Rozhovory

Michal David: Umím si to spočítat

Kateřina Kotalová

Michal David: Umím si to spočítat

Čtyřicet let. Tak dlouho už Michal David (55) ví, jak chutná sláva, úspěch i peníze. Zatímco jiným požitky sukcesu stouply do hlavy, v horším případě do žil a další z nich neuměli těžit víc než pár sezón, on neví, co je to profesní pád. Jeho desítky let staré písničky jsou dodnes žádané na diskotékách, svatbách i večírcích. Umí zkrátka něco, co jiní ne. A nás zajímalo, jak se „dělá“ dlouhotrvající úspěch…

Michale, ta otázka je jednoduchá. Jak si vysvětlujete, že s vaší hudbou, která se prakticky nemění, stojíte už takřka čtyři desítky let na špici české popmusic?

Je to, myslím, zázrak, že se pořád posouvám do nové doby. Určitě mám tu výhodu, že osmdesátky jsou zase IN, ale každá doba má svou hudbu. Není pravda, že se moje hudba nemění, doba je tak krutá a tak rychle jde dopředu, že musím jít s moderním trendem.

Promiňte, v rádiích stále hrají Pár přátel z osmaosmdesátého, na koncertech už třicet let zpíváte, že sbíráte Céčka a teď v kinech jde už pátý film s vašimi starými hity…

To jo, ale těm písničkám pořád měním kabát, sound, aby zněly soudobě a vnímali je i mladí lidé. Ani na koncertech už nehraju stejně jako před dvaceti nebo třiceti lety. Mám DJ, nové aranže písní s moderními zvuky. Je to hodně nadupané a hlavně rychlejší. Zatímco před lety bylo tempo 120 BPM, dneska je to 130 a více. Sám se neměním, je mi pětapadesát a starého psa novým kouskům nenaučíš, ale musím měnit postoj k práci. Musím ji přizpůsobovat době.

Nepochybně, ale jen v novém kabátě písní to určitě nebude. Navíc prodeje desek už dávno nejsou, co bývaly…

To je pravda, ale to neznamená, že je tady nějaký úpadek na muzice. To vůbec ne, jen se přesunula na jiné médium, na internet, a to je třeba dobře podchytit, aby ji lidé nedostávali zadarmo. V písničkách je kus práce, talentu, autorských i duševních práv, a to si nemůže jen tak někdo vzít. Kdo to pochopil, vydělává teď na muzice víc, než kdy dřív. Například rappeři, jako je Rytmus, to mají vymyšlené tak, že dají na internet dvě, tři videa zadarmo a další si fanoušci musí zaplatit. Mají miliony zhlédnutí, a i když tam to video dají za pár korun, stáhne to dvě stě tisíc lidí, tak si to spočtěte. To už je slušný balík.

Tohle ale váš případ není, že? Jak jste se tedy nové době a skutečnosti, že desky už nejdou na dračku, přizpůsobil vy?

V šoubyznysu se umím pohybovat. Když něco nejde, je potřeba jít do něčeho jiného, kde to jde. Je to moje práce, musím hledat cestičky, jako kdokoliv v jiných odvětvích. Já jdu cestou koncertů a na nich si lidé to CD i koupí. Udělám turné, jezdím po vystoupeních, najímají si mě firmy, a to vydělává slušné peníze. Nijak se netajím tím, že si říkám sto padesát tisíc za vystoupení. Buď jsou to ochotní dát, nebo ne. Je to klasická otázka nabídky a poptávky.

Sto padesát tisíc za jeden večer zní královsky, ale co vám z té sumy skutečně zbyde?

Třetinu odečtěte na daně, další na náklady spojené s cestou a pracovními nástroji a zbyde padesát tisíc. Ale to je furt dobrý, ne?

To je. Bylo to takhle dobré vždycky?

Každá doba byla super. Když jsem začínal zpívat s Krokama a vyjeli jsme jako střela, do toho jsem začal psát muziku, tak v totalitní době, kdy lidé brali dva tisíce korun měsíčně, my jsme vydělávali čtyřicet tisíc. To byla super doba, co si budeme vykládat. Pak byl nějaký útlum, pak přišla doba muzikálů. Kleopatra, Tři mušketýři, Angelika - to byla pro nás, co se financí týče, dobrá éra. Teď je to fajn, ale už to není, co to bývalo.

Muzikály už tolik netáhnou?

Tam je to podřízené sponzorům. Je potřeba umět si sehnat partnery, kteří pokryjí alespoň dvě třetiny nákladů. Výroba jednoho muzikálu jenom do premiéry stojí deset a více milionů, bez nich není možné to dostat zpátky. Muzikál má určitou živostnost, dřív se hrál roky, dneska je velký úspěch i sto repríz, když přijde jen osmdesát tisíc diváků, nebo někdy i méně, to rozhodně deset milionů nepokryje.

Už jste v nějakém muzikálu zahučel?

Stalo se, že se nám nepovedly dva muzikály, Rebelové a Mona Lisa. Nešlo o vyložený krach, ale představení bylo mírně ztrátové, nedostali jsme se na takový počet představení, aby se náklady pokryly a neměly jsme ani dostatečné plnění od partnerů.

Co to pro vás znamená?

Zkušenost, nic víc. Ne všechno se v podnikání povede. Pokaždé je to risk, nikdy nevíte, jestli to představení zaujme masovku, nebo jenom určitý segment publika.

