Rozhovory

Renáta Zajíčková Úspěšné soukromé gymnázium jsem zakládala na lavičce v parku!

Kateřina Kotalová

Úspěšné soukromé gymnázium jsem zakládala na lavičce v parku!

Když před lety zakládala soukromé gymnázium, rodiče prvních studentů oslovovala na ulici, na lavičkách v parku, v kavárnách… „Neměla jsem prostory, které bych jim ukázala, ani učitele, které bych jim představila. Prostě jsem jim vyprávěla o škole, kterou chci založit. Podařilo se mi otevřít dvě třídy. Je to dvanáct let zpátky a já jim dodnes děkuji za důvěru.“ Při vzpomínce na vznik své školy jednatelka, ředitelka a koučka RENÁTA ZAJÍČKOVÁ (47) možná nevědomky položí hlavu k rameni, stiskne rty o trochu těsněji a párkrát lehce pokrčí rameny. Dnes má soukromé Gymnázium mezinárodních a veřejných vztahů v Praze 13 tříd s 31 učiteli a 228 studenty. Říká, že podnikat v řádném denním vzdělávání je boj o korunu…

Není tajemstvím, že soukromé školy v Česku vnímáme jako nejsnadnější cestu k získání papíru na vzdělání. To není ideální výchozí pozice pro byznys, že?

Faktem je, že soukromé školy tady mají pejorativní nádech. Rodiče pro děti v první řadě volí státní školu, až pak soukromou. Ty školy si za to po jedné straně mohou samy. Na druhou stranu jsou donucené mít co nejvíce studentů vzhledem k tomu, že žijí ze školného a eventuálně z dotací, které přichází s každým žákem. Jakmile soukromá škola přestane mít studenty, skončí do pěti let. A takových škol tady po revoluci bylo mnoho. Nemá-li žáky veřejná škola, málokdy si obec dovolí ji zrušit a zuby nehty ji drží, a tak i méně kvalitní škola přežívá.

Je ten chleba tvrdší, než jste si zpočátku myslela?

Asi ano. Nejtěžší je ustát konkurenci a skutečnost, že soukromé školy nemají na růžích ustláno. Ne každá soukromá škola musí být špatná, a obhájit ji, je velmi těžké. To ředitel státní školy neřeší, nemusí vůbec myslet na nějaké PR. Jede ze setrvačnosti, nic zásadního nemění. Dvacet let tam učí ti samí učitelé, stejným způsobem, přesto tam studenti pořád jsou. Soukromá škola to má v tomto ohledu těžší, neustále musíte vytvářet novou hodnotu a nějaký nadstandard, kterým přesvědčujete rodiče a studenty, aby ve vás vložili důvěru.

Abyste měla dost žáků, předpokládá to dobrou pověst. Jak tedy vybalancovat kvalitu s kvantitou?

Je to těžké. Každý ředitel je rád, když má uchazečů víc, než může přijmout. Samozřejmě, že někdy stojím před těžkým rozhodnutím, jestli žáka přijmout. U přijímacího řízení je to jednoduché, buď splnil, nebo nesplnil podmínky pro přijetí. Toto řeším zvláště v případě přestupu z jiné školy, kdy se k nám hlásí student s nepřesvědčivými výsledky. Pak musím zvažovat, co škole přinese. Ano, přijde s ním školné a dotace, ale neuškodí renomé školy? Vždy dávám přednost kvalitě před kvantitou.

Na rovinu, je podnikání ve školství dobrý byznys?

Samozřejmě, že podnikání ve vzdělání může být dobrým byznysem, ale záleží, jaký typ vzdělávání nabízíte. Komerční vzdělávání jazykových agentur, vzdělávání dospělých, to je podnikání v pravém slova smyslu. U škol, jejichž cílem je být alternativou ve vzdělávání dětí a mladistvých, už to tak jednoznačné není. Samozřejmě máme k dispozici školné, v našem případě je to 45 tisíc korun na rok za žáka, a také část dotací. Nám se podařilo získat devadesátiprocentní dotaci na žáka. Ale tím, že hospodaříme se státními dotacemi, nesmíme produkovat žádný zisk. V tomto smyslu tedy znaky podnikání nenaplňujeme. Ano, je tu jistý rozpor.

Vy jste spadli do červených čísel, že?

Ano, jsme v účetní ztrátě přes milion korun. Je to způsobeno tím, že jsme před dvěma lety otevřeli novou budovu. Náklady jsou proto jednou tak veliké a druhá budova ještě není plně obsazená. Rok od roku je to lepší, a jakmile se obsadí, věřím, že se výsledky obrátí. Na druhou stranu platí, že buď se nám podaří získat více dětí, nebo musíme počítat i s variantou fungování jen v jedné budově. Ale to myslím v podnikání řeší dnes a denně tisíce podnikatelů.

