Rozhovory

Čecholibanonec a developer Omar Koleilat:Ghetta pro imigranty bych stavět nechtěl

Pavel Veselý Renáta Lucková

Ghetta pro imigranty bych stavět nechtěl

Před hrůzami libanonské války utíkal spolu s rodiči do bezpečnějších zemí. Jeho dětství bylo jedno velké stěhování napříč světem a rozdílnými kulturami. Dnes na něj ale zámožný podnikatel OMAR KOLEILAT (40) původem z Libanonu vzpomíná rád. Nakonec zakotvil v Česku a vrhl se do světa realit. Dnes mu pane říká jedna z největších developerských firem v Česku, která má na svědomí především rezidenční komplexy. Stojí za rekonstrukcí domů na Starém Městě, rozsáhlých rezidenčních komplexů na Barrandově či v Libni. On měl přitom úplně jiné sny….

Jaké? Dnes je těžké uvěřit, že byste snad kdy dříve směřoval jinam než ke stavařině…

Toužil jsem být lékařem, jako byl můj otec, který vystudoval pražskou Karlovu univerzitu. Měl jsem báječné dětství. Mí rodiče se o mě a mé dva bratry perfektně starali, přestože to mnohdy nebylo jednoduché. Kvůli válce v Libanonu jsme museli žít v Dubaji, ve Francii i dalších zemích. Rodiče nás ale vždy vedli k tomu, že na prvním místě je vzdělání. Studoval jsem americkou školu, při níž jsem měl možnost věnovat se různým sportům, což mě baví dodnes.

Jaké vzpomínky máte na Libanon?

V Bejrútu to bylo krásné, chodil jsem tam do americké školy s velkým kampusem, do dneška jsem se svými spolužáky ve velmi blízkém kontaktu, pojem kamarád je v Libanonu vlastně synonymum bratra. Moc hezké vzpomínky mám i na Francii, kde jsme, pravda, byli jen velmi krátce. Ale pamatuji si, že jsem si tam poprvé dal pistáciovou zmrzlinu, kterou od té doby miluji! Déle jsme žili v Dubaji. Tehdy to ale nemělo vůbec nic společného s moderní a exotickou Dubají, jak ji známe dnes. Byla to spíše poušť, kde byl jen jeden malý obchodní dům, kam se dalo jít zchladit se před tím horkem. Vzpomínám si, že jednou přes protest maminky jsem chtěl jet do školy na kole. A protože tam bylo opravdu horko už i ráno, tak jsem skončil na celý den dehydratovaný ve školní ošetřovně. Obecně na mé velmi veselé dětství vzpomínám rád.

Pokaždé jste se ale musel přizpůsobit jiné kultuře. To nemohlo být jednoduché…

Klíčem je snažit se vnímat každou věc a situaci z úhlu pohledu toho druhého, s vnímáním jeho kultury a jeho zvyků. Neodsuzovat nic a nikoho předtím, než člověk ví, jak je to vlastně doopravdy. Pokud se toho držíte, tak vycházet s ostatními je velmi snadné.

Jak jste se dostal do České republiky?

Moje matka je Češka, studovala vysokou školu ekonomickou. A s tatínkem se poznali na jídle. Chodili shodou okolností do stejné menzy vedle místa, kde bydlela babička. Pokaždé, když je můj otec v Praze a jdeme na Vinohradech kolem těchto míst, tak mi tu historku, jak se poprvé potkali, opakuje. V Česku ale zůstat nechtěli. Přestože jsem vyrůstal v řadě zemí, bylo nakonec přirozené obrátit se směrem k České republice. Můj starší bratr studoval v USA, a jelikož jsme už od malička doma všichni mluvili česky, začal v Čechách pracovat jako zástupce jedné americké firmy pro střední a východní Evropu. Poté jsem se do České republiky přestěhoval i já. Důvodů bylo nakonec více. Jednak jsem zde měl bratra, babičku a spoustu dalších příbuzných, ale také jsem dostal možnost hrát profesionální basketbal za český tým. Naštěstí pocházím z dobře zabezpečené rodiny, takže i když tato nabídka nebyla finančně příliš zajímavá, byla pro mě velkou výzvou.

