Rozhovory

Truhlařina mu nevyšla, a tak se dal na výrobu nábytku z palet. A sakra se to vyplatilo!

Kateřina Kotalová

Truhlařina mu nevyšla, a tak se dal na výrobu nábytku z palet. A sakra se to vyplatilo!

Vyučil se truhlářem, jenomže doba mu nepřála. Truhlařinu brzy zapíchl a přihlásil se na vojenské mise. Na nich zažil hrůzy války, poznal, co je to strach o holý život a smutek ze ztráty kamarádů. Teď je z JAROSLAVA GÜNTERA (43) jeden z nejvyhledávanějších výrobců nábytku z palet. Dílem náhody i osudu...

Vzpomenete si, kdy jste držel v ruce paletu poprvé?

To není tak dávno, myslím, že to bylo v roce 2011. Tehdy jsem převzal firmu po svém tchánovi. Ta už v té době byla úspěšná a byla by škoda opustit zákazníky. Nechal jsem fotografování a naskočil do palet. Jako vyučený truhlář jsem k tomu neměl daleko.

Počkejte, tak truhlář, nebo fotograf?

Prošel jsem všemi možnými profesemi. Byl jsem voják z povolání, dělal jsem u bezpečnostní agentury, pak trenéra taekwondo, a kromě toho mě uchvátila fotka, věnoval jsem se školní a svatební fotografii. Ale vyučil jsem se truhlářem.

Proč jste u té truhlařiny nezůstal?

Té jsem se věnoval jenom chviličku. Byl jsem v Národním podniku výstavnictví, ten už dneska neexistuje. Nějak mě to nenaplňovalo. Jezdili jsme po výstavách a montovali a demontovali stěny. Práce se dřevem mě bavila, ale trošku jiná. Chtěl jsem se věnovat restaurátorství, umělecké truhlařině, hrát si s nápady, navrhovat nábytek. To se mi plní až teď u palet.

Patříte mezi nejvyhledávanější paletáře v Čechách, víte, kdy jste vydělal svůj první milion?

Ten jsem vydělal možná už ve svých třiadvaceti letech. Ale ne paletami, jako voják z povolání na zahraničních misích.

To ale nebyly lehko vydělané peníze...

Je pravda, že tam vidíte a zažijete hodně a ne moc pěkného. Na mírových i válečných misích jsem strávil tři roky. Často na tu dobu vzpomínám. V zóně separace člověk viděl všechny možné situace. Pád vrtulníku s našimi kluky, spadli z padesátimetrové výšky a mohla za to technická závada. Vzpomínám, když naše auto najelo na minu, když naše stanoviště ostřelovali při ofenzívě, padaly tam minometné granáty, dva kluci zahynuli, tři byli zranění.

Kde jste sloužil?

Byl jsem na mírové operaci Chorvatsku a v muslimské části Bosny. Tam to už byla bojová mise. Nechci se k tomu víc vracet. Vzpomínat jezdím k pomníčkům kluků do Chorvatska.

Když mluvíte o misích, máte přes všechnu tu zlou zkušenost nostalgický výraz ve tváři. Přemýšlíte, že byste se na misi vrátil?

To už ani nemůžu. To bych musel znovu vstoupit do armády, a na to už jsem starej. Tenkrát jsem se tam nechal převelet v návaznosti na základní vojenskou školu. Sloužil jsem v Kladně u Ministerstva vnitra a viděl jsem v televizi upoutávku, kde ukazovali, jak v Českém Krumlově cvičí kluky a co všechno se tam učí. Říkal jsem si, že bych se tam chtěl nechat přeložit. Dělal jsem testy a dostal jsem se tam jako jeden ze dvou.

Změnily vás mise?

Člověka to poznamená, nejde zapomenout. Ale já doufám, že jsem se nezměnil.

Vojáci z misí se vracejí se šrámy na duši i těle. Často neschopni zapadnout zpátky do běžného života. Co jste dělal po návratu vy?

Začal jsem se věnovat fotografování. Fotka mě nadchla už v mládí. Na první chmelové brigádě jsem si koupil Lomo Kompakt Automat. Bavilo mě fotit, ale víc jsem se tomu mohl začít věnovat, až když jsem si vydělal na pořádný foťák. Prošel jsem fotografickou školou a profesionálně jsem fotil deset let.

Proč jste to nakonec zabalil?

Dneska už se tím nedá moc živit. Teď je to volná živnost a fotí skoro každý. Dřív to byla živnost řemeslná vázaná s podmínkou odborného vzdělání v oboru, tím pádem bylo i méně fotografů.

Kšefty ubývaly, až nebylo na chleba?

