Příběhy

Marie Stará, šťastná krejčová s nešťastnou minulostí: Firmu si ušila na míru!

Kateřina Kotalová

Marie Stará, šťastná krejčová s nešťastnou minulostí: Firmu si ušila na míru!

Vypadá jako květinka, na růžích ale MARIE STARÁ (37) rozhodně ustláno neměla, ovšem jak trnitá může být cesta k úspěchu, ví líp než kdokoliv jiný. Než našla štěstí, smysl a nakonec i úspěch v podnikání, prožila spoustu let protloukáním a prací v montérkách, ve smutku ze ztráty maminky a v komplexu méněcennosti. To všechno je dávno pryč. Zjistila, že se nemůže litovat a zabývat minulostí, ale musí odpustit všem i sobě a začít žít. Založila vlastní oděvní značku Rodná Hrouda a podle svých návrhů obléká dnes nejen vítězky České Miss, známé tváře a polovinu Poděbrad, ale především ty, kteří chtějí mít ve skříni stoprocentně české oblečení.

Nevědět, že její dětství skončilo v osmi letech, když ji rakovina připravila o maminku, že musela brzy dospět a vždycky bývala tak trochu samorost s kopou povinností, museli byste po prvním setkání s Marií nabýt dojmu, že snad musí být dítětem štěstěny. Její optimismus, neutuchající úsměv a nadšení z práce je totiž až nakažlivé. Jedinkrát ji nevidíte se mračit, a přitom důvodů by se našlo. Na každou nepříjemnou otázku najde pozitivní odpověď. K tomu si ale nejprve musela dojít a můžeme vzít jed, že ještě před pár lety, kdy den co den oblékala montérky, aby naklusala k pásu do automobilky, bychom potkali úplně jinou Marii. Nespokojenou, ukřivděnou a ve vlastních očích nezajímavou holku bez špetky ambice se šrámy na duši i na těle. Na tváři má Marie viditelnou jizvu, ale zatímco před lety ji hyzdila, dnes ji zdobí. „Měla jsem z ní komplex, mám ji od psa, který mi roztrhl tvář skrz na skrz, když mi nebyly ani dva roky. Teď ji beru jako svoji součást a už ji nevidím.“

Ta jizva se během let nijak nezměnila, zato Marie ano. Ono totiž to sebevědomí dříve nebylo kde brát. S odchodem maminky se nedokázala smířit, zhoršila se ve škole a místo bezstarostného dětství prožívala chvíle velké samoty. Všichni v rodině byli hluboce raněni a prožívali to po svém. Marie říká, že když odejde matka, odejde láska.

Švadlena v montérkách

Látky ji fascinovaly od malička, sama si šila na panenky, aby měly pořád nové modely. Proto když přišlo rozhodnutí, kam po škole, krejčovina byla jasnou volbou. Po vyučení toho zřejmě litovala, protože sháňka po českých krejčových byla v devadesátých letech asi stejně vysoká, jako je teď po opravářích pevných telefonních linek, dneska je za to vděčná. „Neřekla bych, že dnešní mladé švadleny mají lepší start než my před dvaceti lety. Trh je přesycený věcmi a není to jednoduché. Ale v každé době je prostor pro lidi, aby byli úspěšní. V každé době se najde někdo, kdo umí chytit příležitost za pačesy,“ myslí si Marie. Jí se to nakonec povedlo, jako jediné z učňovského ročníku. „Žádná z mých spolužaček se krejčovinou neživí. Jedna prodává v řeznictví, druhá dělá sekretářku, další chce být politička, ostatní dělají cokoliv jiného jenom ne švadlenu. Dokonce mi jedna kamarádka napsala, že je na mě hrdá, že jsem se dokázala prosadit,“ usmívá se při vzpomínce na spolužačky. Ale nediví se jim, sama po škole zamířila pryč z oboru. Nastoupila k pásu mladoboleslavské automobilky a med to zrovna nebyl. „Byla jsem tam docela šikanovaná. Bylo mi sedmnáct, některé ženské ve mně viděly konkurenci, a tak mi dělaly naschvály a chlapi po mně zase naopak něco chtěli, to ale měli smůlu. A přitom já jsem se rozhodně necítila krásná, ani zvenku ani zevnitř,“ vzpomíná dnes už s úsměvem. Z montážní dělnice to dotáhla přes asistentku vedoucího až na manažerku prodeje. Ale i když to byl slušný krok dopředu, šťastná nebyla. Věděla, že by chtěla začít znovu a jinak, jenomže nevěděla jak. Dala výpověď a začala přemýšlet o životě.

