Rozhovory

Poslední český sklář foukaných figurek Karel Sobotka:Čína nás vyhubila, ale já se nedám!

Kateřina Kotalová

Čína nás vyhubila, ale já se nedám!

Neuvěřitelných čtyřicet let sedí u kahanu a v jeho rukách den co den vznikají desítky foukaných figurek a skleněných vánočních ozdob. Jedna hezčí než druhá. Figurky jsou celý jeho život. KAREL SOBOTKA (56) je posledním svého druhu v Česku, pravděpodobně i v Evropě a možná na světě. Tradičním foukaným figurkám se dneska už nikdo nevěnuje. A není divu. Poctivou mravenčí práci nikdo moc neocení. Ty, co trpělivému skláři z Těpeří u Železného Brodu před pětadvaceti lety brali figurky zpod rukou ještě teplé, dneska pomalu přemlouvá k odběru. Pracuje dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu, nosí titul Živnostník roku 2013, ale nebýt pomoci v rodině a rostoucí obliby jeho vánočních ozdob, mohl by poslední skromnou dílnu s foukanými figurkami zavřít na petlici a zaťukat na nejbližší pracovní úřad.

Proč jste to vlastně ještě neudělal?

Foukaná figurka by skončila. Se mnou ještě žije a doufám, že se to někdo naučí a že to někomu předám. Takhle na tom ale nejsem sám, ve skle a v bižuterii znám spoustu lidí, kteří živoří jako já. A na ten úřad by se mi jít nechtělo.

Co se stalo, že o kdysi tolik žádané zboží dneska není takový zájem?

Jednak ubylo turistů z Východu, kteří kupovali asi nejvíc. A když jsem před 25 lety odešel z fabriky, bylo málo živnostníků-výrobců a vznikaly obchůdky, které chtěly odebírat od malých výrobců, protože jsme byli pružnější než velké firmy. Jeden den jsem naložil plnou stodvacítku a věděl jsem, že za týden ji můžu naložit znovu a rozvezu ji. V každém městě byl alespoň jeden obchod Sklo a porcelán. Jenomže tyhle prodejničky postupem času začaly končit a dneska je pohledáte. Kolik jich je v republice? Myslím těch, ve kterých nenajdete bábušky.

Obchody s bábuškami jsou pro změnu plné čínského skla…

To je ono. Otevřel se trh a přišla sem nekalá konkurence, především Čína. Kdyby to byla konkurence na stejné úrovni, tak je to v pořádku a můžeme se dohadovat, kdo je lepší. Ale pokud oni nemusí splňovat ekologické, daňové a bůhvíjaké předpisy, které musíme splňovat my, pak to není rovná konkurence. Zákazníkovi je bohužel jedno, jestli kupuje české nebo čínské zboží, hlavně, že málo stojí.

Vyvážíte ven?

Vyvážel jsem přes firmy Jablonex a Skloexport, které od nás mrňavých odebírali na export. Ale ty skončily. Dnes vyvážím jen zanedbatelné množství. Ve velkém to nejde, nemůžu si dovolit své zastoupení a platit obchodníka. A přímý prodej do zahraničí moc nefunguje, chtějí obrovský sortiment a vagón zboží, který sám nejsem schopen naráz vyrobit. A tak jim nemůžu vyhovět. A velký problém je také figurky převézt. Žádná přepravní společnost křehké zboží nepřeveze a pošta mezinárodně taky ne.

Jak to tedy řešíte?

Napsal mi člověk z Dánska, že se mu líbí moje figurky a objednal si 4 velké. Jenomže jak to do Dánska dostat. Zabalil jsem to do několika krabic, vycpal jsem je vatou a poslal. Zaplatil dopředu a pak poděkoval, že se nic nerozbilo.

Jaké množství denně vyfoukáte?

To je velmi různé. Ale abych se uživil, musím dělat mnohem víc než 8 hodin. Musím dělat něco malého, levného, co si lidi rádi koupí. Ptáčka prodávám za 40 korun, moc na něm nevydělám, ale nemůžu za něj chtít sedmdesát, to bych ho neprodal.

Ptáček je hotový za tři minuty, to je dvacet do hodiny, osm stovek hrubého za hodinu doma. To není špatné…

Takhle uvažují i ti nahoře, to by bylo krásné, ale vy už nevidíte tu práci předtím, přípravu odtažků, a potom balení a distribuci, a hlavně ty náklady, které jsou rok od roku vyšší. Dneska jsou i devítinásobné, já ale na druhou stranu nemůžu na lidech chtít, aby mi platili majlant. Kdo dneska srovnává, že dřív živnostníci odváděli na daních tolik a dnes nic, musí si srovnat taky tyhle počty. A to ti pánové nedělají. Ti jenom říkají, že krademe. Nekrademe, nemáme z čeho.

