Rozhovory

Šéf českého biatlonu a vinař Jiří HamzaNa co sáhne, mění se ve zlato!

Kateřina Kotalová

Na co sáhne, mění se ve zlato!

Takové tvrzení by Jiří Hamza (45), podnikatel a sportovec tělem i duší, kterého si zřejmě spíš než s krásným vinařstvím spojíte s Gabrielou Soukalovou (25), určitě skromně popřel. Ale uznejte, co si myslet o muži, který na přelomu milénia vytáhl na vrchol ženský basketbal, z českého biatlonu, který ještě před pár lety až na výjimky nikoho nezajímal, udělal takřka národní sport a do toho vybudoval navzdory českým bankám a národnímu parku stamilionové vinařství. Jeho nejlepší investice v životě byla ale rozhodně manželka Romana (45), on si ji totiž skutečně koupil. Dal za ni šedesát šest tisíc korun, a dneska by se nedoplatil…

Počkejte, ten nákup manželky byste měl vysvětlit...

To jsem byl sportovním manažerem ženského basketbalu v Brně. Romana byla můj první přestup, který jsem ve své pozici udělal. To bylo v roce 1993. Měla hodnotu třiatřiceti tisíc, ale my jsme chtěli nastolit jiné mravy v basketbalu, tak jsme za ni dali dvojnásobek. Chlapům dodnes z legrace říkám, kdo z vás může říct, že si koupil manželku?!

To jste musel být hodně zamilovaný, když jste ji tak „přeplatil“?

Vůbec ne. Tehdy jsme se neznali. Žil jsem s volejbalistkou, která hrála ve Švýcarsku a v Itálii s reprezentací. A pak nějak... No, víte, jak to chodí…

Schválně, jak?

Rok jsme spolu s Romčou chodili po večerech na pivo, každý jsme bydleli sám v Brně, pak to přeskočilo, nabralo to rychlý spád a bylo to. Už jsme spolu přes 20 dvacet let.

Ona hrála basket, vy jste šéfoval jejímu týmu, navíc ženskému kolektivu. To muselo být řečí o protekci... Jak jste to řešili?

Nebylo to tak horké. Ona byla tehdy v nároďáku nepostradatelná a všichni to věděli. A my jsme to pak poměrně rychle vyřešili. Asi po roce jsme se vzali. Dlouho jsme neměli děti, protože žena ještě hrála. Po první dceři se ještě k basketu na chvíli vrátila a po posledním zápase na olympiádě v Aténách přišla sériová výroba dětí.

A ta pořád běží?

Kdepak, to už nejde ani. Chtěli jsme ještě jedno dítě, ale zdravotní komplikace zavelely jinak. Ale myslím, že čtyři úplně stačí. Elišce je čtrnáct, Jirkovi deset, Marušce osm a Pepíkovi sedm. Všichni sportují. Kluci hrají fotbal a holky dělají atletiku a basket.

Moment, a z kterého potomka uděláte další biatlonovou hvězdu?

Biatlonisty mít doma asi nebudeme. Kromě toho nevím, jestli budou děti chtít dělat sport vrcholově. To není podstatné, důležité je, aby u toho sportu vydržely do dvaceti a pak se rozhodly samy.

Asi by bylo dobré, aby alespoň jeden z nich měl podnikatelského ducha a chuť starat se o vaše velké vinařství…

To bude další úskalí. Určitě je k tomu povedeme, nejstarší Eliška už sem musí chodit na brigády a pomáhat. Ale jestli si nakonec zvolí svoji cestu, pak mohou tatínek s maminkou vykládat, co chtějí. Možná, že až zatřepeme nohama, druhý den to prodají a bude po vinici. Ono bude hlavně klíčové, koho si holky jednou vezmou a jaké manažery nám přivedou.

Promiňte, ale co vlastně láká sportovního manažera k výstavbě zrovna vinařství?

