Příběhy

Příběh podvedeného vinaře Radomila Balouna: Stát mu vzal všechno, jenom čest ne. Nikdy to nevzdám, vzkazuje finančnímu úřadu!

Kateřina Kotalová

Příběh podvedeného vinaře Radomila Balouna: Stát mu vzal všechno, jenom čest ne. Nikdy to nevzdám, vzkazuje finančnímu úřadu!

Když jsme před nedávnem popsali zlomek příběhu vinaře Radomila Balouna (56), který skončil za mřížemi kvůli podvodu někoho jiného a aroganci státního aparátu, zahltili jste naši schránku podpůrnými vzkazy. Celý Balounův příběh jste mohli číst v zářijovém vydání našeho tištěného magazínu. Komu uteklo, nechť čte nyní....

„Tady bude prodejna, sem přijdou francouzská okna a bude se tu degustovat. Tady chci udělat kuchyň, tohle se zrekonstruuje a tady bude plnicí linka. A tahle stará půjde pryč. Bečky zbydou jen tyhle velké vzadu a po obou stranách budou nové. Jenom ty vyjdou na sedm milionů,“ pohladí vinař takřka otcovsky tělo starého sudu, když vypočítává práci, která ho na rekonstrukci velkopavlovického vinařství ještě čeká. Po štaflích a lešení leze sám. Přestože by si mohl dovolit nejednu stavební firmu, staví vlastníma rukama s pomoci několika zaměstnanců. Radomil Baloun totiž patří k těm, kteří za nejpoctivější práci považují svoji vlastní. „Práce“ jiných už ho totiž jednou přivedla na buben!

Vyřezávané trámy, schody, podlahy, i na nich jsou stopy vinařova potu. Ke stavařině přičuchnul, když ještě jako kluk chodil o prázdninách pomáhat na stavby. „Řemesla mě bavila vždycky. Ale protože jsem nebyl úplně blbej, otec říkal, abych si udělal střední školu, jinak že mi nohy poláme. Tak jsem šel na zemědělku do Mikulova. Kromě toho bylo doma 20 až 30 arů oharků, paradajky a 20 arů vinohradu. Jenom dřina. Od patnácti jsem se trochu šprajcoval, vyvlíkal z chomoutu a otec mi dost nadával, co ze mě bude,“ usmívá se potutelně při zmínce o otci a nechá mlasknout první zátku. Kdyby jenom tehdy Baloun starší tušil, že syn to dotáhne dál a že ho víno jednou přivede až za mříže.

Dříč po otci

Radomil Baloun po otci zdědil víc než lásku k vínu, um a obchodního ducha. Po vojně, kterou odkroutil u Hradní stráže, nastoupil na statek v Podivíně. Ovšem peníze, které by stály za řeč, si uměl vydělat jinak. „V Podivíně mě roky k ničemu nepustili, došel jsem o půl sedmé, tloukl špačky, všichni se rozjeli za prací a já neměl co dělat. Byl jsem podrž, podej, dones. Tak mi dali na starost závlahy, ale to jsem měl za chvíli hotové. Mně bylo v práci trapně, věděl jsem, že jsem páté kolo od vozu. Kolegové ovšem netušili, že se sám učím, co a jak bych udělal. Po sedmi letech se karavana obrátila a chromí byli na špici. Soudruh ředitel celého statku ze mě udělal šéfa na závodě ve Velkých Pavlovicích. Všichni mi prorokovali jepičí život, ovšem další rok jsem z plánovaného zisku 4 miliony korun udělal 11 milionů. Na jiných střediscích měli plán i nulu nebo ztrátu,“ zakření se a vrásky kolem očí se mu na okamžik prohloubí.

Zatímco velkopavlovickému závodu vyráběl miliony, sám vydělával pár korun. „Výplata byla sotva na uživení, tak jsem navíc začal pěstovat ve velkém papriku. Bylo z ní i 80 tisíc korun ročně, což tehdy možná neměli ani ministři, a mně bylo čtyřiadvacet. Za to se tehdy dala pořídit i půlka domu,“ vypráví, když jeho přívlastkové Zweigeltrebe Blanc políbí dno skleničky a váhavě se sápe k okraji.

