Příběhy

Brašnář Roman TlustýZe sklepa až na Olymp!

Jiří Vítek Kateřina Kotalová

Ze sklepa až na Olymp!

Ještě před třemi lety si brašnář ROMAN TLUSTÝ (49) pohrával s myšlenkou, že se buď oběsí, nebo zlikviduje exekutora. Pracoval a žil ve sklepě domu na Palackého náměstí v Praze. Třicet let se držel brašnářského řemesla v přesvědčení, že tu musí být pro ty, kdo nechtějí laciné zahraniční zboží pochybných kvalit. Výsledkem ale byly dluhy a hodiny prosezené u spravování zipů a oprav rozlepených bot a tašek „made in China“. Jenomže pak přišlo pár přátel a také Facebook, který z něj brzy udělal snad nejvyhledávanějšího řemeslníka svého druhu v Česku.

Mít brašnu od Tlustého znamená mnoho. Znamená to, že nejste tak bohatí, abyste si mohli dovolit kupovat levné věci, znamená to, že máte vkus, že chcete mít jistotu, kterak za své peníze kupujete kvalitu, že fandíte tradiční výrobě a také to znamená, že jste se rozhodli podpořit tým lidí, kteří to z mínusu vytáhli na sto prostě díky tomu, že svoje snažení uspět s poctivou kvalitou nikdy nevzdali.

Ještě před pár lety byla „brašna od Tlustého“ takřka neznámý pojem, dnes je symbolem poctivé řemeslné práce s vůní kůže. V životě Romana Tlustého se za poslední tři roky mnohé změnilo, on sám přitom zůstal stejný. Už sice nepočítá nastřádané dluhy, už nečelí hrozbě exekuce, už nemusí přemýšlet nad tím, kde sežene zakázky, ale pořád je to ten bodrý chlapík s plnovousem a černou kšiltovkou, který toho sice moc nenamluví, zato je za ním vidět kus práce. Vlastně hodně kusů práce. Za ty roky…

Hvězda z Národního

Romanu Tlustému bylo pětadvacet, když v Nejdku u Karlových Varů nasedal do autobusu na Prahu. Neměl u sebe o moc víc než na jízdenku, ale toužil po vlastní dílně a věděl, že snáze na ni vydělá v hlavním městě. Sehnal si bydlení na ubytovně ČKD v Řepích a práci v Národním divadle, kde to z řadového kulisáka dotáhl na „šestkaře“, to je člověk, který řídí dopravu kulis po jevišti. Znal všechna tehdejší představení ve Zlaté kapličce a uznávaní herci se brzy stali jeho přáteli, prvními zákazníky a také hnací silou ke splnění jeho snu. Pokud zrovna netahal kulisy v divadle, sháněl nářadí, materiál, stroje a hlavně prostory. „Obrovsky mě motivoval Jirka Císler, se kterým jsme se velmi spřátelili, poznal jsem tam pana Kemra a řadu dalších, kteří využívali moje služby. Vlastně vůbec první, koho jsem kdy obsloužil, byl pan Hrušínský. Tehdy mu na jevišti upadl kramflek. Rychle jsem ho opravil a on mohl v klidu dohrát představení,“ vzpomíná na svoje začátky podnikání na vlastní pěst dnes úspěšný brašnář.

Život ve sklepě

První dílnu si zařídil v malé sklepní místnosti v domě Václava Havla na Rašínově nábřeží. Měla s bídou dvacet metrů čtverečních a kromě prvních strojů se tam musel Roman Tlustý složit i sám. Bydlení a dílna v jednom bylo to praktické. Od pětadevadesátého se brašnářství začal věnovat naplno, pracoval od sedmi ráno do deseti do večera. Cesta z práce domů znamenala dva kroky do postele. „První, co jsem uviděl ráno po probuzení, byly stroje. Takhle jsem žil dvacet let, bral jsem to jako součást mého životního poslání. A protože jsem byl svobodnej, neměl jsem závazek starat se o rodinu, mohl jsem si to dovolit,“ upře zrak na Singera, vypadá, že už něco pamatuje. „Je skoro sto let starý a pořád se tu na něm dělá,“ něžně přejede rukou po jeho černém hřbetu stroje, který stál v jeho dílně jako vůbec první.

