Příběhy

Dobrý Anděl Petr SýkoraMiliony, které pomáhají, přišly díky průšvihu!

Kateřina Kotalová

Miliony, které pomáhají, přišly díky průšvihu!

Kdybyste Petru Sýkorovi (41) před dvaadvaceti lety řekli, že ta firmička na prodej kancelářských potřeb, kterou právě s kamarádem zakládají a která hned s první zakázkou poznala první vážný problém, bude mít za pár let stovky zaměstnanců a že za její prodej později zinkasují stovky milionů, z nichž založí jednu z největších nadací v Česku, asi by vám doporučil změnit léky, eventuálně lékaře. Vaše věštba by se nicméně skutečně naplnila. Díky Petru Sýkorovi a jeho společníkovi a celoživotnímu příteli Janu Černému (43) má Česko Dobrého Anděla a díky Dobrému Andělovi mají tisíce rodin, jimž do domácnosti vstoupila rakovina, o trochu lepší život.

K založení a financování nadace přitom Petra Sýkoru nevedla, jak by se očekávalo, osobní zkušenost s rakovinou. Má to štěstí, že jeho rodině se zhoubná choroba obloukem vyhýbá. „Měl bych to zaklepat, ale je to tak,“ vyťuká klouby svých štíhlých prstů krátkou melodii o stůl. Přesto před čtyřmi lety ukrojili spolu s Janem Černým z prodeje své první firmy Papirius rovných pětadvacet milionů korun a dali je na provoz české pobočky Dobrého Anděla. Co ho mohlo vést k tomu, aby se vzdal svých peněz? Za vším hledej ženu! „Jindra byla na přednášce současného slovenského prezidenta Andreje Kisky, který založil Dobrého Anděla na Slovensku. Doma mi o tom nadšeně vyprávěla,“ vzpomíná na rozhodující okamžiky osudu nadace s tím, že v podstatě nebylo o čem přemýšlet. Ne snad, že by paní Sýkorová tolik naléhala. „Zkrátka jsme si uvědomili, že jsme přesně v té správné životní situaci, abychom Dobrého anděl v Čechách založili. Za prvé je k tomu potřeba kapitál na prvních 5 let provozu. Ten jsme díky prodeji firmy měli. Za druhé se člověk vzdává příležitosti začít v nejbližších letech nové podnikání – k tomu, aby DOBRÝ ANDĚL uspěl, je potřeba, věnovat se mu naplno. A ještě je by člověk měl být připraven jít s kůží na trh. Po téhle úvaze jsme si s Honzou zkrátka řekli, že takových lidí tady zas až tak moc není, a tak budeme dělat něco krásného a užitečného jako je Dobrý Anděl,“ vysvětluje kroky, které ho přivedly k rozhodnutí, jež posléze ovlivnilo tisíce lidí v Česku. Díky tomu, že z vlastní kapsy zajistili financování provozu projektu, není motto nadace, Vaše peníze předáme do posledního haléře, žádné klišé. „Dnes již na financování provozu Dobrého anděla nejsme sami. Postupně se k nám přidali další šikovní podnikatelé tak, aby nám všem Dobrý anděl sloužil ještě hodně dlouho.

Šťastný člověk

Kromě pasivních investic, které Petru Sýkorovi dle jeho slov vynáší trochu, někdy ani to ne, už několik let aktivně nepodniká. Prý proto, že žádné další peníze nepotřebuje. Šťastný člověk. Ano, to Petr Sýkora skutečně je. Žije tak, jak si přeje, dělá jenom to, co ho naplňuje a s manželkou Jindrou, s níž se poznal ještě na škole, vychovává dva malé syny. Má pěkný byt, pohodlné auto a opravdu dobré kolo, s nímž od jara do podzimu brázdí Prahu cestou do práce a domů. „Denně ujedu tak dvacet kilometrů. Je to trochu adrenalin, jezdím po Praze už asi šest let. Jednou jsem to i položil – na mokrých kolejích, zrovna když jsem jel volit,“ usmívá se při vzpomínce Sýkora. Tenkrát mu do smíchu ale moc nebylo. Aktivně podnikat nebude prý ještě minimálně tři roky. Nejenom, že se stále cítí být užitečný Dobrému Andělovi, začal navíc znovu studovat. Přestože doma má dávno diplom inženýra ekonomie, teď se dal na filozofii. „Začal jsem ji studovat v lednu a chci se na to soustředit. Studium je na tři roky a já nejsem ten typ, který by uměl dělat dobře deset věcí najednou,“ tvrdí a na nechápavou otázku, k čemu mu v byznysu bude něco tak nepraktického jako filozofie, odpovídá prostě. „Já se na filozofii dívám prakticky, je to návod, jak žít.“ A protože je zvyklý dělat věci pořádně, za studiem létá několikrát do roka až ke kolébce filozofie do Indie.

