Revue

Vladimír Stehlík. Naivní vládce a dokonalý hrobař Poldi Kladno

Jiří Vítek

Naivní vládce a dokonalý hrobař Poldi Kladno

​V dobách svého ředitelování hutního podniku Poldi Kladno brával VLADIMÍR STEHLÍK (71) sto pětadvacet tisíc korun měsíčně. Na devadesátá léta slušný plat. Svým podřízeným dopřával snídaně za korunu, noviny zadarmo a mezi horníky byl kingem. Ta doba je dávno pryč, slavnou Poldovku zadlužil a přivedl na buben, dodnes jako by si to však neuvědomil. Dnes údajně přežívá s dvanáctikorunami na den. Zacyklen ve vzpomínkách a s naivní představou, kterak levnou snídaní spasí pro změnu ostravské horníky, usiluje nejen o vedoucí funkci v Bakalově OKD, ale také o křeslo v Parlamentu. Zatím neúspěšně, zato urputně. Hlasitě vykřikovanými hesly Znárodnit velké podniky, snížit nezaměstnanost, pobírat podílovou mzdu, věnovat byty, zrušit exekutory jako by v sobě toužil probudit ostrého kladenského hocha. U svých posluchačů přitom naráží na pochybovačné úšklebky a ťukání na čelo.

Vyučil se truhlářem a slévačem. Později vystudoval gymnázium a architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Na začátku své kariéry pracoval v panelárně, rok strávil v hutích u pece, později také v údržbě. Byl podnikavý a velmi aktivní. V roce 1966 založil přidruženou výrobu a s kolegy horolezci opravoval kostelní věže. Od roku 1986 pracoval v Itálii a Německu, zařizoval interiéry pro podniky a restaurace. Po sametové revoluci se jeho jméno objevilo v archivech STB ve funkci Spolupracovník s příznačným krycím jménem "Horolezec". V roce 1990 založil firmu Bohemia Art, která později ovládla například Agrostroj v Rožmitále pod Třemšínem, zbrojovku v Březnici a následně i legendární Poldi Kladno.

Jejím generálním ředitelem se stal v roce 1993 a nadělal milionové škody, neboť společnost pod jeho vedením pozapomněla odvádět sociální a zdravotní pojištění za své zaměstnance, současně poskytovala bezúročné půjčky Stehlíkově firmě Bohemia Art a dojít mělo i k neoprávněnému převodu majetku. Poldovka skončila v krachu, Stehlík však žádnou vinu necítí. Naopak ho sžírá pocit křivdy a smutku, že nestihl rozdat ještě více majetku hutní společnosti. „K čemu několik domů? Dal jsem je lidem zadarmo, bohužel jsem nestačil odevzdat těch tisíc bytů lidem z Poldovky,“ posteskl si před časem v rozhovoru v České televizi s tím, že by to rád odčinil v OKD. „Já bych těm lidem ty byty dal zadarmo, jako jsem to udělal na Kladně. Kdybych nějaký podnik vlastnil, nejprve bych ho navrhl do znárodnění. Privatizace vždycky skončila malérem. Ten podnikatel, který vlastní obrovské podniky, řekněte mi, co s tím jeden člověk udělá?,“ pokračoval v rozhovoru.

Marný boj Barona Prášila se srdcem Dona Quijota

Některé jeho kroky související s návratem a vykřičením svých argumentů a jeho pravdy můžou mnohým připadat jako život a povídačky Barona Prášila. Dosud je přesvědčený, že se Poldovka vrátí do jeho rukou. Tvrdí, že z funkce generálního ředitele firmy, do níž byl dosazen v roce 1993, nikdy neodstoupil, stále se cítí odpovědnou osobou za všechny zaměstnance a jejich rodiny a pořád věří, že se do Poldovky vrátí, koupí ji zpět od německých podnikatelů a vrátí jí (ne)slavné jméno Poldi Kladno. Otázku, jak by ze současných ruin vykřesal poklad, když se mu před lety nepodařilo udržet rozjetý, relativně fungující podnik s dlouholetou tradicí a světoznámou značkou, zjevně neřeší. Nepomáhá mu ani skutečnost, že spolupracovníci, kteří věděli, o co kráčí a pro které práce v Poldi byla téměř životním stylem, příliš zestárli, nebo jsou už dávno jinde. O zásadních změnách podmínek na trhu s hutními výrobky a ocelí ani nemluvě. Změnilo se i Kladno a na pohádky tam nachytá už jen málokoho, byť je mu řada lidí dodnes vděčná za vysoké starobní důchody, jiní mu ale přičítají temnou stranu pádu ocelárny a nezapomínají. Celá tato nepovedená privatizační fraška připravila tisíce lidí o jejich zaměstnání a mnoho jich tak zásadní zlom v životě neustálo. Před pětadvaceti lety v Poldi Kladno pracovalo dvaadvacet tisíc lidí, dnes jich tu po poslední vlně výpovědí zbývají asi dvě stovky. Je veřejným tajemstvím, že se Kladno stalo v letech rychlého pádu největší ocelárny v zemi městem sebevrahů. Je s podivem, že tohle město, které zažilo v posledních letech takové šoky, nevypadá jako Ocelové město od Julese Verna po katastrofickém výbuchu, ale stále prosperuje.

