Příběhy

České panenky končí?Jejich království Hamiro je na prodej!

Kateřina Kotalová

Jejich království Hamiro je na prodej!

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, stojí malá firma Hamiro. V noci je doslova obyčejná, ale sotva se rozbřeskne, začnou se uvnitř dít podivuhodné věci. Přestože její zaměstnance byste spočítali pomalu na prstech jedné ruky a i s navigací je obtížné ji na periferii Nového Boru najít, dnes je jediným výrobcem panenek v Česku. Po invazi čínských hraček a kvůli nejednomu obchodnímu přešlapu prožila krušné časy, ale vydržela a dneska zase hezky plní pokojíčky dětí v Česku i Evropě. Jistě dík manželům Krotilovým. Jiří (75) ji v roce 1992 zprivatizoval, a protože ze sebe před pár lety udělal důchodce, dnes ji má na bedrech jeho žena Jana (50). Ačkoliv se jim daří nejlépe za posledních deset let, rádi by Hamiro předali do dalších „hravých“ rukou…

„To víte, už nejsme nejmladší a vést takovou firmu je čím dál náročnější. Jsou to starosti a my už bychom rádi odpočívali a cestovali, a tak kdyby se objevil někdo, kdo by ve výrobě panenek a plyšáků chtěl pokračovat, takhle mu předáme klíče a může začít,“ usmívá se Jana a na důkaz, že to myslí vážně, zacinká klíči od kanceláře. Únava je na ní znát, ale úsměv z tváře se jí nevytrácí. Jak by ne, rozdávat radost má vlastně v popisu práce. A daří se jí to už více než dvacet let.

Kdyby panenky uměly stárnout, byly by z těch prvních, které se zrodily pod značkou Hamiro, dnes už osmdesátileté babičky. Firma, kterou Krotilovi na začátku devadesátých let odkoupili, vznikla už v roce 1932, panenky se v ní vyráběly prakticky od počátku a za minulého režimu z továrny odjížděly v obrovském množství do všech hračkářstvích v Československu i do zemí východního bloku. Kdyby ovšem Krotilovi tušili, co všechno je čeká, pravděpodobně by si tu koupi pořádně rozmysleli.

Privatizace za všechny peníze

Jenomže k hračkám měli vždycky blízko, a přestože oba mají šikovné ruce, křišťálovou kouli si naštěstí vyrobit neuměli. K Hamiru je přivedli houpací koně. Jiří totiž po revoluci opustil vědecký výzkum sklářské techniky a dal se na podnikání v zámečnictví. Mimo to ho jeho vášeň pro obytná auta a přívěsy pořádně vyškolila v práci s kovem, a tak když tehdejší Hamiro vyhlásilo výběrové řízení na výrobu houpadel do houpacích koníků, měl vyhráno. Vyráběl jich tisíce měsíčně. Jana pracovala s ním. Po revoluci bylo Hamiro na prodej, Jiří si vzal úvěr a za sedmdesát milionů korun firmu koupil. Od té doby už neměl zrovna lehké spaní. „Bylo to neskutečně svazující. Největší závod Hamira sídlil v Příbrami, manžel tam každý den jezdil od nás z Boru, najezdil dva a půl milionu kilometrů, ale nebylo to nic platné. Tržby šly dolů. Ze šesti set zaměstnanců bylo čtyři sta úředníků a dvě stě dělníků. To bylo tehdy normální, dneska by to nešlo, to se nedá uživit,“ vypráví Jana Krotilová. Mnohem horší zjištění mělo ale teprve přijít. „Stát manžela podfoukl. Prodal mu Příbram a ta firma měla osmadvacetimilionový dluh. Zjistil to až po podpisu smlouvy při první inventuře. Takže než začal platit úvěr, musel zaplatit nejprve dluhy firmy v republice i v zahraničí.“ To ale nebyla jediná rána pod pás. „Následně dělal zakázku pro Italy za 12 milionů korun, kterou domlouval ještě státní podnik. Italové ho ale vypekli, a když jim dodal poslední výrobky, svoji firmu zlikvidovali a nic neproplatili. Další peníze mu zůstaly v Anglii, kam odešlo 5 kamionů medvědů a neviděl z toho ani korunu, odběratel všechno přepsal na manželku, nebylo s kým se soudit,“ vzpomíná paní Jana na těžké začátky podnikání. Nebylo zbytí, a proto příbramské Hamiro poslal Jiří do likvidace a postupně skončily i další pobočky. Fabriku v Solenicích vzala voda při povodních, ze sedlčanské je hospoda a sklad drogerie, v rokycanské se dnes vyrábí cyklistická kola a v příbramské jsou stavebniny. Jejich prodej byl jediným možným řešením ke splacení bankovního úvěru. „Dodneška někdo trpí pocitem, že jsme něco ukradli, a my přitom máme papír snad i na poslední špendlík,“ smutek v Janině hlase je patrný, na nešťastné období podnikání by nejraději zapomněla.

