Příběhy

Nejstarší český čalouník Karel Pacák.Jeho rodina přišla o všechno. Dnes je na vrcholu!

Kateřina Kotalová

Jeho rodina přišla o všechno. Dnes je na vrcholu!

Jednaosmdesátiletý KAREL PACÁK vlastně ani čalouníkem být nechtěl. Na gymnáziu vynikal, a tak když jeho maminka zatoužila, aby se stal lékařem, nijak neprotestoval. Otec brašnář by byl býval radši, aby se vydal v jeho šlépějích, ale bolševik měl nakonec o budoucnosti mladého gymnazisty úplně jinou představu. A bylo vystaráno. Česko tak sice možná přišlo o špičkového lékaře nebo prvotřídního brašnáře, v Karlovi a v jeho potomcích ale získalo čalouníky a jednu z nejstabilnějších firem svého druhu v tuzemsku, POLSTRIN.

Karlu Pacákovi byste věk nehádali.

„Já už v téhle budově pracuji osmapadesát let, dovedete si to představit?,“ pronese nejstarší z rodu Pacáků jen tak mimochodem, když zvesela vyběhne schody z oddělení postelí v suterénu do přízemní prodejny. Osmapadesát let ty schody vybíhá den co den. Není divu, že se ani trochu nezadýchá. „Dědeček vyhrožuje, že až rozšíříme prostory, odjede na svou chalupu do Orlických hor a půjde na důchod. Rozšiřovat budeme, to je jisté, ten důchod, myslím, nehrozí,“ směje se Karlův vnuk Ondřej (29), který v rodinné firmě převzal úlohu hlavního ekonoma a po svém otci Karlovi mladším (50) je v Polstrinu druhý nejvyšší. Ač starý pán ve firmě zastává už pouze čestnou funkci, nedá mu to, aby ráno nepřišel. O nábytku ví všechno, vždyť v téhle královehradecké Mekce čalouníků v tom osmapadesátém začínal úplně nejníž, aby se pomalu příčku po příčce dostal až na post nejvyšší. „A přitom to, že jsem se sem dostal, byla velká náhoda. V osmačtyřicátém mě vyhodili z gymnázia. Nechápal jsem to, byl jsem jedničkář a maminka už si plánovala, že budu doktor nebo právník. Na jinou školu mě nechtěli vzít. Táta doufal, že by mě mohli vzít alespoň do učňovky v Třebechovicích na brašnáře, abych mohl pokračovat v jeho řemesle, ale ani to mi nedovolili. Dostal jsem se ale na obor čalouníků a neměl jsem jinou možnost, než nastoupit,“ vzpomíná na rány vyšší moci, které rozhodly o jeho dalším osud.


Pacákovi v kompletní sestavě. Zleva: Karel Pacák ml. (ředitel), Ondřej (hl. ekonom), David Pacák (designér) a Karel Pacák (zakladatel)

Když vám seberou střechu nad hlavou i hodinky z ruky

V rodině Pacákových tenkrát do zpěvu moc nebylo. Zatímco gymnazista Karel se namísto literatury a vzorečků z chemie učil s kladivem a vzorky textilií, jeho otec, živnostník, přihlížel tomu, jak jeho rodina přichází o živobytí i střechu nad hlavou. „Vystěhovali nás z Třebechovic, kde jsme měli krásnou rodinnou vilku, ve které tatínek i podnikal, na venkov. Na brašnařinu mohl zapomenout, a tak šel dělat dřevorubce. To byla těžká práce za žádné peníze. Rodiče proto zemřeli v chudobě, přestože mívali majetky. To všechno jim vzali a firmu znárodnili. Po tatínkovi mi nezbyla ani jedna peněženka, všechno musel odevzdat, pamatuji si, jak maminka musela sundat z uší náušnice, z rukou prstýnky a já hodinky. Když jsem to vyprávěl vnukům, nevěřili,“ vzdychne sotva slyšitelně Karel Pacák a při vzpomínce na rodiče se mu v očích zaleskne. Co jediného po tatínkovi zdědil, byla živnostenská krev a podnikavý duch. „Táta začal živnostničit v roce 1932, když v tehdejší krizi přišel o práci v koželužně. Ve sklepě s kamarádem začal dělat peněženky a na začátku osmačtyřicátého měl export do Ameriky, do Švýcarska, do Belgie. To znárodnění odnesl psychicky. Nic neprovedl, dával práci šedesáti lidem a najednou se musel jako štvanec sebrat a z hezkého domku se odstěhovat někam, kde nebyla ani podlaha. Tenkrát jsem to moc nevnímal, ale kdyby mi sem dneska přišly lidové milice, chtěly klíček od Toyoty a všechno to tady zabavily, asi bych v sobě nenašel tolik sil, jako tehdy táta,“ přiznává bez okolků.

Tak vznikají potahy na čalouněný nábytek v Polstrinu.

Z vojny rovnou na ulici?

