Příběhy

Království loutek Pavla MaškaKde se rodí Spejblové?

Kateřina Kotalová

Kde se rodí Spejblové?

Spejbl s Hurvínkem, Ferda Mravenec s Broukem Pytlíkem, ale také dřevěný Jan Kraus nebo Adolf Hitler. Ti a mnozí další vznikli v loutkářském království PAVLA MAŠKA (57) v Oblekovicích u Znojma. To je největší v Česku, přestože v něm nenajdete víc než pětadvacet párů očí a především šikovných rukou. Jak vznikají tradiční české loutky? Kolik je za nimi práce a kdo jim vtiskl život?

Loutkářskému řemeslu přičichl Pavel Mašek už v dětství. Jako malý kluk chodíval za tatínkem do dílny a s nadšením sledoval, jak se mu pod rukama formují dřevění herci. Vůně odřezků dřeva a řezbařina mu učarovaly natolik, že nebylo cesty zpět. Začínal na konci osmdesátých let po boku otce Otty Maška v Moravské ústředně Brno, v tehdy jediné profesionální výrobně marionet v Československu. V otci měl skvělého učitele. Od osmašedesátého, kdy starý pan Mašek do Moravské ústředny nastoupil, mu pod rukama prošly tisíce loutek. Znal jejich pohyb a stavbu do posledního detailu a byl to on, kdo po útlumu vrátil loutkářskému řemeslu lesk. Jistě mu v tom pomohl i výtvarník Emil Hauptmann (†71), podle jehož návrhů se v Maškově dílně vyrábí loutky dodnes. „Jeho loutky jsou myslím nejhezčí, které tady kdy vznikly, a také nejoblíbenější. Jeho ježibaba nebo vodník jsou nádherní,“ bere Pavel Mašek do rukou dlouhý hák, a přestože zespod vidí sotva polobotky, neomylně z řady loutek, jednu vedle druhé zavěšených za dřevěné vahadlo na stropní štangli, vytáhne ty správné. Určitě nejslavnější Hauptmannovou postavičkou je kocour Modroočko v televizní pohádce, osudnou se mu ale stalo jedno loutkové představení pro děti. „Zmínil se v ní o kremrolích, soudruzi z toho udělali Kreml a zašili ho na rok a půl,“ vzpomíná Pavel Mašek na spolupracovníka a kamaráda, který po propuštění z vězení dostal zákaz vykonávat činnost a osm let pracoval v kanalizacích Uherského Hradiště. To pochopitelně nemohl vydržet, a tak zmizel do Německa a Česko na čas přišlo o jednoho z nejnadanějších výtvarníků minulého století.

Vodník podle vzoru Emila Hauptmanna patří k nejoblíbenějším.

Tátův vzor

Pavel Mašek k tátovi do dílny nastoupil dva roky před jeho odchodem do důchodu. „Mám doma několik tátových loutek, které mi ho připomínají. Pamatuji si, jak jsem k němu chodil v létě na brigády a on mi radil, co mám na co použít a jak co uchopit. Jezdili jsme spolu také každý rok prezentovat loutky na výstavu v Chrudimi a já mohl celý týden chodit po loutkových představeních. Později jsem sám loutkové divadlo hrál a vedl jsem loutkářský kroužek, což mi pomohlo vyhnout se členství v KSČ, protože jsem měl činnost,“ směje se s odstupem absurditě doby. Ta málem zařídila, že se z Pavla Maška namísto loutkáře stal ajťák. „Nebyli jsme politicky oblíbená rodina, tady mě nevzali ani na gympl, to jsem musel jít až do Mikulova a dostat se pak na výtvarnou školu, na to nebylo ani pomyšlení. Bavila mě elektrotechnika, jak jsem doma pořád bastlil rádia, a tak jsem šel na výpočetní techniku. Jenže táta mi řekl: Seš blbej? Tím se budeš živit? Takže když se pak chystal do důchodu, šel jsem za ním vyrábět loutky. Věřili mi, že to po něm převezmu a bude to dál fungovat jako za něj,“ vzpomíná na svoje profesní loutkářské začátky.