Marný a někdy trapný boj Vladimíra Stehlíka o návrat je lemován nejen čtyřměsíční vazbou i zoufalou snahou kandidovat do Senátu a na funkci prezidenta za velmi obskurní hnutí a politické subjekty, na jejichž kandidátce stanul vedle podvodníka a mystifikátora Lukáše Kohouta, který v roce 2002 cestoval jako falešný asistent předsedy Valného shromáždění OSN Jana Kavana na zfalšované objednávky vystavené jménem Sněmovny letadlem po celém světě. Zoufalí lidé prostě dělají zoufalé činy. Nakonec se Stehlík pouhé dva týdny po oznámení své kandidatury vzdal boje o Senát, přestože do poslední chvíle v médiích horlivě sliboval, jak po svém zvolení Poldovku obnoví. Podle informací, které získala naše redakce, byly důvodem jeho odstoupení především chybějící peníze. Nepodařilo se mu prý získat kauci dvacet tisíc korun, potřebnou pro přihlášení se do voleb. I přes dosavadní neúspěchy v poslední době Stehlík přichází s recepty, jak zachránit horníky v dole Paskov a jiné krachující podniky.

Začátek konce madam Poldi

O tom, že největší tuzemskou ocelárnu koupí otec Vladimír a syn Marko Stehlíkovi, se rozhodlo v roce 1993. Slíbili za ni 1,7 miliardy, které jim půjčila Komerční banka. V roce 1996, kdy Stehlík úvěr nesplácel, se sen o přeměně architekta v ocelářského magnáta rozplynul. Vladimír i Marko Stehlíkovi skončili na několik měsíců ve vazbě. Škoda za neplacení sociálního pojištění a daní z mezd svých zaměstnanců činila 25 milionů korun. Ocelárny pak utrpěly ztrátu 67 milionů korun za bezúročné půjčky poskytnuté Stehlíkově firmě Bohemia Art. Dalších 113 milionů představovala škoda vzniklá kvůli neoprávněnému vkladu majetku oceláren do nově založené Poldi Steel. Státní zastupitelství předalo po sedmiletém vyšetřování kauzu soudu. Marko Stehlík prodal podíl v Poldi po propuštění z vazby společnosti ProWin. Z oceláren začal mizet majetek za miliony a představitelé ProWinu byli stíháni za vytunelování.

Problémy Poldovky začaly ale mnohem dříve, už v roce 1990, kdy bylo zřejmé, že se firma musí vyrovnat se ztrátou především tuzemských zakázek, které tvořily největší část její produkce, dále s nesplaceným gigantickým dluhem, který měl vůči Poldovce rozpadající se Sovětský svaz. Skončily zbrojní dodávky i práce na výstavbě jaderné elektrárny a jiných velkých staveb. Na rozdíl od ocelářských podniků na Ostravsku se však Poldi nezdařil restrukturalizační manévr, jehož podstatou byla orientace na západní trhy. Stát prostě nevěděl, co s takovým problémem dělat, a tak se čekalo na "kavku" v podobě naivních Stehlíkových.