Ze sta na nulu a pomalu zpátky

Přestože dneska Hamiro nespravuje obrovské haly, ale jen jednu dílnu, nezaměstnává stovky lidí, ale pouze patnáct, je největší svého druhu v Česku a panenky a plyšáky vyrábí jako na běžícím pásu. Jako. Žádný pás totiž v dílně nenajdete. Hračky se tam vyrábí zásadně ručně!

A brnkačka to rozhodně není, přestože svižné ruce dělnic, kterými denně projdou stovky hlaviček panenek a tisíce kousků plyše, nahrávají opačné představě. Jedna panenka je kompletně hotová za půl hodiny. Když se ale podíváte do výroby, můžete si být jistí, že pod vašima nezkušenýma rukama by vznikala ještě zítra.

Hlavičky, kam se podíváš

To Jiří Podešva naplní speciální pastou kovové formy jednotlivých částí tělíček za pár vteřin, další čtyři minuty se pečou v padesát let staré troubě a pak je s lehkostí, s jakou by tahal žížalu ze země, prostě vytáhne. Ovšem, chce to sílu, a ne malou! „Hmota a vlasy jsou jediné komponenty, které kupujeme, vše ostatní si vyrábíme sami. Máme asi třicet druhů panenek a každý nový druh musíme nechat testovat. To pochopitelně něco stojí. To Číňan zapíše padesát druhů pod jedno číslo a nechá to testovat jako jeden druh. Vozí toho sem takové množství, že mu to většinou projde. V tomhle jsme oproti dovozu hodně znevýhodnění,“ vysvětluje první dáma českých panenek.

Pokud pohled na množství gumových ručiček, nožiček, hlaviček a tělíček v plastové přepravce připomíná záběr jako z hororu, sledovat, jak panenky nabývají vlasů a jak se jim do hlaviček vstřelují mrkací očka, je pro silnější žaludky. Ale výsledek za to „trápení“ přece stojí. Každý proces trvá sotva pár vteřin. Lysou hlavičku šikovné ruce dělnice vloží do přístroje, který nápadně připomíná mikroskop, jen místo čočky je jakási hlaveň s očky jako náboji. Hlavičku stlačí, aby se oční bulvy o trochu roztáhly, jeden stisk, rána a očko mrká na svém místě. Pak pár krouživých pohybů pod silnou jehlou speciálního šicího stroje a vlásky drží jako židovská víra. Ještě poskládat jednotlivé části, obléct a panenka, kterou milují holčičky po desetiletí, je na světě. „Naše panenky mají tradici. Podívejte se na ty formy, vyrábíme ty, které se dělaly i před 40 lety, současné maminky je znají a rády je svým dcerkám opět kupují,“ usmívá se Jana Krotilová.

Plyšový hlavolam

Velká věda to není, tady se cení rychlé a precizní ruce. A těch je jako šafránu. Výroba plyšáků vypadá o poznání složitěji. „Trvá tak dva roky, než se švadlena takzvaně zaběhne a šije bez chyb. Málokterá uchazečka to vydrží. Švadleny, které máme, jsou s námi už dvacet let, a sehnat nové je velký problém. Nemáme manufakturní systém, takže každá ze švadlen musí umět dát dohromady celou hračku, poskládat ji z jednotlivých kousků plyše, musí mít představivost. Žádné návody nemáme, jedna vymyslí postup a naučí ho ostatní,“ odhaluje zákulisí výroby plyšových hraček Krotilová.

