Rozhovory

Opustil vysoký post v nadnárodní korporaci, aby mohl propagovat ochranu přírody a zachraňovat drůbež

Renata Lichtenegerová

Opustil vysoký post v nadnárodní korporaci, aby mohl propagovat ochranu přírody a zachraňovat drůbež

PETR DOBRÝ, zakladatel e-shopu a velkoobchodu Zelená domácnost.com, sám o sobě říká, že je tak trochu jiný podnikatel. A podle všeho má pravdu. Podařilo se mu propojit vlastní podnikání s neziskovým sektorem a díky této kombinaci pro oboje získávat více nadšenců. Je také autorem projektu „Slepice v nouzi“, který vzbudil nečekaný ohlas nejen mezi ochránci zvířat.

Co jste dělal před tím, než jste si otevřel e-shop s ekologickými produkty?

Po revoluci jsem začal pracovat v mezinárodních firmách a postupně jsem se vypracoval na pozici, která měla honosný název v angličtině, který znamenal marketingového a obchodního ředitele. Tam jsem skončil před devíti lety a odešel do neziskové organizace.

To je poměrně radikální změna. Proč jste se tak rozhodl?

Dost možná to bylo krizí středního věku. Ale hlavně jsem se již delší dobu zajímal o ekologii a o udržitelný životní styl a chtěl v této oblasti pomáhat. Zkoušel jsem zavést nějaké prospěšné projekty i v rámci té korporace, ale nebyli tam tomu příliš nakloněni. A mou každodenní prací bylo přesvědčovat podřízené, že nejdůležitější je prodávat a vydělávat. My jsme sice nabízeli úklidové potřeby, takže se nejednalo o žádnou zrůdnost, ale na druhou stranu jsem večer přišel domů a říkal si, co se mi za ten den vlastně povedlo. Odpověď zněla, že se díky mně prodalo dalších pět tisíc mopů. Sice úspěch, ale kdyby se neprodaly, světu by se nestalo vůbec nic.

Takže přišla na řadu ekologická neziskovka. Tam jste se ale dlouho neohřál.

Byl jsem tam asi rok a půl. Ze začátku mě to úplně pohltilo, byla to úžasná změna. Ti lidé tam pracovali za peníze, za které by většina manažerů ani nevstala z postele. A přesto byli neskutečně pozitivní a motivovaní. Jenže po tom roce a půl jsem došel k závěru, že jen to nadšení nestačí. Byli to většinou mladí lidé po škole, plní ideálů, a já na základě svých zkušeností věděl, že si natlučou. Nechtěl jsem dělat práci, o které vím, že nakonec nikam nepovede a stejně bude nutné dělat ty věci jinak. Tak jsem si řekl, že když umím prodej a marketing, založím obchod, který bude prodávat ekologické produkty, a zároveň najdu cestu jak podporovat neziskové organizace. Byli jsme jedni z prvních v zemi, kteří zavedli systém, že si každý zákazník při objednávce zboží vybírá neziskovku, které pošleme pět procent z hodnoty nákupu. Zároveň se tak nenásilně dozvídá, že daná organizace existuje.

Zelená domácnost začínala před sedmi lety. Bylo těžké prorazit s ekologickým zbožím? Jak vám při rozjezdu pomohly vaše zkušenosti s propagací?

Přiznám se, že ty osvědčené marketingové poučky jsem při rozjezdu vlastní firmy moc nepoužil, byla to spíš taková srdeční záležitost. Co se líbilo mně, to jsme začali prodávat, což je marketingově samozřejmě úplně špatně. Ale v našem případě to tak nějak funguje. Až asi na dva případy máme ty dodavatele do dneška. Některé zboží dovážíme, některé pochází z Česka. Co je ale hlavní, že já jsem od začátku nechtěl dělat jen to, co je osvědčené, tedy ekologickou drogérii a kosmetiku, mým cílem bylo přibližovat lidem nové věci a možnosti. Tak se do naší nabídky dostalo třeba nádobí z drceného bambusu a rýžových slupek, nebo mé oblíbené domečky pro včelky samotářky, čmelíny či budky pro netopýry. Přátelé mi říkali, že to tady prodám maximálně několika málo bláznům. Neměli pravdu, nakupují u nás skvělí lidé a málo jich není.

