Rozhovory

Ministr zemědělství Marian Jurečka: Kočíruju pět dětí a desítky zvířat doma i v práci

Pavel Veselý Renáta Lucková

Kočíruju pět dětí a desítky zvířat doma i v práci

Než MARIAN JUREČKA (35) vstoupil do vysoké politiky, podnikal na rodinném statku v Rokytnici na Přerovsku, kde jeho předci farmaří už od počátku 17. století. Rodinnou firmu přepsal na manželku Jarmilu, která mu letos v únoru porodila už pátého syna. Doma si ale pana ministra moc neužijí, v čele ministerstva zemědělství už načal třetí sezónu, a tak spíš než synovy poklady v plenkách řeší daleko větší nadělení. Jak mu do práce mluví ministr financí a majitel koncernu Agrofert Andrej Babiš? A jak žije, pokud zrovna nesedí v úřadě, nebo v kombajnu?

Pět synů, to už je slušný oddíl. Co říkají na to, že mají za tatínka ministra zemědělství?

Moc se o to nezajímají. A zatím ani nejsou ve věku, kdy by se to od nich očekávalo, nejstaršímu je jedenáct. Ani manželka nikdy neříkala, že ji to těší. Myslím, že nejsou moc rádi, že mají tatínka na ministerstvu a vůbec v Praze.

Marián Jurečka má s manželkou Jarmilou pět synů. Nejmladší Jonáš se narodil letos v únoru. (foto: archiv M. Jurečky)

Rodina s vámi nežije v hlavním městě?

My bydlíme s rodinou v Rokytnici, tedy tři kilometry od místa, kde jsem vyrůstal a prožil celý život. Celá moje rodina po mnoho generací žije na Hané. Můj dědeček vytvořil rodokmen až do roku 1620, všichni naši předci v přímé linii tam byli zemědělci. Máme dlouhou historii. Moje maminka je agronomka, oba rodiče pochází ze statků, už za komunistů se u nás chovali býci, ovce, nutrie a drobné zvířectvo. V roce 1990 jsme pak začali hospodařit na části majetku, který měli moji dědové.

Když už jste zkoumali rodinnou historii, nějaký další ministr zemědělství se v ní neobjevil?

Nevím o nikom v naší rodině, kdo by dělal vrcholnou politiku. Jediný zajímavý příběh má bratr mého pradědečka, Oldřich Zlámal, který v roce 1918 podepsal Masarykovu Pittsburskou dohodu, tedy jeden z prvních oficiálních dokumentů, který říká, že Češi a Slováci chtějí mít společný stát. Prastrýc byl i knězem, monsignorem v Americe. Měl v Clevelandu na starosti československou farnost a hodně se v Americe angažoval. Odešel tam z Rakouska-Uherska ještě před 1. světovou válkou a zasazoval se o to, aby se rozpadlo Rakousko-Uhersko a vznikl samostatný Československý stát. Znal se osobně se Štefánikem, Benešem, Masarykem. Pokud byli v Americe, bývali u prastrýce i na faře. Ale to je asi jediný člověk v rodině, který se nějak v politice angažoval.

Zato vy jste s politikou začal velmi brzy. Promiňte, ale co přiměje osmnáctiletého kluka z vesnice bez jakéhokoliv politického vzoru ke vstupu do ní?

Můj nástup do politiky byl postupný. My nejsme tradiční lidovecká rodina, abych mohl říci, že moji dědové někde zakládali lidovou stranu, ale sledoval jsem veřejné dění. Moje rozhodnutí angažovat se veřejně ovlivnil koncem mých studií na střední škole a při nástupu na vysokou školu Josef Lux. Co mě asi nejvíc tehdy přesvědčilo, že když tady v roce 1997 byla největší generální stávka na železnici, tak tehdejší premiér Václav Klaus nedokázal najít dohodu s odboráři a první, kdo to byl schopen po 3,5 dnech odblokovat a najít s nimi dohodu, byl právě Lux. Tehdy jsem si říkal, jak je to zajímavé, že ministr zemědělství dokáže řešit takové věci a premiér to nedokáže. To byl pro mě velký signál, že jsem se začal zajímat o to, kdo je Josef Lux, co je KDU a v roce 1999 jsem se rozhodl do ní vstoupit. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se někdy ocitnu v tak vysoké politice. Nikdy jsem tam cíleně nesměřoval.

Jak si tedy vysvětlujete, že jste zakotvil tak vysoko?

Je to obrovská náhoda. Dělal jsem 3 roky a dva měsíce místopředsedu KDU-ČSL a najednou jsem se stal členem vlády.