Skoro. Rok od roku bylo méně a méně zájemců o svatební fotografie. Pamatuju časy, kdy jsme nestíhali, přestože fotit pak začala i moje žena. Některé naše zakázky jsme proto dávali kamarádům-fotografům. Měli jsme i tři svatby za víkend, a pak najednou byly tři svatby za celé léto. Svatebčané navíc hodně koukají na peníze a raději řeknou někomu, kdo má lepší foťák a nafotí jim svatbu jako svatební dar.

Takže jste to pověsil na hřebík úplně?

Ano, dnes už vůbec nefotím a foťák jsem prodal. Ale myslím si, že k focení se vrátím. Už se tím ale nebudu živit.

Říkáte, že obchod s paletami je lepší byznys?

Rozhodně! Je stabilnější a na rozdíl od fotografů paletáři zrovna nerostou jako houby po dešti. Kromě toho palety mě baví víc, zvláště nábytek z palet. Věnuji se i designu, vymýšlím nové sestavy.

Byl jste první, kdo se tady nábytku z palet začal věnovat. Jak vás to napadlo?

Mě to nenapadlo. Jednou přišel zákazník, který po nás chtěl vyrobit postel z palet. My jsme si se ženou ťukali na čelo, ale vyrobili. Pak bylo pár let ticho a najednou jsme zjistili, že na západě je to boom. I tady zájem přibýval, a tak jsme se o to začali víc zajímat. První větší objednávky přišly před třemi lety. Začal jsem pracovat na webových stránkách a zájem je čím dál tím větší.

Co vám doma řekli, když jste jim oznámil, že se chcete zabývat nábytkem?

Doma to moc neprobírám, když už se pro něco rozhodnu, tak to platí. S nikým se moc neradím a prostě to udělám. Žena se mnou ale teď také dělá palety, stará se o administrativu, která mě nebaví.

To jste ani na chvíli neměl obavu, jestli se takový nábytek bude Čechům líbit? Ještě donedávna by asi nikdo o paletách neřekl, že jsou hezké...

Takhle jsem nepřemýšlel. Chtěl jsem to prostě zkusit, a povedlo se. Lidem se to líbí.

Vzhledem k tomu, že palety už jste měl takzvaně v baráku, velké podnikatelské riziko z toho beztak nekoukalo, že?

Je pravda, že ze začátku jsem vyráběl nábytek z palet, které jsou neprodejné. Z atypických, většinou amerických palet. Ty chodí se zbožím z Ameriky, ale mají jiné rozměry než Europalety, které využíváme u nás. Zatímco ty z USA mají rozměry 102x122 cm, tady se používají 80x120 nebo 100x120. Investoval jsem v podstatě jen do showroomu, do webových stránek a e-shopu.

A co reklamu, tu jste neřešil?

Reklamu jsem moc nepotřeboval, vytvořil jsem jen facebookové stránky. Pak se to rozjelo samo, a to ve velkém.

Jak se vaše paletářská firma v posledních letech rozrostla?

Počet lidí jsem nerozšiřoval. Obměňují se, ale počet je pořád stejný. Mám jednoho zaměstnance a tři brigádníky. Zvládáme to, umíme si rozprostřít práci.

Ale vždyť výroba nábytku z palet přece musí k původnímu ryzímu obchodu s nimi znamenat mnoho práce navíc...

Tak to není. U palet je období, kdy není moc práce, protože se zrovna palety „netočí“. Záleží na situaci na trhu v průmyslu. Když se například vlivem nějaké recese začnou víc prodávat třeba auta, je větší poptávka po paletách. Dopředu to samozřejmě nevím, ale snažíme se k výrobě nábytku využívat právě těch období, kdy je málo standardní práce s paletami, tedy s nákupem, prodejem, výrobou a opravami.

Čím si vysvětlujete, že nábytek z palet dneska tak frčí?

Je originální a co kus, to unikát. Navíc je levný, víc vydrží a jeho životnost je delší. Každá masívní paleta má nosnost minimálně 200 kg a když si vezmete, že na jednu postel potřebujete palety čtyři, je prakticky nezničitelná. Kromě toho se dá snadno upravit a jednoduše přepravovat.

Každá mince má ale dvě strany...

Samozřejmě, například údržba je horší, vytřít pod paletou znamená ji nejprve rozebrat. Děláme také paletové postele, na které se nedává rošt, matraci je nutné pokládat přímo na paletu, pokud se někdo neobejde bez roštu, naše postele pro něj nejsou.

Jdou postele nejvíc na dračku?

Postele vyrábíme asi nejčastěji. Časté jsou i sedačky a stolky. Hodně zakázek se ale dělá pro firmy, které si žádají velké stoly, na kterých lidé sedí i s počítači. Do obchodů vyrábíme vybavení, zařizovali jsme celou vinotéku nebo prodejnu kávových strojů, přičemž v paletách byly díry na zásobníky na vodu.