Jakým způsobem zákazníkům netradiční zboží představujete? Nikdo asi sám od sebe na internetu nehledá čmelín, nebo ano?

Pokud chceme maximálně pomáhat neziskovkám, nemůžeme a nechceme investovat do reklamy. Vytvořil jsem proto několik osvětových webů, mimo jiné i o těch čmelácích. Je důležité, aby lidé ty informace měli kde získat. Když si někdo pořídí čmelín a nemá k tomu žádné instrukce, jak tam ty čmeláky dostat, tak za půl roku prohlásí, že je to podvod. Což mimochodem platí i o té ekodrogerii. Typický scénář je, že se žena ze dne na den rozhodne žít ekologicky a začít u praní. Přesto, že doposud prala třeba v Arielu, hned chce přejít na ty nejpřírodnější produkty. Jenže takové praní už je trochu složitější, vyžaduje to číst návod a trochu u toho přemýšlet, což ne každému bude vyhovovat. Někdy je proto lepší nejít skokem, ale postupnými krůčky, od více ekologického, k čistě přírodnímu. Skokem tam lidi často nedojdou a řeknou, že celá slavná ekologie je podvod. Já k tomu vždycky říkám, že komu nechutná v jedné restauraci, ten taky přece nezanevře na všechny. Nabídka ekologických výrobků už je dnes tak široká, že si každý může najít ty, které mu vyhovují. Stačí chtít.

Dnes už jste poměrně známý člověk, ne ovšem primárně kvůli ekologickým výrobkům. „Proslavily“ vás internetové stránky Slepice v nouzi. Čekal jste u projektu na záchranu drůbeže z velkochovů takový ohlas?

Vůbec ne. Ony na mě ty slepičky v podstatě zbyly. Mám spoustu přátel, kteří třeba zachraňují ptáky. Jsou schopni obětovat celé dny záchraně orlího mláděte se zlomeným křídlem a podobně. Ale když jsem se jich ptal, co ty miliony slepic v klecích, že těm ubližujeme nejvíc, tak je to nechávalo klidnými. Nějaká blbá drůbež, koho to zajímá? Tak jsem se rozhodl udělat další osvětový web, který měl motivovat lidi, aby jednak nekupovali ta nejlevnější vajíčka a nepodporovali tak ty klecové velkochovy, ale hlavně, aby z nich ty slepice vykupovali a vzali si je na zahrady. A nabídl jsem tam, že zájemcům můžeme ty vykoupené slepice případně i dodat.

A začal jste zachraňovat. To hned byli zájemci?

Web jsem spustil loni v listopadu, a aniž bych vyslal do světa jedinou tiskovou zprávu, začali téměř okamžitě volat novináři. V prosinci už jsem s tím byl v televizi. V reakci na články a reportáže se samozřejmě začali ozývat lidé a chtěli ty slepičky. Měli asi představu, že jsme záchranný tým s třiceti dodávkami. A já na to přitom byl sám. Byl to hrozný chaos. Naštěstí se pak přihlásili i dobrovolníci, kteří mi s projektem pomáhají. Ale začátek vypadal tak, že jsme se synem naložili do firemního vozu Zelené domácnosti prvních 80 vykoupených slepic a vyrazili na štaci Praha, Brno, Mikulov. Na různých odpočívadlech jsme ty slepičky předávali. Mělo to občas i tragikomický rozměr. Jedna zastávka byla před McDonaldem, takže nám bylo jasné, že než jsme těch pár slepiček předali, tak jich v té restauraci několik set snědli. Člověk se ale musí snažit pomáhat tak, jak dokáže.

Diskuze