Příběhy

Klan houslařů PilařovýchPřežili Hitlera, Gottwalda i Husáka. Problémy přinesla až restituce!

Kateřina Kotalová

Přežili Hitlera, Gottwalda i Husáka. Problémy přinesla až restituce!

Devadesát jedna let. Tak dlouho už houslaři Pilařovi patří mezi světovou špičku. Tak dlouho už si předávají řemeslo z generace na generaci. Jejich housle obletěly svět a pod bradu je zakládají ti nejlepší houslisté napříč kontinenty. Jejich rodinné houslařství přežilo Hitlera, Stalina, Gottwalda i Husáka a nezastaví se ani dnes. Jsou zkrátka jedni z mála a řemeslo mají v krvi. „Když já na to vyprávění moc nejsem,“ varuje jednašedesátiletý TOMÁŠ PILAŘ, třetí z mistrovské rodiny, a vymění si pohled se svojí dcerou Šárkou, první ženou v klanu Pilařových, jež se naučila houslařskému umění. Šárka se na tátu jen lehce usměje a není pochyb o tom, že to s tím vyprávěním nebude vůbec zlé.

Dílnu, do které se tak akorát vejdou tři houslaři, příjemně protíná vůně dřeva. Šárka soustředěně přejíždí malým hoblíkem po smrkové desce budoucího violoncella a takřka po každém tahu okamžitě měří, jestli má přední stěna cella už konečně tu správnou tloušťku. Je jejím prvním a ona ví, že pracovat na něm bude ještě minimálně rok. To je totiž standardní doba, po kterou mistrovské smyčcové nástroje vznikají. „To neznamená, že bychom u toho nástroje seděli tři sta šedesát pět dní v kuse. Každý vyřezaný díl je potřeba mít několik měsíců na slunci, aby ztmavl a získal žádoucí barvu. Kdybychom natřeli tohle čerstvé světlé dřevo, příliš by svítilo, a to není dobře,“ vysvětluje Tomáš Pilař, vnuk zakladatele rodinné firmy. Mezi houslemi vyrostl a sám jich za svou čtyřicetiletou kariéru vypustil do světa na tři sta třicet. Není nejmenších pochyb o tom, že jestli tady někdo ví, o čem mluví, je to on. Malý velký Mistr, muž s laskavýma očima a navýsost precizníma rukama. „Oči mi slábnou, cítím to. Na některé úkony už si musím brát lupu. Vyrobit housle mi dnes už trvá o něco déle než dřív, nechci totiž dopustit, aby na výsledku byl můj slábnoucí zrak vidět,“ přiznává houslař. Do jedné ruky bere právě rozdělanou čelní stěnu budoucích houslí, druhou stočí v pěst a poklepe na vnitřní stranu. Deska vydá jemný tón. „Člověk na to musí mít dobré uši. Ze zvuku, který vydá, poznáme, jestli ještě budeme ubírat. Čím tlustší deska je, tím je tón vyšší. Používáme také modernější metodu pomocí tónového generátoru, kdy vyřezanou stěnu položím na reproduktor, posypu ji třeba mákem, nechám rozvibrovat a podle obrazce, který mák na desce vytvoří, poznám, kde je ještě potřeba ubrat. Každé housle jsou jiné, každý kousek dřeva se chová jinak, kdybych vyřezával jedny jako druhé podle nějaké univerzální šablony, pokaždé by zněly jinak. My postupujeme opačně, každé jsou vyřezané jinak, ale musí znít stejně,“ vysvětluje Mistr.

