Podnikání

Tradiční obchod v krizi!Malé prodejny potravin mizí z české kotliny

Renata Lichtenegerová

Malé prodejny potravin mizí z české kotliny

Stále méně živnostníků se pokouší živit prodejem potravin v malých obchůdcích. Decimují je supermarkety a jejich ještě větší „příbuzní“. Nadnárodní řetězce svou konkurenční výhodu často podporují praktikami, které nejsou tak úplně férové. Nemalý podíl na této situaci ale máme my, spotřebitelé. Sice si přejeme mít malý krámek pár kroků od domova, ale chodíme do něho jen sporadicky.

Podoba tuzemské maloobchodní sítě s potravinami prošla za posledních zhruba dvacet let výraznými změnami. Nezáleží na tom, které město použijeme jako příklad, můžou to být třeba Říčany u Prahy. V těch byly před dvaceti lety všehovšudy tři samoobsluhy. Hned u hlavního vjezdu do města stála moderní Billa. Další dvě prodejny se nacházely v centru a nutno podotknout, že ještě dlouhý čas po revoluci se v nich držela jedinečná atmosféra 80. let. Několik malých krámků bylo rozmístěno po zbytku města. Pak začali rychle přibývat obyvatelé a ještě rychleji prodejny řetězců. Takže dnes mají obyvatelé Říčan možnost nákupu třeba v Tescu, Lidlu, již zmíněné Bille, Penny Marketu nebo Albertu, zatímco těch malých krámků s potravinami poněkud ubylo.

Jen těžko bychom v tuzemsku hledali město, které neprošlo podobným vývojem. Supermarkety a hypermarkety dnes dohromady představují 81 procent celkového obratu celorepublikové sítě potravin a obchodů se smíšeným zbožím. Na tradiční obchody s plochou do 400 metrů čtverečních připadá zbývajících 19 procent. Od roku 2000 se počet supermarketů zvýšil z 900 na 1349, hypermarketů přibylo z 68 na 314.

Zavírají především malí živnostníci

Není divu, že prodejem potravin se v Česku zabývá stále méně drobných podnikatelů. Zájem malých a středních firem o podnikání v této oblasti vytrvale klesá už od roku 2007. Za osm let jich na trhu ubyla téměř tisícovka. Vyplývá to z analýzy portálu Informaceofirmach.cz. Zatímco v roce 2007 bylo v prodeji potravin 4 729 aktivních subjektů, ke konci září 2015 činil jejich počet 3 764.

Nejhůře si vedou malí obchodníci v Moravskoslezském kraji, kde se jejich počet za posledních osm let snížil o 41 procent. Naopak deset procent prodejen přibylo na Ústecku. Jde však o jediný kraj, kde se počet malých konzumů zvýšil. Na úrovni okresů je na tom nejhůře Kutná Hora, kde zmizela rovná polovina krámků s potravinami.

Pokles je přitom tažen výhradně úbytkem podnikatelů z řad fyzických osob. Těch bylo v roce 2007 v oblasti maloobchodu aktivních 3 830 a během posledních osmi let se jejich počet snížil téměř o 30 % na 2 700. „Velké obchodní řetězce dokážou díky tvrdým vyjednáváním se svými dodavateli snížit cenu prodávaného zboží na takovou úroveň, které malé obchody již nemohou konkurovat,“ říká datový analytik serveru Jan Cikler s tím, že malé prodejny ale podle něho oproti supermarketům či hypermarketům poměrně odlišnou skupinu subjektů a jako takové nemohou být plně nahrazeny.

