Příběhy

Jiří Zouhar z BučovicKovář, jak se patří!

Kateřina Kotalová

Kovář, jak se patří!

„Víš, co se říká o kovářích? Že jsou to převlečení čerti, brekekekeke,“ s ukazováčky přiloženými k temeni hlavy mě Standa, vtipálek přestrojený za fotografa, dloubne do ramene. „Jen počkej, on tě ten humor přejde, až ho uvidíš,“ zakřením se na něj a nemůžu se dočkat chvíle, kdy JIŘÍHO ZOUHARA (48) uvidí. Spadne mu brada a dost možná i objektiv. Jiří Zouhar je totiž kovář, jak se patří, skoro jako z té pohádky a rozhodně s ním šijí všichni čerti.

Svoji malou kovárnu má na samotě u vísky Bučovice pár kilometrů na východ od Brna. Abyste se k ní dostali, potřebujete znát přesnou polohu GPS a také potřebujete terénní vůz. Bez toho budete ztracení, z jihomoravské vesničky k němu totiž vede chvíli blátivá a chvíli zase kamenitá lesní cesta, pochopitelně bez značení. „Podnikám v utajení,“ utahuje si z nás, když poněkolikáté mineme tu správnou odbočku a poněkolikáté obkroužíme bučovický zámek a jako záchytný bod volíme místního včelaře. „Nechte to tam, přijedu pro vás,“ vzdává navigaci kovář a za pár minut těsně vedle naší oktávky zaparkuje s terénní bílou Tatou. To, co se naskytne na konci krkolomné lesní cesty, je obrázek jako z předminulého století. Tady jako by se zastavil čas…

Z poloviny dřevěnou a z poloviny kamennou kovárnu postavil Jiří Zouhar, kterému doma a dole ve vsi neřeknou jinak než Jura, vlastníma rukama. „Zedník tu byl jen na nějaké detaily, v závěru se ukázalo, že vražda na zedníkovi není zločin,“ mrkne kovář a v očích se mu mihnou čertíci. Tady bude ještě legrace, Jura je místní řečí správný kořeň s poněkud svérázným smyslem pro humor. Stát se kovářem se rozhodl poté, co ho ve třetím ročníku vysoké školy, kde studoval technickou kybernetiku, takříkajíc vylili. „Mě kovařina zajímala od dětství. Když jsem byl ještě malý kluk, zajímal jsem se o koně. A to pak čichnete k různým řemeslům. U koní jsem se skamarádil s kovářem Oldřichem Popelkou, to byl velice solidní chlap, a u něj jsem začal kovat. Tehdy ještě pro zábavu,“ vysvětluje Jura, jak se z vysokoškoláka stal ze dne na den řemeslník. Vlnu nadšení tedy doma nejspíš nesklidil, kovářské řemeslo v rodině neměli a pravděpodobně v Jiřím už viděli inženýra. „Vlastně praděda měl v Brně kovovýrobu, krásnou, s osmi soustruhy. Jenomže pak ten dům zdědila moje vzdálená sestřenice a udělala z toho, považte, obchod s textilem,“ oči v sloup nelze přehlédnout. Pradědečkova firma se jmenovala Prallora, nikdo neví proč, ale Jiří se rozhodl, že si název nechá i pro svoji kovárnu.

