Revue

Fotograf je osoba podezřelá. Když dobře necvaknu, prostě nejím!

Redakce

Fotograf je osoba podezřelá. Když dobře necvaknu, prostě nejím!

Dokud bylo profi fotografování živností vázanou a k získání živnosťáku byl potřeba „papír na focení“ nebo letitá praxe, mělo slovo fotograf naprosto jiný význam. Dneska se fotografem nazývá každý, kdo si koupí lepší zrcadlovku. Leckdy cvaká bez rozmyslu jednu fotku za druhou a inkasuje hezké peníze. Na úkor těch, kteří své profesi skutečně rozumí.

Stranou teď se všemi těmi Saudky, Vany a Šetlíky, kteří si vybudovali jméno ještě před přechodem na volnou živnost zpravidla navázáním na nějakou tu celebritu a pryč teď s paparazzi s takřka stotisícovými platy v bulvárních redakcích. Ti mají své jisté, a i kdyby nejnovější Nikony z nebe padaly zadarmo, s nimi to ani nehne.

Jedna ruka a jedno oko nestačí!

Díky tomu, že focením se dneska může živit bez ohledu na kvalitu výsledku patrně každý, kdo má alespoň jednu ruku a málo dioptrií, z Česka pomalu mizí profesionální fotografové. Z jejich hlavní činnosti se stává vedlejšák pro kamarády a jejich kamarády anebo koníčkem pro zpestření víkendů. Jsou i tací, kteří to zabalili úplně. „Profesionálním focením jsem se živil deset let, od roku 2000. Věnoval jsem se hlavně svatebním fotografiím, fotku jsem i učil i na jedné škole. Dneska je fotografování volná živnost, fotí skoro každý. Zatímco dříve jsme se ženou fotili svatby každý víkend a mnohdy se sešly i tři naráz a museli jsme odmítat, po téhle změně rok od roku zakázky ubývaly, až jsme měli třeba jen tři svatby za léto. Foťáky jsme prodali a dnes se věnujeme úplně něčemu jinému,“ sdělil nám Jaroslav Günter, který nyní vlastní paletářskou firmu, která mimo jiné vyrábí originální nábytek z palet. Jaroslav ví, že k fotografování se jednou vrátí. „Ale jen pro zábavu, živit už se tím určitě nebudu,“ tvrdí přesvědčivě.

Fotografka Hanka Brožková sice začínala už s volnou živností, fotku ale studovala, měla štěstí a nesporný talent a dnes je dvorní fotografkou hlavy státu. Kromě toho, že dokumentuje kroky prezidenta, i jejím nezanedbatelným zdrojem příjmu jsou svatby. „Současný trend, kdy se za fotografa může vydávat skutečně každý, se mi pochopitelně nelíbí proto, že takové fotografové kazí pověst ostatním. Na Slevomatu nabídnou za osm stovek vznik pár portrétů v pochybné nebo vůbec žádné kvalitě. Lidé dnes koukají hlavně na cenu, skoupí vouchery, rádoby fotograf denně nacvaká až deset zakázek, na fotky hodí jednoduchý filtr a odesílá,“ povzdechne si Hanka s tím, že mnozí si vůbec neuvědomují, že často déle než samotné focení trvá postprodukce, kterou musí dobrý fotograf bravurně ovládat. A to se během jednoho dopoledne společně se studováním materiálu k první zrcadlovce nenaučí.

Fotograf na živnost – vyplatí se to dneska?

Bez stabilního příjmu z práce pro instituce (firemní fotografové, pro vydavatelství a jiné instituce) s obrovskými obtížemi. Kromě obrovské konkurence vám v cestě stojí iPhony a jiné chytré a stále chytřejší telefony. Zatímco v prehistorických dobách analogu bylo běžné nechat si rodinné oslavy, srazy či firemní akce nechat zdokumentovat profesionály, dnes každý vytáhne iPhone a fotografové můžou začít chodit žebrotou.

Možnou záchranou by mohlo být jedině velké portfolio ve fotobankách. To ale není legrace. „Fotobanky mají nastavený poměrně striktní proces schvalování fotek. Kromě toho dnes je skutečně minimum objektů, které ještě nebyly nafoceny. Fotograf musí mít opravdu velké štěstí, aby se mu podařil unikátní úlovek, který zaujme nejen fotobanku, ale i její koncové klienty. Pak může vydělat zajímavé peníze, ale také třeba jenom jednou za život,“ objasňuje praxi fotobank Hanka Brožková.

Jak vyfotit sólokapra

Touha zachytit něco, co nikdo před vámi, naráží na nejedno úskalí. Palčivým problémem je legalita. Mnoho zajímavých míst je zkrátka nepřístupných bez povolení. Telefonování, žádosti o povolení, shánění kontaktů na lidi kompetentní povolení udělit, to jsou všechno energeticky i časově náročné věci.

„Lidi kvůli různým osobním povolením nefotografuji, zato mám v hledáčku různé stavby, většinou částečně opuštěné, zato s ostražitou ostrahou. V mnoha případech má pracovník ostrahy problém s tím, že člověk vůbec fotografuje v blízkém okolí jeho hájemství, a to aniž by například vstupoval do hlídaného soukromého areálu. On má přitom nárok mě pouze nevpustit do areálu, ale vně mi nemůže říkat, co nesmím,“ rozčiluje se amatérský fotograf Rudolf Klement.

Zkrátka fotograf tvrdý chleba má! A čert aby se dneska vyznal v tom, který skutečně má právo se fotografem nazývat.

Diskuze