Celé je to náhoda. Manželka hrála v NBA, kde vydělala poměrně dost velké peníze. Chtěli jsme je investovat, ale ne nakupováním na burze. Rozhodli jsme se koupit půdu, a protože můj kamarád tady podnikal, řekli jsme si, že ji koupíme ve Hnanicích a vysadíme vinici. Pak už se to začalo hýbat ráz na ráz.

Nákup půdy chápu, ale vy přece nejste ani z vinařské rodiny…

To je pravda. Ale můj děda byl velký sedlák, než ho v padesátých letech zavřeli a sebrali mu všechno. Nechtěl odevzdat pole, byl jedním z posledních, a o to víc mu u soudu naložili. Sedláci dostávali šílené tresty. Když ho pustili, nic moc dělat nemohl, a tak pracoval jako promítač v kině.

Dneska na vás musí být pyšný.

Nedožil se toho, krátce po propuštění mu zjistili rakovinu. Dlouho s ní žil, ale zemřel už před dvaceti lety. Myslím ale, že jsem po něm nějaké ty geny zdědil. Vinařství mě neuvěřitelně chytlo. O víně jsem přečetl snad všechny dostupné knihy. Musím ho pravidelně konzumovat, takže je ze mě takový poloviční alkoholik.

Jaký to je pocit vědět, že všechno kolem, kam až dohlédnete, je vaše?

Já to tak nemám, beru to tak, že je to prostředek, jak uživit spoustu lidí. Opravdu nejsem majetnicky založený. Tu firmu jsme budovali od píky a dneska má obrovskou hodnotu. Ale chce to brát s pokorou. Když jsme začínali, všichni se nám smáli, jako kdybychom se zbláznili.

Co si představit pod pojmem „obrovská hodnota“?

Jenom ty vinice dnes mají hodnotu stovek milionů, tady v Hnanicích máme 160 hektarů, ve Jaroslavicích dalších 120. Vinařství a hotel je investice v řádu 180 milionů, ale i s technologií na víno, se vším. V životě bych to neprodal, pokud bych se nedostal do nějakých vážných problémů.

A teď si každý řekne, kde na to ten Hamza jenom vzal?

Půjčil si u rakouských bank.

Proč ne u českých, není to zbytečně složité?

Právě naopak. Věc, kterou jsme s manželkou projednávali v české bance rok s negativním výsledkem, jsme v Rakousku měli projednanou za týden. Myslím, že je problém českých bank, že neumí podnikatelům vyjít reálně vstříc. Zatímco v české bance jsme skoro rok seděli nad papíry, aby nám nakonec řekli, že od nich půjčku za reálných podmínek nedostaneme, rakouská banka si nechala poslat materiály dopředu, pak sem přijel její předseda představenstva, čtyři hodiny jsme procházeli vinice a areály, pak jsme si sedli nad čísly a řekli si, co chceme. On se pak zvedl, řekl, že jsme domluvení a už šly papírové procesy.

Jak si tak rozdílný přístup vysvětlujete?

Je to asi tím, že Rakušáci dělají v soukromém bankovnictví o čtyřicet let déle a že tady jde hlavně o zisk a naše banky chtějí po zkušenostech z 90. let nést minimální rizika a co nejvíce zisků odevzdat zahraničním vlastníkům. Přemýšlím, jestli jsou tady banky pro lidi nebo lidi pro ty banky. Bohužel v Česku mi to zatím vychází, že ty lidi jsou tady kvůli bankám. V Rakousku mám pocit opačný.

Je tedy podle vás problém v systému?

Celkově je tady bankovní systém špatně nastavený. Banky vykazují zisky od 10 do 15 miliard korun a drtivá většina odchází pryč z Česka k zahraničním vlastníkům. Tak si myslím, že na tom není něco v pořádku. Mají šílené zisky a téměř nulová rizika. Třeba po nás chtěli 190% ručení a nabízejí maximálně desetiletou splatnost, přitom v Rakousku běžně dostanete i dvacetiletou. Firma bez majetku se tady k penězům dostává strašně složitě.

Jak dlouho jste Vinici Hnanice budoval?

