Mám sice gymnázium a hotelovou školu, ale abych si mohla otevřít cukrárnu, vypadalo to, že se budu muset ještě vyučit cukrářkou. Já přitom ale s cukrářskými produkty nepracuji, protože všechny produkty mám slané. Takže na mě neměli žádnou kolonku, nakonec se jedna úřednice nade mnou slitovala,“ kroutí hlavou nad absurditou byrokracie mladá podnikatelka. Ostatně s podobnou situací se před časem potýkali i její rodiče, také mamince ekonomce a tatínkovi inženýrovi chyběl výuční list k podnikání. „S některými úředníky se prostě nedomluvíte a na všechny jejich požadavky abyste si najali extra člověka, vždyť to už se ani nedá stihnout sledovat, co zase nového na nás vymysleli. A zdá se mi, že ani oni sami se v těch svých požadavcích nevyznají. Dceru nechtěli zpočátku přihlásit jako plátce DPH, takže jsme museli začít bez DPH, za půl roku to stejně padlo, takže jsme museli celé účetnictví předělávat a celý další měsíc jsme řešili to, co všechno se jim na převodu nezdálo. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem po sérii telefonátů na finanční úřad sedla do auta, dojela si tam s tím, že jestli už to konečně nevyřešíme, neodejdu. Oni si snad myslí, že nemáme nic jiného na práci, než řešit to jejich DPH, vždyť už je to hrozné,“ spílá paní Zdeňka a Blanka jenom souhlasně přikyvuje. Jediný, koho to nechává v klidu, je Zbyněk. Peníze a administrativa jsou položky, které v životě neřešil. „O to se nikdy nestaral. Jen mi vždy sdělí, co je potřeba koupit, ale kde se na to vezme, to neřeší,“ mávne rukou Zdeňka.

Foto: Hana Brožková

Místním to nevoní

U pultu se zase vytvořila slušná fronta. Lidé sem chodí ve vlnách. Asi přijel autobus. „Kdepak, to není tím,“ smějí se Poštulkovi, „nevíme, čím to je, ale buď je tady úplně prázdno, nebo fronta. Děláme si legraci, že snad lidé čekají za rohem na prvního odvážlivce a pak se houfně přidají,“ uvažuje Blanka s tím, že mezi místními tvarůžkové dezerty zrovna nebodují. „Místní lidé tvarůžky často nejedí a už vůbec ne v této podobě. Ti sem chodí pro klasické zákusky nebo ukazují cukrárny svým návštěvám. Tvarůžkové moučníky jsou tu pro turisty,“ překvapuje Blanka. Až na výjimky, kdy se rodina vypraví na farmářské trhy do větších měst, se s výrobky Poštulkových nesetkáte jinde, než v Lošticích a Olomouci. Otvírat pobočky po republice prý zatím nechtějí, ačkoliv by si to mohli dovolit. „Tvarůžky se vyrábí jenom tady, je to regionální produkt, tak nemáme ambici mít prodejnu na Václaváku. Přesto další cukrárny na Moravě by se mi v budoucnu líbíly. Prozatím zveme lidi, aby přijeli za námi na Hanou , vždyť je tu krásně,“ uzavírá Blanka a v rukách si pohrává s letáčkem. „Ten navrhla sestra, je grafička, ale žije v Londýně, takže pro nás pracuje na dálku,“ nechá ho párkrát spadnout hřbetem na dřevěný stůl a vyťuká jím do stolu jednoduchou melodii. Pak si k němu se zájmem přičichne. „Včera přišly, ještě voní novotou,“ pronese pobaveně.

Diskuze