Příběhy

Tomáš Pitr.Nepřítel státu číslo 1, který vyměnil vůni jablek za ropu

Jiří Vítek

Nepřítel státu číslo 1, který vyměnil vůni jablek za ropu

Muž, kterého byste od pohledu zařadili do škatulky sympaťáků mezi herce typu Jana Čenského nebo do tenisové party naší reprezentace, patřil a do dnešních dnů patří mezi nejkontroverznější podnikatele nejen devadesátých let, ale i současnosti. Podle expremiéra Jiřího Paroubka i mnohých jiných je TOMÁŠ PITR (45) nepřítelem státu první kategorie.

Pitr začínal svůj byznys těsně po Sametové revoluci jako mladý zelinář a to hned potom, co nedokončil strojní průmyslovku. Stejně jako mnoho pumpařů nebo veksláků měli i zelináři v době divoké privatizace, na rozdíl od ostatní části populace, výhodu kapitálu a především kontaktů. Neznamená to sice, že každý kdo prodával banány, měl zajištěnou zářnou budoucnost, museli jste mít tah na branku, ostré lokty a obchodního ducha. To všechno mladý Pitr měl, proto se vedle zeleniny pustil na obchodování s tuzexovým rumem. Tuzex totiž jako jediná firma v zemi nemusela platit daň z obratu a Pitr toho využil na plné obrátky.

Starý dobrý Tuzex

A tak se Pitr dohodl s několika řediteli prodejen a ve velkém převzal obchod po malých majitelích barů a hospod, kteří v Tuzexu laciný rum nakupovali po pár lahvích. Pitr to prostě rozjel ve velkém a velmi jednoduše vyřešil i problém, jak získat bony nebo marky na placení. Stát tehdy omezoval nákup valut, a tak se z Pitra stal pravidelný čtenář inzertních novin, kde se s bony vesele kšeftovalo a on je ve velkém nakupoval. Velmi rychle vydělal první velké peníze, ale místo ježdění v otevřeném kabrioletu s holkami nahoře bez se rozhodl investovat do uvadajících a krachujících "obchoďáků" na sídlištích, především v Praze. Budovy kupoval většinou z konkurzů. „Na tom nevisí ani koruna dluhů a ročně miliardová investice nese deset procent zisku," tvrdil sebevědomě v roce 1994 Pitr do médií. Šlo to rychle a za pár let jich vlastnil více než čtyřicet. Začal je pronajímat obchodním řetězcům, jako byla Delvita nebo Julius Meinl, které právě vstupovaly na tuzemský trh. Pitra však pronájem samoobsluh na sídlištích neuspokojil, stejně jako mu na úplném začátku svého podnikání nestačilo dobré bidlo z prodeje pomerančů a brambor. Šel mnohem dál a vstoupil mezi skutečné podnikatele. Už totiž jenom nepronajímal a nepřekupoval, ale začal i vyrábět. V roce 1994 koupil jednu z částí někdejšího podniku Balírny, vykradenou a vyrabovanou výrobní halu ve Voticích. Ač se zdála celá ta hala bezcenná a zdevastovaná, Pitr nikdy nekupoval zajíce v pytli, ani tentokrát en. Z rozmontovaných dílů, které v budově zůstaly, se podařilo sestavit linku na balení kávy a za necelých osm let od sestavení linky měla Pitrova káva Marila na českém trhu skoro pětinový podíl.