Tenhle projekt jsem v hlavě nosil spoustu let. Firmu jsme s manželkou zakládali v roce 2001,š a když jsem sem poprvé přišel, věděl jsem, že tady chci mít i hospodu. To bylo asi v roce 2005. Jako první jsme otvírali výrobnu vína v roce 2011.

Proč to trvalo tak dlouho, když peníze jste měl vlastně za týden?

Jsme v národním parku, jenom šest let jsme se domlouvali se Správou národního parku Podyjí na konečném výsledku. Respektive vůbec jsme nebyli schopni se s nimi domluvit.

Co jim vadilo?

Jim vadí snad úplně všechno. Zákon jim dává obrovské pravomoci, takže lidé, kteří tady žijí v ochranné zóně, jsou ve velmi špatné pozici. Spíš než se vstřícným přístupem se setkáváme s restrikcemi. To, co jsme zažívali my, je jen obraz toho, co tady zažívali místní s povolováním obyčejných staveb.

Takže kompromisy a ústupky?

V případě Správy NP je kompromis to, co řeknou oni. Celé to muselo vyjít vstříc NP. Měli jsme pět verzí, než jsme došli k nějakému závěru. A to si myslím, že jsem člověk, který má ekologické smýšlení a nechtěl bych tady budovat něco, co nezapadne do přírody. S výsledkem jsme nakonec spokojení, jestli je i NP, nevím, ale chtěli jsme, aby to zapadlo do krajiny, a tak jsme kombinovali kámen a dřevo. Sice jsme tím tu stavbu výrazně prodražili, ale zase je to na věky, takže si nemyslím, že bychom museli za pět let něco řešit.

Kolik máte zaměstnanců a jak s nimi vycházíte?

Zaměstnáváme na osmdesát stálých lidí. Je to zodpovědnost, abychom je uživili. Snažíme se, aby měli o pár tisíc víc než je průměr, ale musí víc makat. Občas vidím rezervy v servisu, ale jak to tak poslouchám, je to palčivý problém řady hoteliérů. Na druhé straně máme skvělého sklepmistra, díky kterému si udržujeme kvalitu vína mezi vinařskou špičkou. Hotel vede manželka. Já se snažím zasahovat do toho co nejméně.

Co vás tedy teď nejvíce vytěžuje?

Řídím celou naši firmu, ale asi tři čtvrtiny mého času zabírá biatlon, který zažívá obrovský boom a těch povinností kolem něj je hodně. Chceme pořádat závody, budovat areály a valí se děti, které mají zájem o biatlon. Svaz musí zajistit, aby všechno bylo funkční. Naštěstí mám kolem sebe dobré lidi.

Věřil byste ještě před pár lety, že se z téměř neznámého biatlonu stane jeden z nejsledovanějších sportů v zemi?

Já ano. Když jsem před deseti lety řekl, že biatlon jednou může být jedním z nejpopulárnějších zimních sportů v Česku, všichni se tomu smáli, že to je šílenství. Myslím, že se nám to podařilo. Nebýt hokej letos v Praze, možná bychom ho i předčili, na druhou stranu je potřeba to brát s velkou pokorou, protože jednou je člověk nahoře, jednou dole, a to čeká i biatlon.

Kdo za tím úspěchem kromě vás stojí?

To opravdu není jenom o mně. Důležité je silné reprezentační družstvo a důvěra mezi všemi lidmi v týmu. Ta když chybí, nemůže to fungovat. Jakmile je tým rozklížený, netáhne. Myslím si, že lidi, které mám kolem sebe, jsou pracovití a mohu se na ně spolehnout. A když řeknu, že za nějakou myšlenkou jdeme, tak se nepoděláme po prvním průšvihu. A na tom to je celé založené. Myslím, že se nám povedlo sestavit opravdu dobrý tým a připravit sportovce. Díky tomu jsme si mohli troufnout pořádat mistrovství světa v biatlonu, bez domácích závodníků by to nemělo smysl.