Vyučil se čalouníkem, odkroutil vojnu a začal další boj. O místo. „Kluci se těšili z vojny domů, já ne. Byl jsem na Dukle jako lyžař a gymnasta. Zimu jsem strávil na horách a léto na Strahově. Jenomže vojna skončila a já jsem neměl práci. Vleklo se to se mnou dlouho, až jsem se dostal sem,“ rozhlédne se po místnosti, kde dříve namísto současné dílny byly kanceláře. „Tady,“ ukazuje na vybourané příčky, „sedělo sto dvacet úředníků. Bývalo tu ústředí pro padesát osm provozoven družstva,“ vzpomíná. Sám začínal jako řadový dělník. „Jojo, úplně od píky. Na dílně jsem strávil asi sedm let, ale dostal jsem se až do prototypové dílny, a to tehdy bylo něco. Byl jsem tam tehdy úplně nejmladší, dělal jsem se samými starými bývalými živnostníky, kteří také dostali zákaz podnikat, a od nich jsem se učil. Pak jsem povýšil na skladníka, a to byla zase obrovská škola materiálu. Po letech mě vytáhli na technologii, to už byl trošku vyšší stupínek. Na můj původ se asi trochu pozapomnělo a já jsem se dokonce dostal na dálkové studium Umělecko-průmyslové školy nábytkářské v Praze. Přes týden jsem dělal tady a o víkendech seděl ve školní lavici,“ usmívá se, když si v hlavě přehrává vzpomínky na opožděná studentská léta.

Z dělníka ředitelem

Zatímco družstvo postupem let měnilo názvy z Kvality přes Dřevozpracující družstvo po Dřevotvar, Karel Pacák stoupal po pozičním žebříku výš až na vedoucího provozu. „To bylo v osmdesátém šestém a za tři roky to tady šlo do restituce. Nejprve jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že bych to převzal, ale zaměstnanci mě přemlouvali. Báli se, co bude. Nejprve jsme jenom obnovili družstvo, a když v devadesátém třetím můj syn konečně nechal fotbalu a přišel sem, změnili jsme družstvo na obchodní společnost. Jenomže jsme museli členy družstva vyplatit, a to byl problém. Neměl jsem čím ručit, vlastnil jsem chaloupku v Orlických horách a byt, to nestačilo. Měli jsme ale štěstí, že se v pravou chvíli změnil ředitel banky a my ten úvěr nakonec dostali,“ vypráví začátky nové etapy známé čalounické firmy v Hradci Králové. Nazvali ji Polstrin. „Ten název si vymysleli sami zaměstnanci, dali jsme jim hlasovat a Polstrin jasně zvítězil. Od té doby se polstrováním v rodině zabývají všichni chlapi,“ položí ruku na rameno svému staršímu vnukovi Ondřejovi. Mladší David (24) už je také ve firmě, právě vystudoval design a pro rodinný podnik navrhuje už od střední školy. „Kluci byli už od dětství každý jiný. Když přijeli za mnou na chaloupku, Ondřej popadl knížku a David už hledal nějaká dřívka, ze kterých by mohl něco vyrobit,“ usměje se na vnuky a v jeho pohledu je víc, je v něm hrdost, radost a možná i úleva, že společný podnik rodinu stmeluje a ne naopak. „Ale nedávno mě Ondřej přece jen namíchl. Ani se nezeptal a udělal ze mě pradědu. A ještě navíc odvedl na mateřskou naši designérku. No nenaštvalo by vás to?,“ mrkne na vnuka a je nade vši pochybnost, že tohle je dávno a rádo odpuštěno.

Z vnuka má Karel Pacák radost.

Pořád jako Jura!

„Pojďte se podívat do dílny, přece tady nebudeme vykládat naprázdno,“ polyká poslední sousto makového koláče, a zatímco o generace mladší potomstvo se pomalu zvedá z pohovek, nejstarší z rodu už je dávno ve dveřích. „Děda dodneška jezdí na kole,“ utrousí Ondřej a z jeho očí, které se mírně točí v sloup, je zřejmé, co si o dědových cyklistických výletech myslí. „Já vás slyším,“ prokazuje na svůj věk další z pozoruhodných vlastností, „máme takový spolek cyklistů, tenistů a lyžařů. Několikrát do roka jezdíme lyžovat do Alp nebo do Orlických hor. Letos v zimě jsem jel i veteránské mistrovství,“ chlubí se zakladatel Polstrinu, kterému byste těch jednaosmdesát křížků jen těžko uvěřili. Sportuje celý život a i tuhle lásku po něm jeho potomstvo zdědilo. „Vždyť já už jsem skoro ani nedoufal, že se tenhle toho balonu někdy pustí,“ obejme svého syna Karla a z ředitele velkého podniku je rázem zase jenom syn, „kopal první ligu, ale pak naštěstí Liberec spadnul, a jemu došlo, že by se měl konečně živit pořádně jako my. Nakonec jsem ho přesvědčil, aby toho kulatého nesmyslu nechal, ale dalo to práci,“ baví se na synův účet.

