Rozhovory

Jiří OvčáčekPrezidentův mluvčí s platem Babišova brigádníka

Kateřina Kotalová

Prezidentův mluvčí s platem Babišova brigádníka

Tenhle rozhovor není o podnikání ani o politice a není ani o tom, co si kdo myslí. Je o šestatřicetiletém »klukovi«, který poslední listopadovou sobotu léta Páně dva tisíce třináct seděl v džínách a svetru nad klávesnicí v redakci jednoho našeho deníku, aby den na to kráčel v obleku na Hrad už jako mluvčí hlavy státu. Jsou to dva roky, co JIŘÍ OVČÁČEK mluví za prezidenta a stejně jako jeho šéf i on v lidech budí emoce. Některým zvedá mandle, jiní mu s díky tisknou ruce a někomu připadá „prostě nějakej divnej“. Upřímně, kdo je ochoten šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu (s výjimkou sedmi volných dní v červenci) za třetinový plat jednoho poslance řešit mediální obraz nejsledovanější figury v zemi, nemůže být normální. Jeho ale práce baví, a co člověk od zaměstnání může chtít víc…

Je vás všude plno, člověk aby se bál otevřít doma ledničku, že na něj vyskočíte zpod uheráku. Prozraďte, jaká je vaše pracovní doba?

Prakticky to vychází tak, že nepracuji jenom ve chvíli, kdy spím. Jinak pořád. O víkendech i na dovolené samozřejmě vyřizuji pracovní záležitosti. Už jsem vyřizoval telefonáty i na Sněžce a několikrát jsem dělal rozhovor pro televizi v blízkosti svého bydliště.

Tak to vás jistě na Hradě platí zlatem. Schválně, víte, kolik vám to dělá na hodinu?

Na hodinu? To po mně chcete moc. Matematika nikdy nebyla moje silná stránka. Jediné, co z matematiky umím dodneška, je trojčlenka. Ale mám jednačtyřicet tisíc korun čistého měsíčně. Jednou za čas jsou nějaké odměny, ale ty jsou nenárokové. Kdyby se to rozpočítalo, vyšlo by to asi velmi zajímavě.

Pětaosmdesát korun na hodinu. Gratulujeme, to mají i brigádníci v podniku místopředsedy vlády o něco víc. Neříkejte, že vás to tak baví…

Baví a moc! Jsem opravdu rád, že tuto práci mohu dělat. Je to tvůrčí prostředí, mohu zúročit zkušenosti z médií. A díky komunikaci s panem prezidentem mi i přináší radost. Pro mě peníze nikdy nebyly důležité.

V úřadu jste dva roky, opravdu jste si ani jednou neřekl, že já jsem sem chodil…?

Ani jednou, naopak. Moje práce mě naplňuje. Nejraději mám debaty s panem prezidentem. Teď jsem v situaci, kdy se vyjadřuji častěji, poskytuji více rozhovorů, jsem aktivnější. Moje úloha není jenom tlumočit stanoviska pana prezidenta, ale také je bránit. Což se mnoha lidem nelíbí.

Pokaždé s výroky prezidenta souhlasíte, anebo ve vás zkrátka jenom vítězí loajalita?

My názorově souzníme, a to mi velmi usnadňuje práci. Ještě se mi nestalo, že bych musel říkat něco, s čím nesouhlasím. Nikdo mi to asi nebude věřit, lidé si možná budou myslet, že to říkám z loajality, ale opravdu jsem se v takové situaci nikdy neocitl a věřím, že ani neocitnu.

Dobře, ale náš pan prezident občas pronese něco, co se musí obhajovat jen velmi obtížně. Jedním příkladem za všechny budiž smršť ku*d v souvislosti s názvem a texty ruské hudební skupiny Pussy Riot v přímém přenosu veřejnoprávní rozhlasové stanice. Řekněte, kdy jste se při obhajobě jeho výroků zapotil nejvíce?

