Rozhovory

Nejmladší kapelník v Česku: Živit kapelu je permanentní stres!

Rudolf Klement

Nejmladší kapelník v Česku: Živit kapelu je permanentní stres!

Od útlého dětství tíhne k jazzové a swingové muzice. Ve třinácti letech začínal hrát na trubku a o dva roky později na bicí, dnes se mu říká "nový Vlach". PETR SOVIČ (27) na svém začátku prostě vsadil všechno na jednu kartu, vybral veškeré úspory, které dostal od rodičů, a koupil si notový archiv, pulty, mikrofony a kompletní vybavení orchestru.

Petře, kdy jste v sobě poprvé objevil lásku k muzice?

Láska k muzice se u mě naplno projevila už v mém dětství. Vybavují se mi vzpomínky na večery, kdy mi máma chodila zpívat písničky, abych usnul. V dětství jsem byl živé dítě, a když se někde zpívalo nebo hrálo, vždy jsem byl u toho. Ať už se jednalo o školku, základní školu, střední školu či vysokou. Muzika je jako droga, jakmile jí jednou člověk propadne, už nelze vyskočit zpět. Naplno jsem se jí začal věnovat celkem pozdě až ve 12 letech, kdy jsem začal hrát na trubku v základní umělecké škole.

Čtenářům musíme upřesnit, že jste hudebník, který se věnuje především jazzu, swingu, ale také klasické dechovce. Je zarážející, že tak mladý hudebník tíhne k dechovce...

To je, běžný chlap v 27 asi nechodí hrát a zpívat dechovku. K dechovce jsem se dostal dílem životní náhody. Když mi bylo 17 let a už jsem pár let hrál s amatérskou dixielandovou kapelou, začal jsem po očku pokukovat po větší kapele. Od dětství jsem snil o tom, že se jednu postavím před vlastní big band. Proto jsem oslovil všechny pražské kapelníky, zda nehledají mladého zpěváka, ale neuspěl jsem. Pak mi jedna rodinná známá řekla o tom, že kdysi zpívala s jednou dechovkou a má ještě kontakt na kapelníka a zda bych to nechtěl zkusit. Tak jsme se domluvili, já jsem se přišel na kapelu podívat a už jsem u ní zůstal. Po dvou letech u kapely jsem dostal nabídku od dosluhujícího kapelníka na její odkup. Tenkrát jsem vybral všechny úspory od rodičů a koupil jsem si za peníze notový archiv, pulty, mikrofony a kompletní vybavení orchestru. Vlastně tak začala moje dráha profesionálního hudebníka a kapelníka.

Jste živnostník, co je v tomto oboru pro vás nejsložitější?

Nejsložitější je se uživit. Nechci si tu stěžovat na podmínky v české kultuře, ale myslím si, že profesionální umělci jsou v naší republice nedocenění. Jako v každém oboru podnikání, ani tady nerozhoduje kvalita. Bohužel, pokud jste duší umělec a vidíte, co se děje na vašem malém trhu, je vám z takové situace trochu úzko. Když si čas od času podívám s profesionálními hudebníky, kteří svou praxi v naší republice vykonávají mnoho let a stále jsou platově někde okolo 15 tisíc Kč ve stálém angažmá, je to smutné.

Kde kdo si ale může myslet, že to není špatná gáže za pár odehraných koncertů...

Muzika je ale jako každé jiné povolání a je i fyzicky náročná. Pokud hrajete na jakýkoliv hudební nástroj, nemůžete ho odložit do futrálu a chodit pouze vydělávat na koncerty. Chce to každodenní dril a nasazení a pak by tedy mělo docházet k materiálnímu i duševnímu uspokojení, což se ve většině případů neděje. Abych se ale vrátil k vaší otázce. Jsem živnostník a kromě sebe živím i dva své orchestry, což v dnešní době není jednoduché, ale já si nestěžuji. Nemám rodinu a tak jediným nákladem je provoz podnikání.

Dostáváte se do křížku s úřady?

