Příběhy

Lihovarník a hospodský Petr JenčíkCo ve výrobě vydělám, v hospodě zařve!

Kateřina Kotalová

Co ve výrobě vydělám, v hospodě zařve!

Pětašedesátiletý PETR JENČÍK je v rodině už třetím lihovarníkem. Destiláty vyráběl už jeho dědeček i otec, a tak když se jako náctiletý rozhodoval, kam na školu, nemusel dlouho přemýšlet. V lihovaru prakticky vyrůstal, později ve státním pracoval a dnes má svoji malou likérku v obci Prádlo u Nepomuku, a to hned za plotem velkého Stocku. A přestože jeho roční tržby nejsou zrovna zanedbatelné, on stále podniká na živnostenský list.

„Budu to muset ale nejspíš ještě letos změnit na eseróčko,“ našpulí rty a udělá výraznější nádech. Nechce se mu do toho. „Myslím si, že člověk, který pracuje jako OSVČ, dává najevo, že to podnikání myslí vážně a že za něj ručí. Já ručím celým svým majetkem. Ale teď o tom uvažuju, protože firmu chci během roku předat dceři. Jenomže jsem línej obejít všechny ty úřady,“ lamentuje, ale je mu jasné, že odpor k administrativě bude muset, tak jako za to čtvrtstoletí mnohokrát, opět překonat. Rád by podnik předal své dceři Hance, která s ním v jejich rodinné likérce už nějaký ten pátek pracuje. „Neboj, tatínku, my tě zaměstnáme,“ utahuje si z otce prostřední z Jenčíkových tří dcer.

Nejstarší Monika sice na otcův alkohol vymýšlí etikety, ale ona ani nejmladší Tereza, ač také vyrůstaly v lihovaru, vztah k řemeslu nenašly. Po Hančině vzpomínce na dětství se ani není moc co divit. „Bydleli jsme přímo v lihovaru a spolužákům jsme smrděly, člověk tím hrozně nasákne,“ reflex zapracuje a Hanka okamžitě přičichne k rukávu.

RODINNÉ DĚDICTVÍ

V prádelské vilce, v jejíchž sklepeních Jenčíkovi svoje lihoviny vyrábí, to nesmrdí, přestože v ní snad není metr čtvereční bez lahve něčeho tvrdšího. Tu se skladuje, tady se stáčí, onde se vyrábí, jinde vyvíjí a testuje a Jenčíkova pracovna působí jako to místo, kde se testuje. „Kdepak, nemůžu moc ochutnávat. Rád bych, ale skoro denně někam musím autem,“ zapálí si cigaretu a do hrnku s kávou upustí dvě diabetická sladidla. „Kdepak, nejsem cukrovkář, ale potřebuju zhubnout,“ chytí se za vypoulené „pivní“ břicho. Úsměvu se neubrání, však on ví, že je to k ničemu. Zdravý životní styl opravdu není to, na čem by si Petr Jenčík zakládal. Jemu záleží na jiných věcech. Aby likérka šlapala a firma Jenčík a dcery neztratila dobrou pověst. Kdo ví, jestli podobizny svého otce a dědy nemá v kanceláři i proto, aby nezapomněl na rodinnou tradici. „První byl děda,“ ukáže k obrazu blíž ke dveřím, „to bylo ještě zaměstnání lihovarník spojené se strojníkem. Lihovarník totiž musel mít parní stroj. Začínal v Týništi nad Orlicí, odkud celý náš rod pochází. Oba dva jeho synové byli lihovarníci strejda u Hradce a táta přišel sem do Prádla na umístěnku a už tady dožil. Táta trpěl tím, že nemůže pracovat na sebe, velmi často si vyráběl lihoviny doma v malém množství, ale sám. Pamatuju si ho, jak v koupelně přes trychtýř filtroval destiláty a míchal si je. A když to někomu chtěl dát, vyhrál si s balením, aby to vypadalo jako originál,“ vysvětluje Jenčík rodinnou anabázi, když do popelníku zmáčkne první cigaretu. „Táta vlastně původně nechtěl být lihovarníkem, přál si dělat na poště, ale za války byl nasazený na nucené práce do Německa. Ale utekl tam odtud k jeho bratrovi do likérky. Pak dělal přímo tady v Prádle, vedle ve fabrice, kde je teď Stock. Dřív to byl Zemědělský družstevní lihovar, který tady fungoval už od první republiky. Táta sem přišel dva roky po válce a provoz tam zachránil. Kdyby tam po převratu neudělal včas pálenici na slivovici, byla by z toho dost možná vznikla výrobna krmiv, do které se transformovala celá řada jiných lihovarů, když líh přestal být zajímavý,“ říká hrdě a jeho oči se upínají na otcovy na obraze. Jsou stejné…

