Příběhy

Královna české bižu Olga Kopalová:Jak se dělá korunka pro královnu krásy

Kateřina Kotalová

Jak se dělá korunka pro královnu krásy

Příběh značky, o které vám teď chceme vyprávět, začíná v roce 1900 ve stavení ve vísce Stružinec. Zlatník Antonín Ryneš si tam zřídil zlatnickou dílnu a započal rodinnou tradici ve šperkařství, která trvá už dlouhých sto šestnáct let. Na svou pravnučku OLGU KOPALOVOU RYNEŠOVOU (41), jež skomírající rodinný podnik postavila zpátky na nohy a ukázala světu, by byl právem hrdý. Nejen proto, že dnes vyrábí pro světoznámé značky a zdobí nejkrásnější ženy Česka…

V prvorepublikové vilce na kraji Jablonce nad Nisou, kde rodinná firma našla nový „domov“, se kmitá od božího rána. „Je to to, co si myslím, že to je?,“ spona z bot, které hrdinka seriálu Sex ve městě prakticky nesundá z nohou, nedává prostor k pochybám. Olga s úsměvem kývne, ale nic víc neříká. Nesmí. Pro slavné a hooodně drahé značky vyrábí bižuterii už pěkných pár let, pro koho a co z ní ale nedostanete. Smlouvy, na nichž stojí lukrativní zakázky, jsou striktní. Ani slovo a ještě rok od konce spolupráce nic podobného nevyrábět. „Nikdy bych to, co vyrábím pro takové značky, na sebe nedělala. Teď už mohu říct, že jsme tady dělali pro Armaniho korále s mnoha vrstvami štrasu. Jsou to pro ně tak typické atributy, že bych pak já vypadala jako ten plagiátor,“ popisuje jeden z mnoha paradoxů jejího byznysu Olga Kopalová. Přibližně metr od místa, kde právě vznikají „prominentní spony“, se pod rukama dělnice lesknou krásné náušnice. Ty jsou do běžného prodeje pro běžné smrtelnice. „Všechny šperky vyrábíme ručně a nerozlišujeme, jestli jsou pro normální ženy nebo bohaté paničky. Stoprocentně kvalitní musí být každý výrobek, který opustí tento dům,“ rozhlédne se po prostorách malé rodinné bižuterie paní Olga. Všechny prochází stejnou kontrolou, stejnýma rukama, tedy maximálně sedmi. Kdo by čekal obrovskou továrnu na krásu, obrovsky by se pletl. Rynešovi podnikají v malém, zato s velkým úspěchem.

V dílně se pracuje na strojích, které pamatují ještě Olžiny předky, a v každém koutu se něco blýská. Slunce, jež se opírá o blyštivé kameny, kreslí po zdech proměnnou mozaiku. Kolik šperků prošlo pasířkám pod rukama, nespočítají. Desetitisíce. Korunek, které v uplynulých letech vyrobily pro vítězky soutěže Česká Miss, bylo patnáct. Klenot, po kterém každý rok touží desítky krásných dívek, kvůli němuž nejí, nespí, trénují postavu i úsměvy, vzniká přibližně půl roku. Přitom nejdéle na tom trvá dohodnout se, jak vlastně bude nakonec vypadat. „Na samotnou výrobu máme obvykle dva týdny. To pak musí všechna další práce stranou,“ prozrazuje majitelka jablonecké bižuterie a současně autorka návrhů korunek. Podle ní výroba korunky patří k vůbec nejtěžším úkolům. Do té poslední, kterou vloni nasadila Nikol Švantnerová, je zasazeno na čtyři tisíce kamenů a její hodnota se šplhá ke sto padesáti tisícům korunám. Její podoba začíná na papíře. „Nejprve sednu a vymýšlím návrhy. K nim má zpravidla klient připomínky, které se snažím co nejlépe zapracovat. Schvalovací proces je obvykle několikaměsíční. Po schválení začneme vyrábět první díly a testujeme. Papír snese všechno, ale realita umí ukázat nástrahy. Většinou se návrh ještě vyvíjí v procesu. Jakmile je jisté, že všechny prvky budou fungovat a skvěle vypadat, začínáme upevňovat výrobu. Korunka se nesmí lámat, musí mít pravidelný tvar a přežít průběžné docela drastické kontroly, kdy korunku různě olamujeme a tím zjišťujeme, kde je potřeba ji ještě vyztužit a kde už je perfektní. Jakmile jsou všechny detaily podchycené, zbývá ji řádně očistit od nečistot a mastnoty výroby. A pak ji dáváme galvanizovat. To znamená, že se na její povrch nanese vrstva zlata nebo stříbra. Pak už se s tím nedá nic dělat.“ prozrazuje Olga proces výroby zřejmě nejznámějšího českého šperku roku. „Kdepak, opravdu dopředu netuším, na jakou hlavu nakonec padne,“ tvrdí skálopevně.

Korunka pro královnu krásy je jednou z mála šperků této jablonecké bižuterie, která zůstává v Česku. Drtivá většina putuje k zahraničním nositelkám, nejčastěji po Evropě do Francie, Německa, Švédska, Ruska, ale i do Asie. „Každá země má specifický vkus, Rusky a Francouzky si potrpí na velké šperky a tamější sedmdesátnice jsou schopné ozdobit se tím, co by naší padesátnici přišlo moc. Češky se mnohem víc bojí nosit výrazné šperky. Hlavně aby nevyčuhovaly a byly decentní. Němky a Rakušanky jsou ještě konzervativnější. Ty nasadí maximálně pecky do uší a stačí,“ směje se sympatická blondýna, která o sobě tvrdí cosi o té kobyle, co chodí bosa. „Pokud nejdu do společnosti na nějakou akci, náušnice skoro nenosím. Jak tady pořád nějaké zkouším a testuju, musela bych je neustále sundávat. Už jsem si odvykla je nosit,“ přiznává bez skrupulí.