Řekl vám to snad někdo do očí?

Řekl. Měli jsme tady na srazu Hospodářské komory před Vánoci ministra Mládka. Srovnal nás s Vietnamci. Řekl na rovinu: Jste stejní jako Vietnamci, nechcete platit daně, a tak je potřeba na vás něco vymyslet. Čili budete mít EET. Loučil jsem se s ním slovy: Soudruhu ministře, nezklamal jste mě. Oni nerozlišují. Vietnamec je obchodník, na něj je asi kasa potřeba. Ale já to musím vyrobit a těmahle rukama toho prostě víc nevyrobím. Nevyhýbám se placení daní, rád je budu platit jako v 90. letech, ale v současné situaci není z čeho. Až budu mít EET, přijde pan ministr na to, že daně platit nemusím, že opravdu nevydělávám. Co se pak bude dít? Řeknou, že se spletli? Ne, řeknou, že podvádím a do kasy to nedávám.

Promiňte, ale kolik tedy při těch nákladech a odbytu vlastně vyděláte?

Za rok bych měl mít vydělaných tři sta tisíc, abych měl paušál deset tisíc korun za měsíc. A to nevydělám. Daňové přiznání dneska nemusím vypočítávat. Dělám dvanáct hodin denně i o víkendech. A na dovolené jsem nebyl ani nepamatuju.

Nabrat sílu je ale někdy potřeba…

Nemůžu odjet, zákazníci chtějí mít balík na obchodě za tři dny. Kdybych jim řekl, že bude za 14 dní, vykašlou se na mě, zpřetrhala by se nit. A nemůžu si to dovolit ani z finančních důvodů, všechno nechávám ve firmě, výdělek dávám do surovin, abych měl na budoucí léta. Do důchodu bych měl jít za osm let, ale budu muset dělat i potom, aby mě děti nemusely sponzorovat. Už dneska mě částečně sponzoruje bratr a zeťák.

Opravdu jste nikdy neuvažoval nad tím, že byste svoji živnost položil?

Jednou jsem se rozzlobil, asi u daní a začal jsem přemýšlet, co bych dělal něco jiného. Před jednačtyřiceti lety jsem odešel ze školy a od té doby jenom foukám figurky. Ale protože mám řidičák na náklaďáky, řekl jsem si, že kašlu na figurky a půjdu řídit. To bylo asi před deseti lety a už tehdy jsem zjistil, že mě nikdo nezaměstná. Měl jsem před padesátkou a všichni se mě ptali, kolik mi je. V Jablonci jsem chtěl jezdit taxíkem, když jsem řekl, kolik mi je, pohovor skončil. Odbornou práci jinou dělat nemůžu, protože nic jiného neumím. Možná bych mohl jít stát někam k lisu jako robot, ale to bych asi umřel.

Ani ten titul Živnostník roku vám nic nepřinesl?

Můžu se tím leda vytahovat. Zakázky to ale nepřineslo. A kdybych se tím vytahoval v obchodu, každý by se jenom usmál.

Co by se mělo stát, aby se skláři jako vy měli líp?

Vrátit dobu o pár let nazpátek, vyčistit trh od nepoctivého zboží. To by stačilo. Protože to, co se tady mnohdy prodává, je otřesné. To je tragédie. Ale prodává se to za malé peníze, takže to lidé kupují.

Co když lidé už prostě jenom chtějí kupovat jiné věci. Vkus lidí se i za těch pětadvacet let hodně proměnil…

Je to tak, dřív jsme měli doma prosklené obývací stěny, do kterých se to nastrkalo. Dneska takové obýváky nejsou. Začal jsem vyrábět modernější věci, šlo to dobře, měl jsem radost, ale spojilo se to s přicházející krizí. Dělám velké postavy, stromy, bonsaje. Ale dneska je málo prostoru na to to prodat. A na inzeráty nemám.

Kdy jste se měl nejlíp?

V nějakém devadesátém třetím až pátém, když jsem jenom seděl u kahanu, vyráběl jsem většinou větší a dražší kusy a obchodníci si pro to jezdili. Neměl jsem žádné další náklady, tenkrát jsem ani nevěděl, jak se počítá cesťák. Nepotřeboval jsem to. Měl jsem velké tržby, platil jsem velké daně i zálohy na daně. Ta doba je dávno pryč. Dneska dělám menší věci za míň peněz, musím to naložit do auta a rozvést po republice a mnohdy ti samí obchodníci, kteří mě tenkrát prosili, ty musím dnes přemlouvat, aby to ode mě vzali.