Pád na dno

Prostory sice neměl bůhvíjak reprezentativní, ale začalo se mu dařit. Už nechodili jen herci z divadla, ale o jeho šikovnosti se začalo po Praze vědět. Na nedostatek práce si tedy stěžovat skutečně nemohl. Jenomže nic netrvá věčně. „Po letech prosperity a hojnosti přišla kolem roku 2006 bída a držela se mne dlouhých 7 let. V lednu 2013 bylo nejhůř. Zákazníci nikde, všude jen rostoucí dluhy a beznaděj. Bída byla taková, že často nebylo ani na jídlo. Do dílny ve sklepě chodilo míň a míň lidí. Blížil se konec,“ vzpomíná na nejhorší období svého života Tlustý, tehdy zatím netuše, že může být ještě hůř. „Jako by to nestačilo, padla kosa na kámen, exekutor mi chtěl sebrat poslední, co mi zbylo. Stroje. Přemýšlel jsem, zda se oběsit, nebo vzít sekerou toho exekutora,“ tváří se vážně, ale pod vousy se mihne letmý úsměv, jako by potvrzoval nadsázku. Odevzdat stroje, zavřít krám a zaklepat na pracovní úřad ale Roman Tlustý za nic na světě nechtěl a sebral poslední zbytky sil a odhodlání. „Po dvaceti letech dřiny se vzdát? To radši skočit do Vltavy. Začal závod s časem a tentokrát to bylo opravdu o život. Bylo třeba udělat zásadní rozhodnutí a začít dělat věci jinak.“ Už nechtěl dělat opravy za dvě stovky, lepit rozpadající se boty od Vietnamců, nechtěl látat zipy značkových kabelek vyrobených bůhvíkde a opravovat šmejdy.

O pohledu skrz prsty

I když mu známí radili, ať se na to vykašle a nechá se „normálně zaměstnat“ a slovy „podívej, kam až tě živnost dovedla“ odrazovali, postavil si hlavu. Prostě si řekl, že buď bude dělat jenom kvalitní věci, nebo radši nic. Ale také si uvědomil, že sám na to nestačí. „Moc lidí mi nevěřilo, že se zvednu. Nechtěli pomoct, viděli ušmudlaného ševce, který jde ze sklepa na Palackého náměstí. To úplně cítíte, jak se otáčí zády,“ vzpomíná na tři roky staré události, kdy se s nabídkou spolupráce obracel na své známé. Teď si zřejmě rvou vlasy, tehdy ale možnost, že se stane nejvyhledávanějším brašnářem v Praze, ne-li v Česku, působila jako vytržená kapitola ze sci-fi příběhu. Vizionář se ale přece mezi jeho přáteli našel - Ivan Petrův, který je nyní ředitelem Tlustého brašnářství. „Vyplatily se nejhorší dluhy. Získali jsme tři měsíce času a začaly se dít věci. Poladili jsme staré stroje, za váhu železa ze zkrachovalých fabrik jsme dokoupili pár dalších, nakoupili pár kůží, vyvzorovali nové výrobky, postavili e-shop a začali říkat na Facebooku lidem, že existujeme. S živností, jak jsem ji dělal sám ve sklepě, byl konec,“ popisuje bod zlomu Tlustý s tím, že si hned na začátku řekli, že budou vyrábět jenom svoje vlastní výrobky, které nekoupíte v obchodním centru ani značkovém butiku. Budou z kvalitního materiálu, za rozumné ceny a vzniknou za přispění dalších řemeslníků. „Věřili jsme své práci a věřili jsme, že české řemeslo může žít i v době, kdy se všechno dělá v Asii a koželužny a fabriky po celé republice dávno zkrachovaly,“ dodává.

Skončila tak jeho one man show a vzniklo společenství řemeslníků Brašnářství Tlustý a spol., které dneska sdružuje na dvacet malých řemeslných firmiček. „Najdete mezi nimi různé profese. Nejsou to jen brašnáři. Knihaři z Knihařství Rak nám dělají ražbu, pan Věntus z Opavy nám dělá krabičky, švadleny z Vysočiny šijí pytlíčky na výrobky, pan Jech z Vršovic nám je potiskuje, pan Toman z Moravy nám odlévá mosazné spony, pan Švestka z Běchovic je galvanizuje, pan Hušek z koželužny z valašské Jablůnky nám dodává kůže. Tihle všichni a také našich 15 spolupracovníků - brašnářů, to jsou dnes ti "a spol." Je to tým lidí, kteří se vzepřeli svému často nelehkému osudu a kteří dělají vše proto, aby se měli dobře. Bez pomoci státu, dávek a dotací všeho druhu,“ vloží se do vyprávění Ivan Petrův, který má lví podíl na jejich výběru a na rozjezdu firmy. „Vybíráme si hlavně podle charakteru. Šikovného člověka zapracujeme, ale kdo je průměrný a nemá ambici patřit k nejlepším, toho nechceme, tomu u nás pšenka nepokvete. U nás přežije jen ten, kdo chce s námi dojít až na pomyslný řemeslný Olymp,“ kšilt na hlavě Romana Tlustého se při Petrůvových slovech souhlasně pohupuje.