S úřady problém nemám a administrativní zátěž také nepociťuji. Na účetnictví mám svou paní účetní a s klienty komunikuji výhradně sám, neboť zastávám názor, že nikdo nebude zodpovědně zastupovat podnikatele či firmu tak, jako právě její majitel. Přesto se najde bod, který mě trochu znepokojuje ve vztahu k úřadům. Myslím si, že pokud jste mladým umělcem a máte chuť svými projekty ovlivňovat kulturní rozvoj svého okolí a je jedno v jakém měřítku, máte malou podporu ze strany státních institucí. Například na většině kulturních institucí v naší zemi sedí politicky dosazení pracovníci, kteří kultuře nerozumí a hlídají si pouze červená čísla rozpočtu. Existují různé grantové podpůrné programy, ale tam většinou pod tíhou byrokracie získáte pouhý zlomek nákladů. Já sám své povolání miluji, a i proto mám neustálou chuť do práce, ale myslím si, že je škoda a nemluvím jen za sebe, že se nenajdou instituce a programy, které by mohly i v širším měřítku měnit kulturní poměry v našem státě.

Promiňte, ale jak může mladý kluk postavit vlastní orchestr, kde jste získal finance a hlavně takovou odvahu nebo snad drzost?

Odvaha, drzost? Já se necítím ani odvážný ani drzý. Pokud bych měl říci narovinu, jak vše bylo, tak musím říct, že pouze jdu za svým snem. Mám trochu naivní pohled na život a rád bych v životě vykonával profesi, která mě bude bavit a naplňovat i na úkor materiálního zajištění. Během studií jsem vykonával profesi v oboru studia a pracoval jsem jako bankovní úředník. Jenže o životě kapelníka a o vlastní kapele jsem snil od dětství, a tak jsem si svůj sen zrealizoval a vše ostatní dal stranou. Co se financí týče, na dechový orchestr jsem použil peníze, které mi rodiče spořili a na Golden Big Band Prague mi půjčil do začátku finance můj strejda.

Co vám rodiče řekli, když jste se rozhodl úspory, které vám šetřili celý život, dát do nejistého podnikání?

Ze strany rodiny jsem měl vždy velkou podporu a to nemyslím jen materiální. Například strejda je mým velkým fanouškem a často se s ním i radím, protože je to velice schopný člověk s analytickým uvažováním, dává mi cenné rady do podnikání.

Jak vypadá klasický den kapelníka?

Každý den je jiný a záleží na tom, zda ten den hraji, nebo ne. Běžný pracovní den není odlišný od klasických povolání. Ráno vstanu a po snídani začnu pracovat na PC. Posílám nabídky, komunikuji s klienty a často se také vydávám na schůzky do centra Prahy nebo i po celé České republice. V případě, že mám den s vystoupením, po snídani si připravím vše na následující vystoupení, zkontroluji notové materiály a vše, co s sebou potřebuji a pak většinou pracuji. Až tak hodinu před odjezdem se rozezpívám a začnu věci nosit do auta. Po koncertě se vrátím domů a záleží, jak náročný koncert to byl. Pokud mám ještě nějaké síly, usedám k počítači a opět se věnuji své profesi. V opačném případě jdu spát. Teď je náročnější období, připravujeme se na plesovou sezónu, která nás čeká a na koncerty s Evou Pilarovou a jejími hosty Karlem Gottem, Vojtěchem Dykem a dalšími.

Máte nějakou špatnou zkušenost s podnikáním ve vašem oboru?

Špatných zkušeností mám dostatek. Tím největším záporem je platební morálka soukromých i státních subjektů. Jako kapelník vyplácíte hudebníky často ihned po skončení produkce a pak čekáte na splatnost faktury. Ovšem běžnou praxí je zpoždění 14 a více dní po splatnosti a úřady moc dobře vědí, že si nebudete nárokovat sankce, neboť byste příští nabídku nedostal, a tak pokorně čekáte.

Jen jestli se vždy nakonec dočkáte...

Také se mi stalo, že mi jedna agentura doposud dluží nemalý objem financí. No a kromě finančních záležitostí je samozřejmě problém konkurenční boj, který nemá pravidla, a tak se vám běžně stává, že konkurenční kapelníci chodí po stabilních klientech a špiní vaše jméno a znehodnocují vaši práci. Ale takové praktiky jsou v každém oboru podnikání a mnohdy ještě horší, takže to beru tak, jak to je.

