Příběhy

Farmáři Jana a Martin Rosenbaumovi: Jsme bezohlední podnikatelé. Podnikáme bez ohledu na příjmy a výdaje

Kateřina Kotalová

Farmáři Jana a Martin Rosenbaumovi:  Jsme bezohlední podnikatelé. Podnikáme bez ohledu na příjmy a výdaje

Představte si samotu v kopcích, kde nepotkáte živáčka. Telefonní signál tam chytnete už polský, kolem dokola nic než louky, lesy, sto patnáct ovcí, šest koní, čtyři farmářovy děti a páté na cestě. Docela tam fouká a je tam krásně. Tak takhle žijí Rosenbaumovi. V dokonalé souhře s přírodou. Teda skoro dokonalé. Před jejich domem ze slámy (ano, místo cihel skutečně použili balíky slámy) stojí auto (normální na naftu), doma mají počítač (normálně na elektriku) a v sýrárně, kterou zbudovali z maringotky, je všechno v nerezu (normálně kvůli normám). Na první pohled neuvěřitelná idylka, po chvilce vyprávění byste s nimi, zhýčkáni městem, neměnili. A hlavně, oni by neměnili s vámi!

Farmaří na šedesáti hektarech. Není to dost na to, aby jim to přihrálo královské dotace, ale úplně to stačí k tomu, aby se nezastavili. Koně Martin (39) využívá na práci, časem by jimi chtěl úplně nahradit traktory, které si musí pronajímat. „Koně některé práce udělat můžou, není to tak rychlé a pohodlné jako traktor, ale moje vize do budoucna je vyrábět kvalitní produkty tak, abychom nedevastovali přírodu a nebyli závislí na naftě,“ plánuje si. Z ovčího mléka Jana (35) vyrábí sýry, jogurty a brynzu. Ještě nedávno příjem z jejich prodeje příjemně vyvažoval rodinný rozpočet. V okamžiku, kdy zjistila, že pod srdcem nosí své páté dítě, musela jít výroba sýrů stranou. „Další těhotenství a šestinedělí v sýrárně by bylo opravdu náročné, neumím si to už představit,“ přiznává Jana. Výrobu mléčných výrobků na kšeft Rosenbaumovi na čas pozastavili, přestože si je jejich odběratelé pochvalovali. Život v sýrárně se ale nezastavil. „Ovce je pořád potřeba dojit. I když jsme to maximálně omezili, jednou za tři dny se musí mléko zpracovat. Vyrábím už jen pro vlastní potřebu a pro přátele. Naštěstí jsme vloni vybudovali sklep na zrání sýrů, zadlužili jsme se všude možně a horko těžko jsme to ustávali, teď jsem ráda, že je sýr kam ukládat,“ uznává farmářka.

Z velkoměsta až na samotu u lesa

Vyskakovat si Rosenbaumovi rozhodně nemohou, být na jejich místě, jeden by se zbláznil. Oni jsou ale šťastní a v jejich očích je až obdivuhodný klid. „To se vám zdá, i my jsme pořád ve stresu. Abychom všechno stihli,“ oponuje Jana. A málo toho není. Jana obvykle vstává před pátou, aby nadojené mléko z předchozího večera připravila do paséru, v sedm začíná ranní dojení, to už jsou sedmiletá Johanka a a o rok mladší Sofie na cestě do školy a školky. Čtyřletá Lada a dvouletý Jeníček ochotně asistují, nebo si jdou hrát s malým poníkem. „Od května do října jsem v sýrárně každý den, proces výroby trvá šest až sedm hodin, další dvě zabere balení a úklid. Deset hodin denně v sýrárně, ani nemrknu, včetně sobot a nedělí,“ tvrdí Jana. Není divu, že živnost prozatím pověsili na hřebík.

