Podnikání

Český textil se opět zvedá na nohy, ale...Oproti Asii máme jeden velký problém!

Renata Lichtenegerová

Oproti Asii máme jeden velký problém!

Český oděvní průmysl se nachází v nelehké situaci. Konkurence zboží vyrobeného v Asii stále deformuje ceny na trhu. Tuzemští výrobci se potýkají s rostoucími náklady na zaměstnance i s nedostatkem švadlen. Nemluvě o tom, že po úpadku značné části českých textilních závodů, musejí většinu materiálů dovážet ze zahraničí. Češi navíc při nákupu oblečení a módních doplňků zkoumají na prvním místě cenovku, zatímco zemí původu se zabývají sporadicky. Přes to všechno se stále objevují podnikatelé, kteří zakládají nové české značky a věří, že když spojí originální nápad s kvalitou, mají v tomto oboru budoucnost.

Živnostnice Marta Plecitá, zakladatelka značky dětského oblečení Veselá nohavice, původně vůbec neměla v plánu věnovat se čemukoliv spojenému s šitím, vlastně ani neplánovala podnikat. „Nikdy bych neřekla, že se pustím do dětského oblečení a že mě to bude tak bavit,“ říká o značce, kterou založila před sedmi lety. Před narozením prvního dítěte se věnovala marketingu v několika firmách. V roce 2009 ale nechala synkovi u švadleny ušít barevné kalhoty z látky, která se jí líbila. Veselý oděv začali chválit známí i náhodní kolemjdoucí, a tak se zrodil nápad zkusit podobné věci šít, prodávat přes internet a trochu si tak ozvláštnit dny, jejichž hlavní náplní je péče o malého potomka. „Na trhu jsem v té době neviděla kvalitní a originální dětské oblečení, které by se mi líbilo, natož aby ho vyráběla poctivá česká firma,“ konstatuje Plecitá, která sice s podnikáním začala náhodou, ale dnes už věří, že se jí z Veselé nohavice podaří vybudovat úspěšnou značku. „Po sedmi letech je naším hlavním sortimentem stále dětské oblečení šité výhradně v České republice převážně z českých materiálů. V současnosti firma živí šest lidí. Nejvíce zboží prodáme přímo přes náš e-shop a zhruba 10 % přes maloobchodní síť spolupracujících obchodů. Obrat se pohybuje ročně v řádech milionů korun,“ přibližuje podnikatelka.

Nejprve na internetu

Příběh začátků Veselé nohavice do jisté míry shrnuje nejčastější scénář, jak drobní podnikatelé v posledních letech zakládají nové značky oděvů a módních doplňků. Nápad, který se líbí okolí, vede k výrobě několika málo kusů na zkoušku a první maloobchodní sítí je internet. Zažila to například Rehana Ježková, která pod značkou Angel Wings rozjela výrobu oblečení se speciální kapsou na nošení miminka. Nebo Tereza Lstibůrková, autorka originálních tašek Zas Pas vyrobených z bezpečnostních pásů, i její „kabelková“ konkurentka, sázející na tradičnější, ale zato hodně barevné materiály, Darina Ermisová z Dara Bags. Velmi podobný model bylo možné sledovat také v případě Kateřiny Boháčové, která se pro změnu vrhla na originální těhotenské a bederní pásy, nebo u Tomáše Zahálky, který od roku 2013 vyrábí sukně pro muže pod názvem Kilt po česku. „Kilty vyrábíme zatím ručně se sestrou, takže je to takový rodinný podnik. Nabízíme je převážně přes internet. Ale také je to hodně o osobním kontaktu. Někdo mě třeba osloví, když na mně kilt vidí. Párkrát jsem také zajel přímo k zákazníkovi, ukázal kilt, zapsal si jeho míry a domluvili jsme se na dodání,“ přibližuje Zahálka, který má zatím toto podnikání pouze jako přivýdělek ke svému hlavnímu zaměstnání v oblasti IT.

A takto by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Jisté je, že přesto, že oděvní průmysl nezažívá zrovna nejlehčí časy, stále do něho vstupují noví odvážlivci. S čím vším se pak musí poprat, aby měli šanci na trhu obstát?

