Příběhy

Strýček privatizace Rudolf Baránek: Jak jsem udělal Klausovi čáru přes rozpočet

Kateřina Kotalová

Strýček privatizace Rudolf Baránek: Jak jsem udělal Klausovi čáru přes rozpočet

Zažít krachy – nevadí, nemít prachy – vadí! Se Svěrákovým textem k Uhlířově písni z filmu Tři veteráni by se Rudolf Baránek (64) ztotožnil sotva z půlky. Co je to zažít nudu, netuší už minimálně šestadvacet let, zato krach ho takřka stál život. Ví, co je to nemít prachy, a také ví, že to vadí! Jó, to vadí! A proto se za práva podnikatelů bije jako lev. A o jedněch takových třech veteránech Klausovi, Ježkovi a Miklošovi by mohl vyprávět! A kéž by to byly pohádky…

Podílel se na vzniku Obchodního zákoníku, ovlivnil nejeden další zákon a o mnohé se zasadil. Dnes se dívá na to, jak se jeden po druhém mění. Ale tiše nepřihlíží. Rudolf Baránek je stále hlasitým bojovníkem za práva podnikatelů. Vždyť se pro podnikání v roce 1950 narodil…

„Byla to těžká doba, narodil jsem se do rodiny znárodněných živnostníků. Děda i otec byli Gottwaldem znárodnění. Byli jsme vzdorovití, nikdy jsem nebyl jiskřička, pionýr, nebo svazák,“ začíná svoje vyprávění Baránek, který od mládí toužil být historikem nebo archeologem.

„To pro mě bylo bez šance. Maminka vždycky chtěla, abych byl kuchař nebo číšník. Protože táta, když mu vzali živnost, dělal na dráze a chodil domů strašně špinavý, protože se jezdilo na uhlí. Nechtěla, abych chodil v montérkách. Neposlechl jsem. Mimo jiné proto, že škola byla u hřiště, kde jsem hrával fotbal. Nelituji toho, vyučil jsem se soustružníkem a myslím, že jsem byl dobrý soustružník. Ještě dnes bych byl myslím schopen na soustruhu něco dělat,“ dívá se na svoje zlaté ručičky Rudolf Baránek s plným vědomím toho, že mnohem víc než ruce mu vydělává hlava.

U soustruhu dlouho nezůstal. „Do vojny. Pak jsem si udělal řidičák na náklaďáky a začal jezdit. V pondělí jsem si vzal puťovku a naftu a komunista mě do konce týdne neviděl. Nádherné svobodné zaměstnání v té době. Najezdil jsem po Československu osm set tisíc kilometrů bez nehod. Mám za to i diplomy, jsem na ně pyšný. Doma mě sice moc neviděli, ale mě to povolání bavilo,“ vzpomíná s nostalgickým úsměvem Baránek. Za volantem náklaďáku prožil devět spokojených a relativně svobodných let. Měl jsem náklaďák, na který jsem byl pyšný, udržoval jsem ho pořád v čistotě, aby se děvčata nezašpinila, když do něj chodila,“ směje se při vzpomínce na mládí Baránek. Jezdil pro Agrochemický podnik v Břeclavi, když mu nabídli jednu z vedoucích funkcí podniku.

Ředitelem dík »šulínkové aféře«

„V Břeclavi měli komunisté obrovskou aféru. Stavěly se byty, ale komunistické kádry je nepouštěly všechny mezi lidi, pár si jich nechali a chodili do nich s děvčaty. Ta aféra měla název podle pánského přirození a stála místo několika zainteresovaných. Zavolal si mě náš ředitel, a že potřebuje nákupčího na náhradní díly za vyhozeného šéfa v Hustopečích. Ptal jsem se ho, jestli mu to komunisté povolí a povolili. Živnostenský původ v tu dobu nevadil. Po komunistech jsem nic nechtěl, všechno jsem si sehnal sám.“ Jako nekomunista se ale musel smířit s dozorem a pravidelnými návštěvami zvěda z OV KSČ. „Vyptával se na blbosti. Paradoxní bylo, že to byl šéf tehdejší Státní pekárny v Břeclavi, kterou pak zprivatizoval a prodal Babišovi. Ale nebyl to žádnej vůl, dovezl mi dalamánky, čerstvej chleba, udělal zápis a byla sranda. Spoustě komunistů se ta moje podnikavost hrozně líbila. Začal jsem ale dělat chyby v tom, že jsem si na schůzky s obchodníky nebral svědky. A to byl předpis. A tehdy přišly moje problémy s komunistou,“ přiznává živnostník.

Pod kontrolou StB

Vstup do KSČ Baránkovi nabízeli hned několikrát. „Nikdy bych tam nevstoupil. Na venkově se šlo uživit, hlavně na jižní Moravě, každý tam měl vinohrad nebo nějaké pole. Známosti, abych nemusel stát ve frontě na maso, jsem měl. Ono bylo všechno, ale nebylo pro všechny. A asi jsem měl štěstí, že jsem tím režimem proplouval,“ uznává Baránek s tím, že otáčet se musel vždycky, ale na svém.

