Příběhy

Jaromír KřížMuž, který vzkřísil legendu Merkur

Kateřina Kotalová

Muž, který vzkřísil legendu Merkur

Tak jako ve sluneční soustavě je Merkur jednička, bývala mezi hračkami po mnoho desetiletí i populární stavebnice nejblíž chlapeckým srdcím. Letos je tomu už devadesát let, co chlapci začali s nadšením montovat první plechové konstrukce, a i když dnes musí o pozornost dětí zápasit s obrovskou konkurencí nejmodernějších technologií, mezi stavebnicemi pořád drží prim. Mnoho nechybělo a před dvaceti lety by nadobro skončila v propadlišti dějin. Nebýt JAROMÍRA KŘÍŽE, který se i přes zdánlivě nepřekonatelné potíže rozhodl legendu zachránit stůj co stůj.

A to k Merkuru vlastně přišel jako slepý k houslím. Podnikal v kovovýrobě, vyráběl nerezová zařízení do prodejen, výroben a kuchyní, ale i železné krávy, tak se říkalo automatům na výrobu mléka. Pak jsem potřeboval něco vyrobit, šel jsem proto do podniku, který vyráběl Merkury, a oni mi řekli, že už půl roku nevyrábí. Byli v likvidaci. Chtěl jsem si tedy od nich koupit stroj, ale nepochodil jsem, dovolili mi jen pronájem a ne jednoho stroje, ale všech. A tak jsem si to pronajal celé a něco odkoupil,“ vzpomíná na začátky s Merkurem Jaromír Kříž. Pár dní na to byl ale na firmu Komeb, která do té doby slavné stavebnice vyráběla, vyhlášen vůbec první konkurz v České republice. Kdyby to vzdal a od Merkuru dal ruce pryč, jistě by si ušetřil spoustu bezesných nocí, nejpopulárnější českou stavebnici by dost možná dneska už mladí neznali.

Boj za Merkur

Rozhodl se zůstat a za Merkur se bít. Trvalo tři roky, než se mu podařilo výrobu po vyjednávání se správcem konkurzní podstaty opět postavit na nohy. Kromě stavebnice vzkřísil i výrobu kovových vláčků, kterou firma položila už před drahnou řádkou let. „Začínali jsme ve čtyřech lidech a postupně se rozrostli na dvacet. Chtěl jsem pokračovat, ne vyskočit z vlaku a nechat se přejet. Začínal jsem s nulou, sice jsem dostal po dědovi objekt, ale musel jsem vyplatit příbuzné. Pak přišla velká úroková míra, až 20 % úroků. To bylo strašně kruté, dneska se divím, že jsem to vydržel,“ vypráví podnikatel, který výrobu Merkuru obnovil v Polici nad Metují v prostorách bývalé textilky. Získal ji v restituci po dědečkovi, o kterou se vlastně sám zasadil. Po sametové revoluci se totiž angažoval v Unii pro navrácení znárodněného majetku, spunktoval první porevoluční petiční akci bývalých vlastníků a jejich potomků, která dala podnět ke schválení nového restitučního zákona.

Mít barák se sice hodilo, ale žádná velká výhra to tedy nebyla. „Byl to dvacet roků opuštěný objekt, v dezolátním stavu, všechno zablešené. Musel se nejprve deratizovat, než se do něj vůbec mohlo vstoupit. Tak takhle já jsem začal podnikat,“ usmívá se při té vzpomínce.

