Příběhy

Příběh úspěchu:Dřevěné hodinky mladíka ze Šumperka dobyly svět!

Kateřina Kotalová

Dřevěné hodinky mladíka ze Šumperka dobyly svět!

Život se s PAVLEM TESAŘÍKEM (27) zrovna nemazlil. Ze ztráty rodičů si ale dokázal vzít zřejmě to jediné kladné, co taková tragédie může člověku dát. Rychleji dospěl, a přestože měl obrovské štěstí a oporu v prarodičích, od dětství měl na paměti, že je důležité postavit se brzy na vlastní nohy a umět na nich stabilně stát. Podařilo se. Ač nestudoval design a neučil se hodinářem, vymyslel vlastní dřevěné hodinky, které dnes s úspěchem prodává do celého světa!

„Tak tady to celé vzniklo,“ otvírá dveře do pokoje studentského bytu v Šumperku mladý inženýr. Tři krát čtyři metry, dvoulůžko, malá šatní skříň a stůl s notebookem, u kterého proseděl stovky hodin, než vznikly první originální dřevěné hodinky, které později obsadily veškerý volný prostor v místnosti. Hodinky, kam se podíváš a jedny hezčí než druhé…

Pokoj Pavla Tesaříka je zároveň pracovnou i expedičním místem.

Příliš těžké časy

„Já jsem byl vždycky hodinkovej,“ usmívá se, „ale nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budou vyrábět hodinky podle mého návrhu a že si je vůbec někdo bude chtít koupit. Vlastně tomu dodneška nemůžu uvěřit,“ neskrývá nehrané nadšení Pavel Tesařík, skromný mladý muž, který až příliš brzy poznal, co je v životě opravdu důležité. „Nestavím peníze na první místo, naučil jsem se vyjít s málem, a došel jsem k tomu, že nejdůležitější je zdraví,“ říká vážně. Je ve věku, kdy se nad zdravím moc nepřemýšlí, on ale moc dobře ví, o čem mluví. Jeho rodičům zdraví i štěstí chybělo, o tatínka přišel ve čtyřech letech, o maminku v jedenácti. Od té doby vyrůstal s prarodiči v Dolních Studénkách u Šumperku, šestitisícový důchod a pár tisíc sirotčího muselo stačit. Jistě i díky tomu Pavel zná hodnotu peněz. „Asi je pravda, že jsem vždycky musel přemýšlet víc dopředu, ale nerad bych budil lítost, mám skvělé prarodiče, u kterých jsem se měl možná lépe, než někteří u svých rodičů, a myslím, že jim za to nikdy nebudu moct být dostatečně vděčný,“ přiznává Pavel, původně vyučený prodavač.

Hodinky podle Pavlova návrhu obletěly celý svět.

Když si za něčím jdeš…

Přestože od dětství vždycky patřil k bystřejším, prarodiče ho spíš než do gymnázia dali vyučit. „Po základce jsem šel na obor obchodník, byl výuční s maturitou. Babička s dědou chtěli, abych pak šel pracovat, báli se, že by mě vzhledem k jejich věku nemohli na škole živit. Ale já jsem po maturitě chtěl ještě studovat a přihlásil jsem se na Hornicko-geologickou fakultu na Báňské univerzitě v Ostravě,“ vypráví Pavel s tím, že při škole pracoval, aby bylo na kolej a na párky v rohlíku. Díky diplomu by prý teď mohl být průvodcem v zavřených dolech, on ale uznal, že tudy cesta nevede. Jenomže k hodinkám to bylo ještě pořád hodně daleko. „Nechtěl jsem zůstat jenom u bakaláře, a tak jsem nastoupil na navazující studium Komerční inženýrství v oblasti surovin a rozhodl jsem se, že si zařídím živnostenský list a začnu podnikat, protože kdy jindy, než při škole, kdy máte jistý polštář a kde bydlet. Přemýšlel jsem o vlastních dřevěných hodinkách, a tak jsem si na ně zpracoval diplomovou práci. Ta mě posunula o velký kus dál, protože do té doby jsem používal selský rozum, ale nikdy jsem nic nemusel propočítávat a neřešil žádný byznys plán,“ směje se při vzpomínce na prvopočátky svého úspěšného podnikání. Diplomku obhájil nejlépe z ročníku a začalo mu být líto, že jeho vysněné hodinky zůstaly jenom na papíře.