Fungovalo, jenže brzy přišla revoluce a Pavel Mašek neváhal a hned v devadesátém požádal o živnostenský list. Z Moravské ústředny si vzal dvě pracovnice a založil malou loutkářskou dílničku v nedalekých Havraníkách na bývalé faře, kterou se napřed jal opravit. Brzy mu ale začala být malá, protože v té době se ještě hodně vyráběly loutky pro televizi a přišel obrovský boom marionet, které zkupovali zahraniční turisti v Praze. A tak bylo potřeba najít něco většího. „Už v devadesátém čtvrtém jsem kupoval tuhle bývalou mateřskou školu. A zase jsme opravovali, zase rekonstruovali, znovu a znovu. Od té doby veškerá výroba našich loutek probíhá tady,“ roztáhne ruce ve výmluvném gestu.

Zlaté časy

Devadesátá léta byla pro výrobce loutek skvělá. Cizinci si bůhvíproč vsugerovali, že loutky jsou jakýmsi typicky českým artefaktem a vracet se domů bez nich bylo prakticky nemyslitelné. Z firmičky o dvou dělnicích se najednou stala čtyřiapadesátičlenná firma a Pavel Mašek se od hoblíku a dláta přesunul do kanceláře za počítač. „Jémine, já už jsem loutku nevyrobil, ani nepamatuju. Myslím, že někdy v roce devadesát dva. To jsem je ještě kašíroval i maloval. Myslím, že moje poslední loutka byl vodník, na toho si ještě vzpomínám,“ loví slavný český loutkář v paměti chvíle, kdy sám ještě doslova přiložil ruku k dílu. „Jakmile ale přijde nějaký nový stroj, musím ho hned sám vyzkoušet. To je moje, to pak nemám nic jiného na práci, než ho testovat,“ nezapře v sobě ani po letech zálibu v technice.

S oblibou loutek ve zlatých devadesátých přišla i vlna konkurence. „Pro někoho to bylo zlatokopectví, mrskali loutky, jak mohli, a těm už zlatá doba skončila. Pro ty, kteří dělají pěkné poctivé loutky, a znám jich dost, pro ty to nekončí. Pokud udržíme kvalitu, nemusíme se bát,“ domnívá se pan Mašek. Opravdu dobrá loutka se podle něj pozná podle toho, že je nejenom výtvarně dokonalá, ale musí se také snadno vodit. „Někdy výtvarník udělá krásnou loutku, ale když ji vezme loutkář do ruky, neudělá s ní ani krok. Musí na ní být přesně dodržené proporce, správně umístěné klouby a i šaty musí být z látky, která umožňuje pohyb. Velký vliv má i vázání, nebo jakmile má vahadlo špatné rozměry, nechodí, jak by měla,“ vysvětluje, co všechno musí dobrý loutkař ohlídat. „Naše zásada je, že to všechno musí fungovat, i když přiznám, že někdy při kontrole zjistím, že nějaká loutka má drobné chybičky. Většinou je to v oblečkách nebo v navázání. Ale to jsou drobnosti, stačí ji navázat jinak, upravit šaty a je to v pořádku. Konstrukce máme odzkoušené, tam není co řešit,“ dodává.