K otci Antonínovi, který mu je dnes velkým konkurentem, chová stále obrovský respekt a vděk za pomoc v začátcích. „Otec mi po vojně řekl, že zainvestuje můj sklep a vinohrad, to mi prý vydělá na barák. Musím ale makat! A tak jsem dřel. Rodiče makali a pořád makají, aby měli. Otci bude za rok osmdesát a zatím pořád ještě leze po stromech, sráží ořechy, obdělává vinohrady a prodává víno. Na co kdy sedl, to šlapalo. Já to mám po něm, akorát jsem zažil bolševiky kratší dobu a po revoluci ukrojil větší krajíc a šel do většího rizika. Nebýt komunismu, možná bych dnes dělal v jeho firmě.“ Problém s politickou mocí zdědil Radomil Baloun po otci také a i v tomto ohledu to naneštěstí dotáhl dál.

Příliš skryté bohatství

Když prochází třísetmetrovými sklepy, jeho pomalý krok se rozléhá chladnými chodbami. Moc nespěchá a trochu šoupe nohama. Nosí žabky, takové ty obyčejné gumové, které při každém doteku s kamennou podlahou vydají sípavý zvuk. A k nim jednoduché triko do véčka, žádný krokodýl nebo kůň na levém prsu, kostkované kraťasy a v nich pavoučí nohy. Z těch má trochu komplex. „Jsem obyčejný kořeň a Ferda Mravenec,“ říká o sobě zálibně. Na první pohled vinař skutečně nevypadá jako člověk, jehož firma počítá roční obrat v desítkách miliónech korun. „Moment, vespod mám trenýrky Calvin Klein,“ baví se. A přesně takové je i Balounovo vinařství. Můžete znát přesnou adresu, a přesto ho snadno přejedete. Z ulice na něj upozorňuje sotva viditelná plechová cedule, trochu oprýskaná, stejně jako čelní zeď. Jakmile ale vstoupíte, všechny pochybnosti, kterak jste omylem zabrousili k Balounovu chudému příbuznému, jsou okamžitě pryč. Do obdivného WOW už chybí jenom dokončení rekonstrukce. Oněch dvacet milionů korun, kterými chce Radomil Baloun zvelebit svou velkopavlovickou provozovnu, není skoro nic v porovnání s těmi, o které přišel.

Do nových nerezových tanků brzy nateče sto padesát tisíc litrů vína, stejně tolik jich bude ležet v obrovských sudech v tereziánském sklepě, který po rekonstrukci otevře veřejnosti. Výrobu ale celou přenesl do nedalekých Hustopečí, v nichž téměř sedm let budoval a rekonstruoval třísetmetrové bludiště sklepů. A zatímco tam víno vyrábí, ve Velkých Pavlovicích se lahvuje, skladuje a testuje. „Každý den ráno je tady pohárek něčeho, co jde na lahev,“ klepe na stůl svojí skromně zařízené pracovny. „To jsem nařídil svým lidem, protože se mi dvakrát stalo, že spletli nádobu a tu nalahvovali v domnění, že je to něco jiného. Šel jsem náhodou do skladu, vzal jsem si víno, tady jsem ho otevřel a vylezly mi oči z důlků. Všichni odrbali kontrolu.“ Na ten den jeho zaměstnanci zřejmě nikdy nezapomenou. A on také ne. Baloun totiž nezapomíná. Tváře těch, kteří pomohli i těch, již ublížili, jsou hluboko zapsaní v jeho mysli. A že jich nebylo málo!

Milionář ve škodovce

Zač je toho v tvrdém byznysu loket, poznal Baloun už zkraje. Na velkopavlovickém statku byl v nájmu ještě před privatizací. Platil za něj sto tisíc měsíčně. „Hrozně mě natáhli, celé to tu mělo hodnotu sotva osm set tisíc. Byl tady lis a bečky, jinak nic. Kdo měl dva roky po revoluci doma sto tisíc? Něco jsem měl ze zeleniny a lítal jsem po republice od rána do večera, leštil jsem kliky, aby mi vůbec někdo prodal stříbro na šampus, záklopky a mašinky. Ve sklárně mi tehdy řekli, že neprodají soukromníkovi, nakonec jsem to uprosil.“ Vzpomíná na těžké podnikatelské začátky a zrak přitom upírá na rodinnou fotografii. Kromě otce vinařili i jeho dědové. „Děda Baloun přišel do tohoto kraje z východních Čech přes Vídeň a založil zde rodinu Balounů i se sklepem. Stařeček Kratochvíl byl domorodý vinař a s tím jsem chodil jako malý kluk do vinohradu a do sklepa,“ v jeho sytě hnědých očích se při vzpomínce na předky lehce zaleskne.

