Příběhy

Babička, maminka, vnučka a hřejivé rodinné tajemství:Svetříky protkané příběhem

Kateřina Kotalová

Svetříky protkané příběhem

Třiadvacetiletá Nora a její osmaosmdesátiletá babička Zdena jsou zářným příkladem toho, že začít podnikat je možné v každém věku. V trojlístku s prostřední z rodu, Nořinou maminkou Zinou (57), předloni založily rodinnou módní značku NORA LEE, jejíž zdobené svetry si rychle získaly obdiv a oblibu u milovnic vintage stylu, tedy módy z let dávno minulých.

„Babička vždycky nádherně háčkovala, maminka je umělkyně a dříve navrhovala a šila báječné klobouky a já mám od mala ráda módu, jsem kreativní člověk, a tak mne napadlo, že bychom mohly tvořit společně,“ začíná vyprávění nejmladší z rodu, Nora Barnhart (23). Přestože se narodila a vyrůstala v Rakousku, miluje všechno české a také jednoho Američana, Garyho Lee Barnharta, s nímž vychovává dvouletého synka Olivera. „Já ty Američany moc nemusím,“ špičkuje na adresu vnuččina manžela babička Zdeňka. „Ale Gary je hodný člověk, až moc,“ dodává rychle.

Rodinné dědictví

S maminkou a babičkou se pravidelně schází u Ziny ve třetím patře jejího žižkovského bytu, který proměnila v malý ateliér jako vystřižený z padesátých let. Společně pak nad klubíčky vlny a bavlnek dlouhé hodiny rozebírají životy, vzpomínají a čarují. „Všechny jsme čarodějnice, ale já už jsem mezi nebem a zemí,“ tvrdí babička Zdenka, vášnivá kuřačka a na svůj požehnaný věk neobyčejně vitální dáma s bodrým smyslem pro humor. Přestože se o ni pokouší Parkinsonova choroba, nevidí na jedno oko a na druhé velmi špatně, na jejích háčkovaných ozdobách byste to nepoznali. „Když babička začala ztrácet zrak, rychle udělala zásobu háčkovaných kytiček. Jestli někdy ta zásoba dojde, budu nešťastná, protože to pro mě moc znamená. Babička je inspirativní silná žena, obdivuju ji. Jsem ráda, že mi mohla předat něco, co je tak dlouho v naší rodině,“ tvrdí Nora, háčkování a ruční práce si ženy v jejich rodu předávají po mnoho generací. „Už moje prababička úžasně vyšívala, háčkovala a pletla. Měly jsme nádherné večery, kdy se u nás dralo peří, babička k tomu četla Jiráska a prababička vyšívala. Já jsem to jako malé děcko poslouchala a to mi vydrželo hnedle devadesát let jako jeden z nejsilnějších zážitků,“ vzpomíná babička Zdenka. Podobné večery nyní prožívá s mladšími, Jiráskovy paměti číst ale nemusí, má vlastní. Neměla jednoduchý život, o vlastní maminku přišla v osmi letech a krátce na to spolu s tatínkem a jeho druhou ženou utíkala ze Sudet. „Utíkali jsme v noci, když došlo k převratu a přestali chránit naše hranice, tatínek zajišťoval náhradní byt a moje druhá maminka zajistila celou poštu, kde pracovala jako poštmistrová. Nebyla to žádná legrace, všichni jsme se hodně báli. Bylo mi jedenáct, a když válka skončila, byla jsem dospělá,“ vzpomíná paní Zdenka, která za svůj bohatý život prošla mnoha pracemi, na některé si už bohužel nevzpomíná. „ Ale čím vším jsem byla, tím jsem byla ráda,“ usmívá se.