Přemýšlel jste nad tím, co můžete udělat vy sám, aby se vám živnost vyplatila lépe?

Musel bych u kahanu sedět 20 hodin denně a všechno to prodat. Těmahle rukama toho ale už víc nevyrobím. Když jsem panu ministru Mládkovi vysvětloval, že nevydělám víc, než tolik, abych se nějak uživil, takže toho moc nenakradu, nepochopil mě. Oni to nechtějí pochopit. Nic nechápe ani Zeman.

Jak to myslíte?

Před rokem jsem seděl u večeře s panem prezidentem. A ten mi říkal, jak se skláři mají dobře, že se v Teplicích postavila linka za miliardu. Povídám, no jo, to je firma obrovská, to se mě netýká. Já a spousta mých kolegů jde dolů. Velké firmy říkají, že jsou na tom dobře, mají obrovský export do Ameriky, živí je trh. Tehdy se rozhodoval, jaké má podpořit paušály. Říkal mi, pane živnostníčku, když si furt stěžujete, tak jaké by vám stačily stropy? Tři milionky, dva by vám stačily? Říkal jsem mu, že by mi stačil milion, i míň, mohl by jít na hranici DPH, protože kdo si dneska vydělá dva miliony. Jenomže oni žijou úplně někde jinde.

Za chvíli asi budete muset dát tyhle figurky stranou, aby se vám sem vešla pokladna...

Copak tady, ale nedovedu si to představit na trzích. Představte si to, krásné řemeslné trhy, zdobené dřevěné stánky, dobové oblečení a my tam začneme šaškovat s tabletem a kasou. Je úsměvné, když nám ministr financí do hlavy v tlouká, že je potřeba živnostníky přidusit, protože kradou a je potřeba naplnit státní kasu. A přitom jde o necelých 10 % daňových nedoplatků, a proto chce vyždímat 800 000 živnostníků. Vybrat 90 % daňových nedoplatků asi nechce nebo neumí.

Patříte k těm, kteří s příchodem EET „zavřou krám“?

Když mě donutí mít kasu, možná to nějak zvládnu. Stát mi vytáhne další peníze z kapes a zjistí, že opravdu nekradu. Já si zaplatím, aby stát věděl, že nekradu. A to nejsem jenom já, to je většina obyčejných živnostníků. A že si náklady na EET můžeme odečíst z daní? Z jakých? Když si na ně nevydělám. Takže to musím dát z rodinného rozpočtu. A když nám přiznávají náklady sedm nebo osm tisíc, tak to bude určitě alespoň jednou tolik. Zástupce ministra financí řekl, že kdo chce podnikat, musí mít chytrý telefon. To může říct jenom někdo, kdo tomu nerozumí. K čemu já potřebuju chytrý telefon, já potřebuju šikovný ruce. Mám starý telefon, nechci nový chytrý. Já na to nevidím a na počítači jsem rád, když odešlu e-mail.

Má podle vás české sklo ve světě pořád tak dobré jméno?

České sklo je pořád ve světě žádané, to pořád platí. Vrchní vrstva i v Číně nechce čínské zboží, ale Evropské a České. Máme tady tradici a umíme to. Když bude chtít Číňan dělat foukanou figurku, bude se to muset učit, já už to 40 let dělám.

Promiňte, dělat čtyřicet let pořád to samé, není to rutina?

Je, ale mě to baví. Je to můj koníček a pořád je co vymýšlet. Kromě toho nefoukám pořád to samé. Vrátil jsem se k vánočním ozdobám a ty začínají být zase žádané. Lidé začali upřednostňovat ručně dělané ozdoby před plastovými z Tesca.

Přesto nelitujete občas, že jste v té fabrice po revoluci nezůstal?

Ani na vteřinu! Když jsem byl vyhozen z fabriky, ředitel mi popřál brzkou profesní smrt. A kde je dneska on a fabrika? Já furt žiju a fabrika je 5 let zavřená. Nezvládl to.

Jak jste k těm foukaným figurkám vlastně přišel?

Do sklárny jsem chodil už jako dítě, maminka totiž pracovala ve fabrice, kde se vyráběly voskové perle, bižuterie. Jako malé dítě jsem si přivydělával tím, že jsem navlíkal perle a babička mi ty peníze ukládala. Měl jsem moc hezké dětství, na vesnici, krása. Největší trest byl zákaz jít ven hrát fotbal. Později, když byl čas jít na studia, nechtěl jsem, byl jsem na to líný a známky tomu odpovídaly. Vyučil jsem se ale nakonec s vyznamenáním a mohl jsem pak jít do sklářské školy rovnou do druhého ročníku, ale už jsem pracoval ve fabrice, tak mi to přišlo zbytečné.

