Podnikání

Radomír Kovář ze Žďárné: Prodávám a opravuji elektroniku. Proč mám dotovat celebrity?

Redakce

Radomír Kovář ze Žďárné: Prodávám a opravuji elektroniku. Proč mám dotovat celebrity?

Takřka dvacet let provozuje Radomír Kovář prodejnu a servis spotřební elektroniky. Svojí prací žije, elektrospotřebičům rozumí jako málokdo a hlavně, jeho práce ho baví. Lépe řečeno bavila ho stoprocentně do chvíle, než o ni začal bojovat s Intergramem. Jak se prodejce a opravář televizorů, ale také fénů, praček nebo vysavačů dostane do křížku se společností, která zastupuje zpěváky, herce, tanečníky a další šoumeny? Snadno, a to pořád není to, nad čím zůstává rozum stát…

Když jsme tady na začátku května zveřejnili úvahu o tom, kdy Ochranný svaz autorský a Intergram začnou vybírat poplatky i za vzduch, který dýcháme, v redakčním e-mailu přistálo několik zpráv živnostníků s podobnými příběhy: provozují malé restaurace, kadeřnictví, prodejny s nářadím i domácími potřebami, v provozovně mají rádio či televizi, jimiž svým zákazníkům krátí čekání anebo na nich testují své zboží. Respektive testovali, než k nim přišel na návštěvu Intergram se smlouvou, která je zavazuje odvádět za produkci poplatky. Jedním z nich byl i Radomír Kovář, prodejce elektroniky.

„Naše strasti s parazitem pod značkou Intergram začaly před několika lety, kdy jsme otevřeli prodejnu a servis spotřební elektroniky. V poměrně krátké době nás navštívil člověk, vydávající se za zástupce Intergramu a nutil mého zaměstnance podepsat smlouvu. Ten to odmítl, neboť správně věděl, že je jen zaměstnanec a ne jednatel firmy. Já jsem nebyl na provozovně přítomen, můj zaměstnanec ho odkázal na sídlo firmy nebo ať mě kontaktuje telefonicky. To se nestalo, a mně přišla smlouva na desítku tisíc ročně za jeden kus televizoru, na kterém se zákazníkům předvádí satelitní přijímače nebo zkoušejí přístroje po opravě,“ začíná své vyprávění pan Kovář.

Na rozdíl od kadeřnice, která své zákaznici může písničky z rádií přezpívat, se bez funkční televize na prodejně neobejde. Smlouvu odmítl podepsat. „Ale při telefonátu do centrály Intergramu jsem byl ujištěn, že oni znají zákony a já mám zaplatit. Ohradil jsem se paragrafem 30b autorského zákona a odpovědí mi byla výhružka soudem s tím, že se mnou není žádná domluva a že ode mě přece mají podepsanou smlouvu,“ popisuje osobní zkušenost se zástupci Intergramu pan Radomír. On ale žádnou smlouvu nepodepsal. „Kopie návrhu smlouvy zůstala na provozovně a podepsaná naším zaměstnancem nebyla. Ani nemohla, nemá na to pravomoc, vždyť není statutárním zástupcem společnosti! Poslal jsem jim to ještě písemně a měl jsem rok klid,“ vzpomíná.

Jenomže rok se s rokem sešel a Intergram stál na prahu jeho prodejny znovu. „Další rok opět stejná anabáze. Navštívil nás obchodní zástupce Intergramu. Opět pouze výhružky soudem, opět desetitisícová smlouva a opět pokus o domluvu. Na provozovně zrovna hrála televize, kde se zkoušel opravený přístroj, což bylo možné doložit zakázkovým listem, ale to obchodní zástupce odmítal. Odešel se známou větou, kterak se uvidíme u soudu,“ píše pan Kovář.

K soudu zatím nedošlo, on ale tuší, že Intergram ještě nezazpíval poslední píseň. „Jejich zatím poslední požadavek je ten, že máme mít prodejnu a servis stavebně odděleny. Hledal jsem oporu ve všech možných zákonech, a bohužel nenašel. Navíc jsme v nájmu a žádné stavební úpravy nemáme povolené. Ono to ani vzhledem k rozměrům a dispozici není možné. A tak tedy jinak – zákazník si má přístroj odzkoušet doma,“ kroutí hlavou nad absurditou požadavků společnosti zastupující výkonné umělce obchodník. „S takovou praxí jsem se za svých dvacet let podnikání v oboru ještě nesetkal ani já ani můj kolega ze SRN, od něhož nakupujeme některé zboží. Soud mi prý hrozí za nezákonné obohacení. Tomu nerozumím. Stejnou logikou by mě mohli obvinit ze znásilnění, na to nástroj mám také,“ hořce vtipkuje nad svou zoufalou situací živnostník.

Ačkoliv smysl pro humor neztratil, chuť do dalšího podnikatelského snažení ano. „Podnikání zde se díky podobným institucím stává značně rizikovým sportem. Přestože jsem od roku 1993, kdy jsem ukončil školu, nedostal od státu ani korunu, teď mám chuť jít na pracák a čekat na podporu,“ uzavírá rezignovaně Radomír Kovář. A není sám…

Diskuze