Během prvního roku podnikání vyrobil tehdy jednatřicetiletý Radomil Baloun 850 tisíc kusů šampusů a všechny peníze z nich investoval. Miliony počítal už po prvním měsíci podnikání, a to tenkrát měly jinou hodnotu než dnes. Další rok se mu dařilo ještě lépe, a přitom pořád jezdil ve favoritu. „ Na prodejní dny do Ostravy jsem jel dokonce Škodovkou stovkou. Pak jsme v červenci 1992 nakoupili auta asi za dva a půl milionu korun a ony všechny byly kradené. A tak jsme zase chodili pěšky.“ Pleskne oběma žabkami naráz o zem.

Privatizační projekty na pobočku v Hustopečích i na sklep ve Velkých Pavlovicích začal sepisovat záhy po revoluci. „Jakmile se to statkáři dozvěděli, šli na mě skoro s vidlemi. Vykázali mě z nájmu a ven! Jenomže já jsem vyštudoval v zákoně, že na to nemají právo. Tak jsem těm jejich právníkům řekl, že mě mohou políbit tam, kde mě maminka pleskávala, když mně byly dva dni,“ směje se vinař. Mezitím vláda v roce 1993 schválila privatizační projekt. Baloun měl mít předkupní právo, na to ale nikdo nebral ohled. Aby statek získal, musel se přihlásit k obálkové soutěži. „Byla to lumpárna. Napsal jsem dopis řediteli odboru privatizace, ve kterém jsem shrnul všechny lumpárny, kterých se tu na mně dopouštěli, a obálková soutěž se nekonala. V duchu se mi chtělo řvát. Ono to vyšlo! Nebýt toho rozhodnutí, býval bych tam napsal 5,5 milionu a konkurence o čtyři sta tisíc míň,“ přiznává po letech Baloun.

Spadla zlatá klec

Dneska se Radomil Baloun může procházet po vnitrobloku svého velkopavlovického vinařství s klidem a vědomím, že to všechno okolo mu říká pane. Ještě nedávno tomu tak ale nebylo. „Do letošního roku jsem měl obstavený některý majetek.“ dává na vysvětlenou. V devadesátém čtvrtém, v době, kdy vinařství Baloun jen vzkvétalo, se stal obětí trestuhodného spiknutí. Ovšem jediným potrestaným byl on sám. „Nakoupil jsem 560 tisíc litrů vína ze Slovenska. Poctivě jsem za něj zaplatil, ale ti dovozci to neproclívali. To byl ale problém jejich, ne můj. Jenomže staří bolševici, kteří ještě pořád seděli na finančním úřadě, si mě pěkně vychutnali. Poslali svoje nohsledy a ti mi doměřili daň skoro 30 milionů, kterou jsem ale já vůbec neměl odvádět. Finanční ředitelství to potvrdilo, naházeli na mě špínu a nikoho nezajímaly zákony.“ Krouživé pohyby jeho ruky se skleničkou vína pomalu nabírají na intenzitě, stejně jako tón jeho hlasu. „Dále mně doměřili pět milionů a sto tisíc korun za to, že jsem prý v roce 1993 vyrobil několik kusů šampusů, které už jsem neměl vyrábět. A já je opravdu nevyráběl, ale někde našli nějakou láhev, kdosi řekl, že je to šampus a všechno tiché víno mi doměřil spotřební daní. Takovou udělali sviňárnu! Nikdy mě nepředvolali k žádné výpovědi. Ministerstvo a finanční ředitelství byl samý darebák,“ povzdechne si muž, který zahájil otevřený boj s úřady a jako mezek obcházel jednu instituci za druhou, aby získal zpět, co mu patří. „Dvanáct let jsem nedělal nic jiného, než že jsem mlátil do mříží. Jezdil jsem po ministerstvech a podnikal kroky, abych se očistil. A tahle firma jako když utne. Víte, co to bylo 30 milionů doměrků v roce 1994?,“ ptá se, aniž čeká odpověď, a z vína v jeho skleničce se pomalu stává malý vodní vír, jako by měl pojmout všechnu Balounovu křivdu.