Mrazivé kšefty

Rád nakupoval společnosti v konkurzu, proto časem přikoupil i velkou část majetku opavského závodu konzerváren Seliko. Pitr patřil v té době mezi podnikatele, kteří stvrzují své obchody podáním ruky a své slovo dodrží. „Když se s Pitrem na něčem dohodnete, tak vás nepodrazí," říkal v té době František Janů, jeden z klíčových manažerů skupiny Agrofert Trading. Tomáš Pitr však nikdy nevystupoval ve firmách jako jejich majitel. Přestože byl jednoznačně hlavou skupiny Agrocredit, jejíž roční tržby v roce 2002 sahaly ke dvaceti miliardám korun, v ovládaných firmách vystupoval raději vždy jako poradce. Kromě Pitra byl majitelem této obchodní skupiny, do které časem spadl i ústecký výrobce olejů Setuza, zmíněná konzervárna Seliko a Balírny Marila, i podnikatel František Mrázek. Původně stál u zrodu skupiny i Miroslav Provod, podnikavec, který ještě pře revolucí vydělal desítky milionů pašováním digitálních hodinek, ten ale z uskupení v polovině devadesátých let vystoupil.

Všechny Pitrovy obchodní aktivity však teprve měly dosáhnout vrcholu, ale také jistého bodu zlomu, to když se rozhodl ovládnout společnost Setuza. Fakticky generální klíč od této společnosti získal Pitr od někdejšího nominovaného vlastníka Setuzy, fotbalového mecenáše Jana Gottwalda. Stačilo jen počkat si na vhodnou příležitost.

Kdo si počká, ten se dočká

Po privatizaci a divokých devadesátých letech totiž podnik s více než stopadesátiletou tradicí skrytě ovládla IPB, a to přes firmu Českomoravská finanční a leasingová. V roce 2000 se Pitr dočkal a po pádu IPB se svými společníky ovládl Setuzu přes anonymní akcie. Vše přešlo pod kontrolu společnosti Český olej, jež v roce 2005 získala od státu i rozhodující zbytek akcií, byť poněkud velmi zvláštním způsobem. Tehdejší ministr zemědělství Jaroslav Palas Pitrovi prodal více než třetinový balík akcií, které držel stát, aniž by to posvětila vláda. Pitr a Mrázek tak měli v rukách společnost, která doslova snášela zlatá vejce. Tunelování Setuzy Pitrovou skupinou začalo v roce 2002, za pouhé tři měsíce vytáhli ze Setuzy za podezřelých okolností přes 40 miliónů korun, které šly na účet Pivovaru Eggenberg, jehož spolumajitelem byl Mrázek. Jeho přítel pak 24 miliónů z účtu pivovaru vybral. Další částku ve výši 15,7 miliónu korun převedli z pivovaru na konta společnosti, která patřila Pitrovi. Protikorupční policie už v roce 2004 upozornila, že se touto věcí, v níž mohlo jít o praní peněz, nikdo nezabýval. Podle policie vyvedli Mrázek a Pitr ze Setuzy celkem zhruba jednu miliardu korun. Nic však netrvá věčně, a tak v roce 2006 došlo i na něj, to když soud v ČR pravomocně odsoudil Pitra za daňové delikty k pětiletému vězení. Pitr sice asi v polovině roku 2007 převzal soudní výzvu, aby nastoupil do vězení, ale to bylo vše. Byl na něho vydán tuzemský, evropský a mezinárodní zatykač. Na rozdíl od Pitra jeho obchodní partner Provod do vězení dobrovolně nastoupil v červnu 2007.

Jen si tak trochu vyčistit hlavu

Avšak ani ve chvíli, kdy se smyčka kolem Pitra začala nepříjemně stahovat, se nechtěl bývalý zelinář a prodejce rumu dobrovolně vzdát, a tak prchnul do Švýcarska. Některá naše média uváděla přímo dramaticky, že se skrýval jako odbojář před Gestapem. Pitr však svůj útěk vůbec nebral jako schovávačku někde v bunkru nebo v zamčené vile na břehu některého z průzračných alpských jezer. Ve Švýcarsku zcela běžně potkávali čeští fotbaloví fanoušci, kteří tam sledovali mistrovství Evropy ve fotbale. Podnikatel obědval naprosto v klidu a pohodě v jedné z restaurací v Basileji a bezstarostně fandil našim fotbalistům. Dokonce se ve své knize o fotbalovém šampionátu o této situaci zmiňuje i sportovní komentátor Jaromír Bosák. Právo dokonce psalo, že si Pitr tu a tam zajede do Česka, policie ale prý nemá prakticky žádnou možnost ho zadržet.

V rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2014 popisoval svůj útěk, jako romantický výlet, který sebou nesl částečně i meditační prvky: "Nejdřív jsem byl ve Slovinsku a Chorvatsku. Potuloval jsem se a srovnával si myšlenky. Když jsem si všechno utříbil, postupně jsem se ocitl ve Švýcarsku. Pohyb mi usnadnilo, že v západoevropských státech už byl Schengen. Když dodržujete pravidla a nejezdíte zbytečně přes přechody, kde ukazujete pas, zas tak obtížné to nebylo.“

Spadla klec, ale s otevřenými vrátky

Svobody v neutrálním státě si užíval celkem tři roky, ale i Švýcarům pomalu docházela trpělivost. Nechtěli svoji zemi proměnit ve stát, kam si každý miliardář uteče, když mu teče do bot, a tak byl v červenci 2010 ve švýcarském Svatém Mořici Tomáš Pitr zadržen. Česká strana podala už v srpnu 2010 žádost o jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody na základě pravomocných rozsudků českých soudů, ale musela si ještě počkat. Ve Švýcarsku byl následně vyšetřován pro podezření z korupce v kauze „Mostecká uhelná“ a umístěn do vazby. Nakonec tam strávil skoro dvacet měsíců. Pitr svoji vazbu nepopisoval jako život v bavlnce, ale to bylo pravděpodobně i tím, že nikdy nezažil pořádnou vazbu v tuzemském vězení. Za rok podle svých slov přečetl 150 knih a poslední měsíce, již přímo toužil po vydání do rukou české justice. V novém procesu v případu akcií Setuzy a Milo Surováren byl 4. června 2012 odsouzen na tři roky nepodmíněně, ale už v listopadu 2012 byl Pitr předčasně podmínečně propuštěn za dobré chování, při započtení dvouleté vazby ve Švýcarsku. Ihned po propuštění se objevil na finále Davis cupu, kde jako velký sportovní fanoušek oslavoval zisk této prestižní trofeje pro naše tenisty. A měl skutečně co slavit, protože ostatní soudní pře se mu podařilo vyhrát a poslední vítěznou tečkou v kauze Pitr udělala o pár měsíců později prezidentská amnestie, která mimo jiné definitivně zastavila veškerá stíhání trvající déle osm let se sazbou nižší než deset let vězení. Čili i to Pitrovo…

Už ho zase svrbí prsty

Pitr už dávno vyměnil vůni čerstvých jablek za vůni ropných produktů, a ač nesmí být podle rozsudku členem žádné správní rady, stejně začal kroužit asi nad největším průšvihem našich zákonodárců. Tedy nad zbytkem našich státních hmotných rezerv, kdy ze společnosti, která měla v případě potřeby státu skladovat ropu do našich pěti tanků nebo palivo do pronajatých deseti letadel, ale samozřejmě i jinam, zmizelo tolik peněz, že celá firma před dvěma lety skončila v insolvenci. Od té doby se stát neúspěšně domáhá své nafty, kterou mu Viktoriagruppe hlídala. A tak Pitr prostřednictvím své advokátky již jednal o nákupu areálu v Chlumci nad Cidlinou, kde firmě Viktoriagruppe patřil takzvaný daňový sklad. Nejnověji má zájem rovněž o druhý areál společnosti v bavorském Kraillingu, kde stále leží státní nafta za více než 1,2 miliardy korun, kterou si stát nemůže odvézt, protože nestačí postavit tolik potřebné koleje k transportu. Tomáš Pitr znovu tímto kouskem vrátil pro mnohé bezstarostný vítr velkých kluků do našeho podnikatelského prostředí, kdy šlo napálit prakticky každého a platilo mnohem více než dnes, že v detailech je ďábel.

Diskuze