Rozhovory

Herec Václav Vydra: O balancování na hraně zákona

Kateřina Kotalová

Herec Václav Vydra: O balancování na hraně zákona

Do divadelní šatny nebo televizního studia přibíhá herec Václav Vydra (59) obvykle na poslední chvíli. Produkční a inspicienti z něj mnohdy bývají na mrtvici. Kdyby ovšem viděli, z jakého ráje herec přijíždí, byli by rádi, že vůbec dorazil. Z jeho koňské farmy ve středočeských Malčanech se prostě nechce odjíždět. Na statku tráví Václav takřka každý den. Pečuje se tam teď o sedmadvacet koní, zvláště pak o jejich neokovaná kopyta, a on vymýšlí, co by ještě vylepšil, aby se jim tam žilo zase o něco lépe. A jestli mu něco kazí radost, pak je to nesmysl v zákoně, kvůli kterému nemůže o své koně legálně pečovat tak, jak považuje za nejlepší.

Když si zadáte do Googlu slova Vydra a koně, vyjedou články, ze kterých jeden může nabýt dojmu, že jste tyran. Můžete to vysvětlit?

Nejsem tyranem. A pokud se odlišuji od většiny a předkládám odlišný systém péče o koně a jejich kopyta, tak vlastně nepřímo říkám, že to, co bylo doposud běžné, není pro koně dobré. A to je pro představitele „mainstreamu“ červený hadr před očima. Většinou se to všechno točí kolem kopyt. A někomu třeba dokonce vadí i to, že jezdím s koňmi bez uzdění. To je ale už úplně směšné. Pokud jde ale o kopyta, a to já považuji za ještě zásadnější problém než je železo v koňské hubě, tam nastává větší problém. Vlastně jsem donucen pohybovat se na hraně zákona, protože do poslední novely zákona proti týrání zvířat byla protlačená změna, která umožňuje ošetřovat kopyta koní jenom veterinářům nebo státem vyškoleným podkovářům, kteří absolvují některou ze specializovaných škol nebo podkovářský rekvalifikační kurz. Kdokoliv jiný sáhne koni do kopyta, se podle tohoto zákona dopouští týrání. Paradoxní je, že týrání se nedopouští ten, kdo stejným způsobem ošetřuje kopyta skotu, ovcí, koz.

Jak si to vysvětlujete?

Podkováři většinou neošetřují kopyta krav, ovcí a koz. Není to zajímavé a je to takříkajíc mimo jejich specializaci. Nejspíš to ani není tak honorované. A vlastně na to nikdo neklade nějaký zvláštní důraz. Na kravách se nejezdí a toho, jestli některá kulhá, si prakticky nikdo ani nevšimne. Kůň vzbuzuje emoce. Lidé se nechtějí dívat na to, že kůň kulhá. Že třeba může být nemocný. Ten zákon tedy potažmo říká, že kozy, krávy a ovce týrat lze. Kdyby se totiž do něj zahrnuly, zemědělci by se bouřili. Kdo by to dělal? Podkováři? Ti přece nemohou stihnout ani těch sedmdesát tisíc koní, kteří v České republice jsou.

Vy tedy teď přesto, že umíte koňská kopyta dobře ošetřit sám, byste na ně neměl sáhnout?

Je to tak. Přestože jsem se před osmi lety poté, co nikdo z dostupných odborníků neuměl pomoci mým dvěma koním, začal téhle problematice věnovat a následně i vystudoval ošetřování bosých kopyt u Dr. Strasserové a svým koním umím ošetřit kopyta tak, jak je to pro ně nejlepší, bych je správně měl svěřit certifikovanému podkováři, i když by se mi jeho postup nelíbil.

Co s tím?

Asi bych se mohl tvářit, že svým koním kopyta neošetřuji, protože paradoxně z toho zákona vyplývá, že pokud se ta kopyta neošetřují vůbec, o týrání nejde. Realita je ale od papíru opačná. Jestliže se kopyta nechají růst samovolně, aniž by zvířata měla díky značnému množství pohybu na patřičném terénu možnost si je obrousit, vytváří jim to strašný problém. A to je týrání! Jenomže to nikdo neřeší. Nebo až když je pozdě. Tady se nastavila možnost postihovat kohokoliv, kdo vezme rašpli nebo nůž a to kopyto ostrouhá. Takže tedy upravuju kopyta koním nezákonně. Abych to dělal zákonně, musel bych si udělat podkovářské zkoušky, naučit se vyrábět podkovy, pracovat se železem, což nikdy nebudu potřebovat, abych pak mohl legálně nekovat.