Počkejte, najednou… Najednou ani pršet nezačne…

Dlouho jsem byl řadovým členem KDU-ČSL. Zlom nastal v roce 2010, když vypadla KDU-ČSL ze Sněmovny. S kolegy jsme mluvili o tom, že to tehdejší vedení nedělalo dobře. A pak jsem si řekl, že buď budu ten typický Čech, co sedí u piva a nadává, nebo s tím budu něco dělat. To bylo v květnu. Pak přišel listopad 2010 a už jsem kandidoval na místopředsedu KDU-ČSL. Dělal jsem to 3 roky při svém zaměstnání a podnikání.

Jaké to je být dnes malým podnikatelem v zemědělství?

Já dnes nepodnikám, podniká manželka. Já jsem začal podnikat ještě na vysoké škole, veškerou administrativu jsem měl vyřízenou během jediného dne. Občas slýchám, jak je složité začít podnikat, ale nesouhlasím s tím. Nikdy jsem to nebral tak, že by mě administrativa v podnikání nějak dramaticky omezovala. Buď to zvládnu sám, nebo to vyřídím externě. Nikdy bych v životě neřekl, že moje podnikání je neúspěšné, protože tu jsou nějaké administrativní úkony. Jestli jsem úspěšný nebo ne, bylo vždy otázkou toho, co jsem vypěstoval na poli, jak jsem nakupoval a prodával.

Možná by vám manželka dnes o té administrativě řekla něco jiného. Ale ta otázka spíš směřovala k tomu, jak vydržet vedle velkopodnikatelů, například Agrofertu Andreje Babiše?

Máme tu tři a půl miliónu hektarů zemědělské půdy, Agrofert obhospodařuje nějakých 120 tisíc hektarů půdy, což je poměrně zanedbatelná část. A já z pozice zemědělce bych řekl, že když nechci, tak s Agrofertem obchodovat nemusím, mám spoustu jiných možností od dodavatelů, od kterých koupím hnojiva, zemědělskou techniku a spoustu dalších věcí na straně vstupů. Současně mám obrovské portfolio firem, kterým když chci něco prodat, tak to prodám.

A z funkce ministra financí se na pozici Agrofertu v souvislosti s ministerským křeslem jeho majitele díváte jak?

To, že je tu ministr financí a zároveň majitel Agrofertu, je střet zájmů. To jsem říkal okamžitě po volbách. Ale to si musí vyhodnotit voliči, kteří ANO zvolili, protože my jsme byli postaveni před situaci, kdy jediná možnost byla koalice těchto tří stran, jinak jsme mohli jít další rok na jaře 2014 znovu k volbám. Bylo jasné, že žádnou jinou koalici tady nebylo možné sestavit. Rozhodovalo se o tom, že buď bude Česká republika v další nestabilitě, nebo se pokusíme aspoň nějakou stabilitu nastavit. Říkám to otevřeně.

Cítíte jeho tlak na klíčová rozhodnutí ve vašem resortu?

Ne, my se o zemědělství bavíme až v okamžiku, kdy přijde na rozpočet. Potkáme se v průběhu prázdnin dvakrát, třikrát, kdy se dohadujeme o tom, jaká bude rozpočtová kapitola, ale nikdy jsem se s ním věcně nebavil o tom, co děláme, proč to děláme.

A vy hodnotíte jeho kroky jak? Malí zemědělci z takového kontrolního hlášení radost zrovna nemají…

Já jednoznačně říkám ze své zkušenosti jako podnikatele, že by mělo mít pozitivní dopad. Dost často se mi stávalo, když jsem podal daňové přiznání, že 25. den po jeho podání mi přišlo z Finančního úřadu, abych přišel a doložil faktury, protože se jim zdálo, že vratka DPH je příliš vysoká. Byl jsem také požádán, když Finanční úřad dělal u jiného subjektu kontrolu, abych dodal faktury, které jsem s daným subjektem měl.

A domníváte se, že tomu se nyní vyhnete?

Jde o to, že na základě této komunikace jsem pochopil, že někteří lidé vystavovali fiktivní faktury, žádali o fiktivní vratky. To už nebude s kontrolním hlášením možné. Chceme mít také i díky kontrolnímu hlášení férové podnikatelské prostředí. Když má stát hospodařit, tak k tomu potřebuje také nějaké nástroje. Největší ztráty jsou při výběru DPH. Daňové hlášení má přimět i velké daňové subjekty, aby platili daně státu.

Jenomže z prvních odezev se zdá, že ze zemědělce se díky tomu stane sekretářka…

Chápu, že se to někomu nelíbí. Ale někdo třeba dosud nedanil to, co danit měl. V případě malého podnikání někde na vesnici panují obavy, že je to ohrozí, tomu rozumím, ale pojďme to pak řešit jiným nástrojem. Tohle by stát mohl řešit například způsobem minijobů jako například v Německu, že do určité výše příjmů bude jiné daňové pásmo či mu bude daň odpuštěna. To se dá všechno řešit. Ale nemůžeme tolerovat, že tady někdo podniká a jeho podnikání prosperuje díky tomu, že si optimalizuje daňové přiznání do té míry, že neodvádí státu daň, kterou by odvádět měl.

