Rozhovory

Poslední rozhovor tvůrce kola FavoritZemřel dlouholetý mechanik legendy František Babický

Kateřina Kotalová

Zemřel dlouholetý mechanik legendy František Babický

Legendárnímu kolu Favorit zasvětil František Babický (†80) celý svůj život. Slavný bicykl, který svého času mělo na půdě devět z deseti chlapců, dívek, mužů i žen, sestavoval od druhé poloviny padesátých let a firmě zůstal věrný až do důchodu. Sestavil jich tisíce a česká cyklistická reprezentace s nimi s přehledem vyhrávala mistrovství. Dnes přišla smutná zpráva, František Babický ráno přijel do cíle svého života. Přinášíme rozhovor s mechanikem legendy, který nám poskytl před pouhými několika dny. Celý příběh pana Babického a povídání a také příběh kola Favorit včetně jeho nové etapy, přineseme v tištěných Živnostenských listech v pátek 6. května.

Vybavíte si den, kdy jste nastoupil do dílny Favoritu?

Do dílny ve Favoritu jsem nastoupil brzy po vojně, tedy po Vánocích 1956. Dá se říci, že jsem nastoupil v lednu 1957. Pamatuji se, že to byla malá místnost se dvěma svěráky a polní výhní, které se tehdy říkalo feldšmída. Začínal jsem zde u pana Haška, který byl tehdy velkou osobností. Zezačátku jsme spolu trochu bojovali, ale když jsem ho blíže poznal, ukázalo se, že je to opravdu dobrý řemeslník, třeba s výhní to uměl jako nikdo.

František Babický na oslavě svých nedávných narozenin nešetřil optimismem. (Foto - archiv F. Babického)

Jak tehdy probíhala jejich výroba?

Princip výroby byl takový, že vývojové oddělení navrhovalo typy pro sériovou výrobu i pro speciální dílnu. V sériovce pracovali s modernějším vybavením kvůli rychlosti, my jsme dělali všechno ručně. Náš Mistr, pan Hašek, byl vyučen u Periče (Antonín Perič patřil po první světové válce k nejlepším českým cyklistům, několikrát získal i titul mistra republiky a především se proslavil jako konstruktér nadčasových jízdních kol – pozn.), takže věděl. Stavěli jsme všechno, co si žádaly oddíly a reprezentace. Závodní kola na silnici i na dráhu a třeba i krasojezdecká kola. V začátcích jsme vyrobili desítky speciálů ročně.

Naše speciální dílna nejdříve fungovala také jako opravna. Řešily se zde záruční opravy a případné nedokonalosti kol, která byla určena k expedici. Když jsem do dílny nastoupil, byli jsme zde čtyři. Já spolu s panem Haškem v dílně, pan František Sedlák v opravně a slečna Jana na administrativě. Postupem času se vybudovala nová výrobní hala a hned to bylo vše veselejší. Při navrhování na nás mysleli a dostali jsme nové prostory i s moderním vybavením, vím, že v jednu dobu nás tam bylo až deset. Naopak když jsem ve Favoritu končil, byl jsem tam již sám.

Jak dlouho jste ve Favoritu působil a máte představu o tom, kolik kol jste sestavil?

Do důchodu jsem odešel v červnu 1997, takže se dá říci, že jsem zde působil 40 let. A kolik jsem postavil kol? Odhadem bych řekl tisíce, ale jistě to nevím. Jenom pro reprezentaci jsem stavěl 20 let každý rok padesát speciálů.

Co pro Vás kolo Favorit znamená?

Jako první mne napadne dobrá řemeslnická práce, krása, ladnost a všechno tohle spojené v dokonalé jednoduchosti. Ovšem když se nad tím takhle zamýšlím, tak to vlastně znamená i celý můj život. Opravdu jsem svůj život zasvětil Favoritu.

Z renesance kola Favorit měl František Babický velkou radost. (foto - archiv Favorit)

Na jaké období ve Favoritu vzpomínáte nejraději?

Jednoznačně na doby, kdy jsem mohl jezdit na závody jako mechanik. Mohl jsem být u celého příběhu každého kola, které jsem postavil. Přes první nákresy a požadavky závodníků, samotnou stavbu, až k medailím, které na nich kluci vyhrávali.

Zažil jste nějaké těžké chvíle ve Favoritu?

Ano, to bylo období rozpadu Favoritu. Byla to moje srdcová záležitost a nebylo jednoduché bezmocně pozorovat, jak se vše blíží ke svému konci.

Vybavíte si nějakou humornou situaci s kolem Favorit?

Humorných vzpomínek bylo tolik a chvíle strávené se závoďáky byly převážně plné legrace a pohody, ale dobře si pamatuji, jak jsem jednou na soustředění na Malé skále dostal povolení od tehdejšího trenéra pana Menharta vyvést závodníky do biografu. Samozřejmě žádné kino se nekonalo, naše první kroky vedly do restaurace a moc dobře jsme se bavili. Večerku jsme prošvihli, ale jelikož jsem měl kluky na starost, tak jsem ve dvanáct zavelel k odjezdu. Ne všichni však měli chuť jít spát, takže jsme do hotelu nedorazili kompletní. Vzpomínám si, že při příjezdu pan Menhart jen zkontroloval hodinky, zhasl lampičku, popřál dobrou noc a bylo. Druhý den ráno se zdálo, že je vše v pořádku, snídani stihli všichni, takže jsme se začali připravovat k tréninku. Před odjezdem pan Menhart stoupl před celý mančaft a klidně jim oznámil, že místo plánovaných 110 km dnes pojedou 220 km. To byla po prohýřeném večeru samozřejmě velká rána, navíc trasa byla samý kopec. Kluci odpadávali, ovšem trenér Menhart je v tom nechal pěkně vykoupat. Žádné zastávky, žádná pomoc. Ať si poradí, večer také byli hrdinové, tak proč ne dnes. Na pana Menharta vzpomínám velice rád. A takovýchto příběhů jsme zažili desítky.

Celý příběh přineseme v tištěném vydání magazínu Živnostenské listy v pátek 6. května.

Diskuze