Příběhy

„Podnikat“ začal v deseti letech. Díky jeho nápadům vám dneska v podniku neproklouzne ani myš.

Kateřina Kotalová

„Podnikat“ začal v deseti letech. Díky jeho nápadům vám dneska v podniku neproklouzne ani myš.

Ještě jako dítě stával o víkendech před nemocnicí, kde návštěvám prodával konvalinky, o pár let později už jako středoškolák postával na tržišti a prodával přebytky z rodinné zahrádky a na vejšce s úspěchem prodával korbáčiky. Vůle JIŘÍHO TOMČALY nespoléhat se na ostatní z něj udělala jednoho z největších odborníků na ochranu a sledování majetku v Česku a na Slovensku.

Za jeho úspěchem stojí jednoduchá úvaha. Důležitější než všechno ostatní je dobrá znalost doby, prostředí a hlavně zákazníků. A tak zatímco za socialismu se mu vyplatilo prodávat pomalu, aby fronta před jeho stánkem byla co možná nejdelší, neboť délka fronty signalizovala oblíbenost podniku, dnes zabírá rychlé řešení zákazníkova problému.

Když po revoluci přemýšlel, v jakém oboru by se coby absolvent Vysoké školy dopravy a spojů upíchnul, chvíli tápal. Jeden rozhovor s někdejší kolegyní se mu stal osudným. Bavili se zrovna o amnestii prezidenta Václava Havla a o tom, že kvůli ní Češi řeší, jak by co nejlépe zabezpečili svůj majetek. A bylo to! „A já hurá do toho. Bez praxe, bez peněz, bez kontaktů. Asi proto, že jsem neměl zkušenosti, jsem se ani ničeho nebál,“ vzpomíná Tomčala na bláhové začátky v rozhovoru pro časopis Ekonom. Už v roce 1990 dal výpověď v zaměstnání, založil si firmu NAM systém a pustil se do díla. Narazil okamžitě. Měl nápady, ale výrobci mu jako nezkušenému mladíkovi nechtěli prodávat materiál. Tehdy systém objednávka-faktura-nanicseneptáme nefungoval. Aby ho výrobci brali vážně, musel by mít minimálně papír ze školení nebo praxi. Neměl ani jedno, ale nevzdal to. Rozhodl se, že si alarmy a zabezpečovací zařízení prostě bude vyrábět sám. Dva roky působil ve firmě sám, později s jedním kolegou. A protože se odmítal upsat k úvěru, první roky jeho podnikání vypadalo zoufale. Nebýt maminky, která ho podporovala a současně nabádala, aby toho už nechal a odjel do zahraničí naučit se pořádně řeč a brigádničit, neměl by co do úst. Jenomže Jiří tak nějak tušil, že se to zlomí. „První dva roky jsem nevydělal vůbec nic. Neuměl jsem počítat, takže za utržené peníze jsem uhradil materiál a maximálně cestovné. Pro mě už nezbývalo nic,“ vypráví Tomčala.

Ten zlom skutečně přišel, ale až po dlouhých šesti letech, kdy si u něj nechala vyvinout systém na odečítání měřičů Pražská plynárenská. Od té doby se jeho NAM neboli Neproklouzne Ani Myš stále rozrůstá. Dnes má osmdesát zaměstnanců a její tržby překračují sto milionů korun. Jeho firma nyní hlídá celé firmy a objekty včetně Jaderné elektrárny Temelín, firemní i soukromé vozy a každou chvíli vymyslí nový produkt. Naposledy chytré »udělátko«, které bezpečně pozná, jak efektivně pracují stroje v terénu. Majitelé firem tak jednoduše poznají, kdy stroje zbůhdarma stojí a kdy skutečně pracují. Živnostníci si u NAM nechávají připravovat knihy jízd.

Jiří Tomčala už vymýšlí, jak by se rozrostl za hranice. Spadeno má na Velkou Británii, Saúdskou Arábii, Mexiko i Albánii. Odbyt tam nepochybně bude…

Jeho dědeček, prvorepublikový živnostník s obchodem na šicí stroje a kola a tatínek, který se po návratu z emigrace v druhé polovině sedmdesátých let věnoval povoleným živnostenským službám pro obyvatelstvo, by byli bezpochyby pyšní.

Diskuze