Příběhy

Šperkař Hynek KalistaPouto na lásku vyrábí v domě s tajemnou minulostí

Kateřina Kotalová

Pouto na lásku vyrábí v domě s tajemnou minulostí

Býval typickým zaměstnancem s pevnou pracovní dobou, volnými svátky a pětadvaceti dny dovolené ročně. HYNEK KALISTA (36) ještě nedávno vstával denně v pět ráno, odkroutil osmičku, občas něco k tomu a než se setmělo, byl doma. Na stavbách je totiž večer houby vidět. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že funkci stavbyvedoucího za pár let pověsí na hřebík a bude coby šperkař pod lupou řešit desetiny milimetru, zaměstnávat desítku lidí a obrat firmy počítat v milionech, nejspíš by mu poradil, ať se okamžitě vrátí nohama na zem a vyhledá nejbližšího specialistu.

Jenomže stalo se. Ze stavaře je šperkař. Nivelák vyměnil za lupu, kalkulačku za karátovou váhu a lomový kámen za diamanty. Hynka Kalistu z Pecky by měli dávat do podnikatelských příruček jako učebnicový příklad, že úspěšně podnikat můžete začít v každém věku a s tím, co si třeba právě teď umanete. Jenom si za tím prostě musíte jít. Ačkoliv ještě dobré geny se prý hodí. „Šperkařské kořeny naší rodiny jsou hodně hluboko. Maminka zkoumala rodovou linii a zjistila, že někdy v polovině 19. století měl jeden z mých předků prstýnkářství. Odléval takové ty pouťové prstýnky,“ směje se Hynek Kalista, dnes už specialista na snubní prsteny převážně z chirurgické oceli.

Sakra hluboké kořeny!

Že ho ale vždycky „něco“ k prstýnkům táhlo, nepopírá. „Vzpomínám si, že když jsem byl ještě na průmyslovce, přemýšlel jsem, co bych dal své přítelkyni, a napadlo mě vyrobit prstýnek. Domluvil jsem se s učitelem a ve školní dílně jsem ho vyrobil. Ještě bych ho určitě doma našel,“ vzpomíná Kalista. Že jí ho nedal? „Dal! A i když nebyl zásnubní, později jsem si ji vzal,“ baví se šperkař a při pohledu na jeho levačku je nad slunce jasné, že tady teda kovářova kobyla chodí bosa. „To máte pravdu, nejenom, že jsem teď vlastně dílem kovář, nebo spíš kováříček, ale my máme se ženou snubní prstýnky od cizích. V roce 2003 a ještě dlouho potom u nás doma o špercích nepadla řeč,“ vysvětluje „konkurenční“ ryze zlatý kroužek na prsteníčku Kalista.

Ta řeč padla až pět let po svatbě. Hynek byl vždycky kutil a po práci nejraději trávil čas ve verandě, ze které si udělal provizorní kovářskou dílnu. „Kovařina mě vždycky táhla, vyráběl jsem nejprve nože a pak se ozvali kamarádi našich kamarádů, jestli bych jim nevyrobil snubní prsteny. Vzniklo něco, co je vzdáleně připomínalo. Ale oni byli nadšení a já jsem si řekl, že se tomu budu věnovat víc. Vyrobil jsem další a další. Umístil jsem je na internetové tržiště Fler, lidem se to líbilo a byl o ně větší zájem, než bych předpokládal,“ vzpomíná na svoje šperkařské začátky pan Kalista. Ve verandě trávil každý večer, každou noc, každou volnou chvíli a s každým dalším prstýnkem se zdokonaloval. Byl samouk, zato opravdu vášnivý. Ale manželce Haně (37) pomalu docházela trpělivost. Že je doma, zaručeně poznala podle neutichajících ran kladiva o kovadlinu, ale o společných chvílích v klidu na gauči si mohla nechat zdát. „Jednou řekla a dost, buď toho nech, a to by byla škoda, nebo to začni dělat naplno a odejdi ze stavařiny. To byl impuls, udělal jsem si živnosťák, rozhodl jsem se to zkusit a dal vzniknout naší značce Kredum,“ vzpomíná na rozhodující chvíli dnes už profesionální šperkař. Současně přiznává, že kdyby v témže roce nevešla v platnost novela zákona, díky které mohl šperkařství otevřít na volnou živnost, tedy bez nutnosti výučního listu nebo letité praxe, pravděpodobně by se k tomu nikdy nerozhoupal.