Když pochopil, že jeho ruce nejsou tak zručné, aby si hodinky, které si nakreslil ve Photoshopu na svém notebooku, sám vyrobil, začal se pídit po výrobci. „Strašně jsem si přál stoprocentně české hodinky, ale zjistil jsem, že by byly jednou tak drahé a navíc jsem nesehnal nikoho, kdo by mi uměl vyrobit ciferník. Vzdal jsem to. Vyrábí se sice v Hong Kongu, ale tady,“ ukáže na židli v rohu svého pokoje, „se balí a vymýšlí,“ poklepe ukazováčkem k pravému spánku.

Dámské dřevěné hodinky navrhl podle babiččina přání.

A pak se jenom zaprášilo

První várku hodinek podle vlastního návrhu nakoupil Pavel Tesařík předloni o Vánocích. Padly na to všechny jeho úspory z různých brigád a nárazové práce prodavače notebooků. „Trvalo mi asi dva roky, než jsem si na ně vydělal. Nejprve jsem nechal vyrobit dámský design se Swarovski krystaly, aby měli chlapi na Valentýna co dávat slečnám. Vloni v lednu jsem spustil e-shop a hodinky se rychle prodaly. To jsem vůbec nečekal. A hlavně, líbily se i chlapům, takže všechny peníze, které jsem na nich vydělal, jsem otočil a nechal vyrobit i pánské. Ty jsem vyprodal, zase to otočil, a takhle to dělám pořád už rok a půl. Vše, co vydělám, vracím zpátky,“ prozradil svoji cestu k úspěchu Pavel s tím, že při počáteční investici si vystačil s pár desítkami tisíc korun. „Co šlo, jsem si udělal sám, naučil jsem se vytvořit webové stránky, logo, sám si dělám veskrze všechny grafické materiály, hodinky opravuji sám, naučil jsem se vyměňovat sklíčka, baterky, zkracovat pásky, hodinky balím a posílám. Hodně mi pomáhá moje přítelkyně a občas i spolubydlící,“ netají se tím, jak sráží náklady.

Věřili byste, že i papírové krabičky mohou být tak vkusné?

Chlapče, radši nepodnikej

Dobře, teď to asi vypadá, že si Pavel Tesařík ve studentském bytě několikrát do týdne zabalí pár hodinek a pošle je někomu, kdo nějakým omylem zadal do internetového vyhledávače WOOWA (neboli wood watches neboli dřevěné hodinky) a pak nějakým nedopatřením kliknul na Koupit. Tak to pozor! Pavel Tesařík posílá měsíčně desítky svých hodinek do celého světa. Jsou v Chille, v Austrálii, Japonsku, v Jihoafrické republice i v Americe, většinu ale zatím stále skupují Češi. „Teď jsem to počítal a zákazníky mám z více než třiceti zemí a ze všech kontinentů kromě Antarktidy,“ přehrává si v hlavě mapu světa. Ještě vloni na podzim měl jen dva základní druhy, dnes jich nabízí šest a brzy přibydou další dva, které pojmenoval po svých prarodičích. Jan a Marie. Ti jsou dnes na vnuka právem hrdí, když ale před necelými dvěma lety přišel s tím, že začne podnikat a kolik peněz to v začátku bude stát, málem je trefil šlak. „Báli se, že prodělám kalhoty, když jsem jim pak ale řekl, kolik jsem vydělal prodejem první várky, babička zalomila rukama a prosila mě, abych si ty peníze schoval pod polštář a už žádné další nenakupoval. Chápal jsem ji, do té doby jsem vydělával jednotky tisíc korun po brigádách a najednou přišly desítky. Ale já jsem nechtěl skončit,“ přiznává a šibalsky se ušklíbne.