Na místě jeho kovárny dříve bývalo pusto. Ani tráva na něm nerostla. Stojí na pozemku, který kdysi patřil jeho rodičům. Na jeho druhém konci měli postavenou rekreační chalupu. V ní dnes Jiří Zouhar bydlí s manželkou Janou (47) a dvěma dětmi Martinem (18) a Marcelou (24). „Když jsem se v dvaadevadesátém oženil, bydleli jsme s manželkou u mých rodičů, a to nedělalo dobrotu. Byl to její nápad přestěhovat se sem, ale já jsem se dvakrát nebránil,“ objasňuje, co dva Brňáky, kteří celý život prožili ve velkoměstě, táhlo na samotu. Tchýně. Nejdříve ze všeho se Jiří pustil do budování kovárny. Záchod a koupelna v domě musely počkat. „To jinak nešlo, musel jsem mít kde tvořit. Aby byly tolárky, korunky, zlaťáčky,“ párkrát před očima promne své černé prsty. Za měsíc a půl bylo hotovo a v novém začaly vznikat první kované kousky. Vyrobí cokoliv, co si jen z kovu dokážete vymyslet. Kromě klasického nářadí, motyk, nožů, svícnů, lustrů, krbového nářadí a železných plotů se vyžívá v historických artefaktech. „Práce na historických věcech a stavbách mě baví nejvíc. Nejradši mám středověk, kde se hlavičky kutálely po náměstíčkách, ale poradím si s jakýmkoliv stoletím. Historie je můj koníček, ale samozřejmě neznám všechno. Když nevím, jak by to či ono mělo přesně vypadat, jdu se poradit do muzea,“ přiznává kovář. Zdobené meče, šavle nebo kříže, to je jeho. Před nedávnem vybavil replikou historické vstupní brány místní zámek. „To jsem si dal, jedno křídlo vážilo skoro tři metráky, zkuste s tím hnout,“ sáhne si, možná nevědomky, na záda. Právě kvůli nim už bučovický kovář nekove koně. „Už jsem na to starý, bolí mě záda, ruky bolí, nohy taky,“ s intonací hypochondra největšího kalibru si dá záležet na každé slabice vykreslující jeho bolesti. „Nesmějte se, svého času jsem koval i sto osmdesát koní, ale to jsem furt v předklonu. A už vás někdy kopnul kůň? To vám je taková petelica, že se vám kebula otočí,“ říká s hranou vážností. Kovářova kobyla ale bosa nechodí. Dobře, je to kůň, Fifin, ale podkovy, ty má výstavní.

„Raus weg schnell!!!,“ huronský křik, který Zouhar doprovodil ostrým mávnutím na sedmičlennou psí tlupu, se rozlehl krajinou a jako ozvěna vrátil ještě několikrát. „To jsou psi z Německa, blbouni, a ještě se nenaučili česky. Manželka má chovatelskou stanici anglických setrů,“ vysvětluje nezvykle vysoký počet hlídačů. Těžko říct, jestli je vyvedly z míry moje podpatky, sedm čísel zabořené v bahně (kdo to mohl tušit) Zouharovy malé farmy, která mu vlastně náhodou vyrostla za kovárnou, či to zapříčinil šok z neznámé člověčiny na jinak nevyhledávané samotě. Kromě koně a sedmi psů chovají Zouharovi ještě dvě prasata a pár slepic. Všichni mají přezdívky, a tak tam žije Cheyenne Connemara's-zvaná Číňan, Blue Baltic On A Glem Rock High zvaný Guliver nebo Guláš, protože kdo by se s tím vyslovoval, Dežo, Džafa nebo Diblík. Ještě nedávno farmu obýval i Salím Abu Azís, to byl vůl, kterého Zouharovi chovali na maso. Už není. Přízviska nebyl ušetřen ani Zouharův syn Martin neboli Hrozný Tvor Mrakomor. Nezdálo se, že by otcovu humoru zrovna fandil, volí však defenzivní taktiku. Mlčí a velmi pravděpodobně si myslí své.