I když ráda cestuje, světoběžnice to zrovna není. Z každého výletu ji vždycky něco táhlo domů, do rodné hroudy. I když spíš než na štěstí věří na píli a odvahu, jedno velké štěstí přece jenom má. Našla ho v manželovi Filipovi. Vzájemně se podporují a motivují už osm let, a byl to Filip, který ji nasměroval k vlastnímu byznysu a šel do toho s ní. Svatební šaty si Marie pochopitelně spíchla sama. Chtěla něco jednoduchého, trochu tradičního a originálního. Dodnes je má vystavené ve své malé dílně v centru Poděbrad. Zřejmě jako symbol nového začátku. To ony to vlastně celé odstartovaly, i když v době, kdy pod jejíma rukama vznikaly, ve vlastní oděvní značku ještě snad ani nedoufala...

Svobodná nejistota

V šití ale Marie našla svobodu. Touha po ní, možnost tvořit věci, které jí dávají smysl, úcta k tradicím a objevená radost, to jsou základní kameny Rodné Hroudy. „Nikdy jsem se necítila svobodnější než teď, ale zároveň ta svoboda je vykoupená nejistotou. Učím se žít v nejistotě, je to těžké, protože vše, co mě dlouhá léta obklopovalo, byla jistota. Věděla jsem, že každý měsíc dostanu výplatu a také, co budu ten den v práci dělat. Dnes to nevím, je to velké dobrodružství, ale mám pocit, že mám vše ve svých rukách i přes občasný strach. “ Vrátit by to ale nechtěla ani za nic. Naopak, po několika měsících šití doma v panelákovém bytě s Filipem pochopili, že takhle to dál nejde. „Stále častěji u nás zvonili pošťáci a vozili látky, a já je neměla kam dávat, všude byly nitě a na kuchyňském stole pořád něco rozloženo. Manžel pak řekl, že se to musí vyřešit. Takže jsme si pronajali malý prostor v poděbradské sokolovně. Byla to úleva, najednou jsem mohla nechat rozdělanou věc, aniž bych to musela neustále sklízet,“ vzpomíná na svoje začátky. Její dílna je skromná, dvě místnůstky ve stylu vintage, předsíňka a na dveřích nástěnka s hesly jako Respekt, Hurá, Zvládli jsme to i s obrázky jejích šatů na slavných modelkách. „Dávám na ni různé věci, které mě neustále motivují. Mám tak pořád na očích svoje plány, směr kam Rodná Hrouda jde. Loď, která na moři nezná svůj směr, nemůže doplout ke svému cíli,“ vysvětluje funkci nástěnky. Přestože na nedostatek i prestižních zakázek si rozhodně nemůže stěžovat, stojí pořád pevně nohama na zemi. „Samozřejmě občas přijdou komplikace, jsem na nervy, pracuju do noci a nakládám si toho víc, než bych musela. Svoje neúspěchy beru jako bolesti růstu. Za každým úspěchem je přece spousta neúspěchu. Nemůže být všechno pořád růžové,“ říká smířeně a rukou se opírá o růžové zrcadlo, které jako by vypadlo z prvorepublikového filmu. Stojí přímo naproti šicímu stroji, snad aby trochu toho růžového měla pořád na očích i ve chvílích největšího stresu.

