Příběhy

Sládková Martina Valterová z TeplicŽeny vaří pivo líp!

Kateřina Kotalová

Ženy vaří pivo líp!

Její povolání je typicky chlapské a výsledek její práce se může lehko dotknout mužské ješitnosti. MARTINA VALTEROVÁ (47) vaří pivo, podle mnohých vynikající, a přestože pivaři by jen stěží poznali, že to, co právě mizí v jejich hrdlech, vařila žena, ona tvrdí, že ženské pivo se prostě pozná! Být sládkovou je fuška, ale ona by neměnila za nic na světě!

S pivem pracuje už devětadvacet let! Než přišla nabídka vařit v novém teplickém minipivovaru, pracovala čtvrt století ve Zlatopramenu a pak čtyři roky v ústeckém pivovaru Na Rychtě. „Odešla jsem tehdy z pivovaru Rychta kvůli nějakým neshodám s muži a dostala jsem nabídku pracovat v laboratoři v lihovaru. Myslím, že i taková práce by mě bavila, do všeho jdu na plný plyn,“ říká za každých okolností optimistická Martina Valterová. Nástup do laborky se nakonec nekonal, předběhla ho nabídka, kterou milovnice piva zkrátka nemohla odmítnout. „Když přišla nabídka ze vznikajícího malého pivovaru v srdci Teplic, neváhala jsem ani chviličku,“ vzpomíná Valterová na okamžik, který zlomil její profesně ne úplně šťastné období. Po novém teplickém pivovaru Monopol se poprvé rozhlédla předloni v listopadu. „To to tady ještě nebylo hotové, všude byli zedníci, začínala se montovat pivovarská technika, takže jsem si mohla vše pořádně ohlídat. První várku jsem uvařila koncem března, v té době ještě probíhaly úpravy interiéru, všude byl prach a hluk, ale samotný pivovar byl připravený a bylo potřeba, aby pivo mělo čas uležet do otvíračky,“ vypráví sládková začátky teplického minipivovaru, který otevřel teprve vloni na konci května a o kterém se za krátkou chvíli vědělo široko daleko. Vznikl totiž v půvabných secesních prostorách bývalého varieté, a tak interiér lahodí oku a dobré jídlo a především dobré pivo chuťovým pohárkům.

Těžký začátek

A to to přitom chvíli vypadalo, že se snad ani neotevře. Po takřka čtyřleté rekonstrukci se čekalo na poslední povolení od hasičů, a tak zatímco pivo Martiny Valterové už netrpělivě leželo v tancích, to potřebné razítko pořád nikde. „A tak jsme ho začali prodávat na náměstí na farmářských trzích. Měli jsme s tím nečekaný úspěch. Prodávali jsme tři sta lahví denně. Bylo to strašně únavné, museli jsme stáčet pivo do sudů a zavážet několikrát denně, aby nebylo v teple a zůstalo pořád čerstvé. Na místě se lepily etikety, nestíhalo se. Ale i když jsem padala únavou, měla jsem radost a byla to předzvěst, že se Monopolu bude dařit,“ vypráví Valterová, která dnes vaří dvakrát do týdne po dvou várkách o deseti hektolitrech. Jednu várku vaří zhruba deset hodin. Přestože to, co ve Zlatopramenu zastalo dvacet lidí, musí stihnout sama, nestěžuje si ani náznakem.

Monopol má monopol

Její pivo je k mání pouze v pivovarské restauraci a hotelu Monopol v Teplicích a za měsíc se tam vypije až osm tisíc litrů. Jinde si na něm nepochutnáte, a to zřejmě ani v budoucnu. „Nechci, aby to znělo nabubřele, ale jsem pyšná na hodnocení mého piva a nechci, aby se zkazilo cestou nebo nedobrým zacházením. Naši kluci u výčepu v Monopolu jsou ode mě proškolení a kontrolovaní, tady jsem si čistotou a správným čepováním jistá, jinde bych ji nemohla garantovat,“ vysvětluje důvody, proč se dál než za hranice Teplic pivo Monopol nedostane. Na čistotu je Martina pes. „Nejsem si jistá, jestli pivař pozná, že pro něj obsah jeho sklenice vařila ženská nebo chlap, ale rozhodně se ženská pozná při vaření, líp totiž udrží tu čistotu. Radši tu budu o to déle, ale chci mít čisté tanky a dodržet časy sanitací. Myslím, že i to nás pivovarnice liší od pivovarníků,“ usmívá se.