Pád legendární Poldovky měl ještě další dva důvody. Tím prvním je, že společnost do rukou dostal člověk, který si myslel, že na konci dvacátého století lze řídit firmu jako Baťa, tedy, že zaměstnanci budou mít svačiny za korunu a tištěné noviny zdarma a tím si koupí jejich loajalitu a absolutní oddanost. Případné zisky firmy Stehlík údajně dělil mezi všechny zaměstnance rovným dílem. Ačkoliv, věřte mu to… Takovou sociálně naivní troufalost by v sobě nenašel ani místní patriot, nebožtík, komunista a prezident Antonín Zápotocký. Stehlík nebyl tak oblíbeným šéfem, jak se může po letech zdát, šeptá se o jeho oddělení utajovaných skutečností, v něm byli bývalí STBáci, kteří při každém veřejném shromáždění natáčeli dělníky na videokameru, a pak se analyzovalo, kdo tleská a kdo ne. Možná je to pouze špinavá pomluva, ale od pamětníků víme, že Stehlík vyhodil důležité odborníky, protože si prostě nenechali líbit jeho způsob chování. Někteří z nich pak byli za jeho zády tajně přijati jako externisté, neboť na trhu práce zkrátka nebyla adekvátní náhrada. Také Stehlíkův věčný argument, že Poldi dělala skvělou ušlechtilou ocel, kterou každý chtěl, je trošku scestný, tento segment tvořil pouze zanedbatelná procenta výroby, v drtivé většině byla konečným produktem běžná konstrukční ocel, kterou umí vyrobit i Mittal v kdejakém indickém zapadákově.

Druhým důvodem pádu byla Poldovka sama. Byla gigantem, který mohl při skutečně dobrém vedení velmi aktivně zamíchat kartami s ocelí na západních trzích, a to si nikdo ze zavedených a silných ocelářů jistě nepřál. Problém byl prostě v tom, že Stehlíka nikdo neřídil, a tak mohl být nebezpečný. Byl prostě neřízeným koťátkem v tygří kůži s relativně zajímavým kapitálem, který mohl v budoucnu výrazně ovlivňovat politické dění u nás. Dnes to vypadá, že Stehlík ani po dvaceti letech nepochopil, jakou roli nakonec při pádu podniku měl.

Výroba ušlechtilých ocelí je dnes, zdá se, ve správných rukou, tedy v německých, konkurence je zničena, umělá přezaměstnanost z dob socialismu je na Kladensku vyřešena a hlavní aktér si užil svých pět minut slávy.

Poldi Kladno od začátku do konce

Poldi založil roku1889 vídeňský podnikatel Karl Wittgenstein (otec významného filozofa Ludwiga Wittgensteina). Jméno dostala na počest jeho ženy Leopoldiny, která pocházela z Prahy. Její portrét se objevil ve znaku firmy. V roce 1900 tu pracovalo 1 200 dělníků a vyráběla 36 tisíc tun oceli a 16 tisíc tun hotových výrobků ročně. Roku 1908 vznikla v huti Poldi první elektrická pec u nás. Za první republiky tady pracovaly už 4 tisíce lidí. Továrna vyráběla nejen hlavně nebo součásti kanónů. Po znárodnění v roce 1945 se žáruvzdorná ocel POLDI uplatnila například na historicky nejprodávanějších československých letadlech L-29 Delfín a jejich pokračovatelích L-39 Albatros. Od roku 1969 se z korozivzdorných ocelí POLDI začaly vyrábět první chirurgické soupravy a později i implantáty pro osteosyntézu. Titanové slitiny POLDI byly použity také na akrobatických letadlech Zlín Z-50, na nichž letci Tuček a Jirmus získali tituly mistrů světa v letecké akrobacii. Legendární jsou také dodávky výkovků pro kamiony Liaz a Tatra, vítěze řady ročníků Rallye Paris-Dakar. Posledním nadechnutím byla Zlatá medaile Brussels Euréka za ocel POLDI ATABOR v roce 1990, sloužící k ukládání jaderných odpadů. Poté získal Poldi podnikatel Vladimír Stehlík. Firma se postupně dostala v 90. letech do problémů. Nyní závod patří německé společnosti Scholz.

Divné setkání

Když jsem se před časem s bývalým majitelem kladenských hutí setkal v jednom pražském baru, očekával jsem energického byznysmena, který několik let plnil titulní stránky novin a pravidelně se objevoval na televizní obrazovce. Po krachu Poldovky jsem jeho další osud nesledoval, zmizel mi z očí tak rychle, jak zanikl kladenský kolos. Najednou přede mnou seděl starší vyhublý muž, který mi pro případné další setkání nemohl dát ani svoje číslo, protože nevlastnil telefon. Ve svém typickém bílém svetru a lesklou kravatou s motivem tygra nepohrdl cigaretou z mojí krabičky ani zaplacením účtu za několik černých káv. Přes absolutní pád na dno mu zůstala silná touha se pomstít a dokázat svoji pravdu. Poldovka tu ale už není a život jde dál a křik v začátcích 90. let o rodinném stříbru, zlatu a jeho vyprodávání, které vycházelo z hrdel neználků nebo populistů, už neslyšíme ani v ozvěně.

Diskuze