Milionové štěstí

V dopravních stavbách dal výpověď, ale ještě tři roky vyráběl prsteny ve verandě domu u Hradce Králové a prodával je na Fleru. Tohle provizorium ale mělo brzy skončit, a tentokrát to byl on, kdo přesvědčoval manželku o změně. Vyhlídl si dům v Pecce u Jičína, a tak jako se před lety nadchl pro prsteny, zatoužil i po životě na malém městě. Paní Kalistová neměla jednoduché rozhodování. Schválně, která z nás by skákala do stropu nadšením, že její drahý objevil starý studený dům sice v hezké krajině, ale před rekonstrukcí a s prabídnou představou o tom, jakou logistiku to bude pro jejich společné podnikání i chod domácnosti se dvěma malými dětmi představovat. Inu, nakonec přece jenom kývla. To místo má totiž kouzlo.

V domě z roku 1709 se kupodivu rychle zabydleli a výroba snubních prstenů začala šlapat lépe, než možná čekali. Přibyli první zaměstnanci a prostory domu brzy přestaly stačit. Kalista tak stál před dalším těžkým rozhodnutím, jestli nechat firmu růst, nebo zůstat u drobného podnikání. V té době již byl na náměstí k prodeji další dům, ještě starší a v ještě horším stavu. Zato za levno. „Tenhle dům je datovaný k roku 1688 a střídali se v něm samí živnostníci. Na Pecce bylo hodně plátenictví a textilní průmyslu. Našly se tu dokonce ještě zbytky látek a knoflíků. Později tu bylo pekařství a cukrářství. Předposlední majitelka byla slečna Bendová, dcera pivovarníka. Byla to osvícená žena, měla jako první na Pecce fotoaparát. Hodně se zasadila o vzhled tohoto domu. Pekárnu pak zlikvidovali komunisti a bydlela tady slečna Luňáková, což byl opak slečny Bendové. Byla z těch nejchudších vrstev, ale díky tomu dům na rozdíl od většiny okolních neprošel žádnou výraznou úpravou. Rozhodl jsem se mu vrátit život a začal s jeho opravou,“ vypráví nový majitel historické stavby. Rekonstruuje nebo spíš restauruje ji už dva roky. „O tenhle dům se dlouhé roky nikdo nestaral, upravujeme ho postupně. Nechci se zadlužit, a tak opravujeme vždy to, co je nejvíce potřeba, nebo na co jsou peníze,“ vysvětluje. Dotacím se totiž Kalista obloukem vyhýbá. „Památkáři uvažovali, že to prohlásí za památku. Já to nechtěl, mám vůči dotacím skeptický přístup. Sice na jednu stranu dostanete peníze, ale musíte jet podle jejich pravidel. To tady nejde, tady kopete a najednou zjistíte, že je tu zazděný výklenek, tak proč ho neobnovit. Nechci se úředníků ptát, jestli si sem můžu dát dveře ze staré půdy, nebo ne. A pokud jde o naše podnikání, nestěžuji si,“ mrkne ve své prstýnkové galerii na vystavenou nabídku svých prstenů. „Ročně máme asi patnáct set objednávek z Česka a čtyři sta ze zahraničí. Obrat je okolo čtyř a půl až pěti milionů korun,“ odpovídá Hynek Kalista s tím, že tržby rostou pozvolna. Jeho ručně kované prstýnky stojí od pár stovek po desítky tisíc korun. „Ty jednoduché prsteny z nerezu mohou stát šest stovek, pokud si ale snoubenci přejí prsteny vykládané diamanty, zdobené zlatem nebo stříbrem, cena roste s náročností zpracování a množstvím použitých drahých kovů a kamenů. Veškerá výroba u nás probíhá ručně. Žádné přesné stroje tady nenajdete,“ vypráví, když procházíme výrobou.

Dokud vás smrt nerozdělí…

Ten moment, jež svatebčané na veselkách (hned po knedlíčkové polévce) milují nejvíce, kterak si snoubenci s třesoucíma rukama vyměňují snubní prstýnky, začíná u ocelových tyčí. „Nákup materiálu je poměrně problematický, používají se speciální slitiny titanu nebo oceli, což není běžný sortiment velkoobchodů. Shání se to po celé Evropě a je to docela detektivka,“ poklepe prstem na metrovou tyč z nerezové oceli damasteel a párkrát ji nechá protočit mezi prsty. Jakmile detektivce přijde na kloub a dovozce je odhalen, začne piplačka. Že se z něčeho tak ošklivého jako kovová tyč za pár hodin stane krásný šperk, je až k neuvěření.