Drahá, ale poctivá

Proslavily ji národní kostýmy, které na vítězkách České Miss zářily na světových soutěžích krásy. Marie přitom více než na ženy šije na muže. „Rozmohly se nám hlavně ležérní lněné košile. Pánové si je chválí, protože se v nich nepotí, jsou pohodlné a sluší jim,“ usmívá se. Každou košili pak pečlivě zabalí do elegantní krabice s logem a přiloží krátký dopis budoucímu nositeli. „Myslím na ty lidi, na které šiju. Dávám do toho lásku, je to pro mě důležité. Není to jenom práce.“ Žádné dvě košile, žádné dvoje šaty nejsou stejné a i když jsou pochopitelně dražší než jejich konzumní alternativa v oděvních řetězcích, nouzí o zákazníky netrpí. „Mé zákazníky už přestalo bavit nakupovat konzumně. Nepodléhají aktuální módě, ale chtějí nadčasové věci, za které jsou ochotné zaplatit víc, protože ví, že je budou nosit několik let. A přemýšlí také nad tím, koho podpoří. Chtějí nakupovat u českého výrobce, protože si uvědomují, že obchody v nákupních centrech nepatří českým investorům, jsou to cizí firmy, které zaměstnávají pár českých lidí, ale vydělané peníze nezůstávají doma v Česku. A už nevidíme, že to tričko z Číny šilo dítě za hrstku rýže, že dvakrát obletělo celou zeměkouli, nevidíme, jak se ta bavlna pěstovala a kolik chemie se na ni vystříkalo. Vidíme to, že jsme si v řetězci koupili levnou věc. Já nejsem žádný fanatický ekolog, ale myslím si, že bychom takhle měli začít uvažovat,“ tvrdí přesvědčivě Marie s tím, že i když si sama na sebe většinu kousků ušije, do konfekce občas taky zavítá. „Obvykle pro tílka nebo spodní prádlo. Svršky mám od sebe. Ale je pravda, že moje skříň nepřetéká oblečením. Co jsem rok neměla na sobě, daruji dál.“

Jako jedna z mála

Českým švadlenám pšenka zrovna nekvete, přesto je Marie nepředstíraně šťastná, že v sobě našla odvahu začít podnikat v oboru, jakému se vyučila. Že se do řemesla ale mnoho dívek nehrne, se ani trochu nediví. „Řekla bych, že v Česku se švadlenám nežije moc dobře, většinou spíše opravují rozbité zipy apod. Myslím si, že je to v současné době jedno z nejhůř placených řemesel. Mladá generace moc nechce pracovat rukama, a tak každý rok je méně vyučených švadlen, které často ani uplatnění nenaleznou. Krejčovina je hodně časově i fyzicky náročná, celé dny se hrbíme a často nás bolí záda. Lidé to nejsou často ochotni adekvátně ocenit. Třeba taková kadeřnice má hlavu hotovou za dvě hodiny a někde si může říct i o dva tisíce. O tom se nám zatím může jenom zdát! Chci ale věřit tomu, že se dočkáme chvíle, kdy se řemesla zvednou,“ nepřestává věřit, současně je přesvědčená, že šikovní řemeslníci si uplatnění najdou vždycky. „Máme v Poděbradech jednoho velmi šikovného krejčího, a tomu se daří bezvadně. Na druhou stranu mě mrzí, že ne vždy dokážeme podpořit české podnikatele. Ještě nedávno byla na náměstí květinářka. Už tam není, asi to zavřela. Možná, že kdybych k ní chodila pokaždé, když potřebuju kytku a kdyby si takhle vzpomnělo ještě pár lidí, nemusela by zavřít. A kdybych ji často podporovala, ona by si ke mně třeba přišla ušít košili. Takhle to fungovalo dřív, peníze zůstávaly ve městě. Ale tím, že chodíme do řetězců, nenecháváme Čechům vydělat, možná aniž bychom si to uvědomovali,“ krčí rameny návrhářka. To Marii zavření rozhodně nehrozí, naopak.

Nápad za všechny peníze

Za polovinou jejího úspěchu stojí bezesporu dobrý nápad na začátku: šít na míru hezké, funkční a poctivé oděvy s puncem folkloru z Čech a Moravy. „Já si ale nemyslím, že už jsem úspěchu docílila, jsem na cestě za ním. Přeji si vytvořit stabilní firmu se spoustou spokojených zákazníků, kteří se budou vracet, chci, aby si i nadále držela kvalitu zpracování a originalitu,“ říká Marie a v jejích očích je přitom tolik odhodlání a nadšení, že na pochyby není prostor. „Když vás něco baví, tak to většinou děláte líp než ostatní.“

Další příběhy výjimečných živnostníků najdete v aktuálním vydání magazínu Živnostenské listy. Mají ho v každé dobré trafice.

Diskuze