Změnili se biatlonisté po úspěchu?

Pro ně je to jako ve snu. Dělají sport, který dosud nikoho nezajímal. Ale pořád jim říkám, aby si užívali každý den, kdy jsou nahoře, protože jednoho dne to nebude. Ale aby byli pokorní. Myslím, že se to daří, že se nezbláznili. Pracovat s hvězdami jako je Gabča Soukalová, není jednoduché. Máme za sebou několik nepříjemných rozhovorů, kdy se vzájemně usměrňujeme. Ona je hnacím motorem našeho marketingu a občas se stane, že my máme nějakou strategii a ona chce něco jiného. Je na ni obrovský tlak. Má velké předpoklady, aby za tři roky vyhrála olympiádu. A to jsou ty momenty, kdy jí říkáme, aby trénovala, že přes to nejede vlak. Ale zvládá to bezvadně.

Dobře, ale s úspěchem přichází peníze a ty dokážou člověka hodně změnit...

Myslím, že sportovci jsou zatím velice skromní. Dostali, co si zasloužili, ale nemyslím si, že si v biatlonu můžete vydělat obrovské peníze. Ten sport je strašná dřina a strašně těžký na to, aby se dal dělat pro prachy. To nejde. Ale když se dostaví takové úspěchy, tak z toho peníze vyplynout musí.

Jak se shání peníze na biatlon?

Dneska už jinak než dřív. Před pěti lety jsem do toho dával vlastní peníze, něco se sehnalo a nějak se to poskládalo. Ale bavíme se o desetině sumy, která je na stole dneska. Dneska je luxusní situace v tom, že nejsme závislí na žádných státních firmách a relativně se o nás sponzoři perou. Přestože sport je sinusoida, myslím, že už zůstane vnímaní a respektovaní.

A jak biatlon vydělává vám?

Být sportovní manažer je nejisté, i proto jsem si založil firmu, abych stál na vlastních nohách a nebyl závislý na tom, že dělám manažera. Dřív jsem to dělal profesionálně a dnes se to zvrhlo v to, že to zase dělám dobrovolně ve svém volném čase zadarmo.

K takové úvaze vás přivedl nečekaný konec v tažení ženského basketbalu? Pořád to cítíte jako křivdu?

Nevyrovnal jsem se s tím dodneška. Mockrát jsme tancoval na hraně, jestli klub přežije nebo ne, a vždycky jsem se z problémů dokázal dostat. Brzy se začaly dostavovat úspěchy, měli jsme klub, před kterým se třásla celá Evropa. Vyhráli jsme Evropskou ligu, mistrovství Evropy a přišly velké úspěchy, kterými se všichni chlubí. Jak se ale začnou dělat velké akce jako mistrovství světa, už je to propojené s politikou a musím říct, že tam jsem narazil. S vedením ženského basketu jsem skončil v roce 2009 po velkém střetu s brněnským primátorem.

To asi nebylo úplně bez emocí, že?

Odvolali mě rok před mistrovstvím světa, které jsem tady kompletně připravil. Ale to takhle vysoké funkce nesou. Jakmile je to propletené s politikou, je to tlak. Ale je to tvrdé, když někde pracujete patnáct let a na závěr dostanete takovou ťafku. Nehledě na to, že manželka odehrála tři sta zápasů za naroďák a pak ji nepozvali na tribunu. Hráčku, která byla na olympiádě roce 2004 vyhlášená nejlepší rozehrávačkou turnaje.

Byl jste pak vůbec schopný sledovat basket byť jen jako divák?

Od té doby jsem basket nesledoval skoro vůbec. A teď už jenom povrchně. Místo, aby se před pěti lety využila medaile z mistrovství a nastal boom, si federace odsouhlasila, že v každém družstvu může hrát sedm cizinek. To je cesta do pekla pro ten sport, protože české hráčky hrát nebudou. Musím říct, že jsem se letos díval jen na tři zápasy z Mistrovství Evropy, a kdyby byl Lubor Blažek (trenér české ženské basketbalové reprezentace – pozn. red.) chlap, tak by dávno odstoupil. To družstvo je v totálním rozkladu. Myslím si, že tam nemá co dělat. Český ženský basket je teď v útlumu a bude mít velké problémy, aby se udržel mezi prvními patnácti v Evropě a na olympiádu můžou na deset let zapomenout, juniorky nemají výsledky.

