Rozhovory

Asistentka amerických prezidentů Eliška Hašková-Coolidge:Komunisté nám dali dvacet minut a ztratili jsme domov

Pavel Veselý Renáta Lucková

Komunisté nám dali dvacet minut a ztratili jsme domov

Němci jí popravili dědečka, a když jí bylo osm, komunisté ji připravili o domov. Zůstala sama na internátě ve Francii. Od svých devíti let žila v Americe a dík své píli, pracovitosti a zodpovědnosti se dostala až do Bílého domu, kde byla asistentkou pěti amerických prezidentů. Když se po Sametové revoluci vrátila do České republiky, našla odvahu podnikat, přestože jí v té době bylo už dávno přes padesát. Dnes vyučuje etiketu, radí podnikatelům, bankéřům, advokátům, vládním představitelům, široké veřejnosti i dětem.

Vaše dětství, poznamenané ranami osudu, muselo být těžké. Kdo vám byl v tíživých chvílích tou největší jistotou?

Moje babička. Vychovala mě a za to jsem jí velice vděčná. I když jsem bydlela v Praze, od svého útlého dětství jsem babičku vídala skoro více než svou matku. Ona byla tou významnou osobou v mém životě. A tatínek také. Slíbila jsem , že se jednou do vlasti vrátím a budu se snažit zde něco zanechat. Babička si byla vědoma toho, že po dvou generacích totalitního režimu a ještě předtím nacistické okupace to nebude lehký úkol. Proces uzdravení a odpouštění bude trvat mnohem déle, než si mnoho lidí myslelo.

Když jste přišli do Ameriky, byli jste imigranty. Jak to na vás tehdy působilo? Jaká byla tehdy situace?

Byla to úplně jiná doba. Tatínek přiletěl do Ameriky 1. ledna 1948 jako host tamního ministra obchodu. Měl se vrátit 13. března 1948. Po 25. únoru mu byl jeho návrat znemožněn. Potéjsme se dozvěděli, že ředitel bankovního domu Hašek měl dokonce pistoli u hlavy, když tatínkovi do telefonu sdělil, že se musí vrátit kvůli bankovním záležitostem. Babička mu díky Bohu zaslala telegram, aby nejezdil, že je zde špatné počasí. Tím mu zachránila život. Po této události vtrhli komunisté do naší vily v Bubenči a dali nám pouhých 20 minut na vystěhování. Vše drahocenné zabavili. Společně s našimi příbuznými jsme se nastěhovali na Letnou do malého bytu. Museli jsme dát židle dohromady, abychom měli kde spát.

Jak dlouho jste tam strávili?

Rok. Po jsme se v noci pěšky vydali na Šumavu přes hranici na svobodu do Německa. V prvním domě nám neotevřeli, ve druhém nás vyhnal pes a až ve třetím nás přijali do stodoly nad senem a dali nám vajíčka natvrdo. Já jsem od té doby vajíčka natvrdo dlouho nejedla. Za vše jsme ale byli vděční a vážili jsme si, že nám bylo poskytnuto útočiště. Za pár měsíců jsme se vydali do Francie, kde jsme s naším strýcem a tetou našli bydliště. Maminka s bratrem za necelý rok odjela do Londýna a já jsem zůstala na pár měsíců v internátě, než mě Jan Mládek, budoucí manžel Medy Mládkové a tatínkův blízký přítel, vyzvedl a vzal namou první cestu do Ameriky za tatínkem. Ač tatínek přiletěl do Ameriky v únoru 1948 jen s hotovostí na dvouměsíční pobyt, jeho pracovitost a charakter mu umožnily vstup do nejvyšší americké společnosti. Pamatuji si jeho stálou sebereflexi a důraz na dodržení slova. Jeho příklad mě hodně naučil. První rok v Americe jsem strávila v internátě, protože babička přešla hranici a dorazila do Ameriky až o rok později. Byla to silná a odvážná žena. Jejího manžela popravili nacisté z politických důvodů v červnu 1942, když pošesté odmítl prodej jeho akcií ve vydavatelství Melantrich bance Dresdner. Byl to veliký hrdina, který věděl, že kdyby tak udělal, deník České slovo by se stal nacistickou propagandou. Po zažití této hrůzy babičku zasáhla druhá rána v podobě komunistů. Ztratila nejen majetek, ale hlavně svou vlast a ocitla se ve svých šedesáti letech v Americe jako náhradní matka desetileté holčičky. Nemohla jsem mít lepší příklad.

Jak jste se později dostala až do Bílého domu?