Jak to tedy řešíte?

Snažil jsem se spolu s několika stejně smýšlejícími lidmi prosadit ošetřování bosých kopyt jako živnost. Ale ukázalo se to jako zcela neprůchodné, a já jsem dostal nálepku extremisty. Systém je nějak nastavený a jeho součástí jsou i odborníci, proti jejichž autoritě se dá cokoliv jiného prosadit velmi obtížně.

Promiňte, ale vždyť koně se kovají od nepaměti, tak to asi nějaký důvod mít musí…

Samozřejmě. Zprovoznění koně. Ale ve chvíli, kdy už nepotřebujeme koně využívat jako dopravní prostředky, jako strategický materiál v dopravě, armádě, v zemědělství, tak argument zprovoznění koně je vlastně irelevantní. Proč ho budu zprovozňovat za každou cenu, i za cenu poškozování jeho zdraví? Jenom proto, abych si svezl zadek? To považuju za nemorální.

Je pravda, že koně u vás vypadají provozuschopně i bez podkov.

Vidíte, a všichni nejsou zdraví. Máme tady vždy několik koní v léčení a v naší kopytní klinice se snažíme napravit to, co někdo, stejně jako kdysi já, pokazil svou nevědomostí. Teď tu jsou například dva, kteří jsou na tom s nohama opravdu hodně špatně, mají chronický problém, deformovaná kopyta a je velice těžko představitelné, že by se mohli někdy úplně uzdravit, ale jsou evidentně plní života, na těch zoufalých nohách si dojdou, kam potřebují, odpočinou si, pak zase jdou, ale mají obrovskou chuť k životu.

Dneska už neplatí, že je lepší na noze zraněného koně utratit?

Pořád se to hodně dělá, protože náprava je obtížná, nákladná a velice pravděpodobně kůň nebude už nikdy schopen podávat takový výkon, jako před úrazem. My ale děláme všechno pro to, abychom ho zachránili. Dokud má zvíře chuť žít, má smysl ho podpořit, ale pokud vyhasne a má evidentně bolesti, je to vidět v očích, že už nechce nebo nemůže, pak je to pomoc. Na druhou stranu je to ve spoustě případů zbytečné. Třeba na těch dvou koních, které teď léčíme, už nikdy nebude nikdo smět jezdit, ale žijí a nemají bolesti, které by jim znemožňovaly žít. Když má člověk revma v koleni, bolí ho to, špatně chodí, ale na utracení to přece není. Když se projdete po Václaváku, kolik lidí tam najdete v atletické kondici? Jdou třeba o berlích, pomalu, ohnutí, ale mají svoje místo ve světě. A my bychom po všech koních chtěli, aby byli atleti. Proč?

Je vidět, že koně pro vás nejsou jenom zvířata. Jak se vyrovnáváte s jejich smrtí?

Špatně. Je to je vždycky moc smutné.

Vaše kopytní klinika je jediná v Česku. Je tedy tím, co vaší farmě vydělává?

Ne, to opravdu není. Neděláme to sice zadarmo, platí se v ní ale jako za normální ustájení. Je to výrazně dotovaná činnost.

Jaký obchodní model tedy vaše farma má?

Žádný obchodní model nemáme. Děláme to pro koně a proto, že si myslíme, že to je správné a má to smysl. Třeba to vztah lidí a koní pomůže posunout zase kousek dál. Chceme dát koním určitou svobodu. Poskytnout mu základní potřeby, kontinuální život ve stádě, 24 hodin denně po celý rok neustálou možnost pohybu na dostatečně pevném povrchu a dostatek potravy.

Promiňte, ale tady je investice vidět na každém kroku. Aktivní stáj, klinika s pohybovacím zařízením, závěsné zařízení, po někdejší ruině ani památky, skoro tři desítky koní. To přece není zadarmo…

Lidé, kteří tu chtějí mít své koně, platí za jejich ustájení, a to je jediný příjem, který náš Institut celostní péče o koně má. To alespoň částečně pokrývá náklady na provoz. Pořádáme také semináře a vyškolování. A pak koně jsou můj koníček a říkám si, že přece něco vydělám, tak za co jiného bych to utratil. Ale nejsem na to sám. Je nás víc. „Ópéeska“, kterou jsme založili, má za cíl šířit osvětu o celostní péči o koně a o ošetřování bosých kopyt. Tak je to taková investice do budoucna.