Ceny šly dolů, práce také

Přiznává ale, že dnes už si za loutku nemůže říct tolik, co dnes. Zatímco dříve by za čtyřiceticentimetrovou marionetu mohl inkasovat i pětadvacet tisíc korun, dnes ji prodá s bídou za osm. „Musel jsem se přizpůsobit konkurenci. Ale je to i tím, že se zrychlila výroba. Dřív pracovník vzal výkres, kus prkénka a šel na pásovou pilu, kde ho obřezal a pak vzal dláto a celou loutku dořezal rukama. Všechno bylo ručně vyrobené. Co kus, to originál, na sklad se tehdy nic nedělalo. A vyrobit takovou loutku trvalo týden i víc,“ vzpomíná s tím, že dnes běžné loutky vyrábí sériově, a i když hrubá část výroby probíhá na strojích, pořád je na nich obrovské množství ruční práce. Každý jeden polotovar musí vzít řezbář do ruky a dotvarovat ruce, tvář i botky, ruční je i malba loutek a šití oblečků. Za deset až patnáct hodin je ale se vším všudy hotová. „Sériovou výrobou se sice stlačily náklady, ale výsledek musí být stejný, respektive ještě hezčí než dříve,“ upozorňuje na to, že stroje v případě loutek na kvalitě neubraly. Na jejich výrobu se u Mašků používá lipové dřevo, je lehčí. U větších loutek si ale pomáhají i novými materiály, třeba polyuretanem, který je mnohem lehčí a dobře se tvaruje. Na pohled nic nepoznáte, ale loutkovodiči se výrazně uleví. Má-li hodinu i více vodit těžké marionety, zdřevění mu i jeho vlastní ruka.

Vůbec nejdražší loukou, která v dílně Pavla Maška kdy vznikla, byl metr dlouhý pes. Otvíral pusu, vyplazoval jazyk, koulel očima, stříhal ušima, vrtěl ocáskem a samozřejmě ťapkal všema čtyřma. Jenom samotná výroba přišla na pětatřicet tisíc korun a dneska baví děti v pražském loutkovém divadle Jiskra. „Teď zrovna bude zase hrát,“ těší se pan Mašek. Nejmenší dvaceticentimetrové marionety prodává za tři sta padesát korun a do ještě menších velikostí už se mu nechce. S malými loutkami je totiž mnohem větší piplačka a jednoduše se to nevyplatí.

Milionový průšvih

Přestože se prý loutky poslední dobou zase pomalu vrací do domácností, jejich prodej už není, co býval. Samotné loutky by prý firmu už neuživily, a tak vedle nich v dílně pana Maška probíhá i klasická truhlářská práce. I tak už ale ze čtyřiapadesáti zaměstnanců zbylo jen pětadvacet. „Pokles nastal velkou konkurencí, trh se nasytil, už nebyl takový turistický ruch jako v devadesátých letech. Nebylo pro mě vůbec jednoduché propustit lidi, i když se to dělo postupně. Ale neměl jsem jinou možnost,“ zhluboka se nadechne a na dlouhém výdechu jako by si dával záležet. V hlavě se mu totiž právě odehrává jedna vzpomínka, na kterou by možná nejraději zapomněl. Pavel Mašek je optimista a dobrák od pohledu, a že ten na druhé straně faktury stejného založení být nemusí, si dlouho nechtěl připustit. Z obláčku důvěřivosti ho snesla až zkušenost s Angličany. A náraz na tvrdou zem byl fatální. „Pro jednu anglickou firmu jsme dělali velké množství zboží, a jak to bývá, člověk je optimista, narazil jsem na špatného partnera. O zakázku jsem přišel, ale až ve chvíli, kdy výrobky byly hotové. Zůstalo v tom hodně úsilí. Nadiktovali si tehdy spoustu požadavků, museli jsme přizpůsobit výrobu, a pak přišla rána, kterou jsem nikdy dříve nepoznal. Hlavně od Angličanů jsem to nečekal, říká se o nich, že jsou seriózní. Měl jsem smůlu, ale velmi mě to zocelilo,“ vzpomíná na svoji první obchodní prohru v hodnotě jednoho a půl milionu korun. „To pro nás tehdy bylo opravdu hodně. Vázaly se na to závazky vůči jiným dodavatelům. Splácel jsem to dalších pět let, ale naštěstí mi vyšli vstříc. Něco podobného se mi stalo ještě několikrát, ale už ne v takové míře. Už to sice nebyla taková darda, ale to víte, radši bych to projedl s rodinou.“ Dnes už si dává většího bacha a na větší zakázky cizích zákazníků se naučil brát zálohy.