Ačkoliv Jana i Martin pochází z velkých měst, do přírody je to táhlo vždycky. Že ale jednou budou žít na samotě v maringotce, stavět vlastníma rukama dům ze slaměných balíků a v něm vychovávat pět dětí, s tím zřejmě ani jeden v době, kdy studovali v Českých Budějovicích, nepočítali. Na Janě je vidět únava, za posledních sedm let se nezastavila, přesto by neměnila. „Začalo to stavbou domu. Mysleli jsme, že to budeme stavět pozvolna, ale pak jsme zjistili, že čekáme dítě. Takže se to urychlilo a během roku bylo postaveno,“ vzpomíná Jana. Do té doby žili s Martinem dva roky v maringotce, v níž dneska vyrábí svoje lahodné sýry. O tekoucí vodě a splachovací toaletě si Jana mohla nechat zdát. „Nebyl to zas takový šok, do maringotky jsme chodili jenom spát a předtím jsme čtyři roky bydleli ve skanzenu v chátrajícím domě se suchým záchodem. Voda sice tekla ze zdi, ale jen studená, ohřívali jsme ji na kamnech,“ vypráví Jana s tím, že dnes už si život ve městě nedovede představit. Do blízkého Liberce jezdí jen na nejnutnější nákupy a déle by nezůstala.

Jejich dům, ruční výroba!

Na okamžik, kdy poprvé přišla do Dětřichovce, nikdy nezapomene. „Pamatuju si úplně přesně na pocit, když jsem tu byla poprvé. Jeli jsme stopem z Českých Budějovic, a protože jsme to nedojeli na první zátah, přespávali jsme v Krásné Studánce na rampě za obchodem. Byla to příšerná noc. Když jsme druhý den přijeli sem, tohle místo mě hned vzalo za srdce. Byla to tu divočina, ale přitom krásná členitá krajina,“ vzpomíná Jana, které tehdy bylo pouhých třiadvacet. Jejich dům měl být původně hliněný. Nakonec se ale rozhodli pro slaměný. A byl by doslova pohádkový, kdyby ho nezatížila hypotéka. „Hlína by do tohoto prostředí nebyla vhodná, a tak padla volba na slámu. Stavba ale nebyla snadná. Firma nám postavila dřevěnou konstrukci, my jsme s pomocí naskládali na stěny balíky slámy, ty pak zpevnili, zvenku a zevnitř se dávalo pletivo, aby stěny nevrklaly, a nakonec se to celé muselo prošít provázky,“ vysvětluje Jana a ví, o čem mluví, to ona, tehdy poprvé těhotná, prošívala balíky slámy a nahazovala omítku.

Domeček Rosenbaumových je kouzelný, pro velkou rodinu ale poněkud malý. Farmáři jsou ale typickým příkladem toho, že šťastný může být člověk i s málem. A to oni skutečně nehraně jsou, přestože vedle starostí o zvířata a úrodu řeší i ty s penězi. „Kdybychom hospodařili na větší ploše, měli bychom větší dotace. Ty se bohužel nevypočítávají z množství zvířat, ale z velikosti plochy. Kdybych na začátku vzal kalkulačku, jestli se mi to tady vyplatí, zjistil bych, že ne. Ale dá se to a pro nás to tady má obrovskou hodnotu, i když nefinanční,“ uzavírá Martin a Jana souhlasně přikyvuje hladíc si zakulacené bříško.

Pátý porod

Rodit bude každým dnem, tentokrát v porodnici. Nejstarší Johanku Jana přivedla na svět u přátel doma. Tehdy ještě neměli postaveno a rodit v maringotce nepřipadalo v úvahu. Druhá Sofie se poprvé nadechla už v jejich slaměném domě. Další děti se kvůli zdravotním komplikacím narodily v porodnici. Nejinak tomu bude i v listopadu. „Měl by to být kluk, tak se nám to tady trochu vyváží,“ těší se Martin.

O tom, co s jejich farmou bude dál, až jejich děti trochu povyrostou, ještě Rosenbaumovi jasno nemají. „Vůbec nevíme, jestli to po roce znovu nastartujeme. Je varianta, že pojedeme v menším režimu, ale musíme sehnat zdroj příjmů jinde, vymyslet činnost a možnost, čím finančně zaplnit díru. Je tu možnost chovu drůbeže nebo zkusíme něco vymyslet s koňmi. Chtěli bychom je víc používat místo techniky, kterou si musíme půjčovat. Tím ulehčíme rozpočtu,“ plánují zatím neurčitě Jana s Martinem. Jedno je ale jisté, nudit se ti dva rozhodně nebudou…

Diskuze