Nemůžu říct, že bych se někdy zapotil. Já mám rád, když je situace živá, v tom se cítím jako ryba ve vodě. Asi bych se nudil, kdyby se nic nedělo. Adrenalin je na mé práci to úžasné.

Jak vůbec došlo k tomu, že jste se ocitl v roli mluvčího prezidenta? (Prvních devět měsíců Miloše Zemana ve funkci prezidenta za něj mluvila Hana Burianová, Jiří Ovčáček v té době působil jako redaktor deníku Právo – pozn. red.)

Pracoval jsem jako politický redaktor, měl jsem proto možnost v rámci své práce několikrát s panem prezidentem hovořit. V polovině listopadu 2013 jsem byl vyzván, abych jedno odpoledne pana prezidenta navštívil v Lumbeho vile. Nevěděl jsem, z jakého důvodu mě pan prezident pozval. Tam jsme to probírali a tam ta nabídka padla. Bylo to pro mě překvapující, s ničím takovým jsem nepočítal. Počítal jsem s tím, že budu redaktorem deníku Právo. Ještě o něco víc mě překvapilo, že mě šéfredaktor prakticky ze dne na den uvolnil. Nemusel tak učinit. Díky tomu jsem se mohl ze soboty na neděli přerodit v tiskového mluvčího.

To jste neměl žádné pochybnosti?

To byla nabídka, o které se neuvažuje, ta se přijímá. Byla to výzva a já strašně rád přijímám výzvy. Byl to risk, ale já mám rád, když člověk skočí do vody a musí plavat.

Měl jste někdy pocit, že jste přece jen šlápl vedle?

Takový pocit můžu kdykoliv zažít, ale snažím se tomu vyvarovat. Nevzpomínám si, že bych někdy řekl něco, čím bych způsobil nějaký problém. Ale chce to pečlivou přípravu a znalost názorů pana prezidenta. Proto jsem vděčný za ty diskuze. Bavíme se pravidelně a otevřeně. Zažil jsem jen jednu jedinou situaci, kdy mi pan prezident něco vytkl. Bylo to při návštěvě Zlínského kraje, kdy jsem zapomněl vytisknout jednu stránku monitoru (přehled mediálních výstupů, v nichž figuruje jméno hlavy státu – pozn. red.). Tehdy mi pan prezident řekl, že se to nesmí opakovat. Od té doby si na to dávám pozor. Na nic více si nevzpomínám, ale může to nastat kdykoliv. To je riziko mé práce.

Co všechno se ve vašem životě po tom zlomovém víkendu změnilo?

Musel jsem se naučit brzo vstávat. Snažím se být na Hradě v osm hodin ráno, abych se seznámil s tím, co se o panu prezidentovi napsalo a abych prošel sociální sítě. V novinách se přece jenom začíná o trochu později. Ale já jsem vždycky byl určitým typem workoholika, z toho hlediska se mnoho nezměnilo. Ani prostředí se příliš nezměnilo.

Promiňte, ale tomu lze jen těžko uvěřit.

Opravdu jsem se snažil ve svém životě mnoho neměnit. Jediné, co se změnilo, byl pracovní rytmus, který přizpůsobuji programu pana prezidenta. Ale dál jezdím na krátké dovolené, když má pan prezident volno, rád se věnuji turistice, rád navštěvuji divadla, kina, kupuji si knížky v antikvariátu. Na tom se vůbec nic nezměnilo.

A co přátelé, ti se vám neproměnili?

Vůbec ne. Spíš přibyli nepřátelé z politického prostředí. Ale to až v poslední době. Zřejmě jediné, co se výrazněji proměnilo, je můj šatník. Když jsem byl redaktorem, oblek jsem nosil výjimečně. Musel jsem si proto nakoupit obleky. Držím dress code Pražského hradu, to znamená černý oblek, bílou košili a mám rád výrazné kravaty. Změnil jsem oblékání i doma. V soukromí nosím džíny, košili a odlehčenější sako. Můžu mít i svetr, ale košili si beru vždy. Tričko už jen na výlety do přírody. A také teď méně jezdím MHD. Dokonce už nemám tramvajenku a kupuji si jednotlivé lístky.

