Rozhovory

Majitel české továrny na čokoládu. K Mikulášům došel přes housky a vlnitou lepenku

Renata Lichtenegerová

Majitel české továrny na čokoládu. K Mikulášům došel přes housky a vlnitou lepenku

Podnikatelský úspěch JINDŘICHA FIKARA, majitele „továrny na čokoládu“ s obratem 50 milionů ročně, by se nekonal bez jeho schopnosti opakovaně využít mezer na trhu. Se svými čokoládovými notebooky a dalšími dobrotami se probojoval i na pulty velkých obchodních řetězců. Jeho zaměstnanci ale často míří na pracák. Proč?

Jak významnou část vaší produkce představují vánoční figurky a ozdoby? A jedná se o pravou čokoládu, nebo o často diskutované náhražky?

Vánoční období pro nás představuje zhruba 65 % celkových tržeb. Dříve tvořily různě velký podíl této výroby cukrovinky. Už šest let ale figurky a ozdoby na stromeček vyrábíme výhradně ze špičkové belgické čokolády. Co se týče výroby těch nejkvalitnějších čokolád, začali jsme v Česku, myslím, první. V letošním roce nakupujeme značku Belcolade s obsahem kakaových součástí 36 %.

Mikulášové a čerti už jsou nějaký ten týden v obchodech. Kdy byli vyrobeni?

Vánoční figurky a ozdoby vyrábíme ve dvou vlnách. První výroba pro řetězce začíná už v červnu na základě objednávek z května. Další výroba, pro nezávislé prodejce, začíná začátkem října. A v lednu začneme vyrábět na Velikonoce.

Jak řešíte vyšší počet pracovníků potřebný pro tuto „sezónní“ výrobu?

Špičky doplňujeme na Ukrajině, kde máme partnera, který nám z okolních dědin vozí zaměstnankyně. Samozřejmě máme všechny s vízy. Nikdy jsme neměli problém. Tyto zaměstnankyně už známe a jezdí sem pravidelně. Také pro nás pracuje jedno veliké družstvo invalidů, ze kterého pro nás ve špičce dělá 80 lidí. Obecně je ale v naší lokalitě velký problém s pracovní sílou.

Nejsou lidi?

Tady, v průmyslové zóně v Kuřimi, pracuje asi přes 20 tisíc lidí. Ve městě přitom žije pouhých 11 tisíc obyvatel a polovina těch práceschopných dojíždí do Brna. U nás jsou navíc, kvůli té nárazové výrobě, zaměstnankyně zvyklé, že pracují třeba do konce března, pak si dají pauzu a jdou na pracák. Ten to ví a nechává je na pokoji. Potom zaměstnankyně zase nastoupí do práce. Funguje to tak, že mají smlouvu na dobu neurčitou, ale pravidelně s nimi dohodou tento poměr rozvazujeme. Vím, že to zní drsně, ale jinak to v tomto oboru nejde. To, že se k nám ti lidé vracejí, ale ukazuje, že jsou spokojeni. Platíme dobře, takže jsme i za těchto podmínek schopné zaměstnance našli.

S výrobou čokolády jste začal v roce 2002. Co jste dělal předtím?

Začínal jsem v roce 1990 s pekárnou v Kuřimi. Napadlo mě to na vojně. Jeden můj kolega měl švagra, který byl zástupcem francouzského výrobce pekáren. Dlouhé hodiny jsme si povídali o pečení a technologiích, až mě napadlo, že bych to mohl zkusit. Ještě na vojně jsme zašli s otcem na veletrh, kde jsme nakoupili české pece a technologie. Tím jsme získali náskok před všemi, kteří naletěli na reklamu a kupovali německé či španělské zařízení. V té době byl boom, vláda podporovala zahraniční technologie, ale já tomu naštěstí nepodlehl a za čtvrtinovou cenu jsem nakoupil dvojnásobnou kapacitu. Spustili jsme to a absolutně jsme nestíhali. Každé ráno byla 50 metrů dlouhá fronta před pekárnou. Byli jsme první, takže nám lidé odpustili, když se občas nepovedlo. Udrželi jsme se.

Nezůstalo ale jen u pečení, že?

Ne. Po rozdělení Československa jsem si všiml, že z trhu zmizela vlnitá lepenka. Začal jsem se pídit po příčině a zjistil, že lepenka se doposud dovážela ze slovenského Štúrova. Napadlo mě, že bych ji mohl vozit sám. Vydal jsem se tedy do továrny ve Štúrově s návrhem, že bude do České republiky dovážet pět vagonů lepenky měsíčně. Slováci se smáli, jako by to byl úplný nesmysl. Prý, že pokud bych měl takový odběr, dají mi zastoupení na půlku Česka. Nakonec jsem v nejlepších časech vozil těch vagonů měsíčně šedesát.

Jak jste se tedy dostal k té čokoládě?

Začínali jsme v době, kdy společnost Nestlé zrušila výrobu čokoládových figurek v závodě Maryša v Rohatci u Hodonína. Dozvěděl jsem se o tom od rodiny, která tam žije. Viděl jsem v tom další šanci. Musel jsem zjistit, jak se vlastně čokoláda vyrábí. Vědělo to asi dvacet lidí v republice. Pomohl mi známý, který předtím pracoval právě v Maryše. Významnou roli měl v začátcích také můj otec, jehož stavební firma mi pomohla postavit výrobní prostory. Na leasing jsem pak zakoupil potřebné technologie.

Bylo to stejné jako s vaší pekárnou, nebo byl rozjezd čokoládovny pomalejší?

Čokoládovna začínala v roce 2002 výrobou polev a dutých figurek. V prvních letech se nedalo mluvit o vysokých výdělcích, protože jsme vyráběli spíše levnější věci. Vstoupit na trh jako neznámá čokoládovna s drahými výrobky by byl nesmysl. Snažili jsme se proto prosadit cenou. Úspěch začal přicházet s prvním netradičním reklamním produktem, kterým byl adventní kalendář ve tvaru pohovky pro nábytkářskou společnost Kika. Pak nás oslovila reklamní agentura zastupující společnost Dell, která chtěla vyrobit papírovou repliku notebooku s čokoládovou klávesnicí. Zakázka následně přitáhla pozornost dalších firem. Postupně jsme se mohli začít zaměřovat na dražší výrobky z té nejkvalitnější čokolády.

Čokoládové notebooky, auta a podobně dodáváte delší dobu už i do obchodních řetězců. Ze kterých výrobků máte vy osobně největší radost?

Děláme například čokolády v obalu knížek. Vyrobili jsme jich desetitisíce a za tři týdny jsme je všechny prodali. Pro zajímavost, ten prodaný náklad byl desetinásobný, než ve kterém se ty knížky běžně prodávají za rok. Ale dělali jsme plno zajímavých věcí pro firmy, jako je Coca-cola, Pepsi, Kofola, Audi, Ferrari nebo Siemens. Pyšný jsem třeba na krásný kulatý adventní kalendář pro Škodovku. Měl tvar poklice na kolo s logem Škoda. My jsme to celé zrealizovali. Není to totiž jednoduché, aby vše sedělo a mělo správnou velikost.

Diskuze