Revue

Smutná pozůstalost po slavné sirkárně SOLO Sušice

Renata Lichtenegerová

Smutná pozůstalost po slavné sirkárně SOLO Sušice

Kdysi patřily mezi chloubu města, dnes je obývají bezdomovci. Na místě objektů SOLA v Sušici, kde v roce 2008 skončila výrova zápalek, možná brzy vyroste obchodní centrum. Takový je alespoň plán jejich majitele, který mu mohou zhatit už jen památkáři. Jak to dopadne? A proč se tradiční výroba sirek s klíčem na krabičce musela přesunout do Indie?

Historie tradiční české značky, jejíž význam mnozí srovnávají například s Becherovkou, Znojemskými okurkami či Olomouckými tvarůžky, se v Sušici začala psát již v roce 1839.

U jejího zrodu stál Vojtěch Scheinost, který si výrobu hořících dřívek osvojil jako tovaryš u vídeňského lékárníka Štěpána Römera. Díky získaným zkušenostem si pak mohl se svou manželkou Marií Urbancovou v Sušici otevřít živnost se sirkami. Z jeho malinké dílničky postupně vyrostl dřevařský kombinát SOLO Sušice, získal světový věhlas a přežil dvě světové války i komunismus.

Tradice z doby Rakouska-Uherska

Povolení vyrábět třecí zápalky získal Vojtěch Scheinost třináct let poté, co je vynalezl anglický chemik John Walker. Malá rodinná dílnička ale brzy nebyla schopna odpovídat na rostoucí poptávku, chyběly jí finanční prostředky na zavedení strojové výroby. Proto se Scheinost spojil s místním obchodníkem Bernardem Fürthem. Ten záhy celou výrobu koupil a Scheinost se stal ředitelem podniku. Od té chvíle nesly sušické sirky jméno nového majitele, které jim zůstalo až do roku 1903, protože po Fürthovi pokračovali v rodinné tradici jeho synové.

Přesto, že na konci 19. století vyrůstaly v Evropě nové fabriky na výrobu zápalek jako houby po dešti, sušickému podniku se skvěle dařilo na domácím i zahraničním trhu. Z Fürthova podniku dokonce vyrostla největší sirkárna v Rakousko-Uhersku a vedle švédských firem i jedna z největších v Evropě.

Ve zmíněném roce 1903 se podnik stal součástí nově vzniklého koncernu SOLO Zündwaren and Wichselfabriken Aktien Gescheltchaft se sídlem ve Vídni. Jednalo se o sdružení šesti největších rakousko-uherských sirkáren, díky němuž se na zápalkách ze Sušic poprvé objevila značka „SOLO“.

Stěhování za levnou pracovní sílou

Po vzniku samostatného Československa se majitelem továrny staly Spojené československé sirkárny a lučební závody sídlící v Praze. Po druhé světové válce byl podnik samozřejmě znárodněn a pod názvem SOLO Sušice začal v roce 1951 vyrábět i dřevovláknité desky k využití odpadu ze sirkárny. V 80. letech byla mimo jiné instalována švédská linka na výrobu papírových krabiček a v létě 1984 byly v Sušici vyrobeny poslední dřevěné krabičky na zápalky.

Poté, co padl totalitní režim, vstoupily do SOLA různé finanční fondy a v roce 1996 se podnik rozdělil na několik akciových společností, z nichž většina záhy zkrachovala. Sirkárna ale přežila a ještě v roce 2006 vyrobila 400 miliónů krabiček zápalek, z nichž tři čtvrtiny exportovala do celého světa. O dva roky později už ale její vlastník, brněnská skupina SOLO Matches & Flames, vyhodnocuje výrobu v tuzemsku jako příliš nákladnou a přesouvá jí do Indie, kde je nižší cena práce i surovin.

Obchodní centrum, nebo památka?

O případné úplné zkáze sušického závodu na výrobu sirek by se mělo rozhodnout již brzy.

Skupina SOLO Matches & Flames ve spojení s investorem Fuertes Development z Kuřimi se již dva roky snaží prosadit svůj plán postavit na místě chátrajících objektů obchodní centrum. Odpůrci požádali v roce 2013 o památkovou ochranu. Ministerstvo kultury tuto žádost stále ještě posuzuje. „Verdikt“ by měl padnout do konce roku.

Diskuze