Proplakané roky

„Vždyť jsi dělala ty krásné gobelíny, mami,“ připomíná jí dcera Zina. „Ano, tkala jsem gobelíny. To bylo moc hezké. Tkalo se to ze zbytku vln, hedvábí. Také jsem háčkovala a pletla modely. Za ten dlouhý život jsem se živila lecčíms, hodně rukama. Zažila jsem Masaryka, pak přišla válka a po válce bída. Chtěla jsem se věnovat sochařině, ale nevyšlo mi to. Začínala jsem v Ústřední péči o slepce a teď jsem si vyfasovala bílou hůl. To mi připadá jako legrace, kruh se uzavírá,“ dívá se smířeně na svoji dceru a vnučku, jimž předala chuť do ručních prací, ale i zálibu v ezoterice a víru v něco, co je mezi nebem a zemí.

Díky tomu prý také přečkala dceřinu emigraci. Zina utekla do Rakouska v šestaosmdesátém, maminka Zdenka o tom neměla ani tušení. „Byl to takový bláznivý nápad. Utíkaly jsme s kamarádkou dramaticky přes hranice mezi ostružinami. Po cestě jsem přišla o všechny doklady, peníze i šperky. Neměla jsem vůbec nic. Nejprve jsme s auto-turistou dojely do Jugoslávie a pak jsme se dostaly do Itálie. Vlastně jsme nevěděly, kde přesně jsme. Převezl nás člověk náklaďákem, kde jsme byly schované za závěsem. A pak jsme mu musely utéct, protože po nás chtěl peníze za převoz, a ty jsme neměly. Stopem jsme se nakonec dostaly do Rakouska,“ vypráví, a zatímco jeden by byl na nervy, Zina si ze své situace těžkou hlavu nedělala. „Brala jsem to jako zábavu a to mi zůstalo dodnes. Zodpovědnost nebo přemýšlení o budoucnosti u mě nehrozí. To Norinka je mnohem uvážlivější než já,“ šibalsky mrkne na dceru a v jejím výrazu se dá jasně vyčíst Nořin naprostý souhlas. Zato pro babičku Zdenku byla Zinina lehkovážnost doslova utrpením. „Když emigrovala, bulila jsem tak, že jsem přišla o pravé oko. Celá ta léta potom jsem se koukala jen na levé. A teď jsem přišla i o něj. Zina odmala plula na obláčku. Obrovsky jsem se o ni bála a ona mi pak volala z Rakouska, aby mi řekla, že tam všude jsou hezké obchody se spoustou různých krabiček,“ kroutí ještě po letech hlavou paní Zdenka.

Příliš těžká volná noha

V Rakousku se Zina brzy zamilovala, v roce 1992 porodila dceru Noru a o tři roky později syna Viktora. Vztah s jejich otcem ale nevyšel a Zina se jako matka samoživitelka musela sakra otáčet, aby sebe a své děti uživila. „Platit složenky nebylo jednoduché, ale vždycky jsem to nějak složila dohromady. Snažila jsem se tam prosadit v umění. Vytvářela jsem obrázky a o víkendu u Dunaje jsem svoje výrobky prodávala na místních trzích. Vždycky jsem něco tvořila, osm let jsem ve Vídni šila umělecké klobouky dle vlastních návrhů. Vše bylo ručně dělané, zdobené různými květinami. Prodávala jsem je na uměleckých trzích a stala jsem se docela známou, šila jsem až 600 kusů klobouků a čepic ročně,“ vzpomíná Zina. Do Česka se s dětmi vrátila před čtrnácti lety a od té doby se věnuje vztahovému poradenství a ezoterice. Ruční práce jí ale po čase začala chybět. Odhodlání založit si vlastní značku v Česku ale nenašla. „Zina má smysl pro kompozici a barvy, já háčkuju a Norinka je schopná to uspořádat jako společný podnik. Je spousta lidí, kteří doma něco dělají, ale neumí to prodat dál. Já ani Zina bychom neuměly, ale Norinka ano,“ vysvětluje nastavení jejich rodinného byznysu babička Zdenka.