Když Jiří Zouhar říkal, že pracuje v utajení, rozhodně nepřeháněl. Jeho adresa v průběhu let několikrát přejmenovala a názory na její aktuální správnost se liší, poštovní schránku mají Zouharovi pod kopcem na jiné adrese. „Řekli nám, že sem pošta nebude zajíždět, že je to tu nebezpečné. Nic se na tom nezměnilo, ani když jsem je ubezpečil, že medvěda tu vyhubili v roce 1830,“ rozloží rukama v nechápavém gestu. Přestože najít Zouharovu kovárnu představuje takřka detektivní práci, nemá bankovní účet, webové stránky ani Facebook a o jeho podnikání nenajdete na internetu ani slovo, on o práci nemá nouzi. „Zakázky získávám nejčastěji tak, že pro někoho něco dělám a on se o mně zmíní dál. Všechno dělám na zakázku, tu a tam si udělám nějaký nůž do zásoby. Ale to spíš výjimečně. Myslím si, že kovařina je dneska velmi variabilní. Jeden měsíc se z toho můžete zbláznit, další nemáte nic. Daří se mi průměrně, tak na přežití, ale na bůhvíjaké zbohatnutí to není. Hodně se to změnilo tím, jak se sem začaly tlačit řetězce. Lidi to nepoznají, jim je víceméně jedno, že to není kvalitní, ale zajímá je cena a tu mají řetězce strašně nízko. Za takovou to poctivě nevyrobím,“ párkrát sáhne do uhlíků, zdá se, že s nimi čaruje, protože za chvíli z nich plápolá silný oheň. Jak to udělal, netuším, možná je to vážně čert…

V jeho dílně má všechno svoje místo. Kleště, kladiva, sekyry, utínky, babky, vlčky a sedlíky po stěnách rozvěsil tak, aby je měl pořád po ruce. V rohu stojí obrovský buchar z třiapadesátého roku. „Má asi pět metráků, ale nemůžu ho používat, protože nejbližší soused dole si stěžuje, že mu skáčou hrnečky, tak jsem ho musel odstavit.“ Od výhně, kde právě nahřívá jeden z dílů kovaného nároží do interiéru jednoho baru, mu stačí jediná otočka ke kovadlině, a pak už metrový kus železa dostává pořádně do těla. Kladivo váží dvě a půl kila a co vteřinu vydá zvonivý vzdech, přesně uprostřed intervalu kovářova nádechu. Nádech, bum, nádech, bum, nádech, bum, nádech, bum… Pod ranami pomalu kov ztrácí zlatý prsten. Znovu do ohně a zpátky na kovadlinu. Nádech, bum, nádech… Po chvíli do ohně vloží i ruce. Proboha! „Klid, dobrého nic nepálí,“ směje se. Na oheň je zvyklý, i jeho ruce přivykly. Koneckonců, ty už leccos zažily. „Tady jsem si uhobloval ruku,“ ukazuje jizvu nad levým palcem, „tady jsem si ubrousil prst,“ to odnesl pravý ukazováček, „a tady jsem si to uťal sekyrou a tady jsem měl asi třicet pět stehů, to jsem vzal i se šlachou a teď to nemůžu ani ohnout,“ levý prostředníček je zjizvený takřka po celé své délce. V Zouharově kovárně se ale nebrečí. V Zouharově kovárně se maká.

Foto: Stanislav Novotný

A ještě dlouho bude. Práce je na ní totiž ještě jako na kostele. Nadsázka? Ani ne. Brzy v jejím podkroví vznikne nové bydlení. Ale to až potom, co dostaví sedmimetrovou věž a uvnitř bude kanón. Pardon? „To není legrace. Potřebuji kanón, tarasnici, ta se tam tak akorát vejde. Vy nepotřebujete kanón? A co děláte takhle v poledne? Musíte dát vědět všem, že jste tady a že je dvanáct,“ chvíle přemýšlení o tom, jestli je blázen on, nebo já, utne důležité sdělení. „Na vrchol té věže přijde ještě prapor, dokonce jsem zjišťoval u české Heraldické společnosti, jakou by měl mít tvar a barvu, tak mi doporučili světle modrou a bílou a iniciály k tomu,“ říká naprosto přesvědčeně s tím, že věž bude stát ještě letos. Nakonec proč ne, tady poslouží lépe, než nejmodernější navigace. To už víme…

Diskuze