Na pokraji sil

Dobrodružství má Sýkora rád. Kdyby neměl, pravděpodobně by se nikdy nemohl vypravit do nehostinné Patagonie, aby se tam zúčastnil jednoho z nejdrsnějších závodů světa. Že mu v divoké přírodě za šíleného počasí šlo o život, si ale příliš nepřipouští. Důvody, které drobného muže, kterého sice baví pohyb na čerstvém vzduchu, ale do atleta má daleko, táhly k absolvování desetidenního závodu v extrémních podmínkách, překvapují. „Chtěl jsem si prožít tu divočinu a podívat se na přírodu jiným způsobem. To, že to byl závod, bylo někde vzadu. Bylo to šílené, i krásné. Byli jsme hodně unavení, nevyspalí a byla nám velká zima. Mozek v takových podmínkách nepracuje vůbec dobře, jako byste v sobě měli po celou dobu pár piv, v hlavě se vám honí všelijaké věci a je těžké rozumně uvažovat. Přitom pořád potřebujete být soustředění, abyste nedělali chyby, postupovali rychle správným směrem. Stačí zapomenout jedinou věc a je po všem. Bylo to fyzické i psychické vypětí, ale ani jednou jsem neměl pocit, že už nemůžu,“ vzpomíná na jeden z nejsilnějších zážitků svého života. Závod se svojí skupinou dokončil na úctyhodném čtvrtém místě, on přitom už v té době byl vegetariánem, a přestože tvrdí, že i když svůj životní příděl bifteků už zkonzumoval, v nouzi nejvyšší by maso snědl, ani po necelých dvou týdnech vyčerpávajícího závodu se ho nedotkl. „Pamatuju si, že po skončení jsme asi dva dny jeli na takovém prastarém trajektu, kde všichni v podstatě bezvládně leželi. A tam byly jenom fazole s nějakým párkem, tak jsem to maso vybral a snědl jen ty fazole.“ Životní etapu plnou závodění má již asi za sebou. Stejně jako už nechce podnikat v kancelářských potřebách, i když mu před lety díky dobrému nápadu přihrály báječné peníze.

Petr Sýkora jezdí do práce nejraději na kole. I když padají trakaře...

