Příběhy

Josef Hlávka: Zedník, který se stal největším českým mecenášem všech dob

Jiří Vítek

Josef Hlávka: Zedník, který se stal největším českým mecenášem všech dob

Prožil život, o kterém by se dalo natočit několik filmů nebo rovnou televizní seriál. Kdyby jeho životopis spolu se zakázkou pro obrazovky dostal do ruky Jaroslav Dietl, vznikla by jistě důstojná konkurence všem zahraničním tuzemským rodinným ságám. Pohádkové bohatství, rychlé vzestupy a pády v kombinaci s několika ranami osudu, které překonal pouze silou svojí vůle, a závěr života smutně okořeněný tragédií. Josef Hlávka (†77) byl bezesporu výjimečný člověk. Jeho snaha přímo a adresně pomáhat druhým se přenesla i do dnešní doby, což se žádnému jinému rodákovi z 19. století nepodařilo. Nadace, která nese jeho jméno totiž dodnes podporuje nadané studenty, vědce, umělce, a to i více než sto let po jeho smrti.

Josef Hlávka se narodil v roce 1831, za Rakouského císařství, v západočeských Přešticích v rodině purkmistra. Mohlo by se zdát, že se narodil se zlatou lžičkou v puse, protože funkce purkmistra byla v té době velmi významná a měla přímý vliv na chod celého města. Nebylo tomu tak, jeho rodina sice chudobou netrpěla, ale rozhodně nepatřila mezi zámožné, šetřit a obracet v ruce každou minci se zkrátka muselo i u Hlávků. Dnešními slovy patřili do klasické střední třídy, a spíše než na pozlátka věřili na vzdělání, jenomže to v té době nebylo zrovna levné.

Otcovo osudové NE

Josef chtěl být malířem, ovšem jeho racionální a přísný otec, který sice od Josefova útlého dětství pozoroval jeho výtvarné nadání a později vášeň pro kresbu, řekl ne! Študovat budeš něco pořádného! A nechal ho zapsat na latinské gymnázium v Klatovech. Aby z kluka něco bylo, kreslit může po večerech u svíčky. A to také houževnatý Josef dělal. Tehdy sice mohl mít na otce oprávněný vztek, posléze mu za tohle rozhodnutí byl vděčný. A národ také.

Hlávka dostudoval v Kolíně, odkud přešel na dvouletou stavovskou reálku do Prahy, ta byla připojena k polytechnickému ústavu. Na technice se vyučil pozemnímu stavitelství. Byl to výtečný student. O tom svědčí fakt, že po celou dobu studií skládal zkoušky s výborným prospěchem a vždy s vyznamenáním.

Škola bez praxe z vás ale neudělá výborného architektem a už vůbec ne stavitele. To platilo tehdy jako dnes. A tak aby mladý Josef získal zručnost ve stavitelském řemesle, pracoval o školních prázdninách a o víkendech jako zednický učeň a díky své šikovnosti později I jako stavbyvedoucí na stavbách vyhledávaného vídeňského stavitele Františka Šebka, od kterého získal ve čtyřiadvaceti letech výuční list zednického tovaryše. Hlávka pozorně koukal pod ruce truhlářům i zámečníkům, a to se mu v budoucnu milionkrát vyplatilo.

Dřina a práce až na prvním místě!

Bude to znít jako příběh z pohádky nebo hodně kýčovitého filmu, ale za každým šťastným momentem v Hlávkově životě je mnoho úsilí a dřiny. I díky ní Hlávka brzy po studiích převzal Šebkovu firmu. Dnes to lze jen těžko pochopit, slavný stavitel ale podle všech dostupných informací skutečně Hlávkovi svoji firmu přenechal zcela zdarma a s klidem a vědomím, že jeho dílo je v dobrých rukou, odešel do penze. A jak je známo, štěstí přeje připraveným, a tak ho mladého Hlávku nemohla zaskočit první velká nabídka od architekta Františka Schmidta, který ho pozval ke stavbě svého projektu, kostela Panny Marie misionářské kongregace lazaristů. Při stavbě se vyskytly komplikace a zdálo se, že stavba nebude nikdy dokončena. Hlávka ale za to uměl vzít a tehdy už jako známý architekt oblékl zednický mundúr a přiložil ruku k dílu a problém s nestabilní vnitřní zdí vyřešil sám. Získal si respekt a uznání a zakázky se začaly hrnout. Jeho tempo bylo neskutečné a to si o několik let později na Hlávkovi vybralo krutou daň…

Incest přes koleno

Ačkoliv zakázek bylo tolik, že ač nerad, musel odmítat, v onom nekonečném kolotoči si překvapivě našel čas se oženit. Nemusel vybírat dlouho, měl už totiž vybráno už od svých studentských let. Marie Čermáková byla o deset let mladší a Josef ji znal od mládí. Byli totiž příbuzní, Mariin otec, rodák z Přeštic a vrchní poštovní kontrolor, byl bratrem Hlávkovy babičky z matčiny strany.