Po úspěšném studiu na Georgetown univerzitě mi poradce při prvním pohovoru na Ministerstvu zahraničí sdělil, že pro práci v diplomatických službách je nezbytné být občankou Spojených států alespoň deset let. Nyní je již tento zákon neústavní. Tentýž poradce mě poslal ten samý den ke svému kamarádovi v Bílém domě, který právě ztratil svou asistentku. Po krátkém pohovoru jsem byla přijata a zůstala jsem dlouhých osmnáct let. Ve 32 letech jsem se potkala se svým budoucím manželem.

Co vás vedlo k překonání všech otěží a překážek?

Až nyní si uvědomuji, jakou silou mi byla víra, která má za svůj základ odpouštění a odvahu jít dál. Život je plný kop a údolí a každý kopec se zdá vyšší než ten přechozí. Víra mi dala životní optimismus a důvěru. Velikou pomocí mi byl také silný rodinný příklad. Nejsem anděl. Víru považuji za velice intimní a osobní záležitost, ale uvědomuji si více a více, že mi doopravdy dala velikou sílu se postavit ke každé výzvě v mém životě. Také jsem přesvědčená, že velkou roli zahrála také oddanost k pravidelnému cvičení. Silně věřím, že pohyb přes zdravotní i psychické překážky je úžasný nástroj, který dovede člověka k pročištění hlavy a zdravému myšlení.

Protože se mnoho let zabýváte etikou, jistě dokážete říct, jak si stojí etika ve sféře podnikání?

Etika v podnikání chybí světově, nejen u nás. Věřím, že je nesmírně důležité, abychom tomuto problému čelili tím, že správně vychováme naši nejmladší generaci tak, aby měla charakter a odvahu. Charakterní člověk se nepustí do pochybného podnikání. Váží si svobody a ví, že když propadne pokušení se vzdát základních hodnot, tak tuto vzácnou svobodu ztrácí. K etické výchově je nezbytná i odvaha uznat chybu, přiznat se k ní a ponaučit se z ní. Když se to v raném věku dítě naučí a uvědomí si nezbytnost empatie a pokory i budování mezilidských vztahů, tak se stane budovatelem nové a lepší společnosti a naše budoucnost bude v dobrých rukou.

Jenomže jak toho chcete docílit?

Díky bývalé ministryni školství Miroslavě Kopicové jsem součástí obecně prospěšné společnosti Etická výchova. Prosadili jsme, aby ministerstvo uznalo, že etiketa do škol patří. Napadlo mě, že by tento projekt nejlépe mohl podpořit i soukromý sektor. A tak se narodil projekt ASET, který pod záštitou Ministerstva školství a ve spolupráci s Americkou obchodní komorou a Etickou výchovou o.p.s pomáhá stavět společenskou odpovědnost u jejích kořenů, tedy v základních školách, neboť charakter člověka se utváří v dětském věku. Empatie a spolupráce mezi učiteli, rodiči, dětmi a vedením školy je základem pro návrat k důvěře a lepšímu sociálnímu vnímání společnosti.

Díky tomuto projektu mohou firmy „adoptovat“ školu pro etickou výchovu. Jak to funguje?

První firmou, která adoptovala školu pro etickou výchovu, byl koncern DuPont, který tento program ještě více zvelebil. Jeho ředitelka Soňa Krausová se rozhodla darovat svým zaměstnancům benefity a navrhnout, že je mohou použít na adopci školy pro etickou výchovu. Oni se takto rozhodli a tento krok nejen obohatil školu, kterou podporují, ale přispěli ke zlepšení vztahů ve firmě. Další podporovatel, firma ExxonMobil, již adoptuje čtvrtou školu a nedávno mě informovala, že by nám chtěla pomoci projekt ASET rozšířit i mezi další firmy. Pomáhají ale i menší firmy, to mě velice těší. Nedávno jsem na udílení cen Etické školy potkala na Ministerstvu školství člověka, který se zapojil do tohoto projektu, aniž bych to věděla. Škola, kterou jeho malá firma adoptovala, získala hned v prvním roce projektu bronzovou medaili.

Povězte, jaký je rozdíl v chování společnosti v Česku a v Americe? Tady se říká, že se úspěch neodpouští…

Tento pohled je docela jiný v Americe, tam závist neexistuje. Závist je odporná, pramení z ní mnoho zla a ničí empatii ve společnosti. Když vidí člověk někoho, kdo má větší auto či lepší styl života, tak je to pro něj výzva vydělat si více, aby si mohl dovolit to samé. Je to více pozitivní než zákeřný pocit.

