Příběhy

Výrobce dýmek Jan KloučekFajfka je jako žena. Ta správná vydrží na celý život!

Kateřina Kotalová

Fajfka je jako žena. Ta správná vydrží na celý život!

Tatínek chtěl mít z JANA KLOUČKA (50) matematika. Jenomže kluk čuchnul k řemeslu a už nebylo cesty zpátky. Je z něj vynikající dýmkař, jehož fajfky spojily dva rivaly. Potahují z nich pánové Schwarzenberg i Zeman a kromě nich tisíce lidí na celém světě. Koupit byste si je mohli třeba i na Páté Avenue, ale i v malé dílně v Kostelci nad Černými lesy, kde svým dýmkám, jak říká, dává duši. Taková dýmka je prý jako žena. Každému se bude líbit jiná a s každou můžete dělat něco jiného. A co víc, můžete jich mít doma beztrestně třeba deset najednou!

„Říkala jste, abych neuklízel, tak jsem neuklízel,“ omlouvá se ve dveřích Jan Klouček. Jeden krátký pohled do nitra jeho dílny a je nad slunce jasné, že tohle by teda jen tak nevypulíroval. U kulatého stolu v rohu místnosti jsou tří židle, než jednu nabídne, párkrát ji lehce zvedne a klepne nohami o zem a z polstrovaného sezení se zvedne obláček jemňoulinkých pilin. Jsou všude, a to je dobře, hezky voní. Když pak na stůl pokládá hrnek s kávou, předloktím nejprve shrne vrstvičku zlatého prášku a vykreslí tak na stůl tmavý půlměsíc. Hrnek ještě jemně cinkne o podšálek. Těch vjemů je moc. Vůně kávy, dřeva a tabáku jako by každá žadonila o pozornost. „Tak to je moje království,“ řekne do hlubokého výdechu a doširoka roztáhne paže.

Dílnu Jana Kloučka byste na kraji Kostelce nad Černými lesy snadno přehlédli. A přitom je tak typická. Malé přízemní stavení s plechovými dveřmi a lavičkou na zápraží. „Na tosezení venku jsem pyšný, dělal jsem ho sám, a když je hezky, mohl bych tu prosedět hodiny,“ usmívá se a do dýmky pečlivě pěchuje tabák, zlehka natáhne a ve vláscích tabáku se zablyští. „Nene, tuhle dýmku jsem nevyrobil já, svoje prodávám,“ usměje se.

ZA VŠECHNO MŮŽE VŮNĚ TABÁKU

A prodává a vyrábí je už osmnáct let. Učarovaly mu na vejšce. Studoval Matfyz, matematicko-fyzikální fakultu, jenomže osmdesátý devátý přinesl lákavější vidiny, než hodiny šprtání na státnice. Diplomku ještě napsal, ale před komisi už nepřišel. Dal se na podnikání. Dýmky ho zajímaly a chtěl je prodávat. „V devadesátém jsem začal dovážet do Čech tabák a dýmky a v centru Prahy založil prodejnu doutníků, tabáků a dýmek Baker Street. Pak jsem ale dostal chuť si je sám vyrábět. Ale odvahu postavit si dílnu jsem měl až o osm let později. V devadesátém osmém jsem začal dýmky vyrábět na sto procent a dělám to dodnes,“ setře dlaní z kožené zástěry dřevěný prach.

Už na škole zjistil, že bude lepší živit se rukama. „Tatínek byl Rakušák, maminka Češka. Měl jsem problém dostat se na školu a na Matfyz mě vzali bez přijímaček, protože jsem absolvoval nějaké matematické olympiády. Jenomže táta byl umělecký štukatér, děda truhlář ve Vídni a já z té aplikované matematiky také začal pošilhávat po řemesle,“ vzpomíná, kam ho v mládí nohy táhly, dnes úspěšný dýmkař.

STO TISÍC DÝMEK NA KURÁŽ

Obchod s tabákem a dýmkami hezky šlapal, mít dílnu v Praze by ale byla velká frajeřina. „Zjišťoval jsem, že čím víc vyděláte, tím víc utratíte. A protože mě nebavilo jenom vydělávat peníze, odstěhoval jsem se z Prahy, kde jsem žil od patnácti let, sem do Kostelce. Nejprve jsem začal spolupracovat se zahraničními firmami, dělali jsme tady sériové dýmky. Byla to vlastně tovární výroba. Kdyby mi dnes někdo řekl, že mám zaškolit deset lidí a dělat padesát tisíc dýmek ročně, tak tomu nebudu věřit, tehdy to bylo, a rovnou ze zelené louky,“ vydechne a před jeho tváří se rozprostře dým. A hned je zase pryč. „Říct, že kouřit dýmku je zdravější než kouřit cigarety, asi by mě hnali. Ale není to tak škodlivé,“ mrkne, „s cigaretou vykouříte balík papíru, lepidlo a chemicky připravovaný tabák. Ten pro fajfky je přírodní, fajfka a se také nenatahuje do plic, ale jen do úst. Navíc na dýmku potřebujete čas a klid vychutnat ten okamžik.“ A že o tom něco ví, je totiž Mistrem republiky v kouření dýmky na čas. Čím déle, tím lépe.

