Příběhy

Otec a syn Kůsovi:Truhláři se stoletým příběhem

Kateřina Kotalová

Truhláři se stoletým příběhem

Z otce na syna si truhlářské řemeslo v rodině KŮSOVÝCH předává už čtvrtá generace. Otec MIROSLAV (56) v malebné dílně nedaleko náměstí v Kašperských Horách načíná devětadvacátý rok a už pár let tam péruje svého syna ZDEŇKA (23), ze kterého mu před očima roste skvělý truhlář a restaurátor historického nábytku. „Určitě mě jednou přeroste, ale to na sobě bude muset ještě hodně pracovat,“ tvrdí Kůs starší, kterého před sedmi lety postihla přímo v dílně mozková příhoda. Pár měsíců na to už ale zase držel šmirgl v ruce.

„Ale začal jsem se víc šetřit. Už nedělám sedm dní v týdnu, ale jenom pět a neberu zakázky na klasický nábytek, i kdyby byly sebevětší. Udělám maximálně osm stejných židlí, ani jednu navíc. Mě to nebaví,“ opře se o starou pásovou pilu. „Ta je ještě po dědovi, stojí tady na jednom místě od roku 1945. Pracujeme na tom pořád. Staré stroje jsou nejlepší, na těch ani nebyla oprava. Nemá to vychytávky jako elektronické měření nebo displej, ale jsou spolehlivé,“ pochvaluje si stařičké mašiny Miroslav. Ty už leccos pamatují. Třeba to, jak je sem po válce Miroslavův děda stěhoval. Do Kašperek přišel z nedalekého Kůsova, odkud rodina pochází. V domě s dílnou před ním bydleli jeho známí, dům mu přenechali, když šli do odsunu, aby neskončil v cizích rukách. „Děda a pak i táta tady dělali načerno. To se nesmělo. Dveře byly zazděné, bylo tu jen jedno okno. Dělali tu jen melouchy. To byly samé opravy, běžné nábytky, okna, dveře. A také rakve. Těsně po válce tady měl dokonce označení Václav Kůs – výroba rakví a lyží. Rakve se musela udělat přes noc nebožtíkovi na míru, to nebyla legrace,“ vypráví pan Miroslav. Dřevěné schránky na poslední cestu nebožtíkovu už dneska Kůsovi nevyrábí. Prý těm současným papírovým nedokážou cenou konkurovat.

Lyže a ptačí budky pro armádu

V nevelké dílně Miroslav i Zdeněk vyrostli. A zatímco Zdeněk se mohl s nadšením dívat tátovi pod ruce, Miroslav takové štěstí neměl. „Můj táta zemřel brzy, takže jsem tady byl hlavně s dědou. Děda vyprávěl, že nejvíc dělal za války. Protože v Kůsově byla zotavovna armády, dělal lyže vojákům na východní frontu a ptačí budky. Proč zrovna budky, na to se raději neptal. Pracoval v téhle dílně do svých devětasedmdesáti. Když se díval na revoluční dění v televizi, najednou řekl, že už dělat nebude. A ze dne na den skončil,“ vzpomíná na dědečka. „Ale do poslední chvíle furt poučoval, jak dělat řemeslo. Samozřejmě měl ve všem pravdu, ale to jsem pochopil až později. Znal dobře dřevo a uměl mu porozumět a naslouchat mu. Ono není prkno jako prkno. Třeba tohle dřevo,“ vytáhne zpod stropního trámu asi metrovou desku, „to bylo pokácené v létě, mělo sladkou mízu a dal se do toho červotoč, kdyby bylo pokácené v zimě, tak se to nestane,“ prozrazuje jedno z mnoha tajemství dřeva.

Nemilosrdný zub času

Miroslav je jedním z mála řemeslníků, kteří mohli podnikat ještě před listopadem 1989, povolení od Národního výboru získal o rok dříve, protože Pražský podnik, pro který do té doby pracoval, neměl vhodnou dílnu. Listopad 89 prožil v pražských klášterech, pracoval totiž na renovai pražských památek, a tak k němu hla revolučního dění nedozněl. "A když jsem to dodělal a vyšel ven, byla tu svoboda," usmívá se při vzpomínce na šestadvacet let taré události. „Za komunistů to bylo ale zlatý, dostával jsem složité zakázky, třeba dřevěné dveře na zdejší starý židovský hřbitov, ty jsem dělal ještě za KSČ a jsou tam dodnes,“ vzpomíná Miroslav a rozhlíží se po své dílně. Je těžké uvěřit, že se do ní dvě velká křídla skutečně vměstnala. A nejenom ta. Uvnitř pod rukama otce a syna Kůsových vznikají hotové skvosty. Třeba replika gotického oltáře z konce 15. století pro Muzeum Šumavy, která musela být pochopitelně navlas stejná jako originál. „Barvy musely být takové, jako když sundáte stará prkna z půdy, kde bylo roky seno. Dělali jsme na tom šest týdnů, šlo to docela rychle a nepoznali byste rozdíl,“ projede mladší z Kůsů prstem po starém rámu od obrazu, který jim právě leží na stole uprostřed místnosti provoněné dřevem a pilinami. Na jeho restaurování mají týden, stihnou to, ačkoliv zub času se na něm podepsal znamenitě. Chybějící části řezeb dotvarují tak, aby nebylo znát, že snad někdy chyběly a pak jej citlivě pozlatí.