FAKTURU AŽ ZA ROK

Ta prkénka, ze kterých nové housle vznikají, už leccos pamatují. „Dřevo nakoupíme a pak čekáme, třicet, čtyřicet let, než uzraje. Já jsem proto začínal se dřevem po mém dědečkovi a celý život dělám ze dřeva, které obstarával můj tatínek. To, které jsem obstaral já, bude zpracovávat dcera. Ačkoliv já už dneska můžu dělat se dřevem, které jsem kupoval jako pětadvacetiletý. To je hrozné, jak ten čas letí. Počkejte, něco vám ukážu,“ vzdaluje se na chvíli z dohledu a za pár okamžiků přichází se čtyřiceticentimetrovým prknem s načrtnutou siluetou housliček. „Tohle je dřevo ještě po mém dědečkovi. Je extrémně staré. Leží nám na skladu možná sedmdesát let. Je nádherné, ale od začátku bylo špatně skladované a dole popraskalo. Na normální houslovou desku by ta délka nestačila, tak jsem se rozhodl, že z nich udělám půlky,“ usmívá se šibalsky Tomáš Pilař a jeho dcera Šárka a zeť Pavel, který se už stal také součástí firmy, jen těžko zadržují smích. „Budou neprodejné,“ baví se houslařům zeťák, „budou strašně vzácné. Vezměte si, že mistrovské housle u nás stojí okolo sto padesáti tisíc. Na půlky hrají děti a za chvíli jim buď odrostou, anebo s hraním seknou. Mistrovské půlky určitě ještě nikdo nemá. Tomáš si je ale staví po večerech, asi aby se nenudil,“ utahuje si z tchána přiženěný houslař. „Sestavuji je po chvilkách, pár let to ještě bude trvat. Třeba na ně bude hrát nějaké z mých vnoučat. A jednou budou mít obrovskou hodnotu,“ hájí se Tomáš Pilař, který zastává heslo, že každé housle jednou najdou svého houslistu.

ZLATÉ DĚDICTVÍ

Dřevo není to jediné, co mu po předcích zbylo. Zdědil obrovskou píli, trpělivost a také cit v rukou. Zato samotné housle mu jako dědictví nezůstaly. „Občas vyrábím nástroje i pro své blízké. Ode mne je mají všechny tři dcery i přítelkyně. To táta byl jiný. Všechny, které vyrobil, prodal. Když jsem po letech chtěl nějaké jeho na památku, musel jsem si je zpátky odkoupit. Nedávno jsem si dokonce odkoupil i svoje vlastní housle, o kterých jsem věděl, že byly z těch nejlepších.“ A pěkně se prohnul, zatímco před lety je prodal za necelých čtyřicet tisíc, teď ho vyšly na dvě stě. Za své vlastní housle tedy zaplatil ještě víc, než za kolik prodává ty současné. „Přeplatil jsem vlastní nástroj, aby mohl zůstat v rodině. Od konce osmdesátých let, kdy opustil naši dílnu, prošel rukama skvělých muzikantů. Investovat do houslí je lepší než investovat do zlata. Když si někdo před padesáti lety koupil stradivárky za pár stovek tisíc dolarů, dneska mají cenu pár milionů dolarů,“ říká Pilař, který se už setkal dokonce i se svými imitacemi. „Dvakrát se mi stalo, že se mi sem dostaly k posouzení housle s mojí cedulkou, ale já jsem je nikdy nevyrobil. Byly to ale velmi zdařilé kopie. Imitace mistrovských houslí je častý nešvar, ale myslím, že se ještě nestalo, aby někdo napodoboval housle žijícího autora,“ podivuje se nad troufalostí padělatelů. Že by jen zapomněl, není možné. Tomáš Pilař si totiž o každých houslích vede pečlivé záznamy a kromě toho rukopis svůj, svých předků i nástupců bezpečně pozná. Přestože všechny housle vypadají jedny jako druhé, není to tak. Každá dílna do těch svých vkládá specifické prvky, a i když my obyčejní smrtelníci nemáme nejmenší šanci to poznat, profíka neoblafnete.

Pilařovy kupodivu nekalé imitace nijak nevyvádí z míry. „Těžko bychom se soudili, nevlastníme ani ochrannou známku. Ale lidem radíme, aby takové housle nekupovali, protože je pak neprodají. Jedině, že by je koupil ještě větší blbec,“ mrkne Pavel na tchána, ten jen odevzdaně pokrčí rameny. Moc to neřeší. Koneckonců, imitují se přece jen ti nejlepší z nejlepších.