Dobře, ale kariéra profesionálního basketbalisty se nekonala. Kudy vede cesta z tělocvičny do developerské firmy?

Hned po sportu jsou mou druhou vášní reality. Líbí se mi byznys, který je založen na vysoké profesní znalosti, nejen na šikovnosti v obchodování. Studoval jsem architekturu a získal jsem magisterský titul z investování do nemovitostí. Díky tomu a také proto, že jsem znal čtyři cizí jazyky, jsem v roce 1998 dostal příležitost pracovat pro jednu britskou developerskou společnost. Jsem za ni velice vděčný, neboť jsem se zde mnohému naučil. Začít s vlastním podnikáním ale nebylo lehké. U malé firmy mohou být i drobné změny nebo rozhodnutí obchodních partnerů fatální. A vstávání v pět ráno a dlouhá cesta na Moravu nebo do severních Čechy byla týdenní rutinou. Ale ten basket hraji dodnes.

Za koho?

Hraji pražský přebor, hodně mě to baví, snažím se chodit hrát každý týden. Občas to však bohužel kvůli práci nestihnu. Občas si chodím zahrát golf, ale to jen kvůli mamince, která je ve svých 72 letech vášnivou golfistkou. Basket je mi bližší, ale mou opravdovou novou sportovní vášní je ale slalom na vodních lyžích.

Tak umění kličkovat mezi překážkami se vám v branži nepochybně hodí. Jak jste se prokličkoval až k vlastní developerské firmě?

Když jsem se rozhodl vydat vlastní cestou, všichni investoři se soustředili jen na největší města, já jsem však vnímal, že obrovský potenciál se skrývá v regionech. Profesně mě vždy zajímala obchodní centra, podle mě si každé město nad 50 tisíc obyvatel své vlastní plnohodnotné moderní centrum zaslouží. Tato cesta byla svým způsobem celkem snadná, protože v regionech každého investora přivítali a vážili si jej, navíc personální náklady byly nižší. Dnes už se to více srovnalo s velkými městy.

Na čem vám při budování nového komplexu nejvíc záleží?

Při vytváření nového projektu vždy nejprve hledáme a vymýšlíme co nejvíce jedinečných vlastností a odkazů daného místa, které by se měly do projektu promítnout. Při každém kroku přípravy se pak vždy řídíme třemi klíčovými kritérii, bez kterých se u našich aktivit neobejdeme – těmi jsou kvalita, design a pohodlí. Chceme, aby finální kvalitní projekt vypadal ve skutečnosti lépe, než jeho předchozí vizualizace. Co se týče urbanismu, tak ten musí být koncipován tak, aby to celé mohlo dobře fungovat, aby to žilo. I perfektní architektura je smutná, pokud je prázdná.

Není to tak dávno, kdy vám jedno kličkování úplně nevyšlo. Byl jste obžalován z ovlivnění projektů za účelem získání dotace na stavbu za 1,4 miliardy korun. Jaká je vaše verze celého příběhu?

Jsem opravdu rád, že už je to za mnou, bylo to pro mě a pro moji rodinu hodně těžké období. Moje verze příběhu je paradoxně úplně stejná, jako verze státního zástupce v jeho závěrečné řeči, kdy sám navrhl mé zproštění. Během procesu se totiž brzy ukázalo, že k mému obvinění vedla pouze prostá záměna osoby jednoho svědka v přípravné fázi. Po vyjasnění soudkyně oddělila tu část procesu, která se mě týkala, do samostatného řízení, a zprostila mě obžaloby.

Jak velký rozdíl je v podnikání v zemi, odkud pocházíte a v ČR?

Není pochyb, že v Čechách lidé více dbají na řád, organizaci, větší profesionalitu a mají lepší technické dovednosti. V Libanonu je to však kompenzováno větší loajalitou a proaktivnějším a vůdčím přístupem. To ale někdy může být i na škodu. Je jasné, že různé kultury mají různé přístupy. Řekl bych, že ideál je někde mezi nimi. Nicméně pokud bych se dostal do situace, kdy bych si musel vybrat určitou kulturu, tak české podnikání je mi bližší. Mám rád pořádek, kdy jsou věci více předvídatelné.