Podraz jménem IPB

Přestože se po revoluci trh zaplavil hračkami ze světa a kluky čím dál více začaly fascinovat digihry, playstationy a počítače, Merkuru se dařilo dobře. Jaromíru Křížovi ale bylo nad slunce jasné, že zlatá doba stavebnic je pryč. Rozhodl se proto na přelomu milénia rozšířit výrobu o kovové vláčky. Ty se už více než třicet let nevyráběly, Kříž ale doufal, že se pro ně nastupující generace i tehdejší tatínci nadchnou. Povedlo se, ale na lusknutí prstu to opravdu nebylo. „Chtěl jsem obnovit výrobu vláčků takzvané královské velikosti, které se přestaly vyrábět v osmašedesátém. Tím pádem už nebyly nástroje na jejich výrobu, ty se sešrotovaly a všechny světové firmy vyráběly vláčky menší, většinou plastové, které sice byly na první pohled hezké, měly propracované detaily, ale nic nevydržely, pro děti byly nepřijatelné,“ mnohem větší úskalí ale přišlo záhy. Protože nákup množství drahých strojů pro něj byl v té době nemyslitelný, rozhodl se pořídit si vysekávací stroj a vyrobit na něm ruční prototypy. „Nebyla to levná investice, a proto jsem požádal o nákup stroje banku, a protože jsem už předtím zachránil Merkur, souhlasili a úvěr mi přiklepli. Objednal jsem ho v Itálii, zašel znovu do banky, kde mě ujistili, že mi peníze uvolní v pondělí. Byl čtvrtek. V pátek do IPB vlítli zakuklenci se samopaly a banka byla zlikvidována. ČSOB, která ji převzala, se se mnou už nebavila,“ vzpomíná na hořké chvíle Kříž. Stroj nakonec pořídil na splátky a vyrobil prvních pár kousků, které okamžitě zmizely jako pára nad hrncem.

Bojovník po dědečkovi

Podnikavého ducha zdědil Jaromír Kříž po svém dědečkovi, majiteli bývalé tkalcovny v Polici, Josefovi Königovi. „Toho bojovného ducha mám určitě po něm, on to také neměl jednoduché. Ve 30. letech ho potkala celosvětová krize, pak válka a v osmačtyřicátém mu to podvodem znárodnili. Děda totiž zaměstnával asi 25 lidí, z toho velká část byla z rodiny. Jenomže když tady po únoru vznikly národní správy a ustanovili mu národního správce, z jiné fabriky mu do továrny poslali 35 lidí, v tu ránu přišla kontrola, napočetli přes padesát a nic jiného je nezajímalo, a dědovu textilku znárodnili. Děda se z toho zdravotně sesypal, cítil se silně ukřivděný. Do důchodu pak pracoval v cukrovaru na příjmu řepy,“ vypráví spasitel Merkuru.

Starý pan König se vnukova úspěchu nedožil, že ale jeho továrna slouží k výrobě nejslavnější české stavebnice, by ho jistě hřálo u srdce. Však i u nich doma byly tu a tam dětské pokoje také plné šroubků, matiček a barevných plíšků s dírkami. „Samozřejmě, že jsem si jako kluk s Merkurem hrál, moje teta ve firmě dokonce pracovala, ale vláčky jsem neměl, to mě vždycky mrzelo. Ale měl je bratranec, pamatuji si, jak jsem mu je v dobrém záviděl,“ v očích se mu z nostalgie lehce zaleskne. Dnes byste u Jaromíra Kříže doma žádnou stavebnici nenašli. Pro stavby z Merkuru vybudoval pro jistotu celé třípatrové muzeum a v něm rovnou Merkurové městečko. Měří sedm metrů, váží osm set tun a vznikalo deset let! „Kdepak, to jsem nestavěl já. Vždyť já už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem z Merkuru něco postavil. Není na to čas. Postavil ho v podkroví svého domku v Roudnici nad Labem velký fanoušek naší stavebnice Jiří Mládek,“ vysvětluje Kříž.

Matičky a plíšky, kam se podíváš

Když prostory svého muzea, které dal na starost své ženě Aleně, prochází, je z něho cítit hrdost, možná pýcha, ale rozhodně radost z toho, že Merkur žije a dobře se prodává. Kromě nových sad se v Merkuru pustili i do replik původních. „Máme čtyři retrostavebnice, děláme klasiku a snažíme se ji modernizovat. Někdo nám to vyčítá, jiný chválí. U obalů se držíme osvědčené klasiky. Nehrajeme na efekt podle nejmodernějších prvků grafiky, ten není důležitý, ale je důležité, aby byly funkční,“ vysvětluje Kříž.

