Podnikání

Konec truhlářů v Čechách? Budou naši truhláři chodit o žebrácké holi?

Kateřina Kotalová

Konec truhlářů v Čechách? Budou naši truhláři chodit o žebrácké holi?

Uživit se klasickou truhlařinou je dneska utopie větší než upřímné myšlení našich politiků. Shodují se na tom truhláři napříč republikou. Každý se horečně snaží vydělat si i jinak. Skříně, postele, stoly a židle, které ještě před pětadvaceti lety vyráběli jako na běžícím pásu, dneska raději taháme ze skandinávských pásů. „Lidi by nejradši chtěli naši špičkovou kvalitu, ale za ceny řetězce. A moc si nenechají vysvětlit, že to fakt nejde,“ kroutí hlavou Martin, truhlář z Prahy.

Martin má možná o něco větší problém než truhláři z menších měst. V Praze, kde jsou velké domy s nábytkem na každém rohu, má co dělat, aby přesvědčil, že se vyplatí investovat do kvality a originálu. „Lidi to nechtějí pochopit. Nejradši by, abych jim udělal vestavěnou skříň z masivu za pár tisíc a pak se hrozně diví, když řeknu svoji cenu, která je klidně i třikrát větší. Často už se nevrátí, mají pocit, že jsem drahý. Už nevidí, že já než vyrobím, trávím čas sezením s nimi u sebe, pak u nich doma, nakupuji kvalitní dřevo a pak si dám záležet, protože se nechci dožít toho, aby někdo řekl, že si to mohl za půlku koupit v Ikee,“ tvrdí Martin a v jeho obličeji se mísí rozčilení s naprostým smířením. I když nemůže říct, že by se nudil, o průměrné měsíční mzdě si může nechat leda zdát.

Záchrana? Změna kvalifikace!

Že se klasickou truhlařinou neuživí, pochopil i Jaroslav Günter. Dneska má úspěšnou firmu, v níž vyrábí nábytek z palet. Ano, z těch klasických europalet, na kterých se vozí zboží do obchodů. „Myslím si, že v dnešní době se nedá uživit truhlařinou. Znám pár truhlářů a všichni si stěžují. Teď už se taky se snaží dělat nábytek z palet. Největší jejich problém je sehnat si zakázky,“ potvrzuje nelibou situaci truhlářů paletář. Připomíná ale jednu z výhod zakázkové výroby. „Zákazník si navíc může říct, které dřevo použít chce, které ne. Sám truhlář si hlídá, z čeho a jak vyrábí, protože by se měl snažit udržet si dobrou pověst. Nábytek od dobrého truhláře by měl rozhodně víc vydržet,“ tvrdí. K ryzí truhlařině by se už ale nevrátil. A moc dobře ví proč.

Čím dál od Ikei, tím lépe

O něco lépe jsou na tom truhláři malých měst a vesnic. Mívají menší provozní náklady, často pracují u sebe doma nebo v dílně na zahradě, jejich zákazníci je často znají osobně a co víc, do velkých měst za Ikeou to mají prostě daleko. Alespoň tak uvažuje Michal z Klatov. „Ikea samozřejmě je konkurence, ale k té nejbližší je to naštěstí 150 kilometrů. Ale v okruhu 20 km je skoro 50 konkurentů ať už zakázkových truhlářů nebo menších prodejen nábytku. Proto se neorientuji jen na klasický nábytek, ale i na stavební truhlařinu, tesařinu, pokrývačinu,“ přiznává Michal s tím, že klasickou truhlařinou by rodinu uživil horko těžko. „Určitě se to dá, ovšem představa že si truhlář v klidu při 8 hodinové pracovní době přinese bez nervů třicet nebo čtyřicet tisíc, je dle mého nereálná,“ tvrdí. Michal patří k těm optimističtějším. Na nedostatek zakázek si totiž stěžovat nemůže. Jakmile ale přijde řeč na úředničinu, i jeho pomalu opouští klid. Co podle něj štve truhláře? „Daně, vysoká cena materiálů, vysoké sociální a zdravotní pojištění, konkurence od vedle a lživá reklama velkých podniků o ceně a kvalitě jejich výrobků. Lidem se pak zdlouhavě vysvětluje, že realita všedního dne je někde jinde.“

Diskuze