„Měl jsem děti, rozvedl jsem se a pak jsem měl další děti. Takže jsem musel makat. Měl jsem pole, na něm jsem pěstoval třeba rajčata. Naložil jsem auto a jel jsem je prodávat. To se smělo, ale musel jsem si to nechat vyhlásit a mít povolení. Občas přijela nějaká StB jako na kontrolu.“

Od touhy po podnikání ho nic nemohlo odradit. Živnostenský původ je živnostenský původ. Však byl také jedním z prvních podnikatelů v Česku. Když v roce 1988 Adamcova federální vláda vydala nařízení 1/88, které povolovalo soukromé podnikání ve službách, neváhal ani minutu. „Nám ve Slušovicích vycházely noviny, tam se objevila výzva ministra Čuby, abychom se dali na podnikání. Koupil jsem si šestihranný stánek, prodávali jsme v něm vafle, žemle, pepsi colu. Kamarád grafik mi přes víkend napsal ceduli Rudolf Baránek a ze soboty na neděli jsme ten stánek postavili. Kolem stánku chodili lidé a říkali: Už to začalo!,“ vzpomíná na první okamžiky euforie a vidinu, že se brzy všechno změní, Rudolf Baránek, který v té době vedl zahraniční obchod JZD Slušovice. „Věděl jsem hned, že budu podnikat, jakmile to půjde. Po 17. listopadu jsem zajel do Slušovic a dal jsem tam výpověď,“ dostává se Baránek s tím, že okamžitě přešel do vedení přípravného výboru Československých podnikatelů. Všechny své síly, idey a nadšení investoval do přípravného výboru Československých podnikatelů.

Byl jsem v Praze, v sedm ráno jsem šel do federálního Parlamentu a o půl druhé v noci jsem se loučil s Dubčekem po zasedání Výboru. Najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem nevěděl, jaká je tabulka 1. ligy ve fotbale, to se mi nikdy nestalo,“ líčí hektickou porevoluční dobu Baránek, dodnes zarytý fotbalový fanoušek.

„Myslím, že pro podnikání byly nejdůležitější první roky po revoluci, ale já jsem je v naší firmě neprožil. Byla to velká chyba, ale vzal jsem na sebe historické břemeno. Chystaly se zákony a já je chtěl aktivně ovlivňovat a to jsem také dělal.“

Překazil Klausovi plány

Honbě za slušnými podmínkami pro podnikatele věnoval řadu let. Sedm let jsem byl jako v bezvědomí, o hodně jsem přišel, ale stálo to za to. Podařilo se odložit zahájení Klausovy kupónové privatizace, na to jsem hrdý. Domluvil jsem se Klausovi za zády s českým a slovenským ministrem privatizace Tomášem Ježkem a Ivanem Miklošem i s tehdejším místopředsedou vlády Janem Stránským. A oni mu cukli. Klaus to nečekal, skákal jako gorila, ale nemohl nic dělat. Posunuli jsme to o čtyři měsíce. Ty stačily na to, abychom připravili lidem asi pět tisíc privatizačních projektů. Do toho restituce, jsem nesmírně pyšný na to, že jsem je do jisté míry domluvil s Otakarem Motejlem, předsedou nejvyššího soudu. Máme velké zásluhy na Zákoně o půdě, byl jsem u tvorby lustračního zákona. Prožil jsem nádherných 25 porevolučních let plných nádherných vzpomínek. To nemůže už nikdo zažít, co jsem zažil,“ říká pyšně.

Na hraně života a smrti

Ale i velký guru českého podnikání moc dobře ví, jak hořkou chuť má krach. „Vzal jsem si v Poštorné pod křídla fotbal, postoupil jsem s nimi do první ligy, ale mě to málem zničilo. Mám za sebou krach, takže můžu radit lidem, jak se ze dna vrátit zpátky. V Americe se říká, že kdo třikrát nezkrachoval, není podnikatel. Tady to neplatí, tady většina nepřežije první bankrot. Já jsem si ho zavinil láskou k rodné vsi. Cesta zpátky ale není o penězích, nýbrž o psychice. Peníze se vždycky dají vydělat, jenomže najednou jste jakýsi postižený a kamarádi už nejsou kamarádi…“ vzpomíná na těžké chvíle ve svém životě Baránek, jemuž se podnikatelská krize podepsala na zdraví. „Úplně jsem se sesypal, dostal jsem se do kómatu, a kdybych ve vojenské nemocnici neměl kamaráda lékaře, tak už jsem byl mrtvý. Měl jsem tehdy 169 kg. Nebylo to ale z jídla, zjistili, že mi vůbec nefunguje štítná žláza. Léky už budu jíst do smrti. Už jsem zhubl necelých 40, ale ještě musím sundat břicho. Sice nesportuju, ale snažím se hodně chodit. A příští jaro bude moje!“

Diskuze