Těch deset lidí skutečně zaškolil a vyráběli dýmku jednu za druhou. Když se dnes podívá na své staré dýmky, někdy ho polije stud. „Stalo se mi, že jsem v jednom obchodě narazil na svou starou dýmku. Nemohl jsem uvěřit, že je moje. Byla nedokonalá, ještě jako od začátečníka. Okamžitě jsem jim ji tam vyměnil,“ směje se. Sám se učil u známého francouzského dýmkaře Yvese Grenarda, který vlastnil přední francouzskou dýmkařskou firmu Chacom. Právě pro něj vyrobil desetitisíce svých prvních sériových kousků. Trvalo dlouho, než se odvážil vyrábět fajfky podle svého vlastního designu, počkal si, až odevzdá stou tisící fajfku pro Chacom. „Když jsem nakreslil první návrh dýmky, hned jsem dostal lepáka do zátylku. Začal jsem totiž kreslit nejprve vnější tvar,místo komory a kouřového kanálku, tedy vnitřní konstrukcidýmky, která je pro začátek nejdůležitější,“ usmívá se při vzpomínce na první pokusy.

FAJFKA JE JAKO ŽENA

Ani jedna fajfka Jana Kloučka není jako druhá. I když o některých mluví jako o sériových, to proto, že vznikají podle stejné šablony, na každé je stopa po jeho ruční práci a pro každou hledá správný kus dřeva. „Se dřevem je to jako se ženami. Do žen ani do dřeva nevidíte.“ Jenomže to dřevo je tím nejdůležitějším. Na dýmky používá zásadně dřevo z vřesovce stromovitého. Roste ve středomoří ve skalách do tvarů boulí. „Když se ta boule rozřízne, uvnitř má krásnou strukturu. Bulva vřesovce se naporcuje na přířezy, ty se pak vyvařují a prodávají po pytlích. Musí se minimálně rok sušit.Z jednoho kousku přířezu uděláte maximálně jednu dýmku.

Než na odštěpek z vřesovce nakreslí tvar dýmky, pořádně si ho prohlédne. Musí vnímat kresbu dřeva, jeho strukturu a vady. Fajfku ze dřeva s vadou nikdo nekoupí. „Kdepak, to bych na umělecký záměr neuhrál. To si dýmkaři hlídají.“ Dýmku prý dokáže udělat z různých druhů dřeva, použít lze olivové, zimostráz i buk. Dlouhověkost od dýmky z buku, ale čekat nelze. Dýmku ostatně můžete vyrobit i z kukuřice nebo kokosu, ale ta správná fajfka by měla vydržet celý život!

U Jana Kloučka v dílně snad není metr čtvereční, aby na něm neležela nějaká fajfka rozmanitých druhů. „S fajfkami je to jako se ženami. Někdo má rád vysoké, někdo kulatější, jiný prsaté. S tvarem fajfky je to stejné. A ten tabák, který v ní kouřím, to je to, co s těmi ženami chci dělat. Je spousta variací, co si člověk s fajfkou může dovolit. Tedy jak se kterou,“ významně zvedne obočí. Ale zatímco muž se k víceru ženám málokdy přizná, mít několik dýmek se dokonce doporučuje. „Každý kuřák má několik dýmek, v každé fajfce by se totiž měl kouřit jeden druh tabáku a to maximálně dvakrát denně. Ve vnitřku tabákové komory se totiž po kouření vytváří takzvaný kejk, vrstva popelu a dřeva, ve které se usazuje chuť a vůně tabáku. Když k tomu pak čichnete, poznáte, jaký tabák se ve které fajfce kouří,“ vysvětluje zkušený dýmkař z Kostelce a mezi námi se opět rozroste obláček kouře. „Dovedete si představit, jak to vypadá, když si na tom mistrovství v jednom sále zapálí čtyři sta dvacet lidí? Nádherně, věřte mi,“ zasní se při vzpomínce.