Dokážete se jako kapelník big bandu uživit, nebo to není jediný příjem?

To je těžká otázka. V dnešním poměrech v kultuře je to velký oříšek. Mně je 27 let a nemám rodinu, čili mé životní náklady nejsou zatím tak vysoké, a i proto jsem schopen tuto profesi vykonávat. Samozřejmě k tomu ještě pracuji jako rozhlasový moderátor, ale i v tomto případě se jedná o směšný příjem. Práce v oblasti kultury potřebuje určitý vklad v podobě financí, energie a odhodlání a já věřím, že se mi vložené materiální i energetické prostředky časem vrátí. Dal jsem si své osobní ultimátum. Do 32 let chci mít fungující kulturní subjekt s pravidelným příjmem. Pokud tohoto cíle nedosáhnu, budu muset změnit obor podnikání, ale tím samozřejmě odejde i část mého já, neboť v kultuře se plně realizuji.

Mnoho drobných podnikatelů má velmi negativní názor na organizaci OSA, jaký je váš názor na výběr autorských práv?

Nerad bych se pouštěl do otevřené kritiky, ale ale i já mám rovněž negativní názor. Setkávám se často s hudebními skladateli či aranžéry, jejichž práce je Osou zastupována a kteří nevidí ze své práce kromě ročního směšného vyúčtování nic.

A když se na to podíváte z pohledu pořadatelů a producentů?

Sám pořádám několik kulturních akcí a vím, jak je to náročné. Člověk musí získat nejprve finance, a to formou podpory města či obce a také formou sponzoringu. Dále je zapotřebí získat všechny potřebná povolení, zajistit technické zázemí pro umělce i návštěvníky a v neposlední řadě vybrat i samotné umělce. Když toto všechno zajistíte, většinou jste rád, že je rozpočet na nule. K tomu se ovšem přidává nemalá část poplatků pro OSA, která většinou také zatěžuje rozpočet. Co považuji za drzost ze strany OSA a mám s tím osobní zkušenosti, jsou případy, kdy si na kulturní akci seženete finance a děláte ji pro občany zdarma. I v tomto případě musíte platit nemalé finanční příspěvky OSA. Přitom jako podnikatel jste vygeneroval produkt, získal pro něj finanční zajištění a sám z toho většinou nemáte žádný příjem. Znám případy, kdy si drobní živnostníci stěžují na fakt, že za rádio v provozovně musí platit nekřesťanské peníze a vůbec se jejich hněvu nedivím. Organizace OSA má totiž neprůhledné finanční toky. Roční výkazy popisují, kolik se vybralo peněz a kolik se rozdělilo autorům, ale to je jediná vizitka hospodaření této společnosti.

Kolik hodin denně věnujete muzice?

Zpěvu, který je mým hlavním oborem, se věnuji tak 2 hodiny denně, ale práci pro své orchestry cca 10-12hodin denně. Je zapotřebí svou prací generovat příležitosti pro orchestry, a tudíž i zisk. Celá řada kulturních akcí je navíc založena na mém vlastním dramaturgickém nápadu a většinou i kompletní realizaci, a proto práce je dost a dost, i když není vidět.

Spolupracujete se spoustou známých umělců, který vás nejvíce ovlivnil, který vás třeba něčím nečekaným překvapil?

Každý umělec je originál, a i proto vás každý umělec obohacuje při spolupráci. Setkal jsem se už s celou řadou umělců a rád vzpomínám například na Jitku Zelenkovou, Yvettu Simonovou, Jitku Vrbovou, Josefem Zímou, Leonu Machálkovou, Petru Janů, Karla Gotta, Karla Štědrého, Evu Pilarovou, Ondru Rumla, Tomáše Savku, Ilonu Csákovou a další. Ti nejstarší mě překvapili svou precizností a nasazením. Nejvíce inklinuji asi ke zpěvákovi Karlu Štědrému, se kterým mám i přátelský vztah a moc rád ho navštěvuji. V poslední době mě vlastně hodně překvapila zpěvačka Eva Pilarová, která mě a mému Golden Big Bandu Prague dala důvěru, neboť právě tuto zpěvačku budeme doprovázet na exkluzivních koncertech ku příležitosti 55 let na československé scéně.

Diskuze