Jak vidíte postavení muže a ženy v dnešní americké společnosti?

Kdysi jsem v novinách četla komentář, že v Americe už dnes neplatí, že žena má muži podat ruku první a muž jí má podržet dveře. Myslím, že to není pravda. V Americe, ve které jsem vyrůstala a pracovala, stále platilo, že dáma podá ruku první a poděkuje muži, že jí dveře otevře a nechá ji projít dříve či jí pomůže s kabátem. Je pravda, že v 60. a 70. letech, kdy feminismus v Americe vrcholil, se našly ženy, které tímto pohrdaly, ale to se již dávno ze společnosti vytratilo. Zvítězila slušnost a vzájemný respekt.

U nás se nyní diskutuje o zavedení ženských kvót do firem. Jak to vidíte po zkušenostech z Ameriky?

Jsem proti kvótám. Jsou urážlivé a degradují ženu. Věřím, že kvóty jsou umělý způsob, jak uskutečnit rovnost. Pevně věřím v rovnost mezi ženou a mužem, ale jsem přesvědčená, že jako všechny změny, i tato je procesem, který vyžaduje čas, trpělivost a slušné profesionální chování. Schopnost a inteligence mladého člověka by měly být hlavním kritériem pro přijetí.

Pojem přehnaná korektnost dnes slyšíme častěji než dříve…

Pamatuji si, když moje dcera skládala zkoušky na stipendium na Oxfordskou univerzitu. Dostala se mezi finalisty a otázky, které jí kladli na pohovoru, byly neuvěřitelné: Četli jsme, že vaše matka restituovala majetek v České republice. Nevadí vám, že americký černoch nic nerestituoval? Druhá otázka byla: Četli jsme, že jste pravnučka Thomase Jeffersona. Nevadí vám, že měl otroky? Třetí otázka zněla: Slyšeli jsme, že jste redaktorkou neekumenické modlitební knížky na Georgetown univerzitě. Nevadí vám, že někteří vaši spolužáci vůbec boha neuznávají? Co na to tak mohla odpovědět sedmnáctiletá slušně vychovaná, mladá žena? To byl začátek takzvané politické korektnosti, která nás vede do pekla. Dceru na Oxford nepřijali, ale zato úspěšně ukončila MBA na INSEAD. Sama si studium zaplatila a nyní úspěšně podniká

Po vašem návratu do České republiky ze Spojených států v roce 1998 jste se musela vyrovnat s tím, že jste téměř po celý život žila jinde a navíc jste začala podnikat ve svých 57 letech. To nemohlo být jednoduché…

Všechny začátky jsou těžké a ten můj nebyl výjimkou. Po návratu do České republiky jsem zde nikoho neznala a nevěděla jsem, do čeho se pustit. Napsala jsem krátkou autobiografii o svém životě, která mi přinesla pozvání kandidovat do Senátu, a poté šlo všechno velmi rychle. Při senátních volbách jsem první kolo vyhrála, ale v druhém kole neuspěla. Ale pomohlo mi to se rozhodnout, co dál. Po dvou generacích uzavření, mi bylo jasné, že náš národ potřebuje výuku ve věcech, které mi byly celoživotně samozřejmostí. Začala jsem učit nejprve na Diplomatické akademii na Ministerstvu zahraničních věcí a poté mě podnikatelé, advokátní firmy, vláda České republiky i sama veřejnost požádala, abych rozšířila průběh těchto kurzů. Dnes se pravidelně věnuji výuce etikety a business etiky v rámci svých kurzů. Můj život v Americe mi ukázal, jak vzácná byla tato výchova v mé rodině, která tam bez peněz přišla a začlenila se do americké společnosti právě díky společenskému chování, které si přinesla z prvorepublikového Československa.

Je velký rozdíl je podnikat v České republice a USA?

Na to vám nemohu odpovědět. Já jsem ve Spojených státech nikdy nepodnikala. Byla jsemzaměstnancem ve státní službě. Je pravdou, že když jsem tu začínala, dávala jsem mnoho rad zdarma, ale rychle jsem si uvědomila, že musím také z něčeho žít.

Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?

Kdysi mi řekl člověk, kterého si velmi vážím, že úspěch máme jen propůjčený. Musíme ho každý den obnovit naší sebereflexí a rozhodnutím, že zítra budeme ještě lepší než dnes.

Pro Elišku Haškovou se etická výchova stala důležitou náplní posledních let. Podrobnosti o jejích projektech najdete na internetových stránkách www.ehc.cz a www.etickavychova.cz.

Diskuze