O takových „úlevných“ nástrojích se ale u nás zatím nemluví. Naopak, přichází nové zátěžové, jakým je třeba elektronická evidence tržeb.

Já se na evidenci tržeb dívám z několika pohledů, i z hlediska Živnostenského zákona, který říká, že ´podnikáme za účelem zisku´. Jestli někdo podniká čtyři, pět nebo šest let, a nevytvořil zisk a neodvádí daně, je pro mě trošku záhadou, proč to podnikání dělá. Zákon o účetnictví říká, že prodávám-li svůj výrobek nebo službu a přijímám peníze, mám vydat daňový doklad a mám to tři roky archivovat za účelem finanční kontroly. A pokud jsem plátcem DPH, tak k tomu každý kvartál, nebo měsíc odvádím DPH. Co po mně chce vlastně elektronická evidence tržeb? Aby stát tyto informace dostal on-line nebo do pěti dnů ke zpracování. EET nechce po mně nic navíc, co bych dnes nedělal, jen chce data dostat v reálném čase a ne až přijde kontrola.

Na argumenty, kterak to malé zatíží natolik, že se jim nevyplatí nadále podnikat, se díváte jak?

Z mého pohledu, když někdo říká, že bude ve ztrátě, nebude moct podnikat, kladu si otázku, proč je tedy ve ztrátě? Protože mu současný systém umožňoval optimalizovat svoji činnost a daňové přiznání tak, aby neplatil daně?

Těch příčin pochopitelně může být mnoho. Nepochybně je znáte ze své podnikatelské praxe. V čem vám ve funkci pomáhá?

Myslím si, že dobrým ministrem může být i ten, který nemá odborné vzdělání a není z resortu, ve kterém působí, ale je manažersky zdatný a schopný obklopit se kvalifikovanými lidmi. Na druhou stranu to, že jsem z oboru a mám to vzdělání, mi dává obrovskou výhodu. Aspoň to tak cítím. Druzí mě berou jako partnera a jsem schopný vidět, jestli mě někdo vodí za nos. Mám zkušenost 11 let jako OSVČ jako zemědělec, mám odborné středoškolské i vysokoškolské vzdělání, a když něco nevím, zvednu telefon a zavolám svým známým či spolužákům, kteří působí v různých oblastech. Je to obrovská výhoda.

Je pro vás nyní zemědělství už jen teorie, nebo ještě někdy sednete do traktoru zorat pole?

To víte, že občas sednu za volant traktoru nebo kombajnu. Do rukou samozřejmě umím vzít i kosu, ale už je to pár let, co jsem nekosil. I když práci ministra dělám rád, baví mě a snažím se ji dělat s maximálním nasazením, pro mě je taková fyzická práce obrovská relaxace. Přiznávám, že i velký chlap má v sobě duši dítěte, který si rád hraje. A já sám si rád hraju.

Foto: archiv M. Jurečky

A co vaši kluci. Nutíte je do práce na statku?

Myslím, že naše kluky to baví. Jsou to asi tři roky, kdy jsme klukům řekli, že si mohou vybrat nějaká zvířata a že s nimi mohou podnikat. Jeden syn si vybral slepice, druhý prasnici a třetí králíky. Za produkty, které od nich máme do kuchyně, jim platíme do jejich pokladniček peníze. Prasnice měla selata a ta se prodala. Jeden z nich, který je neúspěšnější, už dnes nemá prasnice, ale telata. Před tři čtvrtě rokem prodával dvě telata na jatka a má v pokladničce už desítky tisíc korun. Opravdu každý den se o zvířata stará, samozřejmě nezvládne to všechno, takže s nějakými věcmi pomůžeme my nebo dědové, ale syn ví, že se musí starat a poklízet v rámci maxima, co dokáže.

Připravujete je na velký svět v zemědělském byznysu…?

Není to klasické tržní prostředí, protože náklady zatím hradíme my s manželkou, ale výnosy mají oni. Učí se spíš ten princip, že něco mají, musí se o to starat a pak z toho budou mít nějaký kapitál, se kterým zase musí účelně naložit.

Pozorujete na některém z nich, že by jednou byl schopný převzít váš statek a rodinné podnikání?