Merkur dnes vzniká pod rukama deseti lidí a většinu dílčích prací na výrobě komponent odvedou kupodivu ženy. Každý jeden plíšek, matička nebo šroubek poznají jejich dotek, pásovou výrobu totiž Merkur nezná. V dílně je hluk a ze vzduchu je už ode dveří cítit typická vůně železa a oleje. Ruce dělníků kmitají jako o závod a jejich pohyb už je s lety praxe naprosto automatický. Z jednoho pracovního místa u okna je slyšet tichý zpěv. Dělnici za obrovským letitým strojem takřka není vidět, jakmile přijdete o kousek blíž, vidíte, jak v rytmu zpěvu pod jejíma rukama vzniká v klasických merkurovských plíšcích s naprostou přesností jedna dírka vedle druhé. Drobné matky se vyrábí o metr dál. Výroba komponentů do vláčků má speciální místnost a to už je takřka hodinářská práce. V Merkuru se jede na osmihodinové směny, je to obrovská rutina, ale na jejím konci je radost a úsměv dětí a nepochybně i jejich tatínků. Sehnat kvalitní a hlavně kvalifikovanou pracovní sílu je ale podle podnikatele stále větší problém. „Chtěl bych posílit náš tým, ale těžko získávám odborníka, protože absolventi i technických oborů nemají všeobecnou znalost a praktické uplatnění. Oni mají leccos nabiflované, ale pořádně neviděli stroj,“ klepe si na čelo.

Merkur jako učební pomůcka?

Trend stále klesající technické zručnosti dětí by rád otočil. A nezůstává jenom u řečí. Kromě klasických stavebnic a vláčků se v Merkur Toys totiž vyrábí už i učební pomůcky. Z Merkuru jde zkrátka vyrobit kdeco. To pochopil už na začátku šedesátých let vědec Otto Wichterle, když ze stavebnice sestrojil jednoduchý přístroj na výrobu kontaktních čoček. Učební pomůcky jsou dnes pro Jaromíra Kříže alfou a omegou podnikání. Rád by s jejich pomocí vrátil do škol technickou výuku. Se skutečností, že prakticky vymizela ze školních osnov, se vystudovaný technik nechce smířit. „Dnešní mládež k technice vůbec nemá vztah, má špatné motorické vlastnosti. Vždyť ty děti sahají leda po telefonu a po tabletu a na technickou zručnost se úplně zapomíná. Jsem přesvědčený o tom, že Merkur měl dříve lví podíl na tom, že se kluci do techniky hrnuli. Od dětství si sestavovali malé stroje, osahali si to. Dneska je k tomu nikdo nevede, a to by se mělo změnit,“ myslí si Kříž, který v současném nedostatku technických profesí vidí velký společenský problém, a tak neúnavně lobbuje za návrat technické výuky do škol. S tou má ostatně bohaté zkušenosti. Ještě před revolucí stál za vznikem odborného učiliště textilního ve Velkém Poříčí. Tehdy se v něm učilo na šest stovek dětí, ale kdeže loňské sněhy jsou. „To víte, textilní průmysl byl potlačen, všechno to přešlo na Dálný východ. A dneska jdou všichni na humanitní střední školy, gymnázia a technické obory se těžko naplňují. Škola se drží nad vodou jenom tím, že změnila učební obory. Teď jsou tam polygrafické obory, elektrotechnika, ale i kuchaři,“ krčí rameny, ale stále nepřestává věřit, že jednou Merkurem vybaví základní i střední školy.