V dílně je deset šicích strojů a za každým z nich se od šesté ranní do dvou odpoledne šije jako o závod. Je před Vánoci, a tak se holky nezastaví. „Snazší je výroba větších plyšáků, malé do patnácti centimetrů nevyrábíme vůbec. Jsou náročné a nelze na nich nic vydělat. Ani bychom na ně nesáhli a už by vyšly dráž, než kolik by za ně byli lidé ochotni dát,“ vysvětluje Jana, proč je nejprodávanějším velký medvěd Bambulák. Ano, ten typický hnědý medvěd se žlutými tlapkami je Bambulák od Hamira. Ušité tělíčko putuje k paní Vlaďce a obrovské kovové konstrukci, z jejíhož konce doslova tryskají molitanové kousky výplně. Vlaďka plyšové medvědy plní už dvacet let, grif má v ruce, a to ona jim dává tvar. Bambuláka v Hammiru vyrábí léta a ještě se neokoukal. Kromě hraček do prodeje tady vznikají firemní maskoti. „Ti nás drží. Přestože už je firmy nepoptávají tak často jako dříve, nebýt maskotů, mohli bychom to tady zavřít. Teď tady máme zrovna spoustu plyšových Yeti pro Škodovku a malých Snoopy které jsou určeny pro Slovensko. Boom reklamních maskotů skončil před sedmi lety, ale firmy se postupně vrací. Aby ušetřily, nechávaly si je šít v Číně, ale tam si málo kdy můžete být jistí, že dorazí to co si objednáte a hlavně v té kvalitě, které potřebujete. “

Ruce vzhůru, kalhotky s kapsami dolů!

Přestože čínská konkurence přivedla na buben celou řadu českých výrobců hraček, Hamiru málem zlomil vaz typický Čech – krteček. Ano ten Milerův krteček s kalhotkami. Hamiro své vlastní krtečky vyrábělo dvě desítky let předtím, než je Zdeněk Miler oslovil ke spolupráci. Ta se ale pro výrobce brzy ukázala jako nevýhodná, a proto si s autorem slavné postavičky nemohli plácnout a vyráběli krtečka vlastního, který s tím Milerovým neměl nic společného. Výtvarník se nakonec domluvil s Moravskou ústřednou Brno, která krtečka vyrábí dodnes. Hamiro se ale brzy dostalo do podezření, že Milerova krtečka vyrábí pro pražskou firmu Lamps. Nebyla to pravda, ale to dvanáctičlenné komando, které jednoho dne vtrhlo v kuklách se samopaly do Krotilovy výrobny, nezajímalo. „Vlítli sem a řvali: Kde máte ty krtky!!!,“ vyprsknutí smíchem se při té představě neubráníte, Janě ani jejím zaměstnancům ale tehdy do smíchu rozhodně nebylo. „Nemohli jsme se ani hnout, zaměstnanci nesměli opustit dílnu,“ vypráví. „Krtků na zahradě máme dost, ale v dílně jsme pochopitelně neměli žádné. Jen pár vzorků, které nám zbyly z dřívějška. Byli jsme v šoku. Do kanceláře přišel jejich velitel s beranidlem, a že nám vymlátí dveře. Nechápali jsme to, všude máme klíče. Nakonec si slavnostně odvezli těch pár kousků ze vzorkovny, aby nám je po půl roce nám vrátili. Byl to klasický zátah, jako bychom tady ve velkém pěstovali marihuanu,“ tehdy by se v Janě krve nedořezal, po deseti letech se z toho stala veselá historka a ukázka toho, co všechno je v našem státě ještě možné. Že policejní výjezd na krtka v plné polní stál jistě víc než skupina deratizátorů, na to můžeme vzít jed.

foto: Stanislav Novotný

A jak dál?

Přestože si Krotilovi v průběhu čtvrtstoletí s Hamirem užili své, neměnili by. Hračky jsou jejich život. Kdo po nich řemeslo převezme, je ale stále velkou neznámou. „Naše děti k tomu vztah nemají. Syn tady chvíli dělal, ale bez zájmu. Dcera má rodinu v Liberci, a se zaměstnáváním lidí má své zkušenosti, ta už sem nepůjde a vnoučata se věnují jiným oborům,“ krčí rameny Jana Krotilová, ale neztrácí víru, že jednou na jejich dveře zaklepe někdo, kdo v tradici výroby panenek a plyšáků bude pokračovat. „Dáme je ale jenom do dobrých rukou…“

Diskuze