Kdo to převezme ještě nevím, to je předčasné říkat. Sám jsem z pěti dětí, jsme tři kluci, já jsem z nich nejmladší. To rozhodnutí rodičů, komu hospodářství předají, padlo v období, kdy jsem přecházel ze střední na vysokou školu. Takže rozhodovat něco u dětí před pubertou, je předčasné. Ale naši s námi tu „hru na podnikání“ hráli také. Když mi bylo asi patnáct, šel jsem na brigádu a za peníze, které jsem si tam vydělal, jsem si koupil třicet selat. Ty jsem vykrmil a za čtyři měsíce prodal, najednou jsem měl asi padesát tisíc a mohl jsem začít něco dělat. I já jsem se snažil své syny do toho postupně vpravovat, jsou sice ještě mladší, ale funguje to tak.

Máte vůbec při pěti dětech, ministerské funkci a statku čas i na odpočinek?

Já moc neodpočívám. A pokud, tak většinou v neděli. Můj největší koníček je muzika. Už patnáct let hraji v dechovce na tubu. Poslední dva roky už ale ne tolik, co jsem hrával, ale třeba na Štědrý den pravidelně hrávám na půlnoční mši a občas si zahraju i na jiných akcích. To je můj velký relax.

Dechovka, slivovice, to je Morava… Máte radši moravské vínečko, či snad dobře vychlazené české pivko?

To máte jednoduché. O pití rozhoduje jídlo. Když si dám nějaký steak, většinou zůstanu u červeného vína. Ale na plese nebo na zábavě to dle mojí muzikantské zkušenosti většinou dopadne takzvaným. „Hanáckým trojbojem“, to pijete pivo, víno, slivovici a musíte se s tím pak nějak poprat.

Máte nějaké své životní krédo, kterým se řídíte?

Vždycky říkám: „Kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody“.

Jak je na tom Česko bez ohledu na ty důvody právě se způsoby uplatnění potravin v zahraničí?

Máme obrovskou výhodu, že kamkoliv přijedeme ve světě a řekneme, že jsme z České republiky, všichni znají české pivo, Pavla Nedvěda a Petra Čecha. My si to málo uvědomujeme, ale pivo je klíčová komodita, kde všichni uznávají, že jsme v ní nejlepší na světě a nemusíme to nikomu dokazovat. Na to navazují další komodity – chmel a slad. V tom nám snad konkurují ještě Bavoři. Mám však pocit, že tento potenciál zdaleka nevyužíváme. Přitom toho lze využít snadno – má to kvalitu, máte zájem? Ale i u jiných potravin, například v mléčné produkci, máme co nabídnout. Někdo si kupuje speciality, které neumí nikdo jiný dělat, jako třeba olomoucké tvarůžky. Ale pak máme komodity, které se vyváží například do arabského světa, kde trh zemědělských a potravinářských produktů nemáme ještě úplně vybudovaný.

Jak jeho budování chcete pomoct?

Vytvořil jsem pozice zemědělských diplomatů, od kterých očekávám, že přispějí k posílení exportu. V některých zemích potřebujeme partnery, kteří by nám pomáhali otevírat dveře firmám a byli schopni tam analyzovat a mapovat i překážky.

Máme přece Czechtrade…

V Czechtradu, který pomáhá průmyslu, nejsou zatím moc lidé orientováni na zemědělství. My musíme podpořit firmy a vyslat člověka, který bude znát i problematiku zemědělství. Je to projekt, který chceme zkusit a za nějaký čas vyhodnotit.

Foto: Hana Brožková

Další zkoušky za mnoho milionů?

Zástupce tuto pozici bude pro firmy vykonávat zdarma. Mám zkušenosti ze zahraničí, konkrétně ze Spojených států. Buď mají své lidi v zahraničí, nebo si v těchto zemích najmou své zástupce, kteří pomáhají americkým firmám se dostávat na tamější trhy. První naši zemědělští diplomaté nastoupili do svých pozic před několika týdny..

A jak je na tom z vašeho pohledu Česká republika se soběstačností v produkci a zásobování potravin?

Jsou komodity, kde jsme soběstační jako například ve výrobě mléka, hovězího masa a dřeva. A spoustu komodit tady můžeme vyrábět, ale nejsme v nich soběstační. Když se podívám na základní položky několika výčtů zemědělských komodit jako například vepřové, drůbeží, vajíčka, ovoce a zelenina, základní saldo za rok 2014 je mínus 30 miliard. To znamená, že za 30 miliard je tu zboží, které české obyvatelstvo koupí, které by tu mohlo být vyrobeno, ale bylo to vyrobeno venku, kde byli zaměstnaní lidi, odvedly se daně a přidaná hodnota vznikla tam. Vnímám, že je potřeba využít lépe potenciál výroby i spotřeby, případně i exportu. A k tomu směřujeme kroky, které dnes děláme.

Diskuze