Každý prsten má svůj jízdní řád, který je jakýmsi kompromisem mezi přáním zákazníka a představou Hynkovou. Šířka, tloušťka, průměr, zdobení, to všechno se musí dodržet do desetiny milimetru. „U zlatých nebo stříbrných prstýnků je to mnohem jednodušší, tam když zkazíte velikost, nebo špatně vyvrtáte lůžko pro kámen, lze to jednoduše opravit. U oceli to můžete rovnou celé vyhodit a začít znovu,“ vysvětluje Kalista. Přestože ještě nedávno vyráběl celý prsten sám, dnes na to má lidi. Kováři Jan a Ondřej stojí na samém začátku výroby. Z nevzhledných tyčí odříznou potřebnou šířku a šup s ní do pece. „Pec je v našem případě trochu nadnesené. Výheň jsem si vyrobil z betonové tvárnice. Původně to byla improvizace, protože se mi nechtělo investovat do drahého vybavení, později jsem zjistil, že je to praktické, protože ji mohu rychle obnovit. Vydrží až čtyři měsíce, pak se rozpadne a jednoduše se nahradí novou,“ prozrazuje jeden z fíglů výroby Kalista. Jakmile se v plamenech ocelový kroužek, který spíš než prsten v tuhle chvíli připomíná kovovou matici, rozpálí, čeká ho kovadlina a pěkných pár ran do těla. Tady dostává tvar a vnější velikost. „Říkáme, že dáváme záruku na spokojené manželství. Ty prsteny jsou totiž kované hned dvakrát, nejprve se kove materiál, podruhé prsten. Proto nesou i dvojité štěstí. Variantu rozvodu tedy vůbec nepřipouštíme,“ usmívá se spokojený majitel.

Jeden omyl a letí do koše!

Vedle v brousírně pak Ondřej s Janem vdechují prstenům tvar. „Nejoblíbenější jsou asi damasteelové prstýnky se strukturou dřeva. Chce to obrovskou trpělivost a hlavně přesnost. Všechno děláme od ruky a ta tolerance je minimální. Nepoužívají se žádné přesné stroje, soustruhy, CNCčka, je to opravu jenom o tom, aby tady kluci měli pořád po ruce šupleru, měrný kužel a stále dokola měřili a přeměřovali, jestli mají ještě rezervu a mohou přibrousit, nebo ne.“

Jakmile je prsten důkladně vykovaný, vybroušený, má správnou velikost, tvar i vzor, putuje o patro výš do čisté dílny a do rukou sympatické zlatnice Michaely. Ta má do slova a do písmene zlaté ručičky. Díky nim se nevěsty mohou chlubit prstýnky s diamanty, perlami nebo zlatým lemováním. Ani tady nenajdete žádné soustruhy nebo formy, které se běžně používají ve velkých zlatnictvích. Vystačit si musí s malým svěrákem, hořákem a zlatnickou valcnou na úpravu tloušťky kovu. „Nejtěžší je osazování hranatých diamantů. Lůžko musí být naprosto přesné a nelze vyvrtat, musím jej vyřezat ručně přesně tak, aby do něj hranatý diamant seděl. Když se to vyvrtá špatně do zlata, dírku lze jednoduše zacelit a vytvořit novou, u oceli je to nevratná věc. Tady už zůstane vidět,“ prozrazuje Michaela s tím, že jedině diamant v oceli vydrží. „Zirkon a podobné náhražky nelze do oceli použít, jsou měkčí, křehčí a praskají.“

Jakmile Michaela dokončí svou práci, prstýnky se vrací do kovárny, kde dostanou lesk a pak nedýchat…. Naposledy (asi tak po tisící první) se přeměří velikost. Prstýnky se zlatem pak ještě čeká cesta na puncovní úřad pro razítko a pak hurá na oltář!

Tisíce okroužkovaných

Denně jich opustí výrobu zhruba šest. Ze čtyřiceti třech tisíc loňských svateb jich patnáct set zpečetily prstýnky z Pecky. A i když teď mají po sezóně, rozhodně se nenudí. Vyrábí pásky do kalhot, spony na kravaty i přívěsky. Výroba bižuterie je parketa Hynkovy manželky Hany. „Už jsme osazovali i koňský zub nebo kamínky, které turisté našli tady na zemi u Pecky. A teď zrovna se nám ozval zákazník z Ameriky, že by si přál vyrobit ocelový přívěsek s popelem po zesnulém. Nejsem si jistý, jak to provedeme s tím popelem, protože ten by neměl cestovat přes oceán, ale určitě nějaký způsob najdeme,“ nepochybuje Hynek Kalista a jedním okem sleduje mobilní telefon, který mu už poněkolikáté vibruje na stole. Pak to nevydrží a na druhé straně je slyšet dětský hlásek. „To byl Adam, maminka se ptá, kdy přijdu,“ usmívá se. Jeho desetiletý syn je u tatínka v dílně pravidelným hostem. „Vyrábíme spolu nože, jeho to baví a vypadá to, že bude šikovný na ruce.“ O nástupce tedy zřejmě nebude mít nouzi. Sedmiletá Markétka a půlroční Miriam určitě jednou rodinné šperkařství velmi veeelmi ocení…

foto: Stanislav Novotný

Diskuze