Tím, že se Olga začala dívat do ciziny, objíždět veletrhy a shánět kontakty na zahraniční distributory, rodinnou firmu zachránila. Než k rodičům do podnikání před sedmi lety vstoupila, chtěli to zavřít. „Byli už v důchodovém věku, mamka by se nesebrala s batohem a neodcestovala do Číny hledat příležitosti. Čekala by v Česku na zakázky, které ale nechodí. Tu a tam někdo udělá větší objednávku, ale z toho by se žít nedalo. Odešla jsem ze spediční firmy, kde jsem brala desetitisíce, a nastoupila u našich za minimální mzdu,“ Olga Kopalová je životní optimistka, a tak i nepříliš snadné životní období líčí jako nejlepší fór dne. V bižuterii vyrůstala, oba rodiče celý život pracovali v jabloneckém státním podniku a po revoluci se z jejího dětského pokojíčku stala jejich první soukromá dílna. Už kvůli rodinné tradici nechtěla, aby jméno Ryneš zapadlo v dějinách šperkařství. Šperkařkou se neučila, v dětství ji víc než blyštivé řetízky zajímalo karate a představa na vrcholu puberty, kterak bude celý život pracovat s rodiči, ji ani trochu nelákala. Dnes je za tuto možnost vděčná. „Mamka dělá v bižuterii od svých čtrnácti let a dodneška vymýšlí návrhy a kontroluje. Táta občas také pomáhá s výrobou. Je rád, že je užitečný, a já také,“ bere do rukou staré fotografie a krabici s paletami starých rudých šperků na zlatém podkladu. „To jsou maminčiny návrhy asi z devadesátých let. Móda se vrací, tahle se naštěstí ještě nevrátila,“ propukne v smích. Přestože s nadsázkou tvrdí, že u ní na stole končí ta nejdůležitější část výrobku, tedy faktura, i ona sama často přiloží ruku k dílu. „Kromě návrhů občas i vyrábím, ale nepracuji s ohněm, na to nemám školu,“ dodává.

V rodinné šperkařské tradici Rynešových začal Olžin pradědeček Antonín přesně na hraně dvacátého století. „Mnoho o něm nevíme. Říkalo se o něm, že byl velmi přísný a až zlý na své čtyři děti, které měl s ročním odstupem a které mu prý rušily klid na práci,“ sbírá střípky z rodinné historie šperkařka. Antonín Ryneš zemřel mladý a řemeslo po něm převzal jeho tehdy patnáctiletý syn Josef. „Děda byl jediný ze sourozenců, který v domě zůstal a šperkařině se vyučil. Nic jiného mu nezbylo. Musel po smrti otce živit rodinu. Aby získal živnostenský list, vyučil se sám u sebe,“ popisuje dnes těžko myslitelnou skutečnost šperkařova vnučka. Josef Ryneš musel být velmi houževnatý. I přes nízký věk se mu podařilo firmu postupně rozvíjet a později začal své zboží dokonce vyvážet. Nejprve do Belgie, později i do Spojených států a dalších zemí. „Dodneška máme tu chalupu, kde děda vyráběl. Našla jsem tam faktury do New Yorku i jeho staré malované návrhy.“ Těžkou válečnou dobu ještě Rynešovi přestáli. „Babička vždycky naložila tašku zlatem a jela vlakem prodávat do Prahy. Dnes si to nedovedeme představit, jak se podnikalo. Jednou se jí stalo, že jí tu tašku ukradli. Děda jí to prý nemohl odpustit.“

Chalupa Rynešových, ve které to v roce 1900 všechno začalo...

Jedna ukradená taška nebyla nic proti tomu, co jim sebrala normalizace. Všechno, co starý pan Ryneš budoval, bylo po převratu rázem pryč. „V roce 1951 dědovi všechno sebrali a musel jít do fabriky šít stany. To v něm zůstalo, nikdy jim to neodpustil. Čtyřicet let budoval firmu a najednou mu z ní nezbylo nic. Do té doby všechny peníze vracel do firmy, než by za ně koupil nový dům, raději zůstal s rodinou ve staré chalupě a investoval do živnosti. A rázem neměl nic,“ vypráví zprostředkované vzpomínky na největší ránu, jakou jejich rodinná historie pamatuje. „Místní si ze mě utahují, jestli už jsem našla to zlato, které tam děda někde určitě zakopal. Že by ho tam bolševikům přece nenechal,“ mrkne šibalsky Olga. „No myslím, že tam žádné zlato bohužel není. Kdyby ho tam skutečně zakopal, později by ho určitě vyzvedl,“ zamračí se naoko. Syna Josefa už starý pan Ryneš zlatníkem vyučit nenechal. A tak se dal na pasíře a přešel na levnější artikl, bižuterii. Ze Státního podniku Bižuterie, kam po učení nastoupil, odešel v roce 1992 i s manželkou a založili si firmu ŠENÝR. „Jako pozpátku Ryneš,“ vysvětluje přesmyčku Olga. Nejprve vyráběli v jejich panelákovém bytě, později si mohli dovolit vilku v ulici s příznačným názvem Pasířská. Tam Šenýr Bijoux, ze kterého se po vstupu Olgy stalo eseróčko, vyrábí dodnes. „Pamatuji si, že vůbec první korunky dělali naši pro obchodní dům Kotva, to tehdy bylo něco,“ baví se Olga.

I ona ve skrytu duše touží po vlastním obchůdku v Praze. „Zatím je to nereálné, ale jednou určitě…“

Diskuze