Konkurentů přibývá

Právě to, aby malé obchůdky s české kotliny nakonec téměř nezmizely, je jedním z cílů Asociace českého tradičního obchodu (AČTO). „Pojem tradiční obchod vznikl v 90. letech, tedy právě v době, kdy na trh vstoupily zahraniční obchodní řetězce. De facto pod sebe zahrnul veškeré jiné formy maloobchodu, které v České republice zbyly, zejména pak původní český maloobchod, spotřební družstva a nově vznikající takzvané nákupní aliance, které vytvořily řetězce ryze českých obchodníků,“ vysvětluje záběr asociace, která vznikla v létě 2014, její předseda Zdeněk Juračka. Jako celek podle něho není český tradiční obchod nějak fatálně ohrožen, speciálně u potravin je ale situace vážná. Kam až to dojde, bude záležet na tom, jak bude expanze zahraničních obchodních řetězců pokračovat. „Zatím tyto aktivity zdaleka nekončí, i když se zpomalují. Otevírají se jak další nákupní centra, tak hypermarkety, ale i nové formáty, které v Česku zatím nebyly. Přesto se domnívám, že je stále pro tradiční české prodejce prostoru dost, a to zejména v oblasti prodeje regionálních potravin na venkově a tam, kam obchodní řetězce prozatím nedosáhnou,“ konstatuje Juračka.

Poctivý prodejce vypadá jako zloděj

Drobní prodejci, kteří bojují o přežití v lokalitách, kam již obchodní řetězce dosáhnou, se ocitají v konkurenční nevýhodě. Své o tom ví Ivo Pešák ze společnosti Enapo obchodní, která formou franšíz provozuje síť malých prodejen po celé republice. „Nadnárodní firmy mají několikanásobné finanční prostředky na propagaci a zároveň i silné marketingové zázemí. Výsledkem je mediální masáž. Dokážou lidi přesvědčit například o výhodnosti takzvaných akčních cen. Přitom se mnohdy jedná o ceny pro naši síť běžné 365 dní v roce,“ konstatuje Pešák. Zároveň podle něho tradiční trh s ničím cíleně neobchoduje v záporné marži.

Ve stejném duchu hovoří také Zdeněk Juračka. Co mně na velkých řetězcích vadí a proti čemu často vystupuji, je právě používání takzvaných podnákupních cen, kdy obchod nakoupí určité zboží za víc, než ho pak prodává. Pomineme-li, že je to značně neetické vůči konkurenci, je to podle mého názoru i prohřešek daňový, protože tímto způsobem řetězec krátí DPH a tím i daň z příjmu. Zároveň se takovéto jednání dá označit jako použití ekonomické tržní síly na získání konkurenční výhody,“ konstatuje.

Zpravidla totiž není v možnostech malé firmy, aby prodávala pod cenou třeba banány a ztrátu vykryla prodeji zboží nepotravinového charakteru, jako to běžně dělá německá, britská či holandská konkurence. „Obchodník, který při nabídce zboží používá řádnou cenotvorbu, do ceny zapracuje DPH a svůj podíl na marži, nemá v této situaci šanci konkurovat. Z pohledu zákazníka pak tento prodejce, který poctivě promítá své náklady do prodejní ceny, vypadá jako zloděj, protože nabízí zboží za vyšší cenu, než právě zahraniční obchodní řetězec, který prodává pod cenu nákupní. Je to velmi nekalý nešvar,“ pokračuje Juračka.

Nemalou roli ve výsledné ceně přitom hraje i původ a s ním spojená kvalita výrobku. Není tajemstvím, že ta se u lokálních prodejců a velkoprodejců výrazně liší. A zákazník jako by to nechtěl dát na misku vah. „Jednou mi paní vynadala, že jsem zloděj neskutečný, že chci za špekáčky skoro stejně jako za maso. Jenomže já v těch špekáčcích maso mám. Já koupím za sto korun kilo kýty bez kosti, vyudím a mám z ní 700 gramů. Velkovýroba koupí kilo masa, nafoukne ho vodou a škrobem a prodá za dvě kila. Takže se dostane na půlku ceny,“ zlobí se řezník Pavel Havlíček z Klatov, který kromě řeznictví provozuje i malou prodejnu s masem a uzeninami.