V ŠACHU

V dnešním Stocku pracoval i Petr Jenčík. S otcem se ale často hádali, každý měl jinou představu o výrobě. Petr si přivezl zkušenosti z Francie, a otec byl ze staré školy. „Měl jsem možnost před maturitou studovat v šedesátém osmém v Dijonu. Byla to náročná škola. K tomu jsem hrál šachy a dostal jsem dobrou nabídku od šachistů z Monaka. Ale nezůstal jsem, doma by byl pofírung a věděl jsem, že bych tím znemožnil mým třem sestrám studovat.“ Ve Stocku zůstal do revoluce, po ní se pokusil podnik zprivatizovat. Ale nepodařilo se mu to. „Chtěl jsem ho koupit, ale byli tam proti. Nevyšlo to a musel jsem z lihovaru odejít. Zařídil jsem silihovar vlastní nejprve v Nepomuku, kde jsem si pronajal bývalý pivovar. Začal jsem s Fernetem, protože na něj byla volná receptura. Dneska jsem rád, že ta privatizace nevyšla, musel bych si půjčit devět milionů a možná bych na tom zařval, neměl jsem zkušenosti,“ párkrát zašátrá po stole mezi papíry. Zapalovač. Dnes vyrábí Fernet podle otcovy receptury, která podle něj v šedesátých letech vrátila Fernetu jeho zašlou slávu.

MALÍ, ALE ŠIKOVNÍ

Další cigareta už je osvobozena z krabičky a pod Jenčíkovým nádechem se krátce začervená. „U nás v rodině je lihovarník skoro každý, tady Hanka už je desátá,“ vydechne. Vzájemně si ale nijak zvlášť nekonkurují. Petr Jenčík se zaměřil na fernety, likéry a Ďábelksý krvesaj, kterým se v Česku proslavil a který se mu dodnes prodává nejlépe. Dnešní třicátníci jistě budou mít nějakou tu kořeněnou vzpomínku na to, jak si ze zkumavek dávali do nosu. A jestli si Petr Jenčík na něčem zakládá, pak na tom, aby jeho lihoviny byly z přírodních surovin. „My si aromata mícháme sami,“ ukazuje směrem k malé laboratoři, kde mezi zkumavkami a citlivými váhami kraluje především jeho dcera, „i receptury si dělám sám a 90 % našich výrobků je opravdu z přírodních aromat. To my garantujeme a tím se tak trochu vytahujeme. Samozřejmě nejde to úplně u všech druhů, třeba u zelené tu barvu přírodně neuděláte, neexistuje přírodní zelené barvivo. Lihoviny mají neomezenou záruční dobu, takže musíte udělat výrobek stabilní a chlorofyly, které by se teoreticky na zelenou daly použít, za čas vyblednou,“ vysvětluje hrdě majitel rodinné likérky Jenčík & dcery.

Jenčíkova likérka má tři zaměstnance a ročně se v ní vyrobí dvě stě tisíc litrů lihovin. Pro srovnání velké likérky udělají denně dvacet tisíc flašek. My máme roční obrat kolem patnácti milionů korun, ale musíte počítat s tím, že víc než polovina z toho jsou jenom daně. Každý má dojem, že když se tady vyždímá hadr, teče z toho rum. Já se vyhýbám podfukářům, takže tady se nic neošidí. My jsme víceméně výběrčí daní, z každé flašky, když bude stát 200 Kč, přes stovku odevzdáme státu, a když je zisk, tak ještě víc,“ popel z cigarety každou chvíli spadne na stůl, vidí to i Hanka, posune popelník přesně pod otcovu ruku. Zásah. „Nejlíp se živnostničilo na začátku. Administrativa byla minimální, kromě daňových přiznání jsme nemuseli nic. Dneska nás otravuje i statistický úřad. To jsou výkazy dělané snad pro Škodovku a my je musíme vyplňovat. A z hlediska tržeb asi v letech dva tisíce dva, dva tisíce tři, pak se zvýšila spotřební daň a začalo to jít dolů,“ zdá se, že si dceřina zásahu vůbec nevšiml.

BOJ S GOLIÁŠEM

Ten začátek ale Jenčík rozhodně jednoduchý neměl. Začínal sám, dcera Hanka byla ještě na škole. „Netěžší bylo se rozhodnout. Byl jsem náměstek podnikového ředitele ve Stocku, měl jsem dobrý plat, ale řekl jsem si, že na to kašlu a rozhodl se jít do nejistého podnikání. Naštěstí se to povedlo, nikdy jsem nelitoval, ale kdybych věděl, co bude dneska…,“ potáhne. Přišly roky velkých rozepří s lihovarnickým gigantem. Skončit v něm musela i Jenčíkova žena, která tam pracovala jako vedoucí provozu, a on ji coby živnostník zaměstnat nemohl, a tak šla dělat vedoucí domovu důchodců.„Bylo dobře, že alespoň jeden příjem byl jistý,“ směje se dnes už prádelnický lihovarník.