Jak se vám s libanonským původem dařilo získávat důvěru Čechů?

Nikdy jsem se nepotkal s nějakým problémem důvěry či nedůvěry. Považuji se za Čecha, mám zde bratrance, měl jsem zde prarodiče. Vnímám se i chovám jako Čech i jako Libanonec.

Sám víte, jaké to je utíkat před válkou. A protože dnes jste, lidově řečeno za vodou, napadlo vás sestavit projekt pro imigranty?

Je pravda, že jsem sám zažil občanskou válku, nutnost stěhování do cizí země, při kterém člověk opouští nejen svůj domov, ale i své blízké a kamarády. Není to příjemné a nikdo to nedělá jen tak. Současná kauza je mi tak osobně blízká. Nemyslím si ale, že stavba bytů pro imigranty je správnou věcí. Důležitá je jejich integrace, ne budování oddělených ghett, která by jen nastartovala budoucí problémy a neprospěla by ani imigrantům, ani společnosti jako celku.

Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Můj otec nám vždy říkal: Dělejte, co chcete, ale snažte se v tom být nejlepší. Když budete nejlepší, přijde úspěch a s ním i radost a naplnění. To se sice povedlo, ale mám toho ještě mnoho, čeho chci dosáhnout, podle mě jsem ještě stále na začátku. Největší výzvou podnikání je udržet si dlouhodobou stabilitu. Krize skončila teprve nedávno a je důležité zachovat disciplínu a myslet na to, co jsme se v době krize naučili a co nás bolelo. Nesmíme podlehnout pocitu, že v době růstu funguje vše samo. Crestyl má před sebou ještě dlouhou cestu, zdaleka si nemyslím, že jsme na špičce, a růst v Čechách, kde je trh relativně malý, nebude jednoduché.

Co když bude v České republice vyčerpán prostor pro developerské projekty?

Úplně vyčerpán nikdy být nemůže. Například v Anglii, která má nejstarší developerskou historii, je dnes trh nejaktivnější. Rozsah a typ developmentu se samozřejmě bude vyvíjet a díky již zmíněné skutečnosti, že trh v Čechách je relativně malý, bude tempo růstu klesat. Development se pak začne zaměřovat například na obnovu stávajících lokalit nebo třeba na jinou, modernější architekturu, která jde ruku v ruce s dobou. Nicméně moc by se mi například líbilo vstoupit na zahraniční trh.

Máte nějaké heslo, kterým se ve svém podnikání i v životě řídíte?

To, co mě pohání i v těžký okamžik, je, že člověk by neměl nesnášet ani tu nejhorší situaci, co se mu může stát. I z ní mohou vzejít ty nejlepší věci. Všeobecně si myslím, že férovost a vize jsou klíčem k řízení podniku.

Jak odpočívá developer?

Bohužel moc neodpočívá. Faktem však je, že takovým mým útočištěm je pro mě sport, a zdrojem energie jsou pro mě mé děti. Mám krásnou ženu, se kterou jsem již 16 let a dvě malé blonďaté děti, které mi už ve svých pěti, respektive sedmi letech s oblibou opravují moji češtinu. A já jim na oplátku opravuji francouzštinu. Naštěstí bydlím nedaleko mé práce, takže je stíhám každý den před spaním vidět, i když třeba jen krátce. To se vždy snažím dodržovat.

Máte ještě nějaký sen, který byste si tentokrát už splnil?

Rád bych se ještě naučil němčinu. Také bych chtěl dosáhnout závodní úrovně ve vodním lyžování. Mým velkým cílem je naučit své děti, aby byly soběstačnými a vůdčími, ale přitom férovými osobnostmi. Stejně jako mí rodiče, i já považuji vzdělání za nejdůležitější. Zároveň vnímám sport jako klíčový pro každé dítě, protože v něm podpoří smysl pro disciplínu a naučí ho už v útlém věku pochopit důležitost týmu a různé role v něm.

Omar Koleilat rád odpočívá aktivně. Třeba na vodních lyžích. (foto: archiv O. Koleilata)

Diskuze