Prototypy z kuchyňského kastrolu

S muži pracuje celý život, vyhovuje jí to, ale přiznává, že ne všichni jsou ochotní přijmout ženský pohled na věc. Na pivo, chcete-li. Pětadvacet let strávila ve Zlatopramenu, že je žena, nikomu a ničemu nevadilo, ale než aby přihlížela tomu, jak se pivovar řítí do záhuby, tehdy tedy do područí Heinekenu, raději odešla do pivovaru Na Rychtě. Tam už ženskost byla trochu na obtíž. „Když jsem začínala ve Zlatopramenu, byla to psina, s chlapama jsme se bavili, ale když nás začali kupovat, legrace skončila, přišly první výpovědi a lidi začali být nervózní. Že později skončil i pivovar, mě mrzelo hodně. Na Rychtě byl problém, že jsem ženská, že nemohu dělat všechno jako chlapi, a asi to vadilo. Odešla jsem kvůli vztahům. Uvědomila jsem si, že si musím vážit sama sebe,“ vzpomíná sympatická sládková. Rozhodnutí vstoupit do Monopolu bylo prý nejlepší v jejím životě. „Myslím, že teď jsem na vrcholu, nepotřebuju víc. Chci klid na práci, žádné hádky, stres a intriky,“ říká. A není divu. Na své pivo ještě neslyšela křivého slova, od lidí ani odborné veřejnosti. Nejvíce si lidé oblíbili její polotmavou jedenáctku Karlík a višňovou jedenáctku a čtrnáctistupňový Ale i světlý ležák, který získal prestižní cenu časopisu Pivo, Bier & Ale pro nejlepší nové spodně kvašené pivo roku 2015. „Náš Ale tady pijí ženské po půllitrech, jak jim chutná. Určitě to je tím, že jejich chutím jako ženská víc rozumím. Nejprve jsem ho vařila doma v hrnci a až u posledních třech verzích jsem si říkala, že to je konečně ono. Chutnalo i majitelce pivovaru, a tak jsem to začala vařit tady. Říkala jsem si, že když to chutná jí a mně, bude chutnat i ostatním ženám. A opravdu,“ prohlédne si pečlivě skleničku s právě natočeným Alem. „Mám ráda pivo s řízem. Nesnáším pivo, které leží jako mrcha. Vařím ho tak, aby chutnalo mně a líbilo se mi na pohled. Dělám ho vlastně pro sebe a mám radost, že chutná i hostům.“ Desítku byste v Monopolu hledali marně. Nevyplatí se. „Je tam jen o pár gramů chmele a pár kilo sladu méně, výrobní náklady jsou tedy srovnatelné se silnějšími pivy, ale lidé jsou zvyklí, že desítky jsou levnější. Naštěstí je tady po nás nikdo nevyžaduje,“ usmívá se úlevně.

Pivo hlídá na dálku

Všechny receptury jsou její vlastní. „Ve velkém pivovaru jsou dané, tam jsem vařila tak, jak mi řekli, tady jsem svým pánem, můžu si s těmi recepty hrát a zodpovídám za ně. Vím z minulosti, co to je chodit do práce se stresem, se scvrklým žaludkem. Tady je pohoda. Dělám sama, plánuju sama, když chci jet na dovolenou, předvařím si a vzdáleně kontroluji teplotu. V létě jsem byla na Korsice, tam jsem šla vždy do wifi zóny, nastavila teploty tanků a zase se vrátila na pláž."