Od té doby tedy sedíte u kahanu, navíc dnes už jeden z posledních. Kdo je teď vaším největším konkurentem?

Ve foukaných figurkách nemám přímou konkurenci. Pokud vím, tak ani na světě ne. Jinak mi ale nejvíce konkuruje Čína s jinými skleněnými výrobky. Turista přijde do obchodu označeného jako český, koupí cokoliv skleněného a neřeší, že to přišlo z Asie.

Kde tedy prodáte nejvíc?

Moje figurky jsou téměř po celé republice, na všech světadílech, v českých krámech, snažím se, kde mají trošku něco se sklem. Nejvíc ale prodám na trzích a akcích. Dobré jsou i některé obchody a na druhou stranu jsou i trhy, ze kterých přijedu s ekonomickým mínusem. To nevím, jak budu Babišovi vysvětlovat, že jsem nevydělal.

Jakou máte zkušenost s kontrolami na trzích?

Kontrolorů se nebojím. Mám vše v pořádku. Vzpomínám na jednu kontrolu, přišel úředník, že u mě včera udělal kontrolní nákup. Věděl jsem to, byl to jediný člověk, který chtěl paragon. Koupil velké drahé věci, myslel jsem si, že to bude chtít vrátit. Nechtěl, to mi spadl kámen ze srdce. Ale že to sepíšeme. Zatímco to se mnou sepisoval, kolegyně vedle začala balit. Ptal jsem se ho, proč nezkontroluje také někoho jiného, proč jenom mě. Řekl mi památnou větu: Co bych si na ní vzal, papírovat bych s ní musel. U vás vidím, že je vše v pořádku, tak to sepíšeme a mám pokoj. A tady je problém. Měli by chodit po těch nepoctivých.

Dostanete se s výrobky do řetězců? Třeba s těmi vánočními ozdobami...

Do řetězce se není šance dostat. Jednou jsem se dostal k nejvyšší šéfce jednoho řetězce v Praze. Rozčilovala se, že co mě k ní posílají, že žádné české výrobky prodávat nechce. Radši si vezme cizí sklo a nalepí na ně české značky. Do obchodů moc nedodávám, obchodníci chtějí zboží z velké fabriky, sériovky za malé peníze. Od Sobotky umělecké moc nechtějí.

Jak se na vaši živnost dívá rodina?

Mně se rodina nepovedla až tak, jak bych si představoval. Podepsalo se na ní i to živnostničení. Byl jsem pořád v práci, musel jsem se rozjet. V té době o figurky byl velký zájem, tak jsem dělal a rodina trpěla. To přiznávám. Moje současná žena ale dneska pracuje se mnou. Je to moc šikovná výtvarnice, zdobí moje figurky a maluje vánoční ozdoby nebo dělá kresby na sklo. Maluje tak perfektně, že si lidi myslí, že jsou to obtisky.

Řekněte mi, co vás v životě těší?

Když přijde nějaká objednávka.

Počkejte, něco obyčejnějšího než peníze by se nenašlo?

Dřív jsem děla turistiku, na tu už nemám čas ani dech. Ale mě stačí si sednout na balkon a koukat se, jak je venku hezky.

foto: Stanislav Novotný

Hasičskou uniformu už jste pověsil na hřebík?

Třicet let jsem velel místnímu sboru dobrovolných hasičů, pár požárů jsem zažil, ale to radši nevzpomínat. Ve sporu jsem pořád, ale aktivnější jsou už mladší, já už vyrostl z mundůru.

Tu modřinu na předloktí nemáte ze zásahu?

Ne, byla jsem darovat krev. Snažím se chodit pravidelně, myslím, že už jsem byl víc než šedesátkrát. Zezačátku jsem to bral jako nezištnou pomoc, dneska to beru jako půjčku za oplátku, třeba to jednou budu potřebovat já nebo moje děti…

Budou to vaše děti, které jednou převezmou vaše řemeslo?

Předání firmy bude můj problém. V tuhle chvíli není, kdo by pokračoval. Mám tři dcery, ani jedna se tím nezabývá. Jsou po mamince, tak šly študovat. Pár lidí sice přišlo, abych je to naučil, ale to nejde.

Proč?

Já si ho vyučím a on mi odejde a stane se konkurentem. Dřív jsme se učili v podniku, ve kterém jsme pak ale museli vydržet a vydělávat pro něj. Dneska to nejde, máme lidská práva. Nemůžu učedníkovi dát podepsat, že mi bude deset let věrný. Ztráta skla v učení je velká, možná takovou pětistovku denně by mě to stálo, to se mi nechce. Řemesla to dnes nemají jednoduché a to moje možná vymře…

Diskuze