Spása jménem Facebook

Brašnářova dílna začala být dost těsná, došlo na stěhování do haly ve Vršovicích. V té se dnes nejenom šije, ale i papíruje, předvádí a slouží i jako výdejní místo. Dělníky v teplákách a ušmudlaném triku v ní ale nenajdete. Protože ode dveří je vidět až pod jejich ruce, do práce chodí upravení skoro jako do kanceláře. Ročně z dílny odejde deset tisíc výrobků, nejen tašek a kabelek, ale i peněženek, opasků, bot, aktovek, obalů na notebooky, zápisníků nebo diářů.

Při pohledu na Romana Tlustého, byste jen těžko hádali, že se kamarádí s Facebookem natolik, že mu vděčí za současný úspěch. Vsadil na něj a vyplatilo se. „Facebook mi pomohl opravdu hodně. Nemám vzdělání na počítače, takže jsem se všechno učil za pochodu. Na jedné straně jsem šil a lepil, na druhé jel na počítači a snažil se to skloubit. Než jsem udělal klasickou facebookovskou reklamu, oslovoval jsem lidi přímo a nabízel jim svoje služby. Začal jsem na podzim a najednou se sešly dvě stovky lidí, kteří chtěli výrobek do Vánoc. To byl najednou masakr. Všechno jsem dělal sám včetně toho, že jsem to balil a běhal na poštu,“ zvedne obočí tak, že doslova zmizí pod kšiltem. Ani nemusí říkat, jak byl rád, že se řízením firmy, prodejem a správou sociálních sítí pomohl někdo jiný, kamarád Ivan Petrův. „Facebook je skvělý nástroj, ale není to zadarmo. Musíte být k dispozici ne v běžnou pracovní dobu, ale v dobu kdy zákazníci chtějí komunikovat, tj. večer a do noci, o víkendech, zkrátka pořád. Komunikace a zákaznický servis je velká dřina, ale i velká část úspěchu. A běda nám, kdybychom se zkazili. Tak, jako nám lidi drží palce v našem snažení, tak by nás osolili a byl by s námi amen,“ spráskne ruce ředitel firmy.

Práce pro šikovné české ručičky

Jednou z věcí, kterou by jim zákazníci zřejmě neodpustili, by byl přesun výroby z Česka do Asie. To ale nehrozí. Tlustý a spol. si totiž dali jasný cíl. Dávat práci českým řemeslníkům, i když se výsledek třeba prodraží. „Nešijeme někde v Bangladéši ani v Indii, šijeme ve Vršovicích a na Vysočině, jsme na to hrdí a naši zákazníci jsou za to rádi,“ ubezpečuje Petrův s tím, že ale materiály ze zahraničí vozí. Jinak to nejde, v Čechách se totiž materiály pro brašnáře příliš nevyrábí. Prvotřídní kůži vozí z Itálie, Belgie i ze Švédska, zipy dodávají také Italové, plátno putuje z Velké Británie a kování dokonce až z Japonska. Ale spony na pásky dodává česká firma z mosazi, jako před sto lety, třebaže jsou desetkrát dražší než klasické zinkové.

Tlustého výrobky nepořídíte za cenu jako na tržnici, cena jedné jeho pánské aktovky se pohybuje kolem deseti tisíc, pásek do kalhot kolem dvou tisíc a peněženka kolem patnácti stovek. Z každého centimetru ale dýchá poctivost a také radost z práce. „Naším cílem není vyrábět luxusní výrobky určené jen pro horních deset tisíc, ale dělat kvalitní věci za rozumné ceny a pro běžné lidi. Je to běh na dlouhou trať, ale věříme, že i v dnešní době je možné v Čechách vyrábět a ne jen montovat pro automobilky nebo provozovat logistická centra. Věříme v Baťovské principy, věříme v lidskou práci a v to, že když se chce, tak to jde,“ říká s odhodláním sobě vlastním Roman Tlustý. Budiž jasným příkladem toho, že začít podnikat v roce 2013, bez kapitálu, bez ničeho, jen s odvahou a chutí do práce jde!

Foto: Hana Brožková

Diskuze