Z vinohradu za mříže

Ta největší potupa měla ale teprve přijít. „Podal jsem na ty darebáky trestní oznámení. Ale finanční úřad se spojil s policií a ti mi zavolali, abych došel podat vyjádření. Přijel jsem a oni mě zavřeli a už nepustili domů. Byl jsem šest týdnů v brněnské vazbě. Nechápal jsem proč,“ jeho rty se skoro těsně semknou, a když škvírkou mezi zuby nasaje vzduch, vydá pisklavý tón. Mezitím probíhaly výslechy a konfrontace všech zúčastněných. A protože žádný Balounův prohřešek nebyl vyšetřováním zjištěn, po šesti týdnech zbytečného věznění byl volný. „Krajský vyšetřovatel mi nejprve pohrozil, že shniju v kriminále, jestli neříkám pravdu. Pak ale zjistil, že to všechno pravda je a pustil mě. Pravý viník si nakonec odseděl pět let.“

Jsou to už dvě desítky let, necelé dva měsíce ve vazbě ale Baloun dosud z hlavy nevyhnal. „Kobka, ve které jsme byli čtyři, neměla ani pětkrát tři metry. Byly tam jen dvě palandy a zástěna, za kterou jsme chodili vykonat potřebu, víc nic. Na vycházce člověk udělal čtyři kroky tam, čtyři zpátky. To bylo na palici.“ před očima má živý obrázek, na který by nejraději zapomněl. Asi 70 tisíc litrů téhož neprocleného vína ze Slovenska bylo současně dovezeno do jednoho podniku na Uherskohradišťsku. „Ale jim nikdo nedoměřil ani korunu! Bude se mi někdo divit, že se někdy stydím za tento stát? Vzal mi dvanáct let života! Jenom díky tomu, že mám pevné nervy, že jsem silný a chladný v úvahách a všechno mám promyšlené, jsem to ustál. Roky jsem ale nespával a študoval zákony.“

Podvod jako Brno

Přestože po dlouhých dvanácti letech přineslo úmorné vysvětlování, dokazování a hájení pravdy ovoce, svoje zabavené peníze Baloun dodnes neviděl. „Ty, které mi stát exekucemi ukradl, mi nemíní dobrovolně vrátit. A to jsou politikové dnes a denně plní spravedlnosti. Byl mi vyměřen i exekuční titul na 815.000 Kč na penále, mám i exekuční příkaz na banku. Na dalším zase stojí, že pominul, neboť daňový subjekt danou částku zaplatil. A pak jdu na finanční úřad, aby mi dali originál tohoto platebního výměru, a dozvím se, že takový neexistuje a že nikdy nebyl vydaný! Ale exekuční titul mám doručený i s razítky. To znamená, že mi finanční úřad udělal legálně elpaso, loupež za osm set patnáct tisíc. Myslíte, že někoho zajímá? Ti finančáci jsou normální zločinci,“ pěkně rozkmitaný bílý Zweigeltrebe skončil v Balounově hrdle a prázdná sklenička statečně odolává tlaku jeho ruky. Kdyby podlehla, nedivili bychom se jí ani jemu.

Zlaté roky tuzemského podnikání ho díky dvanáctiletým peripetiím doslova minuly. „V devadesátém pátém tady naráz zbohatly firmy, tenkrát jich spousta kolem mě začala vyrábět druháky a kvasničáky, podřadná vína, jen aby vydělali peníze. A já, který jsem vyhazoval i nedolisované mláto a neopláchl pomalu kýbl, aby se voda nedostala do vína, jsem trpěl, zatímco ostatní zbohatli na podvodech. Až pak pár lidí na ministerstvu řeklo: A dost!“ Dnes má Baloun žaloby u soudu spolu s mnoha znaleckými posudky. Že ale někdy dostane zpátky svoje peníze nebo snad náhradu škody za ušlý zisk, na to je vinař z Velkých Pavlovic až příliš racionální. „Spravedlnost leží 180 centimetrů,“ černý humor mu evidentně nechybí.

