Příběhy

František a Šárka z Brna: Byznys postavili na psích pisoárech. Nechali si je patentovat! Jsou normální?

Kateřina Kotalová

František a Šárka z Brna: Byznys postavili na psích pisoárech. Nechali si je patentovat! Jsou normální?

Jsou! Jenom jim prostě došla trpělivost s věčně občůranými rohy domů, sloupy branek a dlaždicemi vchodů. Jedna procházka se psem a jedno pořádné rozčilení nad mokrou zapáchající zdí vnukly Františkovi Tomečkovi geniální nápad. Ač dosud projektant optických vláken a nadšený ajťák neměl s podobnou výrobou žádné zkušenosti, své myšlenky se za nic na světě nechtěl vzdát. S pomocí grafičky Šárky Fialové ji dotáhl do konce. Dnes jsou jejich pisoáry v mnoha městech v Česku i Evropě a František se Šárkou na ně dokonce mají patent! Ale jak se zdá, je s tím víc starostí než radostí…

František i Šárka jsou letitými pejskaři. Respektive Šárka byla, její fenka Jašika před nedávnem zemřela. Psí exkrementy, kam jen oko dohlédlo, je nebetyčně štvaly. František léta přemýšlel, jak to udělat, aby pejsci chodili na určené místo zkrátka automaticky. Jenomže ty nejlepší nápady přichází nečekaně. „Jednou na procházkách se psy Lumíkem a Ixíkem jsem si všimnul jak se vzájemně přeznačují a kde vlastně značí. Po velkém dešti najednou začali značit úplně jiná místa a v ten moment to byl jak blesk z čistého nebe,“ vzpomíná na zrod myšlenky psích patníků František. Jeho pisoáry psy jednoduše přitahují. Nejen tvarem trčící štangle nebo kuželu, ale hlavně pachem moči, jejíž vzorek v pisoáru zůstává a nutí pejsky přeznačkovávat. Prosté, ale napadlo by vás to? „Když pes vykoná u pisoáru potřebu, dírami dovnitř prostoupí jeho moč a malé množství zůstane v záchytné nádržce, která je uvnitř. Když se naplní, přepadem odteče do země. Tím, že pach zůstává uvnitř pisoáru, je dennodenním lákadlem pro další a další psy. Na místě, kde se pachy takto kumulují, stojí za sebou doslova frontu,“ říká s úsměvem František.

Patent za všechny prachy

František zkrátka našel díru na trhu, využil příležitosti a nechal si svůj vynález patentovat. To netušil, jak si naběhne. „Víte, na to bychom skoro raději zapomněli. Kdybychom dopředu věděli, co nás čeká, asi by patent nebyl, ale to jsme ještě byli plni optimismu, že vše jde snadno. Na patent jsme čekali cca 3 roky, investice do něj přesáhla několik set tisíc korun,“ líčí František a jeho úsměv z tváře pomalu mizí. Krátce před vydáním patentu a vynaložení čtvrt milionu korun přišel rozpor z Francie. „Že někdo něco takového vymyslel v roce 1971. Museli jsme si nechat přeložit dokumenty a vystavit svoje, že se jedná o naprosto odlišný systém, který nelze srovnávat. No raději opravdu zapomenout,“ vypráví Živnostenským listům.

Nula od nuly pojde

A tak konec dobrý, všechno dobré? Ani náhodou! Skutečnost, že jsou jediní, kdo psí pisoáry může v rámci EU vyrábět a prodávat sice zavdává k úvaze, kterak tihle brněnští pejskaři musí být díky psím záchodkům těžce za vodou. Omyl. Jejich příběh takhle pohádkový není. Udržování patentu a věčné spory s plagiátory je drží na nule. „Kdybychom spočítali, kolik nás stojí roční investice udržení mezinárodního patentu, asi by byla naše výroční zpráva smutná. Pokud ale nepočítám naši práci a čas, celé se to drží plus mínus na nule, a to je pro nás hlavní. Splňuje to očekávání, že koníček se nesmí dotovat,“ tvrdí Tomeček s tím, že jeho i Šárku živí jiná zaměstnání. „Udělali jsme je pro svoje potěšení, a abychom zkusili lidem dokázat, že se něco, co vypadá nezměnitelně, změnit snadno může. Investice byla řádově opravdu velká, ale nějak její návratnost nepočítáme, máme radost, že prodáváme pisoáry každý den a všechny naše vydělané peníze máme krásně uložené v dřevěné pisoárové bance, žádná inflace nám tedy nehrozí,“ směje se František.

Kdo se směje naposled...

František se Šárkou rozhodně smysl pro humor nezapřou. Vtipná jsou často i jejich obchodní jednání. Šárka nikdy nezapomene na den, kdy jí František svůj nápad prezentoval. „Pozval si mě a ještě několik přátel, aby mezi námi našel společníka. Vytáhl provrtanou tyčku a říká: Vymyslel jsem psí pisoár. Řehtali jsme se všichni, vypadalo ta jako dobrý fór. Ale přesvědčil mě opravdu rychle,“ vzpomíná Šárka. „Je pravda, že mnoho lidí na nás koukalo jako na blázny. Spousta lidí se řehtala, jen co si to přečetli,“ přiznává František.

Kéž by obecní zastupitelé víc šetřili smíchem než prostředky k čistotě měst….

Máte ve svém okolí podnikatele, jehož příběh by mohl inspirovat, nebo potřebuje pomoct? Napište nám o něm na redakce@zivnostenskelisty.cz

Diskuze