Počkejte, vždyť vaše dcera už také hraje, copak to není naděje po rodičích?

Eliška je šikovná, hraje za žákyně v Brně, ale na olympiádu se určitě nepodívá.

Myslíte, že kdyby nedošlo k té fatální neshodě s brněnským primátorem Romanem Onderkou, vedl byste ženský basket dodnes?

To určitě ne. Já už jsem tehdy chtěl odejít, ale za jiných okolností. Bylo mi čtyřicet a cítil jsem se okoukaný. Bylo to složité. Lítaly v tom hodně velké peníze, hráčky braly statisícové mzdy, třeba i půlmilionové. S jídlem roste chuť a lidé pak ztrácejí pojem o té základní realitě. Svým způsobem jsme se stali obětí svého vlastního systému. Sežral nás. Nabízeli mi tenkrát funkci místopředsedy organizačního výboru MS 2010. To ale nejde, když něco přinesete, vymýšlíte to, tak tam potom nebudete někomu dělat sekretářku. Řekl jsem ne a hotovo. Téma basketu se zavřelo.

Je to profesní neúspěch?

Určitě. Nedokázal jsem to politicky ustát. Nechtěl jsem si nabořit páteř před některými lidmi, a tak jsem si nechal nabouchat hlavu. A nesl jsem to opravdu hodně těžce. Říkal jsem si, že lidé jako je Roman Onderka mě nemůžou zlomit. A přestože tenkrát reálně držel moc v ruce a také se podle toho choval.

Ve sportu máte pověst manažera s uměním křísit. Vinařství vám prosperuje, vypadá to, že na co sáhnete, to se ve zlato promění...

Tak to určitě není, bylo toho víc, co se nepovedlo. Ale lidé se mě občas ptají na recept na úspěch. Pokud nějaký je, tak je to o tom, že se člověk nesmí nechat zlomit ve chvíli, kde se mu nedaří. Když něčemu věří, jde za tím a nedělá u toho zbytečné kličky a podrazy, podaří se to. A navíc k sobě musí najít adekvátní parťáky, kterým může věřit tak jako sobě. A to já naštěstí mám. Je to o absolutní důvěře, která se nevybuduje hned, ale časem. Kromě toho se nebojím jít do rizika, že něco nevyjde.

Máte v hledáčku nějaký další sport, kterému byste také pomohl na nohy?

Ne. Dokud mě nevyženou, chci zůstat u biatlonu. Věnuju se mu naplno, i když nenásilně. Chystám se za tři roky kandidovat do světové federace na jeden ze třech nejvýznamnějších postů a chceme znovu pořádat Mistrovství světa v Novém Městě. A také se budu víc věnovat rodině, děckám dost dlužím, protože jsem pořád v prachu. Všechno je na manželce.

To jste si uvědomil, když jste se vloni podruhé narodil?

Tak horké to nebylo... Ale je pravda, že jsem se málem zabil na kole. Do drátů mi skočil zajíc a šel jsem rovnou na hlavu, pak už si nepamatuju nic. Sám jsem se dopravil do špitálu, ale v nějakém šoku, že opravdu nevím jak, ale musel jsem ujít tři kilometry pěšky. Pamatuju si až dění v nemocnici. Že mám zlomené zápěstí, jsem zjistil až po 14 dnech, protože ta bolest hlavy a všeho byla tak obrovská, že jsem zápěstí vůbec neřešil.

Tak naštěstí vám zbyl už jenom šrám na ruce...

Ten je čerstvý. Včera se nám zasekl pes ve skalách, tak jsem půl dne lozil po kopcích.

Diskuze