Tak české, jak to jen lze

Má-li někdo na začátku vizi stoprocentně českých produktů, narazí zpravidla na skutečnost, že něco takového prakticky není dosažitelné. Zatímco šít výhradně v tuzemsku samozřejmě možné je (i když to řada velkých firem z ekonomických důvodů nedělá), nakupovat zde všechny potřebné materiály už bývá těžší. „Snažili jsme se a našli jsme v Česku dost drobných a středních výrobců kvalitních látek, úpletů, pláten, manšestrů. Český původ materiálů se sice odrazí v ceně, ale jedině takto nám naše podnikání dává smysl. Jinak bychom to ani dělat nechtěli, i když by to zřejmě bylo výnosnější. Všechno se ale bohužel sehnat nedá, například softshell a fleece proto nakupujeme z dovozu,“ přibližuje Marta Plecitá z Veselé nohavice.

Její slova potvrzuje i Jiří Česal, výkonný ředitel Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu (ATOK). „Dovoz materiálu ze zahraničí je vcelku logický důsledek nastavení podmínek v odvětví. Když se podíváme na tuzemský textilní průmysl, tak ten se za poslední léta z významné části přeorientoval na technický textil a většinu své produkce vyváží,“ konstatuje. I těch několik málo českých textilních firem, které přece jen vyrábějí látky pro oděvní průmysl, například košiloviny či sukna, zásobuje podle Česala především lukrativnější evropský trh.

Švadleny musí dostat zaplaceno

Nutnost dovážet některé materiály ale není zdaleka největší starost podnikatelů, kteří chtějí v tomto oboru prorazit. Většina oděvů, které se v tuzemsku prodávají, pochází, jak známo, z Asie. A dávno nejde jen o pašované padělky a levné šunty. Vedle nelegálního dovozu se v Asii vyrobené zboží dostává na pulty českých obchodů jednoduše tak, že tam množství významných evropských i českých značek šije. Tamní fabriky se dávno specializovaly i na nejmodernější materiály a stále jsou schopny produkovat výrobky, které jsou i po cestě přes půl světa o poznání levnější než ty, které se vyrobí zde. „Dovoz asijského zboží nepřestává být problémem, protože sráží ceny domácího zboží. Snižuje konkurenceschopnost oděvních firem na domácím trhu, kde je stále velmi významným faktorem cena zboží,“ říká Česal.

Právě malé začínající firmičky ale často sázejí na to, že si najdou klientelu mezi vlastenci, kteří si rádi připlatí za českou výrobu. „Snažím se zákazníkům vysvětlovat, že si kupují produkt vyrobený v Česku a naše švadleny dostanou za svou práci dobře zaplaceno. Všichni víme, že podmínky dělníků v textilním průmyslu například v Bangladéši patří k nejhorším na světě. Proč tedy něco takového podporovat?“ ptá se Kateřina Boháčová, zakladatelka již zmíněné značky Nice Belly, pod kterou se od roku 2008 skrývají především originální těhotenské a bederní pásy. Nice Belly zatím neuživí stálé zaměstnance, ale na základě aktuální poptávky zaměstnává švadleny na dohodu a spolupracuje také se dvěma chráněnými dílnami. „Mé produkty jsou sezónní záležitostí. Prodávám hlavně přes zimu, kdy potřebuji navýšit pracovní kapacity,“ vysvětluje Boháčová.

O mnoho těžší rozjezd firmy

Striktně jen tuzemské výroby se již čtvrt století drží rodinná firma KAMA vyrábějící sportovní zimní oblečení. Její zakladatelka Mahulena Pertlová v rozhovoru pro Živnostenské listy porovnává podmínky pro rozjezd nové oděvní značky těsně po roce 1989, kdy začínala ona, s těmi dnešními. „Začínali jsme v době, kdy byl na trhu hlad po kvalitním oblečení. Několik let jsme vyráběli méně, než bychom bývali byli schopni prodat, nestíhali jsme naplňovat poptávku. Dnes je trh naopak zcela nasycen, takže je nutné hodně zaujmout,“ konstatuje. Přesto, že má pětadvacetileté zkušenosti v oboru, svěřuje se, že by se jí v současných podmínkách nechtělo oděvní firmu zakládat. KAMA dnes už totiž pochopitelně těží z toho, že ji zákazníci znají, že má svůj příběh, tradici a dobrou pověst. „Je možné, že bych se o něco podobného pokusila, protože jsem člověk, který rád pracuje sám na sebe. Ale nedovedu si to moc představit. I my toho dnes musíme udělat desetkrát tolik, abychom prodali jeden výrobek, než před těmi 25 lety,“ konstatuje podnikatelka.