Svetr jako šperk

Zdobení jednoho svetru jim zabere nejméně šest hodin podle náročnosti vzoru, každý jeden svetr je totiž jiný. „A to do toho nepočítám čas, za který babička slepým okem uháčkuje kytičky,“ vypočítává Nora. Samotné svetry kupují. „Můj sen je vytvořit čistě lokální produkt, o kterém by se dalo říct, že je stoprocentně český. Snažím se domlouvat s českými pletárnami, ale moc se mnou nekomunikují, asi pro ně nejsem zajímavý klient. Ale nevzdám to a produkty Nora Lee budou brzy stoprocentně české,“ říká odhodlaně. Ceny jejích svetrů, které jsou z drtivé většiny bavlněné nebo angorové, začínají na dvou tisících a dvou stech korunách. „Naše ceny jsou sice pro někoho hodně vysoké, ale jsou takové i proto, že chceme, aby si jich lidé vážili. Pokud za něco nezaplatí hodně, neváží si toho. A pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu, protože je dělala babička. Ale není mi líto je prodat, pokud se v nich nějaká žena cítí krásně, mám z toho radost,“ vysvětluje cenovou politiku návrhářka Nora Barnhart s tím, že by si přála, aby její svetry vydržely několik generací. „Třeba jednou řemesla úplně vymizí a naše svetříky se stanou rodinným šperkem,“ přeje si. „Třeba tenhle, ten je úplně první, který jsem navrhla a vyšila. Babička mě za něj tehdy málem zabila, protože jsem na něho dala osmnáct jejích háčkovaných kytiček. Nemohla pochopit, proč jsem jich vyplácala tolik na svetr pro sebe. A tak jí ho radši už nepřipomínám, ale pro mě je pořád jeden z nejoblíbenějších,“ bere do rukou světle růžový chlupatý svetřík. „Na něm je ještě pár nedostatků, chvilku trvalo, než jsme se do toho dostaly, ale babička je trpělivá učitelka, ale už moc nevidí, klepou se jí ruce. Říkala, že plést se dá poslepu, ale háčkovat ne. Nevím, co tím chtěla říct. Asi mě to bude muset naučit. Ani mamka neumí háčkovat, my jsme se to dosud nechtěly učit, abychom ji zaměstnaly. Pro ni je to hodně důležité, cítí se a je užitečná,“ povzdechne si sotva slyšitelně, plně si vědoma babiččina zdravotního stavu i věku.

V jednom kole

Přestože se značka Nora Lee dostala rychle do hledáčku příznivkyň vintage módy, pro třígenerační trojlístek zatím zůstává doplňkovou činností. „Myslím, že naše svetry by nás časem mohly uživit, kdybychom se jim věnovaly naplno. Máme ale i jiné projekty. Já se věnuji produkci módních přehlídek, fotografování, které jsem vystudovala, ještě občas i modelingu a samozřejmě svému synovi,“ vypočítává mladá maminka, která s modelingem začínala už ve třinácti letech. „A ve čtrnácti jsem jela pracovat do Milána a šestnácté narozeniny jsem strávila v Číně, kde jsem byla také tři měsíce. Člověk tak rychle dospěje. Proto mi nevadilo už mít rodinu,“ přiznává. Její manžel žije v Česku už mnoho let, přesto spolu doma mluví pouze anglicky. „Ale nadávám česky a myslím, že mi moc dobře rozumí,“ směje se. Přestože v jiných oblastech dává jasně přednost českým produktům, pokud jde o muže, má jiný názor. „Žít s cizincem je úžasné, mně se líbí jejich základní gentlemanské zásady. Myslím, že cizinci to mají zakódované od dětství, nejsou lakomí,“ pochvaluje si americkou náturu svého muže, s nímž už plánuje druhého potomka. „Moc bych si přála holčičku, abychom mohly nosit stejné svetříky,“ vtipkuje Nora Barnhart.

foto: Hana Brožková, Nora Barnhart


Diskuze