A jsme zase u té honby za studentem. Co vám pomáhá získávat kvalitní studenty?

Nejvíce funguje doporučení rodičů. Proto se zaměřuji na kvalitu výuky a na prostředí, ve kterém se naše děti pohybují. Rodiče šíří pověst naší školy, doporučují ji kolegům a známým. Více než polovina studentů, kteří k nám jdou, jsou na doporučení někoho jiného. A pochopitelně dobrá pověst pedagogů spoluutváří dobré klima školy.

foto: archiv Soukromého gymnázia mezinárodních a veřejných vztahů Praha, s.r.o.

Platí, že učitelé v soukromých školách mají lepší platy, než státní kantoři?

Není to pravidlem, ale na mé škole to platí. Naši učitelé jsou odměňováni na základě vykonané práce a osobního portfolia. V odměňování mám mnohem větší svobodu než ředitelé státních škol. Nemusím striktně postupovat podle zákona o pedagogických pracovnících a čekat na to, jestli mi městská část odpustí nějaký poplatek a zbydou peníze na odměny. Hospodařím svobodněji s penězi, které mám. Ale na druhé straně mám na kantory velmi vysoké nároky a nutím je, aby se neustále rozvíjeli a vzdělávali. Zatímco jiní učitelé drží například pololetní prázdniny, my jsme ve škole a absolvujeme různé kurzy a workshopy.

Tak to vám musí za ředitelnou stát zástupy uchazečů…

To byste se pletla! Naopak, jsou to asi dva roky, kdy se mi konečně podařilo stabilizovat pedagogický sbor. Do té doby jsem bojovala s poměrně vysokou fluktuací učitelů. Jsem náročná ředitelka a ne každému to vyhovovalo. Ne každý učitel, zvyklý roky pracovat ve státní škole, byl schopen akceptovat vyšší nároky, individuálnější přístup k žákovi a měnit svoje zažité postupy.

Lze vypozorovat, zda si žáci s vědomím toho, že si za studium platí, dovolí k učiteli víc?

Děti jsou obecně sebevědomější než dřív. Jsou odvážnější, drzejší a více znají svá práva. Vědí, co je vůči nim dovoleno a co se nesmí. Jsou ale také komunikativnější, schopnější reagovat na otázky, více diskutovat, jsou otevřenější.

A jak jsou na tom se znalostmi? Připojila byste se k těm ředitelům, kteří lamentují, kterak se jim ke studiu hlásí děti se stále nižšími výsledky ze základních škol?

Náš případ tohle není. Nemyslím si, že k nám přichází děti s horšími znalostmi. Nicméně to lze přisuzovat tomu, že nyní přijímáme kvalitnější studenty, než tomu bylo před osmi nebo devíti lety, kdy jsme skutečně bojovali o každého žáka. Teď už si studenty můžeme více vybírat, už jsme zavedení.

Učitelé aby měli svatozář… Zvlášť v době, kdy je za výchovný pohlavek vyhazov.

Ano, musí mít svatou trpělivost, nicméně s výchovnými pohlavky souhlasit nemohu. Doma je svým dětem třeba i dávám, ale ve škole si to dovolit nemohu. Určitě bych sama nebyla ráda, kdyby moje dítě bylo pohlavkováno učitelem.

S odvoláním ředitele jedné pražské školy, ke kterému došlo poté, co vlepil facku neposlušnému žákovi, tedy souhlasíte?

Ano, rozhodně. Chyboval. Snažím se ho pochopit, vím, že byl ve složité situaci, ale jako nejvyšší autorita ve škole si to podle mě dovolit neměl. Jako ředitel měl mnoho nástrojů k pokárání žáka. Dítě je ve vývoji a škola nesmí dělat to, co nechce, aby pak dítě dělalo samo.

Můžete si vůbec vzhledem ke školnému dovolit nechat žáka opakovat ročník?

Za dobu naší existence se to stalo jednou. Nelze to ale přisuzovat pouze větší benevolenci. Máme méně žáků ve třídě, díky tomu je dobře známe. Jakmile vidíme, že se studentovi přestává dařit, že se něco děje, situaci okamžitě řešíme. Nejprve s ním, kdy se snažíme rozklíčovat důvody náhlého neúspěchu a hledáme společně cesty ke zlepšení, následně s rodiči. V drtivé většině případů se nám do roka podaří zvýšit jeho pracovní morálku, a tak i jeho prospěchový průměr zlepšit.