Řezačka látek zabírá celou jednu halu. V Polstrinu ji měli jako první svého druhu v republice.

Sametové dědictví

První samostatné roky Polstrinu ale rozhodně nebyly jednoduché. V Česku chyběly nábytkářské prodejny, ve kterých by Pacákovi mohli mít odbyt. „Byla Bílá labuť a pak prodejny Jednoty. Jinak nic,“ vysvětluje Karel Pacák s tím, že jako jedno z nejlepších rozhodnutí považuje otevření první vlastní prodejny přímo v historickém domě Polstrinu. „Chodí sem celé rodiny posedět, je to někdy legrace. Nejvíc vyrábíme katalogové kusy, ale každý přizpůsobujeme na míru, protože jeden chce tvrdší sezení, jiný měkčí, další potřebuje kratší stěnu, někdo delší. Sériovou výrobu nemáme, a i když samozřejmě máme stroje, osmdesát procent je ruční práce,“ doplňuje dědu vnuk Ondřej. Sedm šicích strojů, které každý stojí zhruba jako malé osobní auto, jede na plné obrátky. Na milimetr přesně nastříhané obří kusy látky tady dostávají finální tvar a na chyby není prostor. „To bývávalo, že metr látky stával stovku, dneska ho nakoupíme třeba za tři tisíce. Látky a kůže až na výjimky dovážíme ze zahraničí, hlavně z Anglie, Itálie a Dánska. Rádi bychom šili z českých materiálů, ale koželužny, které byly schopné vyrobit vhodné textilie, vymřely,“ opře se Ondřej o „céencéčko“, velké tak akorát do výrobní místnosti. Právě tady příběh sedačky, postele či křesla začíná. „Stříhá se podle počítače, je to obrovská výhoda, ušetří spoustu času a hlavně materiál. Dříve se musely křídou obkreslit šablony z lepenky, pak se to měřilo a stříhalo nůžkami. Trvalo to mnohonásobně déle a nebylo to tak přesné. Postaru stříháme už jenom kůže, ty nemůžeme dát do stroje, protože kožené materiály v sobě mají přirozené kazy, ať už růstové nebo třeba stopy po bodnutí hmyzem. A těm je potřeba se vyhnout, a to ještě žádný stroj neumí, na to je potřeba lidské oko,“ vysvětluje nejstarší z Pacákových, který o samotné výrobě čalouněného nábytku ví z rodiny bezesporu nejvíce, mimo jiné i to, od koho materiál brát, a od koho dát raději ruce pryč. „Pokud jde o kůže, nejkvalitnější jsou rozhodně v Evropě. Ty americké jsou samý kaz, mají tam více hmyzu, kůže jsou pobodané, a to už z ní žádná úprava úplně pryč nedostane.“

Foto: Stanislav Novotný

Záchrana za pět minut dvanáct!

Nejenom technologie prošly vývojem, ale i vkus lidí. Klasické sestavy už dávno nefrčí. „Sedačku a dvě křesílka, která se vyráběla po desetiletí, už jsme nedělali, ani nepamatuji,“ loví v paměti Ondřej s tím, že nejvíce na dračku jdou rohové sedačky a v poslední době i ušáky. A těch látek… „Dřív jsme vyráběli z jedné červené, z jiné zelené a hotovo, dneska tady jsou tisíce různých materiálů, jaké si jenom vzpomenete, třeba i voděodpudivé, které se používají na čalouněný nábytek na jachtách. To jsme my zamlada vůbec neznali,“ vzpomíná Karel Pacák, když prochází mezi nepřeberným množstvím rolí látek. „Už se sem nemůžeme vejít. Potřebovali bychom, aby byl tenhle dům nafukovací,“ mrkne na dědu Ondřej. Rozšíření a rekonstrukce už byla na spadnutí před pár lety, ale přišla krize. „A my jsme dostali strach, a tak jsme to zastavili. Naštěstí. I když se nám daří stabilně a nikdy jsme nepocítili výrazný propad, přece jenom krize přinesla zpomalení trhu a být ostražitější a mnohem víc přemýšlet o nákladech se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Paradoxně nám krize hodně pomohla, trh se pročistil a zůstali ti nejstabilnější,“ přiznává Ondřej, který v rodinné firmě vládne čísly a tabulkami. „Přišel za pět minut dvanáct. A já to myslím vážně, jakmile to tady zvětší, odcházím se uklidit na mou milovanou chaloupku. Kluci to mají dobře našlápnuté, teď už stačí jenom nezblbnout,“ zahledí se synovi do očí. „Zbyl ještě ten koláč?,“ zajímá se, „víte, v řeznictví mě nepotkáte, ale to sladké….“

Tato křesla navrhl nejmladší z rodu Pacáků.


Diskuze