První průšvih & První milion

Ten nápad vznikl někde na cestě ze školy na vlak. „To byl Honzův nápad. Šli jsme spolu z ekonomky na Hlavní nádraží. A on říká, co kdybychom nabídli kancelářské potřeby do několika bank? Zavoláme tam, taková banka potřebuje náklaďáky papíru a on že má kamaráda v Roudnici a jeho táta vlastní velkoobchod s papírem. Když měl někdo v roce 1993 velkoobchod, bylo to něco, jako kdyby dnes vlastnil Google. Vzali jsme Zlaté stránky a zavolali pár zákazníkům a asi po týdnu se jedna paní slitovala a objednala si dva balíky papíru. Jenomže ten velkoobchod slíbený papír neměl. Ani jeden z nás nebyl ochotný té dámě zavolat zpátky a její objednávku zrušit. Museli jsme ho sehnat jinde a já jsem jí ho pak odvezl. Metrem ze Staroměstské na Náměstí Míru a pak ještě kousek pěšky. Takhle jsme začali. Po čase jsme pochopili, že by z toho mohlo být pěkné solidní podnikání,“ líčí dnes už úsměvnou historku Sýkora, který je přesvědčený o tom, že nebýt toho prvního problému, jejich firma Papirius by později nebyla tak úspěšná. K budoucímu úspěchu se dva kamarádi dopracovávali postupně. „Nejprve jsme kancelářské potřeby rozváželi městskou hromadnou dopravou, po pár měsících Honza půjčil od dědečka žigulíka a později přivedl kamaráda, který nám pomáhal rozvážet. Pak jsem si dělal autoškolu a i s tou autoškolou jsme rozváželi papír. Myslím, že jsem měl dost trpělivého učitele…Nesčetněkrát jsme to odtahali pěšky v batohu. Natahali jsme se hodně, ale nám to tehdy jako klukům bylo jedno. Podstatné bylo, že zákazníci dostali objednané zboží až na stůl a včas. Vydělat větší peníze v kancelářských potřebách zase není tak jednoduché. Těch balíků jsme vynosili opravdu miliony. Nebyly to easy money.“ Firma se hezky rozvíjela, rok od roku se zdvojnásobovala a rostly i obraty. „Nejprve ze 150 na 350 milionů, později z 350 milionů na tři čtvrtě miliardy. My jsme ale neřešili, jestli jsme chudí nebo bohatí, protože jsme byli mladí a moc jsme nepotřebovali. Neměli jsme rodinu, nepotřebovali jsme velké bydlení. Takže všechno, co firma vydělala, zůstalo v ní, a to jí umožnilo růst,“ prozrazuje jeden z klíčů k úspěchu Sýkora. Vědomí, že ze sebe v raném věku udělal milionáře, ho ale nepřimělo lítat v oblacích. „My jsme to moc neprožívali. To byly peníze firmy, ne naše. A v tom je veliký rozdíl. Spíš nás zajímalo, jak to udělat, abychom byli schopni dodávat i v Ostravě nebo později i na Slovensku, abychom měli pořádný sklad, pořádný software."

Začínali ve dvou, a když firmu v roce 2006 prodávali, měla sedm set zaměstnanců. Jejich výběr byl klíčový. „Největším problémem v životě i v podnikání jsme my sami. Je hrozně jednoduché říct, že je legislativa v Česku složitá a že je těžké sehnat správné lidi. Myslím, že to tak není. Mně se při slově zaměstnanci vybaví mnoho pěkných věcí. Velké problémy jsme si zpravidla způsobili sami - vlastním špatným rozhodnutím. Pak se z toho firma čtvrt roku lízala,“ přiznává bez skrupulí Sýkora s tím, že chyby se mu nevyhýbají ani dnes. Jednou z těch zásadních bylo rozhodnutí jít s Papiriusem do Ruska. „Nejprve jsme tam chtěli koupit už existující firmu, pak jsme pochopili, že to nepůjde, protože většina se pohybovala v poloilegalitě, většinou neplatily ani DPH. Takže kdybychom takovou firmu koupili a začali platit DPH, veškerý zisk by se nejspíš vypařil. Nic slušného se tam koupit nedalo. Tak jsme se rozhodli, že tam vybudujeme firmu na zelené louce. Nebylo mi tehdy ani třicet. Rozhodli jsme se, že si najmeme pro Rusko ředitele, jmenoval se Jerry Svejda, žil v Kanadě a předtím v Rusku pracoval. Byl víc než dvakrát starší než my a byl perfektní. Vybral tým, půl roku tam s ním tvrdě pracoval, stálo to spoustu peněz, připravoval se katalog a my jsme těsně předtím, než jsme měli podepsat nájemní smlouvu, dospěli k rozhodnutí, že kdybychom do toho Ruska šli, pravděpodobně bychom nikdy neuspěli,“ vzpomíná Petr Sýkora. Ten telefonát, ve kterém Jerrymu oznamoval, že nájemní smlouvu v Rusku nepodepíše, byl jeden z nejtěžších v jeho životě. „Bylo to těžké rozhodnutí a předcházela mu velká chyba. Nicméně kdybychom to udělali, byla by mnohonásobně větší. Cítil jsem se hodně mizerně, Jerry taky. Přesto jsme pořád přátelé. Víte, když se vydáte po cestě, která nikam nevede, je lepší přiznat si chybu a vrátit se zpátky. “

Přestože se Petr ocitl ve víru velkého byznysu velmi mladý a jeho dětská tvář mu z faktického věku ještě pár let ubírala, uměl v tom chodit. „Neměl jsem problém, aby mě lidé brali vážně. Zaprvé jsem firmě rozuměl, protože jsem v ní byl od začátku, a hodně jsem pracoval. Ale pochopitelně nastalo i pár humorných situací, třeba když jsme šli s Honzou v osmnácti zařizovat leasing, chtěli po nás občanku,“ směje se při vzpomínce podnikatel.