Dlouhých dvanáct let udržoval svoji firmu v nouzovém režimu. Přepsal ji na manželku Mirku a vyráběl tak, aby uživil rodinu. Až v roce 2006, kdy jeho popotahovačky ministerstvo financí konečně ukončilo, začal opět naplno podnikat. Dostat se zpátky Balounovi netrvalo dlouho. „Během těch dvanácti let jsem stále podnikal, ale nestaral jsem o chod firmy, přežívala. Když to pak buchlo, firma šla rychle nahoru. Umím vydělat peníze, jen mi do toho nikdo nesmí kecat, “ tvrdí Radomil, přátelé mu ale neřeknou jinak než Radku nebo Rado. „Moje žena mi i po letech pořád říká miláčku,“ usmívá se při pohledu na vibrující telefon se jménem Blanka na blikajícím displeji. Vztek, který vyvolaly vzpomínky, je rázem pryč.

Pod vibracemi jeho stařičké Nokie se otřásá stůl. „Znám dva miliardáře a oba mají dvacet let starý telefon. Ten můj, když ho hodím do piva, plave a pořád bzučí,“ směje se tak, že mezera mezi jeho jedničkami se najednou zdá větší.

Na živnost ana psí knížku

O Blance Baloun mluví jako o své druhé ženě, přestože se nikdy nevzali. Vychovávají spolu ale osmiletého Tobiáše, a i když za vztah s Blankou zaplatil rozpadem rodiny, je na něm vidět, že ani na chvilku nezapochyboval. Našel v ní oporu i největšího kritika. Komu ale jednou svoje řemeslo předá, zatím netuší. „Blanka a já máme každý tři děcka, dohromady pět. Někdy se lidé těm počtům diví. Můj nejstarší syn Radek už je ženatý, dcera Míša je čerstvá bakalářka a chce do světa jako Blančina mladší Ilona, starší Petra už tam je. Musím tedy budovat sám a čekat, kdo pro řízení firmy bude mít vlohy. Zatím mě překvapuje ten nejmenší. Mám v úmyslu zabezpečit firmu tak, aby ji potomci nemohli prodat a roztrhat. Peníze by prohýřili a šli po žebrotě. V celku je může všechny dobře živit a rozvíjet se o další komodity, aby živila i jejich vnoučata,“ pohladí krk druhé lahve a rychlým škubnutím ji oprostí od těsné zátky.

Však by dobrého vína značky Baloun byla škoda! Jeho etikety se lesknou pod tíhou medailí. Jenomže zatímco pro jedny jsou známkou kvality, on sám si je díky nim tak trochu pro smích. „Vyhlášené firmy ve světě je nelepí. Už chápu proč, kvůli nekvalitě hodnotitelů. Medaile často o kvalitě vína nic nevypovídají. Snad jenom o nějaké dominanci nebo názoru tří lidí z pěti. Do vína mluví kdekdo. Kolikrát i síru ve víně už hodnotitelé často nepoznají. Medaile, hlavně ty ze světa, na lahve lepíme kvůli zákazníkům, kteří s objevováním vína teprve začínají. Těším se na dobu, kdy se rozhodnu s medailemi přestat,“ šibalsky cvrkne o lahve a jde od slavných medailí dál. Lahev sotva slyšitelně zacinká.

Zeman víno nepije!

Mnohem víc si cení, že jeho víno chutná lidem v Česku i v zahraničí a že ho po dvě desetiletí oceňovali čeští prezidenti a jejich návštěvy. „Svoje víno jsem měl na Hradě léta letoucí. Havel mě reflektoval, později i Klaus. Nejprve bylo na recepcích k dispozici zdarma, později mě oslovili, abych tam víno i prodával. Vloni po změně prezidenta mi zavolala nějaká paní, že pokud chci mít víno na státní recepci, musím zaplatit. Řekl jsem jí, vážená paní, byl jsem na těchto recepcích téměř 20 let, ještě za Havla, vždy zadarmo. Na oltář vlasti jsem věnoval tisíce lahví zdarma, jen proto, abych pozvedl kulturu významné akce. Vy jste první, kdo po mně chce, abych ještě zaplatil. Myslím, že vy tam budete možná ještě dva roky, já ne, ale pak tam nebudete vy a budu zase já…“

Diskuze