ZATRACENÁ PROHIBICE

Černý rok přišel v roce 2012 s prohibicí. Přestože Jenčík do aféry s metanolovými lihovinami zapojený nebyl, musí přiznat, že ho poškodila. „Mnoho lidí to odradilo chodit do hospody. Prohibice trvala dva měsíce, ale tím to neskončilo. Pořád se překolkovávalo a zakázali nám prodávat ve dvoulitrových PETkách. Propad o takových 20 – 30 % byl znát ještě tři roky, až vloni se to nastartovalo normálně. Nejhorší ale bylo, že to využili velcí a začali tvrdit, že to způsobili malí výrobci. Přitom ten Březina měl velké likérky, akorát nebyly evidované,“ Jenčík je klidný muž, kadence jeho slov najednou začíná stoupat, „já teď musím denně hlásit každou flašku, kterou prodám. Přitom administrativní prostředky, které pak zavedli, nic neřeší a navíc pro nás byly likvidační. Podařilo se mi ještě se třemi starými lihovarníky prosadit zmírnění. Shromažďovat doklady je k ničemu, to neodhalí černou stránku. Tu můžete odhalit bohužel jenom fyzicky. Celníci musí k výrobcům, musí vědět, jak se co dělá, jak se to falšuje, kde to utíká.“ Jak se tehdy vůbec mohl metanol do alkoholu dostat, si není schopný s jistotou vysvětlit. „Dodnes nikdo neví, jak je to možné. Prý tam byl ve výrobě nějaký kýbl s metanolem, to ti míchači nemohli vědět. Na to musíte mít joo dobré vybavení, v jednoduché laborce to nerozlišíte. Ale nikdo neřekl, jak se tam vůbec dostal. U nás se nevyrábí, vyrábí se v Polsku, ale proč by to ti lidi dělali, jeho cena je srovnatelná s etanolem a toho měl Březina plné sklady bez daně. Je to podivné, možná mu to udělal někdo naschvál z konkurenčních důvodů, jinak nevím,“ krčí rameny lihovarník.

POCTIVĚ KE KRACHU?

„Ale jo, teď se nám daří dobře,“ klepe o masivní stůl, který se pod stohy papírů, lejster, objednávek a faktur doslova ztrácí. „Já se v tom vyznám, ale je pravda, že těch papírů je čím dál tím víc.“ Díky likérce může ve vsi provozovat i hospodu. „A protože to vedu bez jakéhokoliv podvodu, prodělává. Prodělávám na tom systematicky, vím to, ale můžu si to dovolit, protože vydělávám v likérce,“ další cigareta bere za vlast. „Teď přijde ta EET, která je k ničemu. Budu muset v hospodě zavést internet, to je dalších pět stovek za měsíc, a to je dost, když tam za měsíc nevytočím ani deset sudů. Až zakážou v hospodě ještě kouřit, tak to zavřu a nesejdou se tady ani na schůzi zastupitelstva, protože nebude kde. Nejsem blázen, já kouřím a chci si ve své hospodě rozhodnout a zakouřit. Kdyby mi řekl hospodský, že jde pryč kvůli kouři, tak to je něco jiného, ale když mi to má říct někdo z Parlamentu, to neberu,“ otočí proti sobě červenou krabičku. Kouření může zabíjet, dobře, tak další až za chvíli.

Záplatou za to všechno by zas mohly být slušné marže na lihovinách. „No jo, to si každý myslí, ale ty jsou u ukonzumních lihovin směšné, na litru nemáte ani pět korun. Hodně lidí se nacpalo do lihovin a mysleli si, že to, co vidí v krámu, bude bez 10 procent jejich, ale ono je třeba to vydělit dvěma a pak teprve mluvit o nějaké ceně. Další věc je, že velkoobchody to berou za minimální ceny. Obchodník si vydělá víc než výrobce, ale zase bez nich bychom neměli komu prodávat, tvrdí s tím, že v obchodních řetězcích bychom jeho výrobky hledali marně. Jejich podmínky jsou pro Jenčíka z říše fantasy. „Chtějí všelijaké slevy, které nejsou vidět. Zalistovací poplatky, první dodávku zdarma, akce pod cenou, platit letáky i dopravu, chtějí, abychom vozili třeba jen 4 palety do Brna, to se vůbec nevyplatí,“ vysvětluje Hanka a otec okamžitě přitaká. Na jejich Krvesaji, Amarettu, Fernetu Černý Baron nebo na Prádelském Voříšku si pochutnávali milovníci ostřejšího pití v Kanadě a po smrti kanadského obchodníka se Jenčík zaměřil na Švédsko. Vyrábí v malém, prodávají v malém, ale ambice být větší nemají. A nerozrůstat se, radí do budoucna i své dceři. „Ale nechám to na ní. Budu rád, když můj názor vyslyší, ale jestli se podle něj zařídí, to nevím. Jakmile jí firmu předám, už nebude moje a myslím, že se od toho dokážu oprostit.“

Diskuze