Milionová nabídka

I přes zaváhání v Rusku a pozdější neúspěch akvizice v Litvě se Papiriusu dařilo velmi dobře, kancelářské potřeby už dávno nedodával jen po Praze, ale stal se jedničkou mezi distributory kancelářského vybavení ve střední a východní Evropě. A pak přišla nabídka, která se neodmítá. Americká společnost Office Depot projevila zájem o odkup Papiriusu a Sýkorovi a Černému udělala cenu, kterou nešlo nepřijmout. Spekuluje se o stovkách miliónů, oba podnikatelé však částku odmítají potvrdit. Ve vedoucích funkcích Office Depotu zůstali ještě tři roky. „Na začátku to bylo těžké, asi tři čtvrtě roku jsme se s tím všichni srovnávali. A pak jsme si s Honzou řekli, že to buď budeme dělat naplno a s chutí, anebo u toho radši nebudeme. Když jsme si tohle v hlavě srovnali, vycházeli jsme s kolegy výborně. Po celou tu dobu jsme měli velikou volnost a důvěru od lidí z Holandska až po Ameriku. Nakonec jsme ve firmě zůstali ještě déle, než bylo původně v plánu. Na odchod jsme tak byli všichni připravení. Když teď potkám vůz Office Depotu, vždycky se podívám, kdo sedí za volantem, pár řidičů ještě znám,“ usmívá se spokojeně Petr Sýkora Stejně tak je smířený s tím, že už možná žádná jeho budoucí firma nebude tak úspěšná jako ta vůbec první. „Jak se říká, blesky málokdy udeří dvakrát na stejné místo. Možná, že zase začnu podnikat, ale určitě ne v nejbližších letech. Pořád ještě je potřeba věnovat se Dobrému Andělovi, k tomu tři roky studia, rodina, a to je tak akorát. Pak se uvidí...“

Profesní úspěchy a dobročinné zásluhy abyste z Petra Sýkory takřka páčili. Asi není příliš zvyklý se chlubit. A přitom má čím. A protože není mnoho těch, kteří se dokázali vzdát balíku peněz ve prospěch dobré věci, napadne vás, že za tou dobročinností třeba je něco... něco... něco jako špatné svědomí. Není! A rázem ho máte vy. Za tu myšlenku a také za výsledek pátrání v paměti, kdy naposledy jste někomu sami pomohli prostě jenom tak. Nadace Dobrý Anděl má dnes na pětačtyřicet tisíc dárců, jejichž trvalé příkazy pomáhají v rodinách, do nichž pronikla rakovina nebo jiná vážná nemoc. Jednu třetinu příjemců tvoří onkologicky nemocné děti, druhou onkologicky nemocní rodiče a třetí děti s dlouhodobým nevyléčitelným onemocněním, např. s těžkým průběhem Downova syndromu, který postihl také Sýkorovu sestru Haničku. Za osobní nasazení a odvahu, se kterými přistoupil k realizaci projektu Dobrý Anděl, se Petr Sýkora stal Srdcařem roku 2014 v souvislosti s udělováním filantropických cen Via Bona.

Díky Petra Sýkory

S Dobrým Andělem nezištně pomohly desítky lidí a firem. Bez nich by nebyly výsledky takové, jaké jsou. Tohle sám žádný podnikatel vybudovat nedokáže… Díky patří onkologům, pediatrům a sociálním pracovníkům v nemocnicích – bez jejich doporučení bychom nemohli zařadit ani jednu rodinu. Hrají tedy klíčovou roli v celém procesu. Zapojilo se jich již více než 1300. A konečně – díky Dobrým andělům. Dobře totiž vědí, že vedle peněz posílají rodinám i důležitý vzkaz: „Záleží mi na Vás a na Vašich dětech.“ Moc bych si přál, aby Dobrý Anděl přinesl co nejvíce lidem v naší zemi radost z pomáhání druhým. A nakonec a především – díky maličkému týmu sedmi statečných v čele s Martinou – díky kterému vše bezvadně funguje! To se to pak „podniká v pomáhání“ samo.

Foto: Stanislav Novotný

Diskuze