Vypadá to, že z palet jde vyrobit nábytek, jaký si vzpomenete...

Jsou i kusy, které zatím neumíme. Ještě jsme nevymysleli kompletní kuchyň z palet. To už by byla víc truhlařina než paletařina. Nepracujeme s pojezdy na šuplíky ani se zavíracími skříňkami.

Jaké kousky máte doma vy?

Zatím jenom stolek u syna v dětském pokoji, i když ten vlastně není z palety, ale z cívky. Brzy budu doma měnit sedačku, ta nová už bude z palet a ještě vymýšlím něco na zahradu.

To už tak bývá, že kovářova kobyla chodí bosa. Ale u vás se předpokládá, že jste si nábytek coby vyučený truhlář beztak vyrobil doma sám...

Kdepak, doma mám nábytek normálně z Ikea. Byt jsem zařizoval ještě v době, kdy jsem nábytek z palet nedělal a přece ho teď nebudu vyhazovat. Až přestane sloužit, nahradím ho paletovým.

Ke klasické truhlařině už se vrátit nechcete?

Myslím si, že v dnešní době se nedá uživit truhlařinou. Znám pár truhlářů a všichni si stěžují. Teď už se taky se snaží dělat nábytek z palet. Nevnímám je ale jako konkurenci. Těm, co se prosadí, to přeju. Tím, že hlavní příjem mám pořád ještě z klasického obchodu s paletami, mě to příliš netrápí. Kdybych dělal jenom nábytek, zajímal bych se o to víc.

Co je podle vás teď největší problém truhlářů?

Sehnat si zakázky. Dneska si lidé jdou koupit nábytek do Ikea nebo jiného většího obchoďáku a truhláři přichází o práci. Velkým řetězcům mohou konkurovat jenom horko těžko. Velkovýroba vyjde levněji než kusový nábytek. Kromě toho oni vyrábí originál, a tak si ho chtějí ocenit. To je pochopitelné.

Mohou vůbec nějak řetězcům konkurovat?

Asi jen kvalitou. Nábytek od truhláře je určitě kvalitnější. Zákazník si navíc může říct, které dřevo použít chce, které ne. Sám truhlář si hlídá, z čeho a jak vyrábí, protože by se měl snažit udržet si dobrou pověst. Nábytek od dobrého truhláře by měl rozhodně víc vydržet.

Myslíte si, že doba přeje podnikání?

Myslím, že ne. Připadá mi, že byrokracie malým podnikatelům moc neotvírá cestu. Banky a vláda zrovna nepomáhají, výhody nenabízí.

Podnikalo se vám na začátku lépe?

Připadá mi to pořád stejné, papírů je pořád stejně. Ale jestli se zavede EET, už to pro nás zátěž bude. V tuhle chvíli nemám přístroj, administrativa bude časově náročnější. Ubere mi další čas, kterého je pořád málo. On to třeba ten politik myslí dobře, ale jestli to bude fungovat, to ukáže praxe a dneska vám to nikdo neřekne. Já se ale obávám, že to moc fungovat nebude. Když mi tady překopají internet, nejde i půl dne. A co pak? Přijde zákazník a já neprodám jenom proto, že nebudu moci odeslat nějaký doklad? Na druhou stranu pořád tvrdím, že všechno se musí zkusit.

Jenomže tohle bude zkouška za mnoho miliard, která možná řadu živnostníku přivede na pracovní úřad.

Je pravda, že politici si zřejmě neuvědomují, kolik hodin musí živnostník strávit v práci. Já jsem tady obvykle 12 hodin denně. Kolikrát dělám na stránkách o víkendech, sedím u e-shopu, upravuju fotky doma ve svém volnu. Na to by měli brát ohled a spíš se snažit malým podnikatelům pomáhat, než jim házet klacky pod nohy a pořád je zatěžovat nějakou byrokracií, papíry a přístroji připojené k internetu.

Máte při té dvanáctihodinové šichtě vůbec čas na nějaké koníčky a na rodinu?

Času moc není, ale snažím se. Po práci nebo o víkendu jsem rád s rodinou doma na zahradě nebo sportuju, dělám thajský box, přestože jsem v oddílu nejstarší.

Mnoho rodinných firem jako je ta vaše má problém s tím, že svůj úspěšný byznys nemá komu předat. Přemýšlíte nad tím také?

Zatím ne, já doufám, že tady ještě pár desítek let budu. Ale pokud to bude bavit syna, tak to rád předám jemu. Myslím si, že palety vnímá, zajímá se o ně. Ale jestli ho to bude naplňovat i v dospělosti, to ukáže čas. Je mu teprve šest.

Diskuze