Pořídil jste si nový vůz?

Kdepak, automobil nevlastním. Nemám řidičský průkaz.

Říkáte, že pokud nespíte, pracujete. To předpokládá naprostou ztrátu soukromého života. Máte prostor pro nějaký vztah?

Se vztahy jsem na tom velmi dobře, ale víc k tomu říkat nebudu. Já o svém soukromí zásadně nemluvím. Ctím jednu věc, ze své vlastní zkušenosti se o lidech, kteří kolem mě žijí, nevyjadřuji, protože by se stali předmětem kádrových útoků. Z důvodu jejich vlastního pocitu nejenom bezpečí, ale i komfortu. Nechci nikoho do takové situace uvádět. V dnešní kádrové době bych to považoval i za neslušné.

Souvisí to se spekulacemi o vaší menšinové orientaci?

K tomu není třeba nic říkat, moje soukromí je moje soukromí. Vím, že mnohé lidi to zaměstnává, ale to je jejich problém. Jsou směšní. Takhle se chovali někteří lidé za normalizace, komunisté v tom byli velmi pracovití, když chtěli dehonestovat například některé disidenty, a to se k nim nepřirovnávám. Omlouvám se, ale tohle jsou věci, o kterých zásadně nehovořím.

Jak vaši popularitu snáší vaši rodiče?

Rodiče mi v prvé řadě vyjadřují podporu, samozřejmě si všímají i útoků z médií, abych byl odvolán a skončil. Ale myslím, že jsou pyšní.

Tušili vaše ambice stát po boku prezidenta? Měl jste je vůbec?

Jedno z mých přání bylo stát se novinářem. Stal jsem se jím náhodou. Začínal jsem ve čtrnáctideníku Praha 10, to byly radniční noviny. Pak jsem objevil v Haló novinách inzerát, kde hledali redaktora domácího zpravodajství. Tak jsem se na ten inzerát ozval, věděl jsem, které noviny to jsou, a neměl jsem s tím problém a dodnes ho nemám. Pak jsem odešel do Blesku a odtud na druhý břeh, na Úřad vlády ČR, kde jsem byl zástupcem ředitelky tiskového odboru. A následně do deníku Právo.

Na Hrad vás to prý ale táhlo odmala…

Jsem rodilý Pražák, pocházím kousek od Pražského hradu, z Břevnova, to je moc hezká čtvrť. Tam jsem prožil svoje dětství. Když jsem byl malý chlapec, maminka se mnou chodila na procházky do těchto míst. Nedávala mě do jeslí a do školky jsem chodil až poslední rok před školou, a tak jsme společně strávili mnoho času po procházkách kolem Hradu. To ale tady byl jiný prezident.

A říkala vám, Jiříku, tady budeš jednou pracovat?

To tak nebylo. Ale můj prastrýc tady kdysi pracoval, ale to bylo v dobách prezidenta Edvarda Beneše, poté i za Protektorátu za Emila Háchy a pak zase za Edvarda Beneše a skončil až za Klementa Gottwalda. Moje babička si dodnes pamatuje, když sem jako malá chodila za svým strýcem.

O tatínkovi nemluvíte, stalo se něco?

Ne, to je tím, že tatínek celé dny pracoval. Díky němu jsem jezdil na pionýrské tábory, ač jsem nebyl pionýr. Z nich mám krásné zážitky a jsem mu vděčný, že to vždy zajistil. To nebyly ty tábory jako dnes, které se drží různých směrnic. Tenkrát v táboře uprostřed lesa nebyla elektřina, a abychom měli co jíst, jezdili jsme na brigády do JZD na brambory. Dodnes rád vyrážím do přírody. Mé dovolené se odvíjí od dovolené pana prezidenta. To znamená jeden týden na začátku července. A tak mám sedm dní na to, abych se věnoval mé oblíbené turistice. Jezdím po vlastech českých, moravských a slezských. Rád se vracím do Krkonoš, ale jen v létě, lyžovat moc neumím.