Už nejde jen o logo

Podle Jiřího Česala se podmínky pro podnikání v tomto oboru v nejbližší době nejspíš nijak zásadně nezlepší. „Oděvní průmysl naopak může očekávat tlak státu na růst mezd a dalších výrobních a zřejmě i administrativních nákladů. Nadále se také bude potýkat s nedostatkem zaměstnanců a bude vystaven již zmíněné nerovné konkurenci především asijského zboží. A to včetně nekalých dovozů. Lze předpokládat, že ochrana před nimi bude ze strany státu nadále nedostatečná,“ konstatuje Česal. Tyto podmínky tak podle něho budou tlačit firmy, aby více vyráběly zboží výjimečné a tím i s větší přidanou hodnotou.

S tím souhlasí Marie Kešelj, jednatelka pražské společnosti Alae Group, která se zaměřuje na hledání talentovaných módních návrhářů a v současné době jich zastřešuje sedm. „Zájem o českou módu stále roste, zákaznice začínají být náročnější a doba, kdy každý musel být označený co nejviditelnějším logem luxusních značek, aby tím vyjádřil svůj společenský statut, už odeznívá. Do popředí se dostává originalita, kvalita materiálů a zpracování. Čím dál větší je také zájem o individuální servis, kdy zákaznice chtějí navrhnout model pro určitou příležitost jenom pro ně a jsou ochotny za to adekvátně zaplatit,“ říká Kešelj. Značka Alae, pod níž už představily své první kolekce například návrhářky Lenka Vacvalová (společenské šaty na míru), Lucie Kocman (designové šperky) nebo Libka Safr (originální kloboučky), si podle své zakladatelky nikdy nekladla za cíl konkurovat síle nadnárodních módních řetězců. „Vyrábíme v českých podmínkách, materiály pocházejí z Evropy, zaměstnáváme lokální řemeslníky. Je nyní na spotřebitelích, zda dají přednost přeplněným skříním levnými kousky masové produkce, nebo originálním modelům s transparentním původem výroby,“ dodává Kešelj.

Krušné časy českého textilu

Textilní průmysl patříval mezi české rodinné stříbro. A ačkoliv stále platí, že si tuzemské textilky drží jistě i díky tradici a zkušenostem vysokou kvalitu, oproti předrevolučním letům, kdy v oboru pracovalo na 250 tisíc lidí, je jich dnes jako šafránu. Zlaté časy českého textilu jsou dávno pryč. Kritické pro něj byly už první čtyři roky po revoluci, kdy se textilky začaly zbavovat tisíců lidí. Obrovský propad v produkci zaznamenal český oděvní průmysl po roce 2000, v prvních čtrnácti letech nového tisíciletí klesla o 68 procent, to je o více než dvě třetiny! Z padesáti tisíců lidí zaměstnaných v oděvním průmyslu se udrželo jen 16 tisíc.

V současnosti působí v České republice necelých 200 oděvních firem s dvaceti a více zaměstnanci. Trend jejich počtu je dlouhodobě klesající. Menších firmiček je pochopitelně mnohem víc. Podle údajů Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu je v Česku zhruba 2500 až 3000 oděvních firem, které mají mezi 5 až 20 zaměstnanci. Tato čísla ale pochopitelně z většiny tvoří klasická krejčovství nebo opravny oděvů. Tedy firmy, které žádné vlastní značky oděvů neprodukují. Kolik drobných podnikatelů se snaží na trhu s oděvy prorazit pod vlastním logem, nikdo neeviduje.

Diskuze