Nejsou to jen děti, které se s lety mění. Za dobu existence vaší školy se v čele ministerstva školství vystřídalo dvanáct ministrů, a jak se říká, nové koště jinak mete. Jak se to projevuje ve vaší činnosti?

Paradoxně méně, než by bylo záhodno. Například našemu školství stále schází dlouhodobější strategie a vytvoření standardu učitele, o kterém se mluví už roky, připravovalo ho asi pět ministrů a stále není. Není zatím uchopen ani standard absolventa. Že by se s každým ministrem absolutně potřely předchozí standardy, to se naštěstí neděje, ale je pravda, že některá rozhodnutí nejsou systematická a mají jenom zviditelnit ministra školství.

Narážíte na současně diskutovanou inkluzi?

Tu vnímám jako prospěšnou snahu. Určitě bychom měli vytvářet stejné podmínky pro vzdělávání všem dětem, tedy i takovým, které jsou do nějaké míry handicapované nebo sociálně vyřazené. Měli bychom jim uzpůsobovat prostředí a tím je lépe začleňovat do kolektivu dětí. Ale musí to vycházet z individuálních podmínek školy a potřeb dítěte. Inkluze se musí dělat promyšleně a nikoliv plošně zrušit speciální školy a bez ohledu na všechno zavést povinnost přijmout do běžné školy dítě se zdravotním či jiným handicapem. Handicapovaní mají stejná práva jako zdraví, ale mělo by to platit i obráceně. Měli bychom mít možnost individuálně zvažovat, jak moc ovlivní příchod například mentálně handicapového dítěte klima ve třídě. Neovlivní ho negativně tak, že nastalá situace bude mít za následek špatné vztahové návyky? Vždycky by to mělo být prospěšné pro obě strany, nejen pro jednu.

Nelitujete někdy, že jste se do vedení soukromé školy pustila?

Nikdy. Tato škola je mým čtvrtým dítětem. Mohla jsem si ji vybudovat takovou, jakou jsem ji chtěla mít. Mám oproti ředitelům státní školy více svobody. Musím samozřejmě ctít školský zákon a na něj navázané vyhlášky, zákoník práce nebo občanský zákoník. Ale o tom, jakým směrem se škola bude ubírat, jak budu odměňovat pedagogy nebo jak bude škola vybavená, si rozhoduju sama. Nelimituje mě zřizovatel a nevyjadřuje se například k tomu kdy, jak, čím a za kolik se vymaluje. Samozřejmě toto je veliká výhoda, na druhou stranu je to jednoznačně větší zodpovědnost.

foto: Hana Brožková

Prozraďte, jaké byly začátky? Jak se zakládá soukromá škola?

Dodnes nechápu, jak se mi to podařilo a co ve mně muselo být, abych to nevzdala. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu ředitelkou soukromé školy. Pracovala jsem mnoho let ve státní škole na různých pozicích a školský management jsem vystudovala při své třetí mateřské. A pak prostě přišla příležitost, které jsem se chopila. Když jsem oslovovala úplně první rodiče, neměla jsem prostory, které bych jim ukázala, učitele, které bych jim představila. Scházela jsem se s nimi v kavárnách, v parku, na ulici a prostě jsem jim vyprávěla o imaginární škole, kterou chci založit a nabízela jsem jim možnost vstoupit do prvního ročníku. Podařilo se mi otevřít dvě plné třídy. Dneska by se mi určitě nepodařilo přesvědčit někoho na lavičce v parku. Lidé mi buď věřili, co říkám, nebo ne. Bylo to hodně odvážné, ale podařilo se mi postavit dobrou školu. Studují ji dva moji synové. Kdybych si nebyla jistá, že je kvalitní, nenechala bych je zde přece studovat.

Mluvíte jim do vzdělání?

Vyjádřím svůj názor, ale pak už je to na nich. Nejsem nátlaková matka, která by dávala příkazy nebo ultimáta. Vím, že na vzdělání záleží, ale ještě víc záleží na kvalitě prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, s jakými lidmi se potkává a jak se rozvíjí. Když nebude mít vytvořené podmínky pro rozvoj, bude stagnovat. Víc než na nabitých osnovách záleží, jak je motivováno a vedeno. Asi bych apelovala na rodiče, aby vybírali školu snad ne podle toho, kolik maturantů se dostane na vysokou školu, tam se dnes dostane přece každý, ale jaké klima škola nabízí, zda klade důraz na výkon, úspěch či vztahy nebo podporu a samozřejmě jaké má učitele.

Diskuze