To je tedy i ten jeden týden v roce, kdy ve svém volném čase nehledáte onen inkriminovaný článek Ferdinanda Peroutky, že? Už jste to hledání vzdali?

Ještě jsme s hledáním neskončili, ale v každém případě, a to je pikantní, Ferdinand Peroutka byl proti přijímání uprchlíků. Ale je pravda, že to bylo v jiné době a týkalo se to úplně jiné situace. V té době ten postoj nebyl příliš vhodný.

A není zrovna tohle ten případ, kdy by pan prezident mohl vyslovit omluvu, anebo prostě jenom říct: Asi jsem se spletl…?

Pan prezident se omluvil za to, že se článek zatím nepodařilo najít. Ale když se podíváte na publikační činnost Ferdinanda Peroutky, pak díla jako Budování státu jsou vrcholná, ale jeho samostatná žurnalistická činnost v letech třicet osm a třicet devět není nic, co by si měl dát za rámeček. Myslím, že v té době velmi selhal. Byl novinářem Masarykovým, Benešovým a pak i Háchovým. A tomu odpovídala i publikační činnost.

Je Miloš Zeman gentleman?

Je gentleman a je to skvělý šéf.

Už jste ho dohnal co do počtu karikatur?

Sbírka mých karikatur se mi už nevejde do kanceláře. Už jsem obsadil všechny poličky, které mám k dispozici. Nyní jsou tři nejkarikovanější lidé z politické sféry, je to pan prezident, pak já a pak Andrej Babiš. A pan místopředseda vlády má na mě ještě co dohánět.

foto: Hana Brožková

„Tady obvykle sedává pan prezident. Dobře, nedala jste mi jinou možnost, než se nyní usadit na jeho místo,“ zasedne s mrknutím zpod brýlí do čela táhlého stolu Zeleného salonu. Upřímně, raději mám rozhovory v kavárně, co naplat, peršan, podobizny ve zlatých rámech, standarta v rohu, bodyguard za zády a vědomí, že za dvojími dveřmi sedí hlava státu, trochu svazuje. Jenomže jak známo, Jiří Ovčáček pražskou kavárnu nerad. Potkáváme se v den, kdy uzavírá druhou sezonu na Hradě. „Nebudu nijak slavit, ale připomněli jsme si to, poděkoval jsem mu za tu možnost,“ říká rozvážně s bradou natočenou mírně doprava a dolů, přesně tak, jako při projevech mívá jeho šéf. Člověk rychle nasaje, nebo je to tou židlí? Ačkoliv po celou tu hodinu v sobě pečlivě hlídá diplomata, po chvíli ten panebožepročtakoficiální výraz pomalu mizí. A s tím i to „prostě divné“, co z jeho televizních projevů tak čouhá. Když mu říkám, že bych ho chtěla vzít na farmu a vyfotit ho mezi ovcemi, tvrdí něco o hezkém nápadu, ale nedostatku času. To se tak říká. „Počkejte, jednu ovci máme i na Hradě,“ zvedá se, míří směrem k prezidentově kanceláři a mě polévá horko. Za chvíli je zpátky i s loutkou ovce s vlastní podobiznou. „Tu jsem si vyprosil v Reflexu, moc jsem si ji přál, trvalo to dlouho, ale nakonec mi ji dali,“ hraje si se čtyřnohým Ovčáčkem. „Nejsem si jistý, jestli jsem dobrým loutkovodičem.“ Takhle, natrénováno už evidentně má…

Rozhovor vyšel v aktuálním vydání tištěného magazínu Živnostenské listy. Další rozhovory a příběhy čtěte tamtéž, jsou k mání v každé dobré trafice!

Diskuze