Upoután na křeslo, přesto nezlomen

V té době měl Josef Hlávka za sebou téměř sto padesát staveb. Nespal a veškerý čas trávil v práci, osobně kontroloval stavby a na své podřízené byl den ode dne přísnější. Zřejmě proto, že cítil, jak se jeho zdraví podlomuje a že už sám navzdory urputné snaze nezastane to, co kdysi v plné síle. Okolí ho varuje, že musí také odpočívat, neposlouchá, a tak se jednoho rána přímo ve své kanceláři zhroutí. Hlávkovi je pouhých 38 let, když ochrne na obě nohy. Odkázán na invalidní vozík urputně pokračuje dál ve své práci. Jiného by to zlomilo, Hlávku nikoli. Čtyři roky ještě vše řídí na kolečkách, jenomže k jeho už tak vážným zdravotním potížím se ještě přidává zrak. Slábne, až Hlávka zcela přestává vidět drobné nuance svých kreseb. Chápe, že s poškozeným zrakem nemůže projektovat a ač nerad, odchází na odpočinek. Usídlí se na zámku v Lužanech poblíž Přeštic, který sám přestavěl, ale s rukama založenýma v pase a slabým zrakem upřeným do zeleně se jen tak nespokojí. Projektovat a stavět už nemůže, to ví, pomáhat jiným v plnění svých profesních snů a plánů ale chce. Smyslem druhé poloviny jeho života se stane dobročinnost. Za svůj krátký profesní život nashromáždil úctyhodné jmění, ale pro sebe si ho nenechá. Proč také, nepotřebuje víc, než má. Od života už nečeká žádné velké překvapení a užívá si relativní pohody, které se musel nechtěně přizpůsobit. Pomáhá umělcům, studentům a potřebným. Brzy ale přichází další osudový zvrat, Josef Hlávka se po jedenácti letech nemoci jako zázrakem uzdravuje…

Zachránce Karlova mostu

Teď už ho nic na vozíku neudrží. Znovu podniká, zapojuje se do politiky, stává se zemským i říšským poslancem. Finančně podporuje Českou akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze. Když v roce 1890 povodeň poškodí Karlův most, prosadí a spolufinancuje jeho záchranu v historické podobě. Nebýt Hlávky, pražská chlouba by byla pravděpodobně stržena a nahrazena novostavbou. Jenomže každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Za jeho trestem stojí osud. Jeho znovu nabité štěstí je vykoupeno obrovskou bolestí ze smrti manželky Marie.

Za vším hledej ženu

Radost ze života najde Hlávka až o několik let později v náručí druhé ženy Zdeňky. Ta mu vlila do žil novou krev a současně i štědrou myšlenku: postavit v Praze studentskou kolej, která nadaným studentům z chudých poměrů poskytne ubytování, stravu i školní pomůcky. Stavbu financuje a přispívá na provoz. Svým projektem je přímo pohlcen. Jeho kontrole neunikne cena jediného šroubku, vybírá povlečení, řeší výplně do postelí, do posledního haléře propočítává celkovou spotřebu elektřiny, budoucí náklady, zjišťuje ceny všech pražských prádelen. Nakonec mu součet nákladů dělá 50 000 korun ročně. Dneska by bylo zvykem minimálně dvakrát rozpočet překročit, v případě Hlávky činily skutečné náklady po zahájení provozu ještě o necelých pět stovek méně. Jeho odhad byl takřka stoprocentně přesný. Dnes nevídané!

Bezdětný a zase sám

Rány osudu jej ovšem pronásledovaly stále, jako by musel být úspěch vždy vykoupen smutkem. Znovu ovdověl. Josef Hlávka se nedočkal potomka a tak sepisuje v roce 1904 závěť, v níž veškerý svůj majetek předává nadaci, pojmenované po něm a jeho manželkách. Vzniká nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Po jeho smrti v roce 1908 nadace získává činžovní domy v Praze i ve Vídni, velkostatek v Lužanech, cenné papíry i peníze na účtech. V dnešních cenách by šlo o majetek odhadem v hodnotě více než dvou miliard korun.

Hlávkova nadace jako zázrakem přežila konec císařství, nacistickou okupaci, a jako jediná obdobná instituce také období komunismu. Dnes má nadace příjem hlavně z komplexu domů v pražské Vodičkově ulici. A tak stále vyplácí tvůrčí i sociální stipendia, hradí cesty studentům na odborné konference, podporuje výzkum, financuje vydávání odborných knih. A také přispívá na ubytování nemajetným doktorským studentům a mladým vědcům. Kde jinde než v Hlávkově koleji. A to i 107 let po mecenášově smrti….

Diskuze