Doma pivo nepije

Pokud tedy zrovna nekontroluje pivo z Korsiky, tráví v Monopolu každý den. „Vstávám v půl páté, pět minut po páté mi jede trolejbus a v pět třicet vlak. Dojíždím do Teplic z Ústí nad Labem. Mám ráda rána, je klid, nikde nikdo. V šest jsem tady a v pět odpoledne mám většinou hotovo, ale zpravidla se tady zaseknu ještě na kafíčku,“ ukazuje směrem k malebné secesní kavárně, jež rovněž patří k Monopolu. Že by si po práci zašla na jedno k sobě, to nehrozí. „Samozřejmě ochutnávám, ale pivařka nejsem. Třeba doma si pivo neotevřu,“ překvapuje paní sládková, a to jsou v její domácnosti od fochu dva. Její partner Miloš je obchodním sládkem u Bernarda. „Naše večery jsou o pivě, ne že bychom ho popíjeli, ale řešíme třeba kvašení nebo různé styly piva,“ směje se Martina Valterová. V partnerovi našla Martina po smrti rodičů obrovskou oporu a pochopení. Je totiž jediný v rodině, kdo se pivu profesionálně věnuje. „Řemeslo jsem nezdědila, u nás se tomu nikdo nevěnoval. Maminka pracovala jako prodavačka dámských oděvů a tatínek byl elektromechanik. Starší sestra je pedikérka, mladší překladatelka a bratr pracuje ve firmě, která se zabývá servisem zdravotnických přístrojů. A ani já jsem neměla dříve touhu být sládkovou. Chtěla jsem studovat ekonomickou školu, ale nedostala jsem se na ni, a tak mi tatínek zajistil potravinářskou v Plzni, kam jsem ve čtrnácti letech odjela na internát,“ vzpomíná na rozhodující okamžik v jejím životě Valterová. „Tehdy se vědělo, kam po škole nastoupíte, a protože jsem byla z Ústí, nastoupila jsem tam. Po celou dobu studia jsem tam chodila na brigádu. Už tam jsem poznala, jaká je pivovarnictví dřina, ale to mě nezaskočilo. Není to o tom být jenom v teple, ve sklepích musíte mýt tanky, na spilce kádě, a tam je v zimě pořádná kosa.“

Dohled shůry

Dnes by se Martinin tatínek bil v hruď, jak dobře tehdy v jejích čtrnácti letech rozhodl. Dceřina úspěchu se ale nedožil on, ani Martinina maminka. „Tatínek mi zemřel, když mi bylo 17 na selhání srdce, pět let byl po nemocnicích, každou neděli jsme ho chodili navštěvovat, něco jsme mu přinesli, popovídali si a za týden znovu. Maminka podlehla rakovině, když jsem dělala ještě ve Zlatopramenu, takže vůbec neví, jakou jsem nastartovala dráhu. Bylo to těžké období bez rodičů. Obzvlášť maminka mi chybí. Zemřela v době, kdy nás vychovala a mohla si začít užívat života a odpočívat. Myslím, že to bylo nejtěžší období v mém životě. V té době totiž navíc Zlatopramen přebíral Heineken a funkce začali dostávat jiní lidé a ti, kteří něco uměli a hlavně pivovar dobře znali, začali být na obtíž. Pamatuji si, jak mi kolega říkal, že nechápe, že jsem se ještě nesesypala. Ale netýkalo se to jenom mě.“ Život je pes, to Martina ví líp, než mnozí jiní.

Na vrcholu blaha

Když potřebuje vyčistit hlavu, vezme pohorky a vyrazí na túru. Zatímco jiní cestou odpadávají, Martině je nejlépe ve třech tisících. „Miluji vysokohorskou turistiku. Tam nahoře to je skvělý pocit. Ani nevím, k čemu bych ho přirovnala. Ráda jezdím do Alp, ale moc mě baví i procházky po českých lesích. Nemáme televizi od doby, kdy se přešlo na digitální vysílání a já jsem si kvůli tomu nechtěla pořizovat novou ani set top box. A tak raději vezmeme naši třináctiletou bernskou salašnickou a ušli jsme denně klidně sedm osm kilometrů,“ přiznává Valterová. Mnoho času na procházky jí ale nezbývá, v pivovaru je denně, i když nemusí. „Nedá mi to ani v neděli, abych to nepřijela zkontrolovat,“ zvedne obočí v nevinném gestu. „Tohle je můj život. Jsem šťastná, i když jsem unavená.“

A jestli má z něčeho strach? Snad jedině z toho, že by minipivovarům zvedli spotřební daň. „To by pro nás bylo hodně nepříjemné. Málokdo si uvědomuje, že my máme třikrát tak větší výrobní náklady. Pokud by ji zvedli, minipivovary by to neskutečně zatížilo,“ krčí rameny teplická sládková.

Diskuze