Je pro vás dnešní doba z hlediska peněz obtížnější, než minulost?

Dnešní doba není lepší ani horší, je jiná. Lidi pořád utrácí za muziku, pořád chodí na koncerty, ale je potřeba se jí přizpůsobit. Dneska musím víc investovat do audiovizuálních prvků, koncert musí být skvěle vybavený, musí to dobře znít, to všechno něco stojí. Jenom za pronájem haly na koncert padne klidně dvě stě padesát tisíc korun, pak kapela, ansámbl, technika, to jste na půl milionu a pak přijde pět set lidí a čtvrt milionu proděláváte.

To už jste zažil?

Mně se to naštěstí nikdy nestalo, protože já si to umím spočítat, na rozdíl od jiných, kterým se to bohužel stává docela často.

To skoro vypadá, že je v šoubyznysu dobré být lepší obchodník než zpěvák…

Úspěch v šoubyznysu je kombinace všeho možného. Je to otázka hitů, i otázka textů. Vždyť já zpívám o tom, že chceme žít nonstop, prožít si svůj discopříběh, najít lásku z pasáže a mít svých pár přátel. V mých písničkách se odehrává nějaká story, lidé se v tom vidí. A druhá věc je, že musíte mít něco mezi nebem a zemí. Něco, co lidi irituje, ale já nevím přesně, co to je. Máme tady spoustu skvělých zpěváků, kteří ale nikoho nezajímají. A pak je tu zpěvák typu Bob Dylan, on mečí jako koza, nedá se to skoro poslouchat, ale lidi ho milují, věří mu to. Tak to prostě je, ale pojmenovat se to nedá.

Co třeba přístup k lidem?

Je rozhodně důležitý. Musím si vážit každého fanouška, protože to je můj potencionální živitel, já si vážím každého zájmu. Každému, kdo mě kontaktuje, se ozvu. A na firemních vystoupeních se chodím bavit s lidmi. Nesedím vzadu v šatně a nečekám, až na mě přijde řada. Přijdu mezi ně, jdu s nimi na bar, dám si s nimi skleničku, vyfotím se s nimi, popovídám si s nimi, odzpívám a pak se tam třeba ještě vracím. Komunikuju a oni si mě rádi pozvou znovu, nebo mi udělají dobrou reklamu. Řeknou třeba, hele, ten nezklame. Je to určitě o přístupu k práci.

Jaká podnikatelská rozhodnutí vám pomohla v cestě za úspěchem?

Těch bylo několik. To nejdůležitější přišlo hned na začátku, kdy jsem se rozhodl odejít od jazzu k popu. Od svých šestnácti jsem měl jazzovou kapelu a v roce 1976 jsem dostal dokonce ocenění Muzikant roku. Jenomže jazz by mě neuživil tehdy ani dneska. Musel jsem se rozhodnout, jestli se chci věnovat jazzu, ale živit se něčím jiným, nebo jestli se chci živit muzikou. Takže jsem začal hrát na klávesy v kapele Kroky s Janou Kratochvílovou. Z uměleckého měřítka to byl určitý pád, ale srovnal jsem si, že možná jdu o stupínek níž, ale budu se pořád živit muzikou a dělat práci, která mě baví. Určitě to ale nebylo jednoduché rozhodnutí. A pak jsem se rozhodoval, jestli zůstanu v Česku, nebo ne.

Myslel jste, že byste se v zahraničí nechytil tak, jako tady?

To ne. Měl jsem tátu a sestru v emigraci, mohl jsem u nich ve Švýcarsku kdykoliv zůstat, měl bych tam zázemí, postarali by se o mě. Ale tady jsem měl mámu, rodinu a už i práci, která mě bavila, a začít někde v pětadvaceti v zahraničí všechno od znova… Nechtělo se mi, ani jsem neměl pocit, že by to tak mělo být. Ale kdybych tam zůstal, určitě bych si uměl udělat kontakty i tam, určitě by se tam zúročilo to, co umím. Asi bych nebyl na špici, ale nějakou druhou ligu bych tam určitě mohl hrát.

Když jste u těch kontaktů… Na co sponzoři vašich projektů slyší?

Musím mít kredit. Vědí, že oslovuju masovku a já zase oslovuji sponzory, které zajímá mezigenerační publikum. Jdou za mnou a to, jak naložím s penězi, už je otázka toho, co jsem jim za to ochotný nabídnout. Pokud někdo sponzoruje náš muzikál nebo film, nabídnu mu zadarmo vystoupení pro firmu, dát mu takové, jak já říkám, DPH.

Takže teď budete koncertovat pro ANO Andreje Babiše?

Ne pro Ano, ale pro Agrofert, který nám sponzoroval film Decibely lásky. To je součást partnerské smlouvy k filmu.

Před jeho premiérou jste říkal, že jste do něj vložil 7 milionů korun a nejste si jistý, zda se vám ty peníze vrátí. Už jste optimističtější?

Film Decibely lásky po třech týdnech navštívilo u nás více než 120 000 diváků a na Slovensku již 25 000. Momentálně jsem de facto na nule. Ale máme před sebou ještě minimálně tři týdny, kdy se bude promítat v multikinech. Pak půjde do malých provinčních kin a pak do TV a na DVD. Myslím, že budu v plusu. :-)

foto: Hana Brožková

Diskuze