DIAGNÓZA DÝMKAŘ

Kouřit dýmku, to je životní styl. Ačkoliv dnes už dávno neplatí, aby ji vychutnávala jen vyšší vrstva, dýmkaři stále zůstávají solidní. Za ty roky, co dýmky dělám, jsem ještě ani jednou nemusel sepisovat žádnou smlouvu. Všechno je víceméně na prosté plácnutí rukou. Myslím, že dýmkaři si v sobě nosí poctivost.“

Dýmku si dnes může dovolit každý. K mání jsou už od pár stovek. Ty Kloučkovy vymazlené se pohybují v rozmezí jednotek tisíc korun a zdaleka nejsou nejdražší. „Jsou světovélegendy dýmkařského řemesla, jejichž dýmky se cení i nad 10tisíc euro (cca 270 000 korun). Nedávno tu byla Anne Julie, pětasedmdesátiletá dýmkařka z Dánska, některé její dýmkyjsou dokonce ještě dražší. Používá svou zvláštní technologii a dýmky vyrábí padesát let.“ Většina dýmek z Kloučkovy kostelecké dílny putuje za hranice. V Česku prodá sotva jednu třetinu, zpravidla stálým klientům přímo na zakázku. „Mám fajfky dokonce na 5. avenue v New Yorku v prodejně doutníků a dýmek Nat Sherman, prodávají se i v Paříži, Berlíně, v Chicagu, vyvážím i do Číny.“ A člověk by myslel, že dýmkař v dnešní době nebude mít pro koho vyrábět. Omyl. „Kdo jednou s dýmkou začne, zpravidla už do konce života neskončí,“ myslí si výrobce českých dýmek. „Ročně prodám kolem osmdesáti dražších dýmek a do pěti tisíc sériových. Mně to stačí, to není zase tak malá tržba. Dílnu mám sice v pronájmu, ale mám jen jednoho stáleho zaměstnance. Je to tedy tak akorát. Děda mi vždycky říkal, když něco děláš, dělej to buď nejlevněji, a pak to budou lidi kupovat, nebo to dělej jako jedinej, co to umí. Jediný sice nejsem, ale okruh dalších výrobců dýmek je malý. Pro mne je dýmkařina zajímavé řemeslo a hlavně mě to baví.“

JAK SE TO DĚLÁ?

Jedna takzvaně sériová fajfka je hotová za hodinu a půl. Ta, kterou vyrábí ručně, mu zabere den až dva. Za tu dobu musí stihnout na šedesát různých úkonů. Když je popisuje, zdá se to jednoduché: Prostě se vezme přířez, načrtne se na něj tvar, naformátuje se na pásové pile, vyvrtá se tabáková komora a kouřový kanálek, osadí se kroužkem, připraví náustek a vyvrtá se čep. Tvar fajfky se brousí, pak se namoří a několikrát obrušuje. Nakonec se navoskuje, vloží do krabičky a důkladně nafotí. Podle kosteleckého dýmkaře prosté. „Možná těžší, než samotné řemeslo, je umění ho prodat. Dřív jsem vyrobil fajfku a tím práce skončila. Dnes ji vyrobím, pak ji nafotím, umístím na webové stránky, sociální sítě a dýmkařská ra a nakonecjdu na poštu odeslat zákazníkovi. Jednu třetina času nad dýmkou rozhodně spolkne marketing.“

Jsou ale dýmky, které se neprodávají. Ne, že by je nikdo nechtěl. Zkrátka nejsou na prodej. Paradoxně to zpravidla bývají ty vůbec nejlepší. „Pamatuji si, jak jsem na Mistrovství světa v Anglii potkal starého britského mistra dýmkaře Billa Ashtona. Měl jsem tam s sebou takovou krásnou fajfku. Nezapomenu, jak mi řekl: Tak tuhle si buď nech, nebo ji daruj. Protože když ji prodáš, bude ti vždycky líto, žes ji prodal levně. Krátce na to Bill Ashton zemřel a já jsem tu fajfku dal jednomu kamarádovi, který mi pomohl dostat moje fajfky do prodeje do New Yorku,“ dlouhý táhlý kouř jako by posílal vzkaz někam nahoru, že ta tahle fajfka je ve správných rukách. „Co na ní bylo tak výjimečného? Každá fajfka má mít duši, ale ta její byla obzvlášť krásná.“

DLOUHÝ KOUŘ

Vypadá to, že Jan Klouček je nejenom první, ale možná i poslední v rodině, kdo chtěl dýmkařskému řemeslu věnovat život. Jeho dva synové Honza a David se ke strojům zrovna nehrnou, a jestli touha po řemeslu postihne jedenáctiletou dceru Annu k tátovi do dílny, to ukáže čas. A tak aby řemeslo nezaniklo, zařídil se po svém. Pořádá workshopy a pár pokračovatelů už v nich objevil. „Fajfkařina je osamělá práce, ale já ji mám rád, něco po mně zůstává a těší mě, když lidi rádi kouří moji fajfku a zůstává po nich dlouhý kouř….“

Diskuze