Nula jako dobrý výsledek

Vývoj na tuzemském maloobchodním trhu přitom nedopadá pouze na podnikatele, ale nepříjemné důsledky má i z pohledu spotřebitelů. Především pak na venkově. Zatímco ve městě přebírají pomyslnou štafetu po zavřených krámcích vietnamské večerky, z vesnice tato služba spíše zmizí. Jejich obyvatelům tak nezbývá, než sednout do auta pokaždé, když jim dojdou housky. „Z mnohých vesnic už drobné obchůdky zmizely. Bude záležet na ekonomickém postavení českého a nezávislého maloobchodu, zda bude mít dostatek prostředků k jejich udržení v chodu,“ říká Juračka. Většina malých potravin si totiž podle něho vydělá tak akorát na provoz, o zisku nemůže být řeč. Podobně je na tom i klatovský řezník Pavel Havlíček. Zatímco v devadesátých letech si mohl dovolit zaměstnance, dneska je na celé řeznictví a malou prodejnu úplně sám. „Už si zaměstnance nemůžu a ani nechci dovolit. A to jsem svého času zaměstnával sedmnáct lidí. V době, kdy minimální mzda byla 4 tisíce korun, u mě děvčata brala osm. Od té doby se ale drasticky zvedly náklady, vznikly nové a nové daně. Teď jsem sám sobě zaměstnancem, každé ráno si do zrcadla řádně vynadám, rozdělím si práci, v poledne si strhnu prémie a řeknu sám sobě opět před zrcadlem, že na žádný oběd se nepustím. A ve chvílích opravdu vypjatých pohrozím sám sobě, že založím odbory a odvoláme mě,“ špičkuje s úsměvem Havlíček.

Neslavnou situaci maloobchodu potvrzují i zkušenosti skupiny COOP, která provozuje družstevní prodejny po celé republice a Juračka byl do konce listopadu loňského roku jejím předsedou. „Některé z malých prodejen na vesnici se dokonce pohybují v mírné ztrátě a v rámci systému COOP jsou dotovány nebo sanovány z provozu větších prodejen, což samozřejmě neodpovídá trvalé udržitelnosti při řešení tohoto problému,“ konstatuje Juračka. V příštích letech podle něho bude stále více záležet na obecních úřadech, zda podpoří obchodní obslužnost venkova tím, že se budou více podílet na nákladech provozu těchto prodejen.

Situaci menších prodejen, nezávislých i těch, které jsou součástí řetězců, se zabývá aktuální studie s názvem GfK Shopping Triggers společnosti GfK. Sleduje zvlášť nezávislé potraviny, vietnamské prodejny potravin, družstevní obchody COOP, a dále prodejny Hruška, Žabka a Tesco Expres. „Když srovnám všechny tyto prodejny dohromady, vyjde nám jen několik málo podobných rysů jejich zákazníků. V malých nezávislých prodejnách potravin například nakupují více ženy, v asijských prodejnách zase muži. Pokud jde o věkové kategorie, pro malé nezávislé prodejny potravin je typicky starší zákazník nad 60 let, u asijských prodejen je to přesně naopak mladší zákazník do 30 let a pro COOP je typická střední věková kategorie 40 až 49 let,“ přibližuje výsledky studie analytik GfK Pavel Cabal. Obecně se podle něho zákazníkům všech malých prodejen líbí jejich dobrá dostupnost, vhodná otevírací doba nebo ochotný a dostupný personál. „Negativně jsou naopak vnímány malé a stísněné prostory prodejen a nevýhodný poměr ceny a kvality, s výjimkou vietnamských prodejen, ve kterých jsou nízké ceny vnímány jako výhoda,“ pokračuje Cabal.

Výsledky studie také ukazují, že je to právě chování nás spotřebitelů, které malým prodejnám láme vaz. Zatímco na velké nákupy stále jezdíme do supermarketů, do obchůdku na rohu vyrazíme většinou jen tehdy, když nám něco dojde. Nejtypičtějším zbožím, pro které se do malých prodejen chodí, jsou cigarety. Častý je také nákup pečiva případně čerstvých lahůdek u pultu. Z takové poptávky ale drobní podnikatelé prosperující byznys nevydolují.

Diskuze