Tikající babiččiny úspory

Na babiččino lamentování pro jednou nedal a vymyslel nový design, který chtěl nabídnout k loňským Vánocům. Potřeboval jich nakoupit více, věděl, že je prodá, ale neměl na jejich nákup dostatek peněz. Půjčovat si v bance se mu nechtělo. „Poprosil jsem babičku s dědou o padesát tisíc korun. Věděli už, že moje podnikání funguje a nechtěli, abych někomu cizímu dlužil peníze. Půjčili mi je se slovy, že mi drží palce. Šetřili je celý svůj život, jsem jim za to obrovsky vděčný. Pokaždé, když udělám nový design hodinek, první, kdo je vidí, jsou oni dva. Sice pořád říkají, že podnikání nikdy nebudou rozumět, jsou to zemití lidé, kteří od mládí pracovali na statku a o podnikání nemají ani ponětí, ale myslím, že jsou šťastní, že mě to živí. Děda pokaždé, když jde k doktorovi, ukazuje, že má hodinky od vnuka,“ pohrává si s prototypem nových dámských hodinek. „Dosud jsem měl hodinky jenom s velkými ciferníky, ale babička si přála nějaké menší, tak jsem navrhl sadu podle ní.“

Jak se o jeho hodinkách ve světě dozvěděli, přesně neví. Peníze do reklamy neinvestoval, pomohly mu jistě sociální sítě a takzvaná šuškanda. O hezkých věcech si lidé zkrátka řeknou. „Nečetl jsem žádné podnikatelské příručky. Všechno, co dělám, dělám poprvé v životě a učím se za pochodu. Řídím se tím, že co vydělám, zase vrátím a nechám něco bokem na nájem a na jídlo. A co se týče marketingu, zas až tolik mu nerozumím, ale založil jsem si Instagram, kam dávám svoje hodinky nafocené v netradičních prostředích a lidem se to líbí.Ttaké Facebook určitě hodně pomohl. Lidé si to mezi sebou sdílí.“

Foto: Hana Brožková

Vyrobeno z lásky

Lidé si hodinky Woowa oblíbili nejenom proto, že je teď prostě v módě nosit přírodní materiály, ale jsou také bezvadným dárkem už proto, že si na ně mohou nechat vygravírovat jakýkoliv vzkaz. „Nejčastěji asi Miluji tě nebo jména s vysokoškolskými tituly. Ale nedávno, když jsem gravíroval Vezmeš si mě, jsem si uvědomil, že jsou tyhle hodinky součástí důležitých okamžiků v životě lidí. Byl to opravdu těžko popsatelný pocit.“

Zatímco jiným dělají jeho hodinky radost, jemu už přidělaly pár vrásek na čele. To když zjistil, kolik bude muset doplatit na daních, že je musí třeba i třikrát proclít a že si špatně spočítal šířku pásků. „Já už jsem na sobě udělal tolik bot, které mě stály spoustu peněz. Leží mi tady dost kusů hodinek původně limitovaná edice, kde jsem špatně zadal šířku pásků. Objednal jsem sice nádherné kožené pásky, které mi tam ale nepasují. Stálo mě to desítky tisíc plus cena samotných hodinek, kterým teď chybí pásky. A ty daně? Tak v tom jsem vůbec nebyl kovaný. Věděl jsem sice, že budu platit daň z příjmů, ale netušil jsem, že budu muset základ daně dorovnat i zpětně. Takže místo toho, abych po Vánocích objednal novou sadu hodinek, připravené peníze padly na daně. To bolelo moc, ale chybami se zkrátka člověk učí,“ krčí smířeně rameny. Že by ale chtěl prodělat kalhoty, na to Pavel Tesařík zrovna nevypadá. „Nevím, jak dlouho mě dřevěné hodinky ještě mohou živit, ale budu dělat všechno pro to, aby to bylo co nejdéle…“

Diskuze