Přemýšlíte nad tím, jak by vám farma mohla v budoucnu lépe vydělávat?

Chtěli bychom tady udělat lepší zázemí pro lidi, aby to nemělo kulturu jen pro koně. Něco jako penzion. Přemýšlel jsem i o sušení koňských koblížků na prodej, ale to je šílené. Musela by se koupit celá linka a hlavně najít prostor, kde to provozovat. Je to asi větší problém než pomoc.

Stejně je s podivem, že se vám odsud vůbec chce do Prahy za prací…

Samozřejmě, že se mi občas ze statku nechce, že nadávám, ale kdybych neměl kam jet, tak by mě to tady nebavilo. Na jednu stranu je to honička, na druhou hodně barevný život. Takže toho nelituju. Hlavně bez hraní by mi bylo smutno.

Prozraďte, jak vypadá váš běžný den?

Vstávám tak v sedm a ráno obvykle dělám papíry. Pokud nezkouším v divadle nebo netočím, kolem desáté jsem na statku, kde dělám, co je zrovna potřeba. Dnes dopoledne jsem ostrouhal dvě kopyta. Když je čas, jedu s koňmi ven. Skoro každý večer hraju nebo mám nějakou akci.

To vás doma vaše paní (herečka Jana Boušková – pozn.) asi moc nevidí, že?

To právě moc nevidí no. To je trochu problém. Občas také zajede na statek, i když vyloženě nadšená není. Ale chápe to.

Čí to byl nápad odstěhovat se za Prahu?

To rozhodnutí za nás udělal někdo jiný. Byli jsme totiž nuceně vystěhovaní z pražského bytu, protože majitelé chtěli rekonstruovat dům a mít ho prázdný. Museli jsme se dohodnout, a protože jsme nechtěli náhradní pronájem v Praze, tak jsme se bytu zřekli. Upravili jsme si naši chatu na Slapech a přestěhovali se tam. Už je to sedm let. Do Prahy je to kousek a na statek v Malčanech ještě blíž.

Po kom jste podědil herecký talent, je jasné, ale měl jste v rodině i nějakého statkáře?

Měli jsme v rodině rančera, strejdu, který kdysi emigroval do Ameriky. Ale viděl jsem ho jednou v životě, když mi byly asi dva roky.

Máte čas vůbec při tom všem se sbalit a odjet někam pryč na dovolenou?

Mám, v létě. Letos jsme byli s Janou v Bosně podívat se na divoké koně a pak pět dní v Chorvatsku. A už osm let jezdíme s partou s koňmi na vandry po republice. Nás baví jezdit nalehko, nechci na koně naložit padesát kilo, to bych se s nimi nemohl ani proběhnout. Oblečení máme to na sobě, maximálně nějaká ledvinka s pitím a se sušenkou.

A zase ty koně… To jich nemáte za celý rok dost? Naštvali už vás někdy?

Jo, to je asi jako v každém vztahu. Mockrát se rozčílím. Ale spíš jen tak na efekt. Jednou mi kůň zlomil žebro. Trefil se fakt efektně. Hrábnul po mně, ale byla to moje chyba. Zatlačil jsem na něj víc, než by se mu líbilo. A přitom jsem stál tak, že bych nevěřil, že se mu to může podařit. Povedlo se. Je to nepříjemné, ale není to nic tragického. Pak člověk musí prostě čtrnáct dní spát vsedě.

Zdá se, že koně pojmou nejenom velkou část vašeho času, ale i myšlenek. Věnujete se vyjma herectví ještě něčemu dalšímu? Míval jste obchod se zbraněmi…

Tak ten už nemám dvacet let. Na to bych už čas opravdu neměl. Je pravda, že už ani ten tenis moc nehraju. Mnoho času opravdu už nezbývá.


Celý rozhovor a další podívání se zajímavými podnikateli a živnostníky najdete v aktuálním vydání magazínu Živnostenské listy. Jsou na pultě každé dobré trafiky!

Diskuze