Loutka s vaší tváří? Ale ovšem že ano…

Krizi se panu Maškovi i za cenu nepopulárního propouštění podařilo překonat. A tak se z tradičních loutek těší další generace dětí, ale i dospělí. V oblekovickém loutkářském ráji si totiž můžete nechat vyrobit loutku s vlastní podobiznou. Tak, jako to před pár lety udělal Jan Kraus, který své dřevěné miniatury rozdával hostům ve své televizní talkshow. Z pásu tehdy denně sjelo na dvě stě malých Krausíčků. „To je poslední dobou poměrně oblíbené. Kromě pana Krause jsme tady vyráběli i bývalého ministra kultury Pavla Dostála. Převážně děláme manažery a ředitele firem,“ usmívá se Pavel Mašek. Svoji vlastní podobiznu zatím nemá, ovšem loutka Budulínkova tatínka pro přerovské loutkové divadlo, jako by mu z oka vypadla.

U Mašků vznikají celé kolekce marionet, v dílně jsou k vidění snad všechny tradiční pohádkové postavičky. Od Kašpárka, přes ježibabu, vodníka až po krále a princeznu. A samozřejmě nemůže chybět Spejbl s Hurvínkem! „Jsme hrdí, že tyhle dva a také Žeryka a Máničku s Kateřinou můžeme vyrábět. Pro mě byli hit, a tak jsem se osmělil a požádal paní Helenu Štáchovou o udělení licence. Souhlasila, a tak už je tady děláme šestnáct let. To to letí,“ bere do rukou taťuldu a jednoduchým pohybem vyšvihne jeho tak typický krok. „Není to legrace?,“ baví se. Jen pár metrů od Hurvínka visí také Charlie Chaplin, Adolf Hitler, Joseph Stalin, Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš. A vypadají jako živí! Většina z nich ale putuje do dětských pokojíčků a sbírek v zahraničí.

Loutky patří dětem!

Zatímco za minulého režimu loutky odebírala především divadla, dnes končí nejčastěji v soukromých rukách. „V poslední době cítíme, že se zvyšuje prodej rodinám, tomu uzpůsobujeme velikost i cenu. Jsem rád, že se dnes mladší rodiny snaží svoje děti zase takhle vychovávat. Vždyť to byl i v minulosti výchovný prostředek, děti se hraním divadla učí mluvit. Vždyť dneska by se jenom dívaly do bedny, do počítače a neuměly říct pomalu souvislou větu,“ rozčílí se naoko a Spejbl v jeho rukou v bědujícím gestu zalomí rukama. Má recht!

Jestli po těch letech Pavel Mašek v něco doufá, pak v to, aby loutkářské řemeslo nevymizelo. O to by se jednou mohly postarat i jeho potomci. „Vždyť to celé dělám pro ně. Už jsem měl párkrát postranní úmysly to prodat. Byl jsem naštvaný a zklamaný z toho prostředí, v jakém podnikáme. Jsem pořád živnostník, nechtěl jsem společnost. Nestěžuju si, člověk si v tom poradí, ale je to těžké, to jsou jenom samé úředničiny. Vždyť to nepřispívá k tomu, aby lidi, o které se nemusí stát starat, podnikali dál. Kdybych to prodal, už z toho vyžiju, ale pak jsem tu myšlenku zase hodil za hlavu. Děti dostudovaly, už by to mohlo být brzy na nich,“ mávne rukou a Spejbl jakbysmet. Ostatně těch dětí má pan Mašek rovnou pět a až na nejstaršího syna jdou všichni v otcových šlépějích. „Říkal jsem jim, že se tím neuživí, ale chtěli studovat umění, tak na to šli. Jedna dcera vystudovala multimediální komunikaci, druhá módní návrhářství, syn kameru, a tak nám točí propagační videa, a ten nejmladší je ještě na škole a studuje design. Všichni se tu uplatní. Potřebujeme to vymyslet, obléct, udělat tomu reklamu a zabalit. Moje žena tady dělá ekonomku, ta mě hlídá, abych to tu neroztočil. A k tomu máme ještě šest vnoučat,“ o budoucnost firmy je, jak vidno, dobře postaráno…

Foto: Stanislav Novotný

Diskuze