Život jako na zámku

Vedle zrestaurované skříně, již si u nich objednala dáma z Ameriky, se opírá několik prken. Vypadají, že se na ně zapomnělo anebo čas na jejich úklid zkrátka ještě nepřišel. „Kdepa, z tutoho dřeva bude betlémová skříň. Figury už jsou hotové, ty dělal v roce 1859 kašperskohorský řezbář Prokop Mack, který bydlel tady přes ulici. Umřel, když dodělal poslední figurku. Našli ho tam ležet u toho betlému. Neměl děti ani manželku, a tak se o něj postaral místní farář a betlém přišel do kostela. My k tomu doděláme pozadí a tu betlémovou skříň. Bude to pokračování díla našeho předcchůdce a souseda, který je více než sto let po smrti,“ těší se Kůsovi na hotovou lahůdku pro jejich šikovné ruce.

Poté, co Miroslav Kůs prodělal krvácení do mozku, se rozhodl, že už bude dělat jenom to, co ho baví. A tak klasickou truhlařinu, kterou do té doby dělal jako na běžícím pásu, pověsil na hřebík. Tu a tam sice nedokáže říct ne kamarádům, mnohem větší potěšení má ale z restaurování starožitného nábytku. A junior jeho vášeň sdílí bezezbytku. „Já mám starožitný nábytek i doma. Opravdu, u mě nenajdete ani jeden kousek moderní, všechno je restaurovaný starý nábytek. Největší radost mám z postele, v té jsou peníze. Její cena stoupá každým dnem, takže to beru jako dobrou investici, mám to místo penzijního pojištění,“ neskrývá nadšení třiadvacetiletý Zdeněk. Zatímco jeho vrstevníci doma montují nábytek z dřevotřísky, jemu by nesměl přes práh. Pokoje jeho bytu, který si zařídil vedle otcova přímo nad dílnou, totiž zlehka připomínají ty zámecké. „Ale pozor, my máme s tátou Ikeu rádi, vlastně nás živí. Protože lidé už jsou unavení z nekvalitního nábytku a ti, co mají našetřeno, se pak obrátí na nás, protože chtějí žít v něčem skutečnějším, co má nějaký příběh a historii,“ jeho oči mimoděk zabrousí ke staré rokokové skříni, kterou před pár dny vydražili. „Bude na ní spousta práce, až ji opravíme, počítám, že by se mohla prodat tak za pětačtyřicet tisíc. Jasně, na výrobě kuchyní bychom vydělali víc a je to jednodušší, ale tohle je krása. To se musí dělat všechno ručně,“ říká Zdeněk a v tu chvíli byste mu jeho věk pravděpodobně nikdo nevěřili.

Komu voní dříví

Zdeněk stejně jako jeho otec vystudoval obor truhlář a nábytkář na průmyslovce ve Volyni, u táty v dílně byl ale od chvíle, kdy se udržel na vlastních nohách. „Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych dělal něco jiného. Tady jsem si už jako dítě hrál se špalíky, dřevo mi vždycky vonělo a ze sourozenců jsem k tomu měl nejblíž. Starší bratr je spíš mudrc a pro mladší sestru by to asi nebylo,“ vypočítává důvody, které ho předurčily přenést rodinné stříbro na bedrech zas o generaci dál. „No, i když někdy je to těžké pracovat s tátou,“ zašklebí se mladej. „Prosim tě, co to povídáš. Vždyť my v pátek skončíme a uvidíme se až v pondělí,“ pokárá ho naoko táta a syn jenom pokrčí rameny. „Je to tak, táta má vždycky pravdu,“ baví se na otcův účet. Přestože Zdeněk tvrdí, že se s tátou může bavit o všem, jedno téma je v jejich dílně přece jenom tabu. Politika. A aby v tom bylo naprosto jasno, vyvěsili u vstupu sdělení: Žádáme důrazně přítomné návštěvníky, aby se zde o politice nehovořilo. „To neznamená, že nemáme názor, ale děláme pro pravičáky i levičáky a přece si kvůli politice někoho nenahněváme. Takhle je to vyřešené a máme pokoj,“ vysvětluje důvod striktní tabulky Miroslav.

Foto: Stanislav Novotný

Poklady z půdy

A zřejmě se mu tenhle postoj spolu s dobrým jménem, které tady Kůsovi takřka stovku let mají, vyplácí. Zakázky totiž přijímají na rok dopředu. „Máme dva druhy zakázek. Buď lidé přijdou se svým nábytkem, který chtějí opravit, nebo ho vykoupíme, opravíme a táta ho pak prodá na Facebooku,“ prozrazuje Zdeněk s tím, že vykupují hlavně na aukcích, ale poklady nachází i na půdách starých domů. „Lidé mají na půdách hodnotné nábytky, ani o tom často neví. To jsou ale náhody, když se podaří takhle něco objevit. Jistější jsou aukce, tam se ale třeba týden dohadujeme o cenu. Se smlouváním se počítá, dohadujeme se pomalu o šestácích, to už je takový týdenní folklor týdenní,“ směje se Miroslav, pro kterého je internet a počítače doslova vášní. „Táta si kupuje počítače už od devadesátých let, a jakmile je nějaký nový software, už ho instaluje. Táta je fejsbukář, nejenom, že na něm dost prodá, ale natáčí videa, postuje fotky z dílny, takhle komunikuje se zákazníky,“ baví se Kůs junior, který mnohem radši než u počítače vysedává v přírodě. Je totiž vášnivý skaut. Jak jde ale o práci, jsou s tátou zajedno. „Největší radost máme, když někdo nepozná, že ten naše replika není originál, to víte, to zahřeje,“ zastaví se nad právě rozpracovaným rámem Miroslav Kůs. Ani na něm za pár dní nebude poznat, že na něm kdy nějaký kousek chyběl.

Diskuze