Příběhy

Český systém osobních bankrotů nutí lidi pracovat načerno, říká zkrachovalý živnostník.

Renata Lichtenegerová

Český systém osobních bankrotů nutí lidi pracovat načerno, říká zkrachovalý živnostník.

Příběh tesaře, který vyhlásil osobní bankrot, aby se mohl během pěti let zcela zbavit všech svých dluhů. A který tvrdí, že úředníkům musí být jasné, že lidé v jeho situaci nepřežijí, aniž by si přivydělávali nelegální cestou.

Josef Matějíček, jehož jméno z jistě pochopitelných důvodů neuvádíme skutečné, se dlouhá léta živil jako tesař „na volné noze“. Měl živnostenský list a spolupracoval s větší stavební firmou, která ho pravidelně najímala na různé zakázky. K tomu si ještě sám občas sehnal práci navíc. Dílnu měl přímo v domě, kde bydlel s matkou a jejím manželem, a dařilo se mu vcelku dobře. V roce 2011 ale jeho otčím zemřel a krátce po pohřbu se ukázalo, že dlužil, kde mohl. „Nevlastní otec měl druhý svět, o kterém jsme neměli tušení. Propadl pokeru na internetu a sportovním sázkám a prohry financoval prostřednictví různých půjček. Dohromady to dělalo neuvěřitelných 450 tisíc korun a mámě, která je už patnáct let v invalidním důchodu, najednou hrozilo, že bude muset prodat náš dům a stěhovat se někam do garsonky,“ vypráví Josef, kterému tehdy bylo 26 let. Sice už splácel auto, ale jinak nikomu nic nedlužil. To se ale mělo brzy změnit.

Půjčili mi bez problémů

„Měsíčně jsem si vydělal kolem třiceti tisíc korun, přes léto i víc. Asi i proto mi banka, u které jsem měl účet, okamžitě půjčila necelých 300 tisíc, které nám s mámou chyběly, abychom mohli dluhy zaplatit. Vycházelo to, že bych 8 let splácel zhruba 5 tisíc měsíčně, což jsem předpokládal, že bez problémů zvládnu, i když už jsem to samé platil za auto a samozřejmě finančně podporoval i mámu,“ konstatuje Josef.

Pak ale přišla další nešťastná událost. Při pádu ze schodů si Josef vážně zranil ruku. „Měl jsem ji nadvakrát zlomenou, navíc to pak ještě špatně srůstalo, takže jsem se s tím léčil půl roku. Se sádrou na ruce jsem byl pro stavební firmu, která mi do té chvíle dávala nejvíce zakázek, samozřejmě nepoužitelný. Nemocenské pojištění jsem si předtím bohužel neplatil, takže jsem byl ze dne na den bez příjmů,“ pokračuje Josef.

Kolotoč dluhů a hrozící exekuce

Kritické období se nakonec rozhodl řešit další půjčkou. Tu už mu nedala banka, ale jedna z mnoha tuzemských úvěrových společností, samozřejmě s o poznání nevýhodnějším úrokem. Ve chvíli, kdy mu zhojená ruka opět umožnila pracovat se dřevem a lézt po střechách, měla už za něho zmíněná stavební firma „náhradníka“ na několik zakázek dopředu. „Pozastavil jsem si živnost, myslel jsem, že jen na přechodnou dobu, a dělal jsem melouchy na černo. Vím, že to byla hloupost, ale za nějaký čas jsem si půjčil znovu, asi i proto, aby máma nepoznala, že mám takové potíže, a nedělala si starosti. Bylo mi jí po smrti nevlastního otce moc líto,“ vypráví Josef, jehož celkové dluhy se v roce 2013 vyšplhaly na 470 tisíc korun, takže rázem dlužil více, než původně jeho zesnulý otčím.

Poté, co nezaplatil některé ze splátek, přišla hrozba exekuce a Josef se začal zajímat o možnost oddlužení. „Pomohli mi to sepsat v jedné neziskové organizaci. Řekli mi, že musím mít stálý příjem, proto jsem nastoupil ke známému do firmy jako skladník. Soud mi nakonec schválil splátkový kalendář na pět let. Poté bych měl být bez dluhů.“

Bez práce na černo bych nepřežil

Nyní Josef odškrtává první měsíce v „režimu“ osobního bankrotu. Z čisté mzdy okolo 17 tisíc korun, mu každý měsíc zůstává zhruba 9 tisíc, takzvané nezabavitelné minimum, zbytek jde na splácení dluhů. Vedle práce ve skladu si nadále přivydělává na různých stavbách. Za to si ale nechává platit takzvaně na ruku. „Bez ohledu na to, kolik bych si legálně vydělal navíc, neviděl bych z toho ani korunu. Všechno nad oněch 9 tisíc by totiž tak jako tak putovalo k věřitelům,“ popisuje. Nezabavitelné minimum, které se skládá z minima životního a takzvaných normativních nákladů na bydlení, je totiž zároveň maximální částkou, kterou si člověk v procesu oddlužování může pro sebe nechat.

Například v Německu je přitom systém jiný. Čím více peněz si tamní dlužník měsíčně vydělá, tím vyšší měsíční suma mu zůstane. Daný člověk je tak motivovaný vydělávat víc a zároveň i splatit větší část svých dluhů. Tato motivace Čechům, kteří procházejí osobním bankrotem, chybí, na což dlouhodobě upozorňují i někteří odborníci.

„V tom českém systému je chyba, protože s minimem, které vám nechají, se nedá vyjít, a víc si vydělat zkrátka nemůžete. Úředníci musejí vědět, že většina z nás vedle oficiálního zaměstnání pracuje ještě na černo,“ uzavírá Josef svůj příběh.

Diskuze