Do té doby bude v Polici nad Metují bdít nad jejich vývojem a další výrobou nejslavnější české stavebnice. Protože ta se zřejmě nikdy neomrzí. „Merkuru se daří nejlépe za poslední roky. Ale jsem přesvědčený o tom, že kdyby stát vytvořil českým výrobcům lepší podmínky, mohla by být situace ještě o něco lepší. Po revoluci mnoho českých výrobců hraček zaniklo, protože neobstály v konkurenci čínských firem, které měly obrovsky lacinou pracovní sílu, materiály i odvody. Ale zaplaťpánbůh už se to lepší a konečně se přichází na to, že je potřeba vychovávat generace, která bude mít k českým hračkám vztah. Že zkrátka není dobře dětem předkládat pouze hračky, které je jen zaměstnávají, ale nevychovávají.“ Merkurem proto vybavil svá vnoučata, chvíle, které s nimi tráví u Merkuru patří k jeho nejhezčím. „Mám dva vnuky a jednu vnučku, Merkur milují, hrají si s ním prakticky od třech let. Tomu nejmenšímu byly tři roky a ten je do toho úplně zapálený,“ říká hrdě. A o budoucnost firmy nemusí mít obavu, výrobu tam už dnes má pod palcem jeho syn Jaromír. Zkrátka a dobře, Merkur forever…

foto: Stanislav Novotný

Merkur v čase

Historie Merkuru se začíná psát už během první světové války, kdy živnostník Filip Vancl postavil v Benátkách nad Jizerou menší strojírenskou továrnu. Vancl měl čtyři syny, nejstarší Jaroslav šel neomylně v otcových šlépějích a poté, co se u otce vyučil a vrátil se ze zkušené, začal pracovat v Polici nad Metují jako zámečník ve firmě E. Katschnera. Brzy se vypracoval až na vedoucí pozici a krátce po válce založil vlastní firmu Artesia a živil se „vrtáním děr do železa“. Od táty si často půjčoval strojní zařízení. V roce 1920 založil další firmu Invetor, která vyráběla lisované kovové zboží do domácností, ale i pokladny do krámů nebo kamna na uhlí. A také první původní českou stavebnici, která nesla název Vanclovy firmy. Tehdy stavebnice ještě neznala šroubky a matičky a jednotlivé prvky se spojovaly jednoduchými háčky. Ve světě už ale lidé znali Meccano a jeho obliba rychle rostla, na to Jaroslav zareagoval a nechal se Meccanem inspirovat. A první stavebnice, jejichž podstata se zachovala dodnes, byly na světě. Pod názvem Merkur vešla stavebnice na trh s hračkami v roce 1925, jednotlivé dílky už byly barevné a spojovaly se už jen šroubky a matičkami. Ve třicátých letech začal vyrábět vláčky z Merkuru a stavebnici budov Metropol. Velkou důvěru vložil Jaroslav do svého zetě, tehdy třiadvacetiletého konstruktéra Františka Jirmana, kterého pověřil výrobou kompletních vláčků. Úspěch se dostavil okamžitě. Vláčky Mikádo byly hit! Ještě před druhou světovou válkou se Jaroslav Vancl rozhodl v továrně vybudovat elektrodílnu na výrobu elektromotorků z Merkuru. Za protektorátu byla firma Inventor sice součástí programu válečné výroby, ale s výrobou hraček nadobro přestat nemusela. Výroba stavebnic však byla upozaděna, zato vláčky pro Německo se vyráběly po celou dobu války. Po válce přišly ještě krušnější časy, kov byl na příděl. A na lepší časy se rozhodně neblýskalo. V roce 1948 byl Inventor znárodněn a Jaroslav Vancl musel své faktury splácet manuální prací u soustruhu, a to až do svých osmdesáti let! Šedesátá léta znamenala pro Merkur náhradu kovu za plast. A takto se výroba „pytlíkovala“ až do revoluce. Po ní podnik zprivatizovali jeho bývalí zaměstnanci a během tří let ji přivedli k likvidaci. Poté továrnu zakoupila firma Cross Jaromíra Kříže a dál už ten příběh znáte…

Diskuze