SVOBODNÍ I ZA TOTÁČE

Rodina Pilařova podniká na živnostenský list. O založení firmy i přes nemalé objemy neuvažují. Každý dělá sám na sebe, s vlastním ceníkem. Kdo chce nástroj od Mistra, připlatí si. „Můj dědeček měl před válkou firmu Pilař v centru Hradce a v ní dokonce obchod. Začínal v roce 1924, vyráběl a opravoval a babička se starala o všechno ostatní. Byla v krámě, měla tam prodej strun, součástek, všech hudebních nástrojů. V té samé dílně jsme přečkali všechny režimy, dočkali jsme se tam Sametové revoluce a pak nás vyhodili restituenti,“ vzpomíná Pilař. Podobně jako jiné houslařské rodiny, měli i Pilařovi to štěstí, že jim po válce soudruzi do práce moc nemluvili. Babička sice přišla o krám, děda Pilař o zaměstnance, ale sám mohl vyrábět bez větších potíží dál. Houslaři jako jedna z mála živností zůstala i po osmačtyřicátém vcelku svobodná. „Komunisti nevěděli, co s námi, jestli nás šoupnout do nějakého družstva. Muzikanti se za nás postavili, řekli, že houslaře potřebují jako umělce, a tak se založil Kruh umělců houslařů a kdo chtěl fungovat samostatně, musel být v tom Kruhu. Byla to velká rarita, protože jsme fungovali de facto tržně, určovali jsme si cenu,“ vypráví Pilař s tím, že největším úskalím bylo sehnat kvalitní materiál. Nejvhodnější smrky a javory rostou v Alpách, získat takové dřevo nebo nástroje ze Západu ale tehdy rozhodně nebyla legrace. „Hledaly se všelijaké cesty. Kupovali jsme šumavské dřevo, které je také použitelné a bylo dostupnější. Ale uměli jsme si poradit i jinak. Prodávali jsme do ciziny, a protože jsme vždy jednali se zákazníky napřímo a oni si k nám pro housle jezdili, domluvili jsme se s nimi, aby nám potřebný materiál dovezli a my jim o tu hodnotu snížili cenu,“ prozradil často používaný fígl Tomáš Pilař. Z té ceny jim obvykle moc nezbylo. Třetinu sebrala organizace, zbytek zahučel v nevýhodném kurzu. „I když hodnota marky byla osmnáct korun, my jsme dostali sotva pětikorunu za marku. Ale taková prostě byla doba, s tím se nedalo nic dělat,“ jeho pohled se, možná aniž by si to uvědomil, pokradmu stočí ke stěně. Visí na ní malované portréty tří generací houslařů Pilařových, dědy Karla, otce Vladimíra i jeho samotného.

NESMRTELNÝ HOUSLAŘ

Tomášův otec Vladimír zemřel před sedmi lety. Bylo mu dvaaosmdesát a housle sestavoval takřka do poslední chvíle. „Když odešel, hodně se změnilo. Otec byl velmi houževnatý a práce pro něj byla na prvním místě. Chybí tady teď jeho pevná ruka. Za něj musel být v dílně naprostý pořádek. Vždycky říkával, že tady musí být čisto jako u doktora. Byl neobyčejně přesný a dochvilný. Pracoval do svých osmdesáti let, asi měl pocit, že čím víc nástrojů udělá, tím větší odkaz po něm zbyde. Chtěl být jako houslař nesmrtelný.“ A to se mu podařilo! Když po válce začal s řemeslem, jeho otec Karel už měl věhlas v Československu, Vladimír rodinu později proslavil i ve světě. V sedmdesátých letech prodával housle i do Chile, Íránu, Austrálie nebo do Japonska. Všechno se řešilo korespondenčně. „Že ty dopisy otvírali, se rovná jistotě, ale když jste do nich nepsali záludnosti, pošta fungovala.“ Housle Pilařových jako by své světové majitele táhly zpět domů. Jak jinak si vysvětlit, že jediná muzikantka královehradeckého orchestru, která pod bradu zakládá nástroj z Pilařovy dílny, přijela i s houslemi z Japonska. Vladimír Pilař se tam nahoře musí tetelit. Houslařství, to bylo jeho život. Nic jiného jako by neviděl, neslyšel. Býval neoblomný a přísný, klid a smíření příbuzní poznali až na sklonku jeho života. Jeho syn Tomáš je jiný. „Já jsem spíš po dědečkovi Karlovi. To byl laskavý člověk. I jeho si vybavuji stále jenom shrbeného u ponku. Dodnes nechápu, jak je možné, že neměl žádné zdravotní potíže. To mě už někdy bolí záda jako čert, a to sportuji,“ sáhne si intuitivně ke kříži Tomáš Pilař, který ještě se zakladatelem houslařského klanu strávil několik let v dílně. „Děda se vyučil v Kutné Hoře u nějakého Čermáka. Celá naše houslařská větev začíná u jistého Věnceslava Metelky, podle kterého napsal Josef Václav Reis Zapadlé vlastence. Po vyučení šel dědeček na vandr do Holandska a do Berlína. Babička na něj čekala a připravovala si výbavu. Celou tu dobu si pilně psali a kouzelné bylo, že si stále vykali. Mám celý kufr jejich dopisů plných milostného vykání. I později měli báječný vztah. Myslím, že dědeček ten svůj věhlas získal i díky babičce, která mu vytvořila skvělé zázemí. O účetnictví a administrativu se starala skoro až do svého konce,“ usmívá se Tomáš Pilař a zpod vitríny vyzdvíhá rodinný poklad. „Ty jsou po dědečkovi. Mají úžasné provedení i materiál. To je rodinné zlato, to bych za nic na světě neprodal,“ v jeho očích se jemně zaleskne. Sám na housle hraje od čtyř let, přesto prý není takový muzikant, jak by si přál. „Tatínek byl metr na mnoho věcí, ale na prvním místě měl práci, do dílny odcházel, když jsme ještě spali. Vracel se pozdě večer, pocvičil na flétnu, to byl jeho koníček, a šel spát. Měl představu, že o všechno ostatní se bude starat maminka. Ale ta moc neřešila, jestli cvičím, nebo ne. Takže já jsem dlouhá léta chodil spíš za hudební školu než do ní. Byli jsme s bráchou trochu samorosti,“ přiznává bez skrupulí. Zatímco starší bratr se z houslí vyvlíkl definitivně a dal se na elektriku, Tomáš se rozhodl nést břemeno rodinné prestiže.

PILAŘOVI FOREVER

O další generaci má houslařství Pilař postaráno, přestože současný Mistr nemá syna. Ze tří dcer se potatila jediná, nejstarší Šárka, která spolu s manželem, vyučeným řezbářem Pavlem tvoří schopný tandem. „Všichni sice vystupujeme jako Ateliér Pilař, my si s manželem můžeme vypomáhat, ale táta pracuje samostatně. Pokud si zákazníci objednají nástroj u něj, my dva na něj nesáhneme, to by je asi nepotěšilo,“ směje se Šárka. Kdybyste se ovšem dneska rozhodli, že chcete housle od Pilaře, možná byste je marně hledali pod vánočním stromkem ještě napřesrok. Čekačka totiž není malá a pak to nekonečné vyhlížení té správné hnědé…

A co dál? Sklad je plný kvalitního a drahého dřeva, s frekvencí deseti nástrojů za rok bude mít Šárka jednou co dělat, aby nezůstalo ležet ladem. „Máme dva syny. Desetiletý hraje na violoncello, a vůbec ne špatně na to, jak málo se tomu věnuje. Ale nevypadá to, že by měl vztah k řemeslu. Ten mladší se spíš jeví, že bude mít šikovné ruce i trpělivost. Ale uvidíme, kam je to zavane. Nemůžeme je nutit,“ říká rozumně. „Byla by škoda, kdyby to všechno skončilo, je tu hodně materiálu k dispozici i vybavení a hlavně know-how, které je nejcennější…,“ uzavírá Tomáš Pilař, když za cennými houslemi po dědečkovi zavírá výlohu.

foto: Stanislav Novotný

Další silné příběhy českých živnostníků čtěte v novém